ECLI:CZ:US:2016:4.US.1215.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1215/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Romany Hulánové, zastoupené Ladislavem Ejemem, advokátem se sídlem Eliášova 998, Česká Lípa proti usnesením Okresního soudu v Pardubicích č. j. 118 C 95/2014-103 ze dne 29. 9. 2015 a č. j. 118 C 95/2014-138 ze dne 9. 2. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a 2 a Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že uvedeným usnesením okresního soudu ze dne 29. 9. 2015 byl pod bodem I. zproštěn dosavadní znalec z vypracování znaleckého posudku a pod bodem II. byl ustanoven znalec z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie, MUDr. Vlastislava Šimečka k vypracování revizního znaleckého posudku. Usnesením téhož soudu ze dne 9. 2. 2016 bylo rozhodnuto, že tento znalec není vyloučen z provedení úkonů, tj. podání revizního znaleckého posudku a že se znalci prodlužuje lhůta k vypracování revizního znaleckého posudku zadaného usnesením ze dne 29. 9. 2015 do 15. 4. 2016.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje pochybnosti o nepodjatosti znalce a namítá, že se soud dostatečně nezabýval důkazy, které její tvrzení prokazují.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh nepřípustný z hlediska procesních podmínek stanovených zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Pojmovým znakem ústavní stížnosti se jeví její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval za účelem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit.
Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil výjimky, jež spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna.
Usnesení, kterým soud prvního stupně nevyhověl námitce podjatosti ustanoveného znalce, je rozhodnutím ryze procesní povahy, proti němuž není přípustné odvolání proto, že je zákon řadí mezi usnesení, jež považuje za méně významná. Takové procesní rozhodnutí je totiž posléze, přímo či nepřímo, reflektováno v konečném meritorním rozhodnutí, proti němuž již (řádné i mimořádné) opravné prostředky zásadně připuštěny jsou, což ve svých důsledcích implikuje závěr, že nikoli toto procesní usnesení, nýbrž až rozhodnutí ve věci samé je nadáno způsobilostí zasáhnout sféru základních práv a svobod, jež jsou chráněny prameny ústavního práva.
Jinými slovy řečeno, pokud se o právech a povinnostech stěžovatelky nadále vede řízení, přičemž rozhodnutí o námitkách proti znalci tvoří jednu z částí soudního řízení ve věci samé, které doposud nebylo pravomocně skončeno, nelze ústavní stížnost připustit. Není totiž zřejmé, jakým způsobem soudy znalecký posudek vyhodnotí a jak vlastně řízení ve věci samé skončí. Rozhodnutí Ústavního soudu v takové fázi řízení před civilními soudy by představovalo nepřípustný zásah do jejich rozhodovací činnosti.
Projednávanou ústavní stížnost považuje stěžovatelka za přípustnou patrně proto, že proti napadenému usnesení neexistuje v rámci soustavy obecných soudů žádný řádný ani mimořádný opravný prostředek; přehlíží však, že napadeným procesním rozhodnutím nemohlo být (dosud) z povahy věci nikterak zasaženo do jejích základních práv. Stěžovatelka ani neuvádí, jak by mohla být procesním rozhodnutím (ústavněprávně relevantně) zasažena, respektive proč by takový případný zásah nemohl být zhojen v rámci soustavy obecných soudů. Nic proto nenasvědčuje, že by případné pochybení okresního soudu nemohlo být napraveno v rámci (meritorního) odvolacího řízení, a proto je třeba považovat posuzovanou ústavní stížnost za podanou předčasně.
Negativní rozhodnutí o námitce podjatosti znalce, jak Ústavní soud již vícekrát poznamenal, je rozhodnutím, které pouze vymezuje, jakým směrem se bude postup soudu dále ubírat. Vydáním tohoto usnesení nedochází k zásahu do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť ochrany práv se může domáhat v samotném - právě probíhajícím - soudním řízení (srov. obdobně sp. zn. II. ÚS 521/14).
Ve vztahu k usnesení okresního soudu, kterým byl MUDr. Šimečka ustanoven znalcem, stěžovatelka ani žádnou ústavněprávní argumentaci neuvádí, jeho zrušení se domáhá pouze v souvislosti s návrhem na zrušení rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno její námitce podjatosti znalce.
Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka má nadále možnost domoci se svých práv v řízení před civilními soudy a doposud tak nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2016
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj