Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14.05.1999, sp. zn. IV. ÚS 135/99 [ nález / ČERMÁK / výz-3 ], paralelní citace: N 74/14 SbNU 121 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:4.US.135.99

sp. zn. IV. ÚS 135/99 Nález Ústavní soud rozhodl dne 14. května 1999 v senátě ve věci ústavní stížnosti P. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 1998, čj. 11 To 64/98-967, a rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 25. 6. 1998, čj. 2 T 15/97-888, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 1998, čj. 11 To 64/98-967, se zrušuje. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozsudkům obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o vině a trestu stěžovatele, stěžovatel uvádí, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv, neboť jako jeden z důkazů proti němu byla použita výpověď svědka, učiněná v přípravném řízení, aniž by on nebo jeho obhájce měli možnost se tohoto výslechu zúčastnit. Výslech svědka byl na základě dožádání proveden německým policejním orgánem v souladu s Evropskou úmluvou o vzájemné pomoci ve věcech trestních podle práva platného na území dožádaného státu. Německý trestní řád s účastí obhájců obviněných při výslechů svědků policejními orgány nepočítá, a proto i přesto, že právní zástupce stěžovatele požádal o účast při všech vyšetřovacích úkonech, nedaly k jeho účasti německé orgány souhlas. Poté co svědek v hlavním líčení před Městským soudem v Praze využil ustanovení §100 odst. 2 trestního řádu a odmítl vypovídat, soud přečetl jeho výpověď s odkazem na ustanovení §211 odst. 3 trestního řádu a použil ji jako důkazní prostředek. K námitce stěžovatele o nepoužitelnosti tohoto důkazu pro rozpor s citovaným ustanovením trestního řádu Městský soud v Praze uvedl, že dožádanému státu nelze český právní řád vnucovat. Vrchní soud v Praze, který rozhodnutí soudu prvého stupně zrušil a ve věci sám rozhodl, se k předmětné námitce stěžovatele, opakované v odvolání, vyjádřil tak, že postupuje-li při provádění úkonů cestou právní pomoci dožádaný stát podle svého práva, je možno takových důkazů použít, i když byly opatřeny způsobem odporujícím právu dožadujícího státu. Stěžovatel má za to, že postupem soudů obou stupňů mu bylo upřeno právo na obhajobu, resp. právo být konfrontován se svědky, což je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Stěžovatel vytkl obecným soudům i způsob, jakým hodnotily některé další důkazy, jakož i závěry z tohoto hodnocení vyplývající. Podle stěžovatele závěry soudů o tom, že stěžovatel má být osobou jménem M., nejsou ničím podloženy, neboť svědek D., který podle svého tvrzení s M. v Praze jednal, jej při rekognici podle fotoalba neoznačil a podrobnosti, které tento svědek o M. uváděl, se s údaji o stěžovateli neshodují. Orgány činné v trestním řízení neprovedly žádný úkon směřující ke ztotožnění osoby M. nebo jeho bratra L., ačkoliv to mohlo přispět k objasnění věci. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že je usvědčován i výpovědí svědka R., neboť tento svědek o něm nevypovídal. Stěžovatel má tak za to, že postupem a rozhodnutími soudů obou stupňů bylo v jeho případě porušeno právo na spravedlivý proces, právo na obhajobu a zásada rovnosti práv, což je v rozporu s článkem 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), článkem 90 a článkem 96 odst. 1 Ústavy ČR, článkem 1, článkem 37 odst. 2, odst. 3 a článkem 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto žádá, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 20. 4. 1999 poukázal na obsah napadeného rozhodnutí s tím, že stanovisko senátu k projednávané věci je v něm vyčerpávajícím způsobem vyjádřeno, a proto nemá, co by k němu doplnil. Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka vzdalo. Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 2 T 15/97, Ústavní soud zjistil, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 1998, čj. 2 T 15/97-888, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení psychotropních látek a jedů a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou a k peněžitému trestu ve výši 500 000,-- Kč, Vrchní soud v Praze v odvolacím řízení zrušil. Napadeným rozsudkem nově rozhodl tak, že stěžovatel je vinen výše citovaným trestným činem podle ustanovení §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákona a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání devíti let se zařazením do věznice s ostrahou a k peněžitému trestu ve výši 500 000,-- Kč. Vrchní soud shledal vinu stěžovatele v tom, že na základě dohody sjednané v přesně nezjištěné době kolem 20. 12. 1995 v hotelu G. v Praze 4 sjednal vývoz 10 kg heroinu (diacetylmorfinu) v hodnotě 33 000,-- DEM za 1 kg z ČR do SRN a za tímto účelem dne 28. 12. 1995 umístil do zbudované schránky ve vozidle za levým zadním kolem tuto omamnou látku, kterou následně I. P. bez řádného povolení převezl přes státní hranice do SRN na základě instrukcí stěžovatele, s nímž měl trvalou možnost telefonického styku, až byl následně orgány německé policie zadržen v oblasti Mellrichstadt/Ostheim. Vrchní soud v Praze rozhodl na podkladě skutkového stavu zjištěného v řízení před soudem prvého stupně a z odůvodnění jeho rozsudku vyplynulo, že neshledal žádnou procesní vadu, dotýkající se stěžovatelova práva na obhajobu. Podle vrchního soudu byla respektována zásada "locus regit actum" ("místem se řídí úkon"), zakotvená v článku 3 odst. 1 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních (č. 550/1992 Sb., dále jen "Úmluva o vzájemné pomoci"), podle které byl cestou právní pomoci německým policejním orgánem proveden výslech svědka P.. Z listin založených v předmětném trestním spise si Vrchní soud v Praze ověřil, že podle německého trestního řádu obhájci nemají právo na přítomnost při policejních výsleších, a to ani při výslechu jejich vlastního mandanta, že německý trestní řád stanoví účast obhájců na výsleších svědků teprve v hlavním líčení a že vrchní státní zástupce při Zemském soudu ve Schweinfurtu povolil účast při výslechu svědků P., D., Pi. a Ri. pouze dvěma českým vyšetřovatelům, zatímco k účasti obhájců při těchto výsleších s odkazem na shora uvedený důvod souhlas nedal. Vrchní soud v Praze vzal tedy za prokázáno, že stěžovatel byl zcela bezpečně usvědčen především svědeckými výpověďmi I. P. a skrytého vyšetřovatele Ri. a dále věcným důkazem, nalezením 10 kg heroinu v odborně vybudované skrýši v jeho vozidle, na rozdíl od soudu prvého stupně však kvalifikoval prokázaný skutkový děj jako čin spáchaný ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, a proto odpovídajícím způsobem zvýšil trest odnětí svobody. Ústavní soud přezkoumal napadené rozsudky obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Jak plyne z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze, byl stěžovatel uznán vinným a odsouzen zejména na základě svědeckých výpovědí I. P. a skrytého vyšetřovatele R.. Svědecké výpovědi byly přečteny v průběhu hlavního líčení před Městským soudem v Praze dne 25. 6. 1998 s odkazem na ustanovení §211 odst. 3 v případě svědka P. a s odkazem na ustanovení §211 odst. 2 písm. a) v případě svědka R.. I. P. vypověděl, že mu stěžovatel nabídl, aby za úplatu 5 000,-- DEM převezl do Německa ilegální zboží ukryté ve skryté schránce zabudované ve stěžovatelově automobilu. Svědek obdržel instrukce, jak se ke schránce dostat, jízdní a časové pokyny a telefonní spojení na stěžovatele. Svědek dále vypověděl, že po příjezdu na konkrétní místo v Německu ho kontaktoval muž jménem L., podle jehož pokynů pokračoval v cestě až k nějaké hale, ve které otevřel skrýš v automobilu, vyjmul 20 balíčků zboží, a krátce poté, co je vložil do igelitových sáčků a předal jemu neznámým mužům, byl zatčen. Svědek R. ve své výpovědi popsal příjezd muže v osobním automobilu Opel Omega české státní poznávací značky na odpočívadlo Riedener Wald, odkud na základě L-ho pokynu sledoval vůz až do blízkosti Mellrichstadtu. V blíže nekonkretizované hale pak "Čech" odmontoval levé zadní kolo Opelu, otevřel v prostoru pro kolo otvor a vyjmul z něho několik balíčků, které dal do dvou plastikových tašek. Krátce po zvážení a otestování zboží na heroin došlo k zatčení. Výpověď svědka Přívozníka byla provedena pracovníky Bavorského zemského kriminálního úřadu dne 17. 9. 1996 ve Würzburgu za přítomnosti dvou českých vyšetřovatelů, výpověď svědka R. byla provedena na policejním prezídiu ve Würzburgu dne 16. 9. 1996. Při posouzení, zda byla dodržena ústavní procesní práva a zda interpretace a aplikace hmotného práva byla provedena ústavně konformním způsobem, vyšel Ústavní soud ze znění platné vnitrostátní i mezinárodní úpravy aplikovaných norem a z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Podle ustanovení §211 odst. 3 trestního řádu protokol o výpovědi svědka, který v hlavním líčení využil svého práva odepřít výpověď podle §100 trestního řádu, možno číst jen za předpokladu, že svědek byl před tímto výslechem o svém právu odepřít výpověď řádně poučen a výslovně prohlásil, že tohoto práva nevyužívá, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovením tohoto zákona a obviněný nebo obhájce měl možnost se tohoto výslechu zúčastnit. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č. 18/I a 18/II (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek ve věcech trestních č. 3/99) se požadavkem na umožnění přítomnosti obviněného nebo obhájce při výslechu svědka, který má právo podle §100 trestního řádu odepřít výpověď a který toto právo může kdykoli v budoucnu, a tedy i v hlavním líčení, využít, zajišťuje použitelnost tohoto důkazu z hlediska zachování rovnosti stran při jeho provádění a splnění požadavku mezinárodních smluv [srov. např. čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], aby tak alespoň jednou v průběhu trestního řízení měl obviněný nebo jeho obhájce možnost položit svědkovi potřebné otázky. K interpretaci ustanovení článku 6 odst. 3 písm. d) citované Úmluvy, podle kterého má každý, kdo je obviněn z trestného činu, právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě, existuje řada rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Tak např. ve věci Kostovski z r. 1989, A-166, tento soud konstatoval, že "použít výpověď učiněnou v přípravném šetření samo o sobě neodporuje článku 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy s výhradou, že byla respektována práva obhajoby. Uvedená práva vyžadují dát přiměřenou a dostatečnou příležitost popřít svědectví směřující proti němu a svědka vyslýchat, a to buď při složení svědectví nebo později". Tentýž názor opakoval uvedený soud ve věci Delta z r. 1990, A 1991-A, kdy navíc uvedl, že "přípustnost důkazů je třeba především posuzovat podle vnitrostátního práva a vnitrostátním soudům přísluší, aby hodnotily elementy, které shromáždí. Práva obhajoby vyžadují, aby obviněný měl adekvátní a dostatečnou možnost odporovat svědectví obžaloby a klást otázky svědkům v momentě svědecké výpovědi nebo později". Z uvedeného tedy vyplývá, že za situace, kdy by svědek byl vyslechnut českým policejním orgánem podle našeho trestního řádu a obhájce by neměl možnost se výslechu zúčastnit, pak by takový důkaz zpravidla nebyl připuštěn, a to jak pro rozpor s trestním řádem, tak v již naznačeném směru i pro rozpor s Úmluvou. V projednávané věci však byl svědek vyslechnut v cizině v souladu s ustanovením článku 3 odst. 1 Úmluvy o vzájemné pomoci, podle kterého dožádaná strana provede způsobem upraveným v jejím právním řádu každé dožádání týkající se trestní věci, které jí zaslaly justiční orgány dožadující strany za účelem provedení důkazu nebo předání věcí, které mají být použity jako důkazy, spisů nebo listin. Podle článku 4 citované Úmluvy o vzájemné pomoci dožádaná strana sdělí, požádá-li o to výslovně dožadující strana, datum a místo, kde bude dožádání provedeno. Orgány a zúčastněné osoby mohou být přítomny, pokud s tím dožádaná strana souhlasí. Ústavní soud se proto zabýval v této věci základní otázkou, zda zpřísněné podmínky uvedené v ustanovení §211 odst. 3 trestního řádu platí i v situaci, kdy dožádaný cizí orgán tyto zpřísněné podmínky z různých důvodů nesplní či splnit nemůže. V článku 3 odst. 1 Úmluvy o vzájemné pomoci, která vzhledem k ustanovení §384 trestního řádu má povahu lex specialis, je zakotvena dohoda signatářů mezinárodní smlouvy o tom, jakým procesním režimem se řídí provedení či získání dožádaného úkonu, totiž procesním režimem dožádané strany. Respektuje tuto skutečnost, jakož i skutečnost, že právní úprava dožádaného státu může být, co se týče procesních garancí práva obviněného na obhajobu v přípravném řízení, rozdílná, má Ústavní soud nicméně za to, že i při použití takového lex specialis musí být garantována práva zakotvená v článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, která je podle článku 10 Ústavy ČR bezprostředně závazná a má přednost před zákonem. Neměl-li tedy obviněný či jeho obhájce v průběhu trestního řízení možnost klást svědkům otázky, pak zejména v situaci, kdy tyto výpovědi nejsou podporovány dalšími přímými důkazy nebo ucelenou soustavou nepřímých důkazů, takové svědecké výpovědi, byť provedené v souladu s právem dožádaného státu, nemohou být pro rozpor s článkem 6 odst. 1 ve spojení s odst. 3 písm. d) Úmluvy použity jako důkazy, na jejichž základě by byl obviněný odsouzen. Účelem Úmluvy o vzájemné pomoci, jak se konstatuje v její preambuli, je sice dosažení větší jednoty mezi jejími členy, v současné etapě vyznačující se stále existujícími rozdíly v právní úpravě této oblasti, nemůže být ani případná nemožnost u dožadované strany vyhovět podmínkám stanoveným v právním řádu dožadující strany na újmu ústavně zaručených práv obviněného. Vrchní soud v Praze však při svém rozhodování článek 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy nevzal v úvahu, přestože byl obhajobou namítán, a ani z odůvodnění jeho rozhodnutí nevyplývá důvod, proč jej pominul. Z odůvodnění, jakož i z trestního spisu, rovněž není patrno, zda obhájce obviněného byl vůbec uvědomen o datu a místu vyšetřovacího úkonu, neboť skutečnost, že jeho účast nebyla německými orgány povolena, neznamená, že obviněný nemohl mít zájem svoje právo obhajoby přiměřeně kompenzovat jiným způsobem (např. ve věci A.E.D.L.G. z r. 1998, A-40180/98, při žádosti o právní pomoc v jiném státě byly svědkům předloženy otázky navržené obviněným. Obviněný pak byl odsouzen nejen na základě výsledků dožádání, ale i na základě dalších důkazů). Ze všech výše uvedených důvodů má Ústavní soud za to, že postupem a rozhodnutím Vrchního soudu v Praze byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva zakotvená v článku 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy, článku 37 odst. 2 a 3 Listiny, a proto ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadené rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 14. května 1999