ECLI:CZ:US:2009:4.US.2651.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2651/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové,soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele M. V., zastoupeného Mgr. Radkou Mackovou, advokátkou se sídlem Celetná 4, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 710/2009 ze dne 30. 6. 2009, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 39/2009 ze dne 12. 2. 2009 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 1 T 100/2008 ze dne 19. 11. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 12. 10. 2009 doručen návrh na zahájení řízení oústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve zněnípozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 1 T 100/2008 ze dne 19. 11. 2008 shledán vinným trestným činem výtržnictví dle §202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a trestného činu ublížení na zdraví dle §221 odst. 1 téhož předpisu, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Stěžovateli byla dále uložena povinnost uhradit Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, pobočka Praha, škodu ve výši 5.287,-Kč a poškozenému F. Ř. škodu ve výši 52.098,-Kč, přičemž se zbytkem nároku byl tento poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele proti rozsudku obvodního soudu bylo usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 9 To 39/2009 ze dne 12. 2. 2009 zamítnuto, a dovolání proti rozhodnutí městského soudu usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 710/2009 ze dne 30. 6. 2009 jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
Trestná činnost, jíž se měl stěžovatel dopustit, spočívala v tom, že dne 25. 10. 2007 v době kolem 19.50 hod., v Praze 1 v ulici Kozí před restaurací WOW fyzicky napadl poškozeného F. Ř. tak, že ho několikrát silně kopl do oblasti pravé holenní kosti, poté jej udeřil do pravého spánku, následně do pravého ucha a hrudníku a dvakrát kopl do pravého stehna, čímž mu způsobil zranění, která si vyžádala pracovní neschopnost přesahující dobu jednoho týdne.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dle názoru stěžovatele nebylo v řízení prokázáno, že by se skutku, z něhož byl obžalován, dopustil, obecné soudy proto měly postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. Jednoznačně v jeho neprospěch svědčily pouze výpovědi poškozeného a jeho manželky, které však byly vyvraceny výpověďmi pěti svědků, kteří průběh incidentu popsali obdobně jako stěžovatel. Skutečnost, že výpovědi posledně uvedených svědků nebyly do detailů totožné, na což obecné soudy poukazovaly, lze přičíst subjektivnímu vnímání konfliktu jednotlivými svědky a také tomu, že tito byli přítomni v jeho různých stadiích. Ze znaleckých posudků pak toliko vyplývalo, že poškozený utrpěl poranění, ale nebylo možno jednoznačně určit, jakým způsobem tato poranění vznikla, ani kdo je poškozenému způsobil, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že poškozený vyhledal lékařské ošetření až tři dny poté, kdy mělo dojít k jeho napadení stěžovatelem. Obecné soudy přitom nikterak nezkoumaly, kde se poškozený v mezidobí pohyboval a zda nemohl zranění utrpět jinak. Znalec JUDr. Z. N. dokonce konstatoval, že zranění nemohla vzniknout způsobem, který popsal poškozený a jeho manželka, což nepřímo potvrzoval i zvukový záznam telefonátu manželky poškozeného na linku 158 ze dne 25. 10. 2007, na němž tato měla klidný hlas a nic nenasvědčovalo tomu, že by měl být v tu chvíli její manžel napadán. Další pochybnosti vzbuzovala i skutečnost, že pracovní neschopnost poškozeného trvala podstatně déle než je obvyklá doba pro zhojení zjištěných poranění. Stěžovatel rovněž vyjádřil nesouhlasil s právní kvalifikací skutku jako trestného činu výtržnictví, a to zejména proto, že nebylo prokázáno, že by se jeho údajné jednání výrazněji dotýkalo veřejného pořádku nebo že by ohrožovalo či vyvolávalo obavy u širšího okruhu osob. Obecné soudy měly dle názoru stěžovatele rovněž v této souvislosti přihlédnout k jeho osobnosti, tzn. k tomu, že je jako podnikatel zaměstnávající přibližně 140 osob zvyklý jednat s lidmi, a lze tedy předpokládat, že by situaci řešil s nadhledem a nikoliv tak, jak uváděl poškozený a jeho manželka. Konečně měl stěžovatel za to, že byl obecnými soudy diskriminován, neboť městský soud opřel svůj závěr o správnosti skutkových zjištění mimo jiné i o skutečnost, že stěžovatel je vyšší, robustnější a téměř o dvacet let mladší než poškozený. Městský soud přitom zcela pominul, že i člověk nižší postavy může napadnout vyššího člověka nebo žena může zaútočit na muže, jak se ostatně v projednávané věci stalo, když byl stěžovatel napaden manželkou poškozeného. V závěru ústavní stížnosti odkázal stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 565/02 a navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 710/2009 ze dne 30. 6. 2009, usnesení městského soudu sp. zn. 9 To 39/2009 ze dne 12. 2. 2009 a rozsudek obvodního soudu sp. zn. 1 T 100/2008 ze dne 19. 11. 2008 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální iobsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručenýchpráv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Podstatou ústavní stížnosti byla polemika stěžovatele s hodnocením důkazů obecnými soudy, přičemž z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Z rozhodnutí obecných soudů bylo dostatečně zřejmé, z jakých skutkových zjištění vycházely a jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily; odůvodnění těchto rozhodnutí byla logická a konzistentní, přičemž obecné soudy, resp. zejména městský soud jako soud odvolací, se v jejich rámci důsledně a přesvědčivě vypořádaly se všemi námitkami obhajoby, včetně závěrů znaleckých posudků JUDr. Z. N. a MUDr. P. L., které byly stěžovatelem předloženy v odvolacím řízení. V tomto ohledu tedy Ústavní soud žádnou vadu, mající dopady do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezjistil.
K tvrzené diskriminaci stěžovatele pak Ústavní soud podotýká, že zohlednění rozdílu v tělesné konstituci stěžovatele a poškozeného rovněž porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá, neboť se jednalo toliko o podpůrný argument, dokreslující zjištěný skutkový stav, nadto zcela logicky vycházející z obecného poznatku, že je pravděpodobnější, že útočníkem byla osoba, která měla nad druhým účastníkem konfliktu výraznou fyzickou převahu. Výše uvedené samozřejmě nemusí platit vždy, městský soud však hodnotil tuto skutečnost v souvislosti s dalšími zjištěnými skutečnostmi, přičemž dospěl k závěru, že se jedná o okolnost, potvrzující verzi poškozeného o průběhu skutkového děje. Takovému postupu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Co se týče právní kvalifikace skutku, je možno v plném rozsahu odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 710/2009 ze dne 30. 6. 2009, v němž se tento otázkou naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podrobně zabýval (str. 7-9 usnesení Nejvyššího soudu).Stěžovatel sice s právním názorem Nejvyššího soudu polemizoval, nicméně neuvedl žádné relevantní skutečnosti, které by byly způsobilé správnost závěrů Nejvyššího soudu zásadním způsobem zpochybnit.
Extrémní rozpor mezi důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními ani mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry tedy Ústavním soudem shledán nebyl, proto mu nepříslušelo závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Stěžovatel v ústavní stížnosti toliko zopakoval svou obhajobu z řízení před obecnými soudy a stavěl tak Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevněneopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu