ECLI:CZ:US:2014:4.US.1407.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1407/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky MONT TD, a.s., se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova 55/31, zastoupené Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3911/2013-128 ze dne 16. ledna 2014, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 556/2012-107 ze dne 21. února 2013 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 31 C 220/2010-66 ze dne 17. května 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a svých práv na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 31 C 220/2010-66 ze dne 17. května 2012 co do částky 3.000,- Kč zastavil řízení o žalobě stěžovatelky proti žalované Horizon Properties s.r.o. (dále jen "žalovaná") na zaplacení částky 242.000,- Kč s přísl. a smluvní pokuty ve výši 30.125,- Kč (výrok I.), žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 44.400,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok II.), žalobu se žádostí, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit stěžovatelce dalších 195.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení zamítl (výrok III.), žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelce smluvní pokutu ve výši 20.770,- Kč (výrok IV.), zamítl žalobu se žádostí, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit stěžovatelce na smluvní pokutě dalších 9.445,- Kč (výrok V.) a uložil stěžovatelce nahradit žalované náklady řízení ve výši 43.551,84 Kč (výrok VI.). K odvolání stěžovatelky proti výrokům III., V. a VI. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 29 Co 556/2012-107 ze dne 21. února 2013 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. a V. potvrdil (výrok I.), ve výroku VI. změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 20.910,- Kč s tím, že ve zbytku se i v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje (výrok II.) a uložil stěžovatelce nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 25.222,- Kč (výrok III.). Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 26 Cdo 3911/2013-128 ze dne 16. ledna 2014 odmítl (výrok I.) a uložil stěžovatelce nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 12.947,- Kč (výrok III. ).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že podstatou sporu mezi ní a žalovanou byl okamžik zániku nájmu na základě písemné výpovědi žalované, když zásadním pro rozhodnutí byl výklad čl. III. odst. 2. nájemní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a žalovanou (dále jen "nájemní smlouva"), a posouzení délky výpovědní lhůty při výpovědi nájmu učiněné žalovanou. Soudy prvního a druhého stupně podle stěžovatelky dospěly k závěru, že z důvodu prodlení s placením nájemného byla s výpovědní lhůtou 2 měsíce oprávněna podat výpověď i žalovaná jako nájemce, s čímž stěžovatelka nesouhlasí, když podle ní systematickým a zejména logickým výkladem lze dospět k jedinému závěru, a to, že vypovědět smlouvu z důvodu prodlení s placením nájemného má právo pouze a jenom stěžovatelka jako pronajímatel. Opačný výklad není podle stěžovatelky přípustný, je absurdní a v rozporu se základními zásadami soukromého práva.
Soud prvního stupně podle stěžovatelky uvedl, že "...výpověď z nájmu byla dána nájemcem právě z důvodu platební neschopnosti...". Takový důvod výpovědi podle stěžovatelky nejenže nebyl v nájemní smlouvě ujednán, ale takový závěr neměl oporu ani v provedeném dokazování soudu prvního stupně, neboť žádný důkaz prokazující platební neschopnost žalované nebyl proveden. Stěžovatelka má za to, že se jednalo pouze o účelové tvrzení, které mělo navodit zdání určité "legitimity" a ospravedlnění zneužívajícího výkladu čl. III. nájemní smlouvy. Vůli účastníků smlouvy bylo podle ústavní stížnosti sjednat možnost výpovědi pro obě strany bez udání důvodu s výpovědní lhůtou 6 měsíců, a takto sjednaná lhůta pak dávala oběma stranám po daný časový úsek určitou jistotu v jejich podnikatelských plánech a investicích. V případě ztotožnění se s výkladem učiněným soudy obou stupňů by stanovená výpovědní lhůta 6 měsíců (a tedy sjednaná určitá jistota právního vztahu) podle stěžovatelky pro pronajímatele ztrácela své opodstatnění, když nájemce by, pokud se tak sám rozhodne, svým protiprávním jednáním, a to byť neuhrazením 1,- Kč (nájmu či záloh na služby) ve splatnosti, mohl kdykoliv podat výpověď s dvouměsíční výpovědní lhůtou. Stěžovatelka uvádí, že výklad učiněný soudy nižších stupňů tak vedl k porušení jejího základního práva zakotveného v čl. 1 Ústavy, principu právního státu, jehož neoddělitelnou součástí je mimo jiné důvěra v platné právo, vč. základních zásad civilního procesu a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší soud o jejím dovolání rozhodl přepjatě formalisticky, přičemž toto jeho rozhodnutí ve svém důsledku znamená odepření spravedlnosti. Odkazem na své rozhodnutí sp. zn. 29 NSCR 55/2013, které navíc bylo vydáno až po podání dovolání stěžovatelky, podle stěžovatelky de facto Nejvyšší soud činí totéž, co vytýká jejímu dovolání. Stěžovatelka rovněž namítá, že je otázkou, zda se jedná o pouhou citaci textu ustanovení §237 o.s.ř., nebo o uplatnění všech tam uvedených hledisek (z nichž některé může Nejvyšší soud odmítnout, jestliže nemají oporu v dále uvedeném).
Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti v záhlaví citovaným rozhodnutím v celém jejich rozsahu. Ústavní soud však zjistil, že výroky I., II. a IV. v záhlaví citovaného rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatelka nenapadla odvoláním a nevyčerpala tak ani řádný opravný prostředek. Za této situace Ústavní soud dospěl k závěru, že proti citovaným výrokům je ústavní stížnost pro nevyčerpání všech předchozích prostředků ochrany práva stěžovatelky nepřípustná. Těmito výroky rozhodnutí soudu prvního stupně navíc bylo návrhům stěžovatelky vyhověno.
Ústavní soud následně přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí ve zbývajícím rozsahu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci obecné soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. V řízení před obecnými soudy byl dostatečně zjištěn skutkový stav a ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou též logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodněna. Rozhodující soudy se též v napadených rozhodnutích vypořádaly dostatečně se všemi rozhodujícími skutečnostmi, a jejich závěry nelze rozhodně označit ani za (extrémně) rozporné s principy spravedlnosti. To platí též o stěžejním stěžovatelkou zpochybňovaném závěru, dle kterého z důvodu prodlení s placením nájemného byla s výpovědní lhůtou 2 měsíce oprávněna výpověď nájemní smlouvu i žalovaná jako nájemce. Ústavní soud tak především na odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí, a to s jednou ne zásadní výhradou, jakožto na projev ústavně souladného nezávislého soudního rozhodování, odkazuje.
Ona výhrada se týká skutečnosti dotčené též námitkou stěžovatelky uvedenou v ústavní stížnosti, a sice závěru soudu prvního stupně, že výpověď z nájmu byla dána žalovanou z důvodu její platební neschopnosti a toho, že takový důvod výpovědi nebyl v nájemní smlouvě ujednán a takový závěr neměl oporu ani v provedeném dokazování soudu prvního stupně. Této námitce lze přisvědčit, avšak toto pochybení nemá rozhodně za následek zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Soud prvního stupně totiž zcela zřejmě pouze nevhodně použil poněkud nepřiléhavý pojem "platební neschopnost" namísto přesnějšího výrazu "prodlení s úhradou nájmu". Jako důvod výpovědi s dvouměsíční výpovědní lhůtou bylo totiž sjednáno právě prodlení s úhradou nájmu, a toto prodlení bylo v řízení též prokázáno a soudem prvního stupně zjištěno (je patrné již ze skutkových tvrzení uvedených v bodu III. žaloby stěžovatelky) a je evidentní, že právě na závěru o prodlení žalované s úhradou nájmu je odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí soudu prvního stupně založeno.
K námitkám stěžovatelky, kterými vytýká Nejvyššímu soudu přílišný formalizmus a odkaz na rozhodnutí mladšího data nežli bylo podané dovolání, konstatuje Ústavní soud, že ani tyto námitky nejsou podle jeho přesvědčení důvodné. Ústavní soud po přezkoumání dovolání přisvědčuje Nejvyššímu soudu, že stěžovatelka skutečně neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a Nejvyššímu soudu tak i podle náhledu Ústavního soudu nezbylo, než z tohoto důvodu dovolání (proti výroku odvolacího soudu potvrzujícím rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 195.000,- Kč s příslušenstvím) odmítnout. V jeho rozhodnutí nespatřuje Ústavní soud rozhodně přepjatý formalizmus, neboť Nejvyšší soud rozhodl zcela v souladu s o.s.ř. Ústavní soud nespatřuje žádné pochybení ani v tom, že rozhodnutí, na které Nejvyšší soud odkazuje, je pozdějšího data, nežli podané dovolání stěžovatelky, neboť (pouze příkladmo) Nejvyšším soudem odkazované rozhodnutí jenom potvrzuje a blíže rozvádí rozhodovací praxi opírající se o právní úpravu, která byla v okamžiku podání dovolání platná a účinná. Navíc tato rozhodovací praxe byla realizována i v době před podáním stěžovatelčina dovolání - viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. 30 Cdo 1705/2013 ze dne 21. srpna 2013.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 1 písm. e) a podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v části jako nepřípustnou a v části jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 24. června 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu