ECLI:CZ:US:2000:4.US.115.2000
sp. zn. IV. ÚS 115/2000
Usnesení
IV. ÚS 115/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti M. V., zastoupené JUDr. L. D. advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 1. 2000, sp. zn. 19 Co 3599/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností, s tvrzením že došlo k porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. l a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž tento v právní věci navrhovatelky M. Z. (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice), vedené proti stěžovatelce o určení hranic pozemků, jako soud odvolací, rozhodl o odvolání navrhovatelky proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 12. 1999, čj. 17 C 314/97-161, tak, že změnil prvoinstanční rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, a rozhodl tak, že stěžovatelka je povinna odstranit zátaras na přístupové cestě DPČ 2909/2 v katastrálním území a obci Kamenný Újezd k rodinnému domu B. 12, ve vlastnictví navrhovatelky. V důvodech své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že 14. 12. 1999 obdržel její právní zástupce usnesení soudu I. stupně shora označené, jímž byl zamítnut návrh vedlejší účastnice na odstranění zátarasu na přístupové cestě k rodinnému domu s odůvodněním, že zákonné předpoklady pro vydání předběžného opatření nejsou dány, přitom stěžovatelce návrh na jeho vydání doručen nebyl a aniž, jak dále uvádí, věděla o odvolání podaném vedlejší účastnicí a aniž tak měla možnost se vyjádřit k jejím tvrzením, bylo jí doručeno napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, které považuje za nesprávné, vydané v rozporu nejen s občanským soudním řádem, ale i v rozporu s právy chráněnými shora označenými články Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod. Tím, že jí nebylo doručeno žádné podání vedlejší účastnice, ani výzva soudu k vyjádření, došlo k porušení práv zaručovaných čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tím, že krajský soud změnil bez její účasti a jejího vyjádření prvoinstanční rozhodnutí, ji připravil o možnost opravného prostředku, což podle názoru stěžovatelky odporuje zásadám rovnosti účastníků a spravedlivého soudního procesu. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že v daném případě nebyly splněny podmínky ustanovení §102 o.s.ř. pro vydání předběžného opatření za řízení, neboť předmětem řízení je spor o průběh hranice pozemků, přičemž předmětem návrhu na vydání předběžného opatření je odstranění překážky z jejího od sporných pozemků odlišného pozemku, a je tedy zcela evidentní, že zde nebyla dána potřeba zatímní úpravy poměrů tak, jak to má na mysli ustanovení §102 o.s.ř., přičemž právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu znamená zcela bezvýhradné a bezvýjimečné respektování procesních předpisů. Porušení rovnosti i spravedlivého soudního procesu nasvědčuje i to, že Krajský soud v Českých Budějovicích sám, bez součinnosti vedlejší účastnice, doplňoval a upřesňoval její návrh tak, aby o něm mohl rozhodnout, přitom soudům při respektování shora označených článků Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod rozhodně nepřísluší formulovat návrhy účastníků, a tyto jakýmkoliv způsobem měnit a zpřesňovat. Pokud jejich poučení překročí rámec ustanovení §5 o.s.ř., jde o porušení zásady rovnosti účastníků, porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Ke skutkovým zjištěním pak stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti poznamenává, že předmětný pozemek v roce 1994 pronajala J. S. pro zemědělské využití na dobu neurčitou a od této doby s pozemkem nedisponuje. Jeho oprávněným uživatelem je jeho nájemce, který složením panelů a skruže vytvořil na pozemku stěžovatelky překážku označenou jako zátaras. Je to proto on, komu by v případě správného procesního postupu měla být ukládána povinnost něco konat či strpět, takže v případě, kdy by měla možnost stěžovatelka se k věci vyjádřit, namítala by nedostatek pasivní legitimace na své straně.
Vedlejší účastnice ve vyjádření k ústavní stížnosti poukázala na vleklost a závažnost sporu, který ve svých důsledcích ohrožuje její zdravotní stav, namítala, že údaje uváděné stěžovatelkou jsou nepravdivé, a navrhla proto zamítnutí ústavní stížnosti tak, aby ve věci předběžného opatření mohlo být vedeno exekuční řízení.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti potvrdil, že z obsahu soudního spisu skutečně nelze zjistit, zda stěžovatelce byl doručen i návrh na vydání předběžného opatření a uvedl, že s ohledem na značnou nepřehlednost podání stěžovatelky musel být její návrh na vydání předběžného opatření často k výzvě okresního soudu doplňován, v žádném případě se však nejednalo o formulování návrhu soudem, jak dovozuje stěžovatelka a o překročení poučovací povinnosti dané ust. §5 o.s.ř. z tohoto důvodu. Dále uvedl, že se skutkovým tvrzením o pronájmu sporného pozemku třetí osobě přišla vedlejší účastnice až v průběhu exekučního řízení, při rozhodování o exekučním titulu, jenž je napaden ústavní stížností, soud tuto skutečnost proto nezkoumal.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a dospěl k závěru, že není důvodná.
Z obsahu napadeného usnesení krajského soudu a z rovněž připojeného usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2000, čj. 22 Cdo 944/2000-241, kterým bylo dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítnuto, Ústavní soud ověřil, že krajský soud svým rozhodnutím změnil usnesení okresního soudu, vydané ve sporu mezi žalobkyní (nyní vedlejší účastnice) a stěžovatelkou o určení hranice pozemku tak, že uložil stěžovatelce odstranit zátaras na přístupové cestě DPČ 2909/2 v katastrálním území a obci Kamenný Újezd k rodinnému domu B. 12, ve vlastnictví vedlejší účastnice. Odvolací soud dospěl k závěru, že jsou naplněny podmínky pro prozatímní úpravu poměrů účastníků dle ust. §102 o.s.ř., neboť z dosavadního průběhu řízení a zejména z předloženého přípisu Ministerstva dopravy a spojů ČR je zřejmé, že sporný pozemek, určení jehož hranice se vedlejší účastnice domáhala, je účelovou komunikací ve vlastnictví fyzické osoby, jako místní účelová komunikace byl sporný pozemek po léta užíván a sloužil jako přístupová komunikace k rodinnému domku vedlejší účastnice, která byla po celou dobu přesvědčena, že užívá svůj pozemek, nebo alespoň jeho část. Za této situace bylo namístě konzervovat dosavadní stávající užívání pozemku, a to až do rozhodnutí soudu o tom, kudy probíhá hranice mezi sporným pozemkem a pozemkem vedlejší účastnice.
Ústavní soud již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s právním závěrem krajského soudu, který při hodnocení odůvodněnosti požadavku na vydání předběžného opatření dospěl k závěru, že zákonné předpoklady pro vydání tohoto opatření jsou splněny, a zavázal stěžovatelku k odstranění zátarasu na přístupové cestě k nemovitosti vedlejší účastnice. Porušení svého práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatelka především v tom, že pro vydání takového rozhodnutí neexistovaly zákonné předpoklady, a že soud se i s ohledem na procesní pochybení dostatečně nezabýval jejími námitkami.
Pokud jde o předběžná opatření, Ústavní soud ve své předchozí judikatuře (např. sp. zn. IV.ÚS 488/99, sp. zn. IV.ÚS 43/94) obecně konstatoval, že při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, jde o opatření, které má jen dočasný dosah. Možnost vydávat předběžná opatření obdobného charakteru jako v posuzovaném případě tedy nezasahuje definitivně do práva na soudní ochranu, neboť již z povahy věci jde o rozhodnutí pouze předběžná a dočasná, kterými není prejudikován konečný výsledek sporu. Účelem předběžného opatření je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv stěžovatele bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta. Z uvedeného nelze dovozovat, že na vydání předběžných opatření nejsou kladeny požadavky, které jsou vyjádřením ústavního práva na soudní ochranu. Tyto požadavky spočívají zejména v dodržení zákonného podkladu u konkrétních rozhodnutí o těchto opatřeních, tak jak ho stanoví zejména ustanovení §74 o.s.ř. Zákonná úprava postupu při vydávání předběžných opatření v odst. 1 citovaného paragrafu ukládá, aby navrhovatel soudu prokázal a soud zvážil, zda jsou důvody pro prozatímní úpravu poměrů účastníků. Konečně zákon v ust. §77 o.s.ř. umožňuje i zrušení (příp. zánik) předběžného opatření .
V daném případě bylo předběžným opatřením umožněno, aby do doby konečného rozhodnutí ve věci mohla být právně přijatelným způsobem zajištěna možnost adekvátního přístupu vedlejší účastnice a její rodiny k nemovitosti v jejím vlastnictví. Ústavní soud má za to, že v projednávané věci soud odpovídajícím způsobem v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. posoudil potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků, přičemž uvedl, jaké okolnosti a důkazy (zejména letitý stav užívání sporné komunikace, zdravotní stav vedlejší účastnice, přípis Ministerstva dopravy a spojů ČR) jej k tomuto rozhodnutí vedly. Z okolností případu pak přesvědčivě vyplývá, že ochrana poskytnutá vedlejší účastnici z titulu napadeného rozhodnutí nedosahuje takové intenzity, aby mohla prakticky a konečným způsobem znemožnit ochranu práv stěžovatelky.
Pokud jde o námitku, dle které soud nepřípustným způsobem upravil návrh vedlejší účastnice na vydání předběžného opatření, Ústavní soud uvádí, že ze skutečnosti, že byl návrh upřesněn o parcelní číslo pozemku, přičemž z dosavadních podání a průběhu sporu, který je veden právě o předmětný pozemek, bylo nesporně zřejmé, jaký pozemek byl předběžným opatřením dotčen, nelze dovozovat porušení práva rovnosti či práva na spravedlivý proces. Ostatně touto námitkou, stejně jako další námitkou stěžovatelky ohledně toho, že jí nebyl doručen návrh na vydání předběžného opatření, se zabýval Nejvyšší soud ČR při přezkoumávání přípustnosti dovolání stěžovatelky z hlediska ust. §237 odst. 1 o.s.ř., přičemž vady řízení předpokládané tímto ustanovením neshledal. (Pokud jde o posledně uvedenou námitku, konstatoval, že návrh na předběžné opatření byl soudem prvého stupně zamítnut, takže nedoručením návrhu nebyla stěžovatelce způsobena žádná újma na jejích právech a odvolání proti usnesení není třeba podle ust. §210 o.s.ř. doručovat.)
Z uvedených okolností je zřejmé, že stěžovatelka zpochybňuje závěry soudu o existenci zákonných předpokladů pro vydání rozhodnutí o předběžném opatření, vyslovenými v napadeném rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, a v podstatě tak staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak bylo výše uvedeno, nenáleží. Vzhledem k tomu, že stěžovatelkou namítané porušení ústavně zaručených základních práv Ústavní soud v souvislosti s posuzovanou ústavní stížností neshledal a sama skutečnost, že stěžovatelka nesouhlasí s právními závěry soudu, není důvodem ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu