ECLI:CZ:US:2005:4.US.128.05
sp. zn. IV. ÚS 128/05
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 10. května 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2004 č. j. 20 Cdo 2530/2003 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 10. 2003 sp. zn. 10 Co 726/2003, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-město o zamítnutí návrhu stěžovatele jako povinného na zastavení výkonu rozhodnutí.
I. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2004 sp. zn. 20 Cdo 2530/2003 bylo porušeno základní právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Toto usnesení se proto ruší.
III. Návrh na zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 10. 2003 sp. zn. 10 Co 726/2003 se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a co do ostatních náležitostí řádně podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví specifikované rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni.
Napadeným usnesením rozhodl Nejvyšší soud tak, že odmítl dovolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Plzni. Ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu Plzeň-město (dále též "okresní soud") ze dne 3. 7. 2003 č. j. 71 E 898/99, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele jako povinného na zastavení výkonu rozhodnutí.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, v daném případě rozhodovaly soudy v řízení o výkonu rozhodnutí, přičemž podstatou sporu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem (oprávněným) bylo to, zda stěžovatel splnil svůj závazek vůči oprávněnému zaplacením předmětné částky zmocněnci, kterému oprávněný udělil plnou moc, a zda tedy byly splněny podmínky pro zastavení výkonu rozhodnutí.
Podle stěžovatele pro odvolací řízení v rámci výkonu rozhodnutí stále platí zásada úplné apelace, která je obsažena v §254 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), naopak se v tomto řízení neuplatňuje zásada neúplné apelace obsažená v §205a o. s. ř. Účastníci řízení jsou proto i v rámci odvolacího řízení oprávněni navrhovat k prokázání svých tvrzení další důkazy.
Soud prvního stupně dovodil, že v řízení nebylo prokázáno, že by zmocněnec oprávněného byl oprávněn k převzetí finančních prostředků od stěžovatele a zejména že by stěžovatel zmocněnci povinného finanční prostředky předal.
Stěžovatel s uvedenými závěry nesouhlasil a navrhl v rámci odvolání proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město provedení dalších důkazů, přičemž tyto důkazní návrhy byly doplněny i v průběhu ústního jednání před odvolacím soudem dalším důkazním návrhem. K důkazu byl navržen výslech svědků B. a H., tedy "vymahačů", které oprávněný vymožením své pohledávky vůči stěžovateli pověřil. Dále stěžovatel navrhoval učinit dotaz na cizineckou policii, zda byl zmocněnec oprávněného pan B. N., který měl peníze od stěžovatele obdržet, vyhoštěn či nikoliv. Dalším navrhovaným důkazem byl výslech stěžovatele a spis Policie České republiky (dále jen "policie"), z něhož vyplývá, že oprávněný vypovídal a uváděl odlišné údaje, než v rámci tohoto řízení před obecnými soudy.
V průběhu odvolacího řízení navrhl stěžovatel provést důkaz také svědeckým prohlášením svědka L. a jeho výslechem, přičemž toto prohlášení s úředně ověřeným podpisem předal stěžovatel odvolacímu soudu.
Stěžovatel je toho názoru, že navržené důkazy nebyly důkazy nadbytečnými a důkazní návrhy byly důvodné. Odvolací soud neprovedl žádný z výše uvedených důkazů, a to aniž by důkazní návrhy zamítl a aniž by svůj postup jakýmkoliv způsobem odůvodnil.
Stěžovatel se dále domnívá, že odvolací soud danou věc nesprávně hmotněprávně posoudil, přičemž toto pochybení nebylo odstraněno ani v rámci dovolacího řízení. Krajský soud na daný případ aplikoval §562 občanského zákoníku a plnou moc udělenou oprávněným zmocněnci pak považoval za potvrzení věřitele o tom, že zmocněnec je oprávněn přijmout plnění. Toto hodnocení považuje stěžovatel za nesprávné, neboť podle něj je příslušná listina plnou mocí, nikoliv potvrzením podle §562 občanského zákoníku. S nesprávným posuzováním listiny pak přímo souvisí také nesprávné hodnocení obsahu listiny. Výsledkem jednání zmocněnce nemělo být uzavření dohody o vyrovnání dluhu (dohody o narovnání), ale vyřešení celé záležitosti formou přijetí finanční částky.
Stěžovatel se proto domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel přitom odkázal na judikaturu Ústavního soudu [nález sp. zn. IV. ÚS 142/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 161, str. 201)], podle které je věcí obecných soudů, aby posoudily a rozhodly, které z navržených důkazů provedou a které nikoliv. To je však nezbavuje povinnosti pečlivě odůvodnit, co je vedlo k takovému závěru a z jakého důvodu považují provedení důkazu za nadbytečné. Vzhledem k tomu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřili účastníci a vedlejší účastník řízení.
Krajský soud v Plzni uvedl, že návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí byl projednáván ve smyslu §269 odst. 2 o. s. ř. Při jednání před soudem prvního stupně byli účastníci po provedení důkazů poučeni na závěr podle §119a odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §205a o. s. ř., a to přesto, že lze nařízený výkon rozhodnutí zastavit jak na návrh, tak bez návrhu, takže tato poučovací povinnost dopadá na věci upravené podle §120 odst. 1 o. s. ř. Pokud se novými navrhovanými důkazy uplatněnými v odvolání nezabýval, pak vycházel z toho, že k návrhům dochází ze strany povinného účelově. Ani ve svědeckém prohlášení M. L., nyní "zapaginovaném" (sic) ve spise po referátu odvolacího soudu, které nebylo předmětem odvolání (v odvolání byl navržen opětovný výslech svědků B., H. a povinného, nebyl však navržen výslech svědka L.), není uvedena žádná konkrétní částka a skutečnost, která by i dnes umožnila soudu dovodit úvahu o tom, že dluh byl zaplacen. Tvrzení povinného jak o výši, tak způsobu úhrady dluhu zplnomocněné osobě jsou podle názoru soudu nevěrohodná, protože svá stanoviska a tvrzení ve stěžejních skutečnostech mění. V dalším soud odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel v dovolání neuplatnil důvod nesprávného právního posouzení věci, resp. jeho argumentace nebyla podřaditelná pod §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Proto podle Nejvyššího soudu chybělo kritérium pro zhodnocení rozhodnutí odvolacího soudu jako po právní stránce zásadně významného [§237 odst. 1 písm. c), §237 odst. 3 o. s. ř.]. Podle Nejvyššího soudu i námitky v ústavní stížnosti vytýkají soudu prvního stupně a odvolacímu soudu nesprávnost a neúplnost skutkových závěrů.
Nejvyšší soud dále uvedl, že podle §254 odst. 4 o. s. ř. platí pro řízení o výkon rozhodnutí (obecně) zásada, že v odvolání lze uvádět nové skutečnosti a důkazy; v odvolacím řízení se tedy neuplatní omezení vyplývající z §205a a §211a o. s. ř. Návrh na zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. se neprojednává v řízení podle třetí části o. s. ř. (i když jde svou povahou o spor), navíc, jak vyplývá z §269 odst. 1 o. s. ř., lze řízení o zastavení výkonu zahájit i bez návrhu (srov. §120 odst. 2 o. s. ř.). Z uvedeného podle Nejvyššího soudu vyplývá závěr, v judikatuře Nejvyššího soudu dosud výslovně nevyřčený, že řízení ve věci zastavení výkonu rozhodnutí je ovládáno zásadou úplné apelace.
Vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření, které jinak neobsahuje žádné nové námitky ústavněprávního charakteru, toliko odkázal na obsah svých podání, která činil v řízeních před obecnými soudy, a uvedl, že podle jeho mínění nebylo žádným způsobem porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ani jiné základní právo a svoboda zaručené ústavním pořádkem. Vedlejší účastník vznesl pouze pochybnosti o tom, zda ústavní stížnost byla stěžovatelem podána ve lhůtě stanovené §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl, neshledá-li důvod pro její odmítnutí.
Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele a účastníků řízení rovněž vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 71 E 898/99.
II.
Ústavní soud si v souladu s §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyžádal od účastníků řízení [srov. nález sp. zn. I. ÚS 642/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 79, str. 259)] souhlas s upuštěním od ústního jednání, neboť dospěl k závěru, že od ústního jednání již nelze očekávat další objasnění věci.
Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), je podána včas (Ústavní soud vzhledem k explicitní námitce vedlejšího účastníka uvádí, že stěžovatel podal ústavní stížnost v souladu s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ve lhůtě 60 dnů, neboť usnesení Nejvyššího soudu bylo doručeno jeho právnímu zástupci dne 6. 1. 2005 a ústavní stížnost předal k poštovní přepravě dne 7. 3. 2005) a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je opodstatněná, avšak z důvodů mírně odlišných od těch, než jak je v ústavní stížnosti přímo dovozoval stěžovatel.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá rámec přezkumu rozhodnutí obecných soudů prováděného Ústavním soudem v řízeních o ústavní stížnosti. Ústavní soud není primárně povolán k přezkumu správnosti aplikace a interpretace "jednoduchého" práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je ovšem oprávněn zasáhnout tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, tj. tehdy, pokud interpretace jednoduchého práva současně porušuje základní práva a svobody jednotlivce. Základní práva a svobody totiž, podle také již ustálené judikatury Ústavního soudu, vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
Ústavní soud již také ve svých předchozích rozhodnutích traktoval, že právo na dovolání, resp. mimořádný opravný prostředek, není ústavně zaručeno. V Ústavě České republiky (dále jen "Ústava"), Listině a mezinárodních smlouvách o lidských právech a základních svobodách podle někdejšího čl. 10 Ústavy žádné takové procesní oprávnění zakotveno není. V čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") je zakotveno pouze právo na odvolání v některých trestních věcech. Právo na dovolání jako na mimořádný opravný prostředek jde tedy nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 298/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, usnesení č. 18, str. 381)].
Ústavní soud ve svých pozdějších rozhodnutích uvedl, že rozhodování soudu, ať už jde o rozhodování v řízení o řádném nebo mimořádném opravném prostředku, se však nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci. V demokratickém právním státě jsou všechny orgány veřejné moci povinny respektovat základní práva a svobody, úkolem soudů je poskytovat jim ochranu, resp. svébytnou a specifickou formu ochrany, jde-li o Ústavní soud. Je-li ochrana základních práv a svobod středobodem fungování demokratického právního státu, je třeba při jejich aplikaci dbát i na uplatnění zásady přímosti a bezprostřednosti. Shledá-li již sám obecný soud porušení základního práva či svobody, je povinen učinit všechna opatření k tomu, aby k dalšímu porušování nedocházelo a již existující porušení odčinit prostředky, kterými disponuje v rámci své pravomoci. To se ostatně odráží v komplementární zásadě subsidiarity, která se uplatňuje v řízeních před orgány, jež jsou nadány poskytovat jednotlivci specifickou ochranu základních práv a svobod (Ústavní soud, Evropský soud pro lidská práva) teprve tehdy, selhávají-li mechanismy ochrany před jinými orgány veřejné moci [nález sp. zn. I. ÚS 55/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 114, str. 187)], nález sp. zn. I. ÚS 4/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 42, str. 405), nález sp. zn. I. ÚS 554/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 67, str. 707) a nález sp. zn. IV. ÚS 343/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 55, str. 581)].
V posledně uvedeném rozhodnutí pak Ústavní soud navíc konstatoval, že podle jeho názoru Evropský soud pro lidská práva (dále též "ESLP") opakovaně potvrzuje, že čl. 6 Úmluvy sice nenutí smluvní státy k vytváření odvolacích nebo kasačních soudů, avšak pokud tyto jurisdikce existují, garance čl. 6 Úmluvy musí být respektovány, zejména tam, kde zajišťují účastníkům řízení účinné právo na přístup k soudům za účelem projednání jejich práv (za všechna srov. v oficiální databázi ESLP HUDOC na http://www.echr.coe.int/ např. rozhodnutí senátu ze dne 19. 12. 1997 Brualla Gómez de la Torre proti Španělsku č. 26737/95, §33 in fine). Způsob, jímž se čl. 6 odst. 1 aplikuje, závisí na konkrétních okolnostech případu. Je přitom nutno vzít v úvahu celé řízení na vnitrostátní úrovni a roli, jakou v něm hrála kasační jurisdikce, přičemž podmínky pro přípustnost opravného prostředku k apelačním či kasačním soudům ("courts of appeal or of cassation") mohou být přísnější než pro odvolání ("ordinary appeal" - srov. in Brualla Gómez de la Torre, §37). ESLP zdůrazňuje, že omezení přístupu k soudu nebo tribunálu nebude slučitelné s článkem 6 odst. 1, nebude-li sledovat legitimní účel a nebude-li zde existovat přiměřený vztah proporcionality mezi použitými prostředky a legitimním účelem, jehož má být dosaženo (srov. rozhodnutí senátu ze dne 19. 6. 2001 ve věci Kreuz proti Polsku č. 28249/95, §55, nebo Sbírka rozhodnutí ESLP č. 97/2001; k aplikaci principu vyjádřeného v případu Brualla Gómez de la Torre na trestněprávní ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy srov. rozhodnutí první sekce ze dne 9. 1. 2003 v případu Šiškov proti Bulharsku č. 38822/97, §84, nebo rozhodnutí druhé sekce ze dne 9. 11. 2004 ve věci Marpa Zeeland B.V. and Metal Welding B.V. proti Nizozemí č. 46300/99, §48). Ústavní soud v citovaném nálezu uzavřel, že Evropský soud pro lidská práva se zřetelně vyslovil k aplikovatelnosti článku 6 odst. 1 Úmluvy při posuzování rozhodování soudních těles s obdobným postavením, jaké má Nejvyšší soud při rozhodování o trestních a civilních dovoláních.
Ze shora uvedeného je tedy nepochybné, že samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku nepožívá ústavněprávní ochrany, jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu zakomponoval. To však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces. Existují-li v zákoně omezení práva na přístup k soudu v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku, je třeba sledovat, zda tato omezení jsou proporcionální ochraně základního práva, a to nikoliv pouze v rovině normativní, ale též při posuzování konkrétního případu v rovině výkladu a aplikace takových omezení. Jak již uvedeno shora, základní práva nevytvářejí pouze rámec normativního obsahu jednoduchého práva, nýbrž právě i rámec jeho interpretace a aplikace.
Jinými slovy, dovolací soud si musí být při výkladu a aplikaci podmínek připuštění dovolání vědom toho, že účastník řízení jím vždy sleduje ochranu svých subjektivních práv bez ohledu na to, jaký jiný účel řízení o mimořádném opravném prostředku sleduje. Ochranu subjektivních práv proto nelze pouštět ze zřetele ani tam, kde je zákonodárcem sledovaným účelem řízení o mimořádném opravném prostředku tzv. sjednocování judikatury. Tento účel nemůže převážit nad ochranou subjektivních práv účastníka řízení tak, že se ochrana subjektivního práva zcela vyprázdní a tento účastník se stává pouze jakýmsi "dodavatelem materiálu" pro sjednocování judikatury, nýbrž je třeba hledat vztah přiměřené rovnováhy mezi omezením práva na přístup k soudu a tímto účelem, který současně reprezentuje veřejný zájem, jímž je v daném případě zajištění souladné aplikace a interpretace jednoduchého práva obecnými soudy.
Podmínky připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. je třeba vykládat tak, aby byla naplněna jak ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy), tak i účel daného typu dovolacího řízení, který směřuje ke sjednocení judikatury obecných soudů.
V daném případě Ústavní soud ze spisu Okresního soudu Plzeň-město zjistil následující relevantní skutečnosti. V řízení před soudem prvního stupně byl stěžovatel poučen ve smyslu §119a odst. 1 ve spojení s §205a o. s. ř., aby uvedl všechny rozhodné skutečnosti k prokázání svých tvrzení s tím, že později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v §205a o. s. ř. (č. l. 178). Stěžovatel v odvolání ze dne 4. 9. 2003 proti usnesení okresního soudu navrhoval provedení důkazů v odvolacím řízení (č. l. 184 - 190, resp. 191 - 197) a na čísle listu 199 je rovněž založeno svědecké prohlášení, které stěžovatel předal odvolacímu soudu na jednání dne 6. 10. 2003. Z odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni se podává, že odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně z podnětu odvolání povinného přezkoumal v režimu neúplné apelace (§205a o. s. ř.) a po zhodnocení jak dosavadního řízení provedeného soudem prvního stupně a zároveň námitek uplatněných povinným v odvolání dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
V dovolání ze dne 23. 10. 2003 stěžovatel výslovně uvedl, že je podává z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy proto, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i proto, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Stěžovatel pak dovolacímu soudu rovněž předložil argument, z jakého důvodu považuje dovolání za přípustné, když uvedl, že řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem a že v rámci odvolacího řízení byly zcela zásadním způsobem porušeny procesní předpisy. Stěžovatel v dovolání výslovně poukázal na to, že podle jeho názoru odvolací soud porušil v řízení zásadu úplné apelace, která je obsažena v §254 odst. 4 o. s. ř., čímž podle stěžovatele mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání dovodil, že v daném případě lze přípustnost konstruovat jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, podle dovolacího soudu vyplývá, že dovolací přezkum se může týkat jen právních otázek, jejichž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně. Dovolání lze podle Nejvyššího soudu odůvodnit jen podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávným právním posouzením věci. K vadám řízení by bylo lze podle dovolacího soudu přihlédnout jen za předpokladu, že dovolací soud shledá napadené rozhodnutí po právní stránce zásadně významným.
Z vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti vyplývá, že otázka, zda je příslušný typ řízení spojen se zásadou úplné či neúplné apelace, dosud nebyla judikaturou Nejvyššího soudu řešena. Přitom se předseda příslušného senátu vyjádřil tak, že v daném typu řízení nelze k omezením podle §205a a §211a o. s. ř. přihlížet a že řízení ve věci zastavení výkonu rozhodnutí je ovládáno zásadou úplné apelace.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. je otázka zásadního právního významu vymezena tak, že se jedná o právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem. Přitom důvodem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. může být skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Výklad přijatý dovolacím soudem, podle kterého důvod dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vylučuje možnost připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., vede podle Ústavního soudu v daném případě k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu, když z takového výkladu vyplývá, že přezkum vad řízení dovolací soud provede pouze na základě dovolání přípustného ex lege podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.
Ústavní soud je přesvědčen, že tato ustanovení musejí být vykládána s ohledem na shora uvedený ústavněprávní rámec omezení přístupu jednotlivce k soudu, tedy tak, aby byla naplněna jak ústavním pořádkem stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv, tak i účel daného typu dovolacího řízení, který směřuje ke sjednocení judikatury obecných soudů. Jak již uvedeno shora, nelze zcela odhlížet od ústavně zakotvené povinnosti, která váže i dovolací soud, poskytovat jednotlivci ochranu základním právům, a to tím spíše v případě, kdy by připuštěním dovolání byl naplněn také další účel dovolacího řízení, tedy sjednocení judikatury obecných soudů.
V daném případě by podle názoru Ústavního soudu připuštění dovolání stěžovatele a jeho meritorní projednání naplňovalo oba tyto účely, neboť neprovedením důkazů na straně jedné mohlo být dotčeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, na což poukazoval v dovolání sám stěžovatel, na straně druhé byla v řízení nastolena otázka rozdílného výkladu jednoduchého práva, která dosud - jak sám Nejvyšší soudu uvedl - dosud nebyla v jeho judikatuře řešena.
Je třeba poznamenat, že není na Ústavním soudu, aby se v řízení o ústavní stížnosti vyjadřoval k výkladu jednoduchého práva, pokud tak před ním mohl a měl v řízení o dovolání učinit Nejvyšší soud. Teprve pokud by výklad přijatý Nejvyšším soudem porušoval základní práva stěžovatele, bylo by na Ústavním soudu, aby se věcí (procesním postupem nižších soudů) zabýval z ústavněprávních hledisek.
Shora uvedené skutečnosti proto vedly Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud napadeným usnesením, kterým nepřipustil přezkum rozhodnutí odvolacího soudu v rámci dovolacího řízení, nedostál své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatele (čl. 4 Ústavy) a sám tak porušil základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
S ohledem na to Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Za shora uvedené situace však Ústavní soud odmítl návrh stěžovatele směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť nyní bude na dovolacím soudu, aby se znovu zabýval přípustností dovolání a případně se vyjádřil k procesnímu postupu odvolacího, resp. nalézacího soudu.