ECLI:CZ:US:2002:4.US.233.02
sp. zn. IV. ÚS 233/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. srpna 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti M. D., zastoupeného Mgr. K. W., advokátem, proti postupu Ministerstva vnitra ČR při vyřizování žádosti o přiznání rezortního vysokoškolského vzdělání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci stěžovatel uvádí, že předložil Ministerstvu vnitra ČR vysvědčení o důstojnické zkoušce vydané Vysokou školou SNB v Bratislavě a požádal o uznání rezortního vysokoškolského vzdělání ve smyslu ustanovení §89 a 90 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách. Ministerstvo vnitra, odbor vzdělávání a správy policejního školství, jeho žádost vyřídilo sdělením, ve kterém uvedlo, že studium, které stěžovatel absolvoval, nelze uznat jako vysokoškolské. Protože toto sdělení nemělo náležitosti správního rozhodnutí, neboť bylo koncipováno jako "stanovisko", stěžovatel se obránil na ministra vnitra se stížností, ve které tvrdil porušení zákona, a žádal vyřízení formou řádného správního rozhodnutí. Přípisem náměstka ministra vnitra bylo stěžovateli sděleno, že jeho stížnost byla kvalifikována jako neopodstatněná, neboť ve věci nebylo zjištěno porušení nebo ohrožení jeho práv a oprávněných zájmů. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že tím, že se nemohl bránit proti řádnému zamítavému rozhodnutí, došlo k porušení jeho práva zakotveného v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, a proto žádá, aby Ústavní soud vydal nález, ve kterém vysloví, že postupem Ministerstvu vnitra ČR došlo k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva a tomuto orgánu zakáže, aby v porušování pokračoval a přikáže, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením.
Ze spisového materiálu Ministerstva vnitra ČR, vedeného v příslušné věci pod sp. zn. E-12/ST-20021, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že Ministerstvo vnitra ČR, odbor vzdělávání a správy policejního školství, odpovědělo stěžovateli na jeho žádost o uznání vysokoškolského studia dopisem ze dne 13. 4. 2001, čj. VO-367/2001, ve kterém uvedlo, že jím absolvované studium na bývalé Vysoké škole Sboru národní bezpečnosti v Bratislavě v roce 1985 nelze uznat jako studium vysokoškolské, neboť se jednalo o mimořádné studium důstojnické školy, kterým byl plněn kvalifikační předpoklad odborného vzdělání stanovený pro výkon stěžovatelem zastávané funkce. Dalším důvodem bylo i to, že studium v pětiletém důstojnickém vzdělávacím cyklu nebylo akreditováno jako studium vysokoškolské, ale bylo organizováno dle požadavku praxe jako doplňující studium k získání nebo zvýšení kvalifikace. Ke stížnosti stěžovatele, který namítl nevyřízení žádosti formou řádného správního rozhodnutí podle §47 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), a poukázal na to, že neakreditované studium vylučuje či zpochybňuje okolnost práva absolventa tohoto studia nastoupit přímo do druhého ročníku VŠ SNB. Dopisem ze dne 7. 5. 2001, čj. E12/ST-2001, potvrdil náměstek ministra vnitra JUDr. Petr Ibl, že pracovník odboru vzdělávání a správy policejního školství MV ČR při vyřizování stěžovatelovy žádosti jak po obsahové, tak po formální stránce, nepochybil a že stížnost lze kvalifikovat jako neopodstatněnou.
Ústavní soud přezkoumal postup a rozhodnutí orgánů veřejné moci z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádro ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že orgán veřejné moci nevydal svoje rozhodnutí ve formě, kterou předpokládá ustanovení §47 správního řádu, takže se proti němu stěžovatel nemohl bránit řádnými opravnými prostředky.
Pojmovým vymezením "jiného zásahu orgánu veřejné moci" ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se Ústavní soud zabýval již v nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 (ÚS, sv. 4, s. 243), když uvedl, že "ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii. Pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním, ústavně zaručeným, právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky."
Po přezkoumání spisového materiálu v dané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že obnovení statu quo ante, stejně jako zákaz pokračování v porušování práva adresovaný orgánu veřejné moci, jak požaduje stěžovatel, je pojmově vyloučen, neboť ve věci bylo rozhodnuto. Při posuzování otázky, zda v konkrétní věci bylo či nebylo vydáno "pravomocné rozhodnutí" (tj právní akt, složeny - v klasické podobě - z výrokové části, odůvodnění a poučení o opravném prostředku), Ústavní soud vycházel z toho, že pojem "rozhodnutí" je označením technickým a že je třeba k němu vždy přistupovat z hlediska jeho obsahu a nikoliv formy. Není rozhodující, jak správní orgán svůj akt označil nebo případně věc vyřídil toliko neformální přípisem (či formálně nedokonalým rozhodnutím, např. bez odůvodnění či poučení o opravném prostředku) v domnění, že není jeho povinností vydat rozhodnutí v určité procesní formě. Takový akt může být podroben rovněž soudnímu přezkumu, i když jeho tvorba případně neproběhla předpokládanou zákonnou procedurou, neboť právě tato skutečnost může vést ke zrušení takového "rozhodnutí" (Bureš, Drápal, Mazanec, Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, s. 1042).
Z ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel, odhlédnuto od důvodů, které jej k tomu vedly, nepodal proti správním rozhodnutím žalobu podle hlavy druhé části páté o. s. ř. a pro zachování lhůty k podání ústavní stížnosti argumentoval odkazem na ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle kterého Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku od dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Ústavní soud však podmínky neodmítnutí ústavní stížnosti podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nezkoumal vzhledem ke skutečnosti, že i v případě jejich naplnění (a pokud by shledal ústavní stížnost důvodnou) by nemohl zrušit rozhodnutí, která jsou napadána jako "jiný zásah orgánu veřejné moci", neboť takové oprávnění mu zákon o Ústavním soudu nedává.
Vzhledem k výše uvedenému tedy nelze ústavní stížnost směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci považovat za opodstatněný a adekvátní prostředek ochrany stěžovatelových práv, a proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, z důvodu její zjevné neopodstatněnosti.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu