ECLI:CZ:US:2001:4.US.189.01
sp. zn. IV. ÚS 189/01
Nález
Ústavní soud rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez nařízení ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti G. M., a.s., proti usnesení Vrchního soudu v Praze, čj. 7 Cmo 796/2000-57, ze dne 29. 1. 2001, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze, čj. 53 Cm 439/99-40, ze dne 18. 7.2000, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a M. V., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze, čj. 7 Cmo 796/2000-57, ze
dne 29. 1. 2001, a usnesení Městského soudu v Praze, čj. 53 Cm
439/99-40, ze dne 18. 7. 2000, se zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených
rozhodnutí, kterými byl zamítnut jeho návrh na vydání předběžného
opatření.
Z tvrzení uvedených v ústavní stížnosti a obsahu připojeného
spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 53 Cm 439/99, Ústavní soud
zjistil tyto skutkové a právní okolnosti případu.
Stěžovatel je akciovou společností, která má základní jmění
ve výši 420,000.000,- Kč. Žalovaný M. V. (v řízení před Ústavním
soudem vedlejší účastník) je majitelem 189 000 kusů akcií, které
před vznikem této akciové společnosti upsal a splatil nepeněžitým
vkladem (představovaným pozemky p.č. 633, p.č. 634 a p.č. 636/2),
který byl na základě posudku, zpracovaného společností B.I.R.T.
Consulting, s.r.o., oceněn na 463,873.000,- Kč. Stěžovatel však
tvrdí, že nepeněžitý vklad měl hodnotu pouze 300,000.000,- Kč,
a proto se žalobou, uplatněnou vůči vedlejšímu účastníkovi
u Městského soudu v Praze (dříve Krajského obchodního soudu)
domáhá zaplacení částky 163,873.000,- Kč.
Vzhledem k tomu, že žalovaný po podání uvedené žaloby
disponoval se svým nemovitým majetkem (odlišným od vložených
pozemků), když do společnosti G. G., a.s., vložil jako nepeněžitý
vklad za účelem navýšení základního jmění stavbu č.p. 328
s pozemkem p.č. 444, zapsaných u Katastrálního úřadu Praha-město
na LV 246 pro obec Praha, k.ú. Malá Strana, se stěžovatel obával,
že je postupem vedlejšího účastníka ohrožen případný výkon
rozhodnutí. V řízení, které předcházelo ústavní stížnosti
napadeným rozhodnutím, se proto stěžovatel domáhal vydání
předběžného opatření, kterým by bylo žalovanému M. V.
a společnosti G. G., a. s., nařízeno zdržet se jakýchkoliv převodů
vlastnického práva ke stavbě čp. 328 s pozemkem p.č. 444,
zapsaných na LV č. 246 u Katastrálního úřadu Praha pro obec Praha,
k.ú. Malá Strana, nezatěžovat tyto nemovitosti zástavním právem,
neručit jimi ve prospěch třetích osob a nepřenechávat je
k užívání třetím osobám. Dále požadoval, aby se žalovaný a jeho
manželka zdrželi jakýchkoliv forem převodů spoluvlastnického
podílu, každý v rozsahu 1/3, ke stavbě bez čísla popisného
a pozemkům, p.č. 2172/3 a 2173/1, zapsaných na LV č. 1833
u Katastrálního úřadu Praha-město, pro obec Praha, k.ú Dejvice,
dále ke stavbě čp. 558 s pozemkem p.č. 794, zapsaného na LV 378
u Katastrálního úřadu Praha-město, pro obec Praha, k.ú Malá
Strana, a ke stavbě čp. 909 s pozemkem p.č.1115/1, zapsaných
u Katastrálního úřadu Praha-město na LV č. 402 pro obec Praha,
k.ú Bubeneč, nezatěžovali spoluvlastnický podíl a nemovitosti
zástavním právem, neručili jimi ve prospěch třetích osob,
nepřenechávali je k užívání třetím osobám a neuzavírali ohledně
nich smlouvu ve prospěch třetích osob.
Krajský obchodní soud (nyní Městský soud v Praze) stížností
napadeným usnesením návrh na vydání předběžného opatření zamítl,
a to v podstatě s odůvodněním, že žalovaný, jeho manželka, ani
společnost G. G., a.s., s žádným majetkem, vloženým do
společnosti stěžovatele, tj. do společnosti G. M., a. s.,
dispozice neprovádějí, a proto není naléhavá potřeba, aby byly
zatímně upraveny poměry účastníků, a ani osob odlišných od
účastníků řízení.
Vrchní soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil a v odůvodnění
uvedl, že stěžovatel k důkazu předložil původní ocenění
nepeněžitého vkladu provedené společností B.I.R.T. Consulting,
s.r.o., na částku 463,873.000,- Kč, dále posudek znalce Ing. arch.
V. S., ve kterém byly vložené nemovitosti oceněny na
335,599.000,- Kč, a znalecký posudek vypracovaný společností Ernst
a Young, s.r.o., ve kterém je hodnota nepeněžitého vkladu
stanovena částkou 178,700.000,- Kč. Za takové situace, kdy jeden
z předložených důkazů původní ocenění nepeněžitého vkladu
zpochybňuje a druhý jej v podstatě potvrzuje, nelze mít dle názoru
vrchního soudu stěžejní skutkovou okolnost tvrzeného nároku,
a tedy ani nárok sám, za osvědčený a základní předpoklad pro
nařízení požadovaného předběžného opatření proto dán není.
Stěžovatel namítá, že uvedenými rozhodnutími bylo porušeno
jeho právo na vydání srozumitelného a řádně odůvodněného soudního
rozhodnutí. Zdůrazňuje, že hlavním důvodem odmítnutí jeho návrhu
bylo zjištění soudu, že žalovaný, společnost G. G., a.s., a jeho
manželka nedisponují s jeho majetkem, ačkoliv on sám nikdy
netvrdil, že by žalovaná strana jeho majetkem disponovala, a ani
k prokázání takového tvrzení nenavrhoval žádné důkazy. Dle jeho
názoru je rozhodnutí soudu prvého stupně v tomto směru zmatečné.
Poukázal na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 31/97 a II. ÚS
110/96, které však byly městským soudem ignorovány, a ze kterých
vyplývá, že není třeba, aby navrhovatel prokázal, že výkon
rozhodnutí ohrožen bude, ale je nutno osvědčit okolnosti, které
svědčí o takové obavě. Ve vztahu k společnost Giraffe Group,
a.s., pak analogicky, dle nálezu Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS
110/96, platí, že je splněna podmínka daná ustanovením §76 odst.
2 o.s.ř., neboť tato společnost musela vědět, že předmětné
nemovitosti nabývá od žalovaného jakožto od osoby, která může být
zavázána k zaplacení žalované částky Kč 163,873.000,-.
Vrchnímu soudu pak vytýká, že se ztotožnil s nesprávnými
závěry soudu prvého stupně o tom, že nejsou splněny podmínky pro
nařízení předběžného opatření, avšak ve svém odůvodnění uvedl
jiné, od soudu prvého stupně odlišné, důvody, nesplňující
předpoklady pro nařízení předběžného opatření. Rozhodnutí vrchního
soudu je opřeno o zcela zavádějící letmé porovnání tří odborných
posouzení výše nepeněžitého vkladu, kdy nebyl vzat v úvahu obsah
znaleckého posudku společností Ernst a Young, s.r.o., a navíc soud
nepřihlédl k dalším důkazům, které dokládají tvrzení stěžovatele,
že žalovaný nakládal se svým majetkem tak, aby ho dostal ze své
přímé dispozice, čímž vznikají a nadále trvají stěžovatelovy
důvodné obavy, že případný výkon rozhodnutí vůči vedlejšímu
účastníkovi je ohrožen. Dle jeho názoru vrchní soud při hodnocení
důkazů zásadním způsobem pochybil, když v rozporu se zjištěnými
skutkovými okolnostmi, podloženými znaleckými posudky
osvědčujícími jeho nárok na zaplacení 163,873.000,- Kč, učinil
závěr, ve kterém lze spatřovat projev libovůle a nahodilosti, a to
zejména proto, že se opírá o číselná porovnání, která nemají
a v daném případě nemohou mít vyjadřovací hodnotu, a zcela pominul
zásadní a klíčové informace obsažené v posudku společností Ernst
a Young, a.s.
V ústavní stížnosti rovněž obsáhle rozvádí důvodnost
vlastního žalobního návrhu, kterým se domáhá zaplacení částky
163,873.000,- Kč a upozorňuje, že žalovaný byl ke dni rozhodnutí
o navýšení základního kapitálu vložením nepeněžitého vkladu
jediným akcionářem společnosti G. G., a.s., a je v této
společnosti předsedou představenstva, oprávněným jménem
společnosti samostatně jednat a podepisovat, z čehož stěžovatel
dovozuje snahu zcizit majetek na jím ovládanou právnickou osobu
a znemožnit v případě úspěchu stěžovatele ve sporu vedení výkonu
rozhodnutí.
Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí,
že s námitkami stěžovatele nesouhlasí, neboť ve věci postupoval
v souladu s občanským soudním řádem, a navrhuje zamítnutí ústavní
stížnosti.
Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal
na odůvodnění svého rozhodnutí, uvedl, že odmítá námitku porušení
čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. čl. 6 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť vzhledem
k rozhodování o předběžném opatření dosud nebylo rozhodnuto ve
věci samé a při rozhodování o předběžném opatření se neprovádí
dokazování ani se nehodnotí důkazy dle ustanovení §132 o.s.ř.,
když takový postup by předjímal rozhodování ve věci samé. Dále se
vyjádřil k ústavní úpravě ochrany vlastnického práva, která
nevylučuje v rámci nařízení předběžného opatření dočasné omezení
dispozice s majetkem z důvodů ohrožení výkonu soudního
rozhodnutí, nicméně důvodná obava z takového ohrožení výkonu
soudního rozhodnutí však v daném případě soudy shledána nebyla. Za
zákonem stanovených podmínek lze dle ustanovení §76 odst. 2
o.s.ř. nařídit předběžné opatření i proti někomu jinému než
účastníku řízení, třetí osobě však nelze předběžným opatřením
uložit povinnost k plnění, ale jen takovou povinnost, která se
týká součinnosti při splnění povinnosti účastníka.
Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že
oběma soudům nelze z procesního hlediska nic vytknout, jejich
odůvodnění jsou stručná a srozumitelná. Stěžovatel neosvědčil ani
neprokázal skutečnosti, které by odůvodňovaly obavu, že by výkon
rozhodnutí mohl být ohrožen, ani neosvědčil, že by bylo třeba
zatímně upravit poměry účastníků a konečně ani nárok samotný.
Navrhuje proto odmítnutí, případně zamítnutí ústavní stížnosti.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu
a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu
v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je
důvodná.
Ústavní soud nejdříve podotýká, že posuzoval ústavní stížnost
z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj z pozice soudního
orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému
všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům
a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci
zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu
s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv
a svobod. S ohledem na zjištěné skutečnosti pak dospěl k závěru,
že právě k výše uvedenému porušení principů, obsažených v Listině
základních práv a svobod, opravňujících zásah Ústavní soudu,
došlo.
Dle §102 o.s.ř., účinného do 31. 12. 2000, platilo, že
je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků,
může soud nařídit předběžné opatření nebo zajistit i bez návrhu
důkaz. Ústavní soud v tomto směru judikoval ve svém nálezu, pod
sp. zn I. ÚS 31/97, že ustanovení §102 o.s.ř. je třeba vyložit
tak, že pod pojem "zatímní úprava poměrů účastníků" lze zahrnout
i dočasné omezení dispozice s majetkem z důvodu ohrožení výkonu
soudního rozhodnutí. Uvedené stanovisko je v souladu i s názorem
uznávané odborné literatury, podle které "i když to ze znění §102 jednoznačně nevyplývá, ... po zahájení (roz. řízení) lze vydat
předběžné opatření i tehdy, je-li třeba zatímně upravit poměry
účastníků, neboť je odůvodněna obava, že by výkon rozhodnutí,
které bylo nebo bude v řízení vydáno, mohl být ohrožen"
(Bureš/Drápal/Mazanec: Občanský soudní řád, 2. vyd., 1996,
C.H.Beck, str. 212). (Novelizované znění o.s.ř. již odůvodněnou
obavu z ohrožení výkonu rozhodnutí jako důvod pro nařízení
předběžného opatření po zahájení řízení v ustanovení §102
výslovně uvádí.)
Ústavní soud již ve svém rozhodnutí, sp. zn. II. ÚS 221/98,
konstatoval, že smyslem předběžného opatření je zatímní úprava
poměrů účastníků (nikoli s konečnou platností), přičemž musí být
poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření
žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné
opatření směřuje (čl. 90 Ústavy ČR). Ochrana toho, proti komu má
navrhované předběžné opatření směřovat, však nemůže dosáhnout
takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných
zájmů druhé strany. Jedná se přitom o opatření dočasná, jejichž
trvání je omezeno, která také mohou být k návrhu zrušena,
předběžným opatřením není prejudikován konečný výsledek sporu,
avšak zajišťuje se jím, aby konečné rozhodnutí mohlo mít vůbec
reálný význam.
Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí
obecného soudu (čl. 90 Ústavy ČR) a Ústavní soud se zpravidla
necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních
právě proto, že jde o rozhodnutí nikoliv konečným způsobem do práv
a povinností účastníků zasahujících. Při posuzování ústavní
stížnosti je však povinen se přesvědčit, zda obecné soudy i při
rozhodování o předběžných opatřeních, a to zejména toho typu,
o jaký se v dané věci jednalo, tedy předběžného opatření
navrhovaného z obavy ohrožení výkonu rozhodnutí, postupují zákonem
stanoveným způsobem tak, jak to má na mysli čl. 36 odst. 1
Listiny, zajištující právo na soudní ochranu.
Úprava postupu při vydávání předběžných opatření vyžaduje,
aby navrhovatel soudu osvědčil základní skutečnosti, tedy nárok
sám, a u tohoto typu předběžného opatření osvědčil také
pravděpodobnost možného ohrožení výkonu rozhodnutí. Nárok sám tedy
nemusí být prokázán nepochybně. Tyto okolnosti je soud v rámci
řízení o nařízení předběžného opatření povinen zvážit, což se však
v daném případě nestalo. Soud prvého stupně se v podstatě omezil
na konstatování, že žalovaný, společnost G. G., a.s., a jeho
manželka nijak nenakládají s majetkem vloženým do společnosti
stěžovatele, ačkoliv stěžovatel tuto skutečnost nikdy netvrdil
(takové tvrzení ani není předmětem vlastního řízení ve věci samé
a navíc z povahy sporu je logické, že jím ani být nemůže).
Stěžovatel naopak přesně specifikoval odlišné nemovitosti, se
kterými bylo disponováno, případně další nemovitosti vedlejšího
účastníka či jeho manželky, z nichž by eventuelně mohl být
v rámci výkonu rozhodnutí uspokojen pravomocně přiznaný nárok
stěžovatele na finanční plnění ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi.
Městský soud se však tvrzením stěžovatele, že v případě jeho
úspěšnosti ve vedeném sporu by mohl být ohrožen výkon rozhodnutí,
vůbec nezabýval a nijak nehodnotil stěžovatelem uváděné závažné
okolnosti, dle kterých vedlejší účastník po zahájení řízení vložil
své další nemovitosti do společnosti G. G., a.s.
Vrchní soud pak prvostupňové rozhodnutí jako věcně správné
potvrdil, aniž by shledal jeho nedostatky, spočívající v tom, že
městský soud důvodnost návrhu na nařízení předběžného opatření
vůbec neposuzoval. Sám zaujal stanovisko, dle kterého nezjistil
předpoklady pro nařízení předběžného opatření na základě zcela
jiných skutečností než městský soud. V odůvodnění svého rozhodnutí
uvádí, že s ohledem na předložené znalecké posudky, kdy jeden
původní ocenění nepeněžitého vkladu zpochybňuje a druhý jej
v podstatě potvrzuje, nelze mít dle jeho názoru stěžejní skutkovou
okolnost tvrzeného nároku, a tedy ani nárok sám, za osvědčený,
a není proto dán základní předpoklad pro nařízení požadovaného
předběžného opatření. Vrchní soud tak v podstatě zaujímá
stanovisko k vlastnímu sporu o nárok na zaplacení předmětné
částky, a to na základě zběžného posouzení některých z důkazů,
přitom pomíjí, že pro účely nařízení předběžného opatření nárok
sám spolehlivě prokázán být nemusí. Stejně tak jako soud prvého
stupně ani vrchní soud nezaujímá pak stanovisko k žádnému
z tvrzení stěžovatele o důvodné obavě z ohrožení výkonu
rozhodnutí, přitom i v poměru k ní stačí pouhé její osvědčení.
Nelze také přehlédnout, že odvolací soud tím, že své zamítavé
rozhodnutí postavil na jiném důvodu než soud I. stupně, odepřel
stěžovateli možnost se jeho závěru bránit opravným prostředkem.
Dle názoru Ústavního soudu došlo v dané věci k porušení práva
stěžovatele na spravedlivý proces chráněného čl. 36 odst.1 Listiny
základních práv a svobod, neboť obecné soudy se jeho návrhem na
vydání předběžného opatření z hlediska zákonem stanovených důvodů
opravňujících jeho nařízení dostatečně nezabývaly (a to přes výši
žalované částky a tvrzené dispozice žalovaného s jeho nemovitým
majetkem bezprostředně po podání žaloby způsobem shora popsaným),
alespoň to z odůvodnění jejich rozhodnutí není patrno. Bude tedy
nutné, aby se soud znovu v souladu s právní úpravou, obsaženou
v ustanovení §74 a násl. a §102 o.s.ř. a s přihlédnutím ke všem
okolnostem případu, návrhem na nařízení předběžného opatření znovu
zabýval a své rozhodnutí náležitě zdůvodnil.
Z uvedených důvodů bylo usnesení Vrchního soudu v Praze, čj.
7 Cmo 796/2000-57, ze dne 29. 1. 2001, a usnesení Městského soudu
v Praze, čj. 53 Cm 439/99-40, ze dne 18. 7. 2000, dle ustanovení
§82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod zrušeno.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 21. listopadu 200l