ECLI:CZ:US:2000:4.US.13.2000
sp. zn. IV. ÚS 13/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Z.H., zastoupeného JUDr. I. B., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 1999, sp. zn. 18 Co 238/99, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, potvrzujícího rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 1. 1999, čj. 4C 142/97-51, kterým byl zavázán zaplatit žalobci částku 500 000,- Kč s přísl.
Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 4 C 142/97, a tvrzení obsažených v ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že dne 24. 5. 1994 stěžovatel uzavřel s žalobcem dohodu o nájmu nebytových prostor, včetně zařízení, ve skladovém objektu žalobce. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neplnil platební povinnosti, ke kterým se v uvedené smlouvě zavázal, došlo dne 24. 4. 1995 mezi účastníky k uzavření dohody o vyrovnání dluhu, podle níž mělo k datu 31. 12. 1994 dojít k ukončení nájemního vztahu k předmětnému objektu a stěžovatel se současně zavázal zaplatit žalobci částku 500 000,- Kč s přísl. na vyrovnání dosavadního dluhu (spočívajícího v dlužném nájemném, nezaplacených nákladech na energii a nákladech na obnovu zdevastovaného objektu) s tím, že touto dohodou došlo k vyrovnání veškerých závazků plynoucích z vzájemného vztahu. Nárok na zaplacení částky 500 000,- Kč s přísl. uplatnil posléze žalobce ( vlastník nemovitosti) u soudu, neboť stěžovatel ji v dohodnuté době, tj. nejpozději do 30. 9. 1995, neuhradil.
Soud prvého stupně dospěl k závěru, že smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 24. 5. 1994 byla v rozporu s ust. §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. uzavřena bez předchozího souhlasu Obvodního úřadu pro Prahu 9 a z tohoto důvodu je absolutně neplatná. Soud dále na základě zjištěných skutečností dovodil, že obsah smlouvy o vyrovnání dluhu splňuje náležitost dohody o narovnání dle §585 občanského zákoníku. Touto smlouvou upravili účastníci práva a povinnosti vyplývající z neplatné nájemní smlouvy, tedy práva sporná s tím, že jí byla vyřešena veškerá práva a povinnosti ve vztahu mezi účastníky z užívání nemovitosti vyplývající (ukončení užívání nemovitosti, výše dlužné částky a splatnost a ukončení odběru medií). Soud tedy dospěl k závěru, že původní závazek byl nahrazen závazkem novým, a návrhu vyhověl, aniž oprávněnost původního závazku zkoumal.
Odvolací soud uvedené rozhodnutí ve věci samé potvrdil a konstatoval, že žalobci vznikl vůči stěžovateli nárok z bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 odst. 2 občanského zákoníku plněním z neplatného právního úkonu a další nárok, který spočíval v žalobcově plnění za žalovaného dle §454 občanského zákoníku z titulu nezaplaceného vodného a elektrické energie. V intencích ustanovení §585 občanského zákoníku byla mezi účastníky uzavřena smlouva, soudem prvého stupně správně kvalifikovaná jako dohoda o narovnání. Na platnosti této smlouvy nemůže nic měnit to, že se účastníci mylně domnívali, že mezi nimi šlo o platný nájemní vztah. Soud rovněž odmítl námitku, dle které by měla být smlouva neplatná pro neurčitost závazků, neboť ve smlouvě je výslovně uvedeno, že se narovnáním řeší veškeré závazky, které plynou ze vzájemného vztahu účastníků. Soud dále konstatoval, že není vázán právní kvalifikací sporu uvedenou žalobcem v žalobě, ale vylíčením rozhodujících skutečností, neboť posouzení skutku po právní stránce je úkolem soudu.
Stěžovatel ve ústavní stížnosti uvádí, že právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, a rozhodnutí těchto soudů jsou proto v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy ČR. Namítá, že pokud listina, nazvaná dohoda o vyrovnání dluhu ze dne 24. 4. 1995, měla být dohodou o narovnání podle §585 občanského zákoníku, neexistoval od tohoto dne závazek stěžovatele vůči žalobci z titulu nezaplacení nájemného za užívání nebytových prostor. Žalobce však žalobou uplatnil nárok na zaplacení dlužného nájemného, tudíž uplatnil nárok ze zaniklého závazku. Obecné soudy se obsahem uplatněného nároku nezabývaly a oprávněnost návrhu posoudily podle dohody o vyrovnání dluhu. Vyhověly tak žalobě podle právního institutu, který vůbec nebyl žalobcem uplatněn. Dle názoru stěžovatele dohoda o vyrovnání dluhu neobsahuje veškeré náležitosti narovnání dle §585 občanského zákoníku, neboť se týká ukončení nájemního vztahu a zaplacení závazků plynoucích z tohoto vztahu. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že soud není vázán právní kvalifikací uvedenou v žalobě, ale vylíčením rozhodujících skutečností. Má za to, že postup soudu připouští právní nejistotu a chaos do základních ustanovení občanského zákona. Rozhodnutí odporují přirozenému právu a výklad podaný v odůvodnění rozhodnutí nemá oporu v zákoně.
Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti zopakoval argumentaci uvedenou v odůvodnění svého rozhodnutí. Zdůraznil, že závěr, dle kterého soud není vázán právní kvalifikací uvedenou v žalobě, odpovídá konstantní judikatuře.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná.
Ústavní soud předesílá, že již v řadě svých předchozích rozhodnutích vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními o.s.ř., Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů, kdy stěžovatel převážně opakuje argumenty, se kterými se soudy, jak vyplývá z výše uvedeného shrnutí případu, odpovídajícím způsobem vypořádaly, přičemž v odůvodnění rozhodnutí v souladu s ustanovením §157 o.s.ř. uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se řídily a které právní předpisy na zjištěné skutečnosti aplikovaly. Z připojeného spisu je rovněž zřejmé, že soudy ve věci provedly rozsáhlé dokazování (včetně výslechu svědků ), na základě kterého byl spolehlivě zjištěn výchozí skutkový stav věci.
Ústavní soud má za to, že právní závěr soudu, dle kterého dohodu o vyrovnání dluhu ze dne 24. 4. 1995 je nutno pokládat za dohodu ve smyslu ustanovení §585 občanského zákoníku, neboť účastníci smluvního vztahu jí narovnali práva mezi nimi sporná, která vyplynula z faktického užívání nemovitostí žalobce stěžovatelem (byť k tomuto užívání došlo na základě neplatně uzavřené nájemní smlouvy), nelze s ohledem na skutková zjištění nic vytknout a nelze jej považovat za závěr, který je v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Institut narovnání slouží především k tomu, aby se předešlo dalším sporům, jeho účelem není zjištění, jak se věci mají, ale odstranění pochybností tím, že se původní závazek, ve kterém se sporné právo vyskytlo, ruší a nahrazují se závazkem novým. Právní úkon účastníků - dohoda o vyrovnání dluhu - byla právě takovým úkonem, který měl ukončit dosavadní vztahy účastníků a vyjasnit práva povinnosti z jejich vztahu vzniklá.
Námitkou stěžovatele, dle které dohoda o vyrovnání dluhu nemá všechny náležitosti ustanovení §585 občanského zákoníku, se již obecné soudy zabývaly a s ohledem na text dohody, dle které se dohodou řeší veškeré závazky mezi účastníky, ji oprávněně neshledaly důvodnou.
Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel svými námitkami usiluje o přezkum napadených rozhodnutí obecných soudů, a staví tak Ústavní soud do role, která mu, jak již výše uvedeno, nepřísluší. Totéž platí ve vztahu k námitce stěžovatele, týkající se jeho nesouhlasu s právním závěrem soudu, dle něhož soud není vázán právní kvalifikací uplatněnou v žalobě. Nehledě k tomu, že v tomto směru měl stěžovatel možnost vyvolat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR - jemuž především přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů - a to využitím možnosti, kterou poskytuje ustanovení §239 o.s.ř., což stěžovatel neučinil.
Zvýše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, zaručujícího právo na spravedlivý proces, neboť obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Jak bylo zjištěno, soud v řízení postupoval v souladu s ustanoveními hlavy druhé části páté Listiny základních práv a svobod a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti.
Ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení se stěžovatel rovněž dovolává, dle kterého je soud povinen dbát na rovné postavení účastníků, znamená, že soud je povinen zajistit jim rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv. V daném případě Ústavní soud neshledal jeho porušení, neboť oběma účastníkům byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelem namítaných článků Listiny základních práv a svobod a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu