ECLI:CZ:US:2014:4.US.266.14.1
sp. zn. IV. ÚS 266/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Františka Černého, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013 č. j. 29 Cdo 1797/2013-196, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 14 Cmo 36/2011-118 ze dne 28. 1. 2013 jako vadné, neboť neobsahovalo údaje o tom, v čem stěžovatel spatřoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
V ústavní stížnosti, jejíž petit i odůvodnění míří výhradně proti usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel předně poukazuje na §41 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož soudy posuzují každý úkon podle jeho obsahu, i když je nesprávně označen. S ohledem na toto ustanovení se měl Nejvyšší soud údajně sám zabývat otázkou, zda přípustnost dovolání vyplývá z jeho obsahu, účastník řízení totiž není povinen uvést předpoklad přípustnosti opravného prostředku přesně slovy zákona či se dovolávat konkrétního ustanovení občanského soudního řádu.
Stěžovatel považuje postup Nejvyššího soudu za přehnaně formalistický, neboť z obsahu dovolání lze jednoznačně dovodit, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Pokud by snad dovolací soud trval na vymezení přípustností popisem toho, že nějakou věc ve své judikaturní praxi nevyřešil, pak by se všichni potenciální dovolatelé dostali do dle stěžovatele absurdní situace, kdy by byli nuceni popisovat, že se něco nestalo, přičemž by se v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ve vztahu k vymezení přípustnosti dovolání nemohli spokojit s pouhou konstatací faktu, že právní otázka hmotného či procesního práva nebyla dovolacím soudem vyřešena.
Stěžovatel poukazuje mimo jiné i na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005, v němž Ústavní soud konstatoval: "[D]ovolací soud si musí být při výkladu a aplikaci podmínek připuštění dovolání vědom toho, že účastník řízení jím vždy sleduje ochranu svých subjektivních práv bez ohledu na to, jaký jiný účel řízení o mimořádném opravném prostředku sleduje. Ochranu subjektivních práv proto nelze pouštět ze zřetele ani tam, kde je zákonodárcem sledovaným účelem řízení o mimořádném opravném prostředku tzv. sjednocování judikatury. Tento účel nemůže převážit nad ochranou subjektivních práv účastníka řízení tak, že se ochrana subjektivního práva zcela vyprázdní a tento účastník se stává pouze jakýmsi ‚dodavatelem materiálu' pro sjednocování judikatury, nýbrž je třeba hledat vztah přiměřené rovnováhy mezi omezením práva na přístup k soudu a tímto účelem, který současně reprezentuje veřejný zájem, jímž je v daném případě zajištění souladné aplikace a interpretace jednoduchého práva obecnými soudy.
Podmínky připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu je třeba vykládat tak, aby byla naplněna jak Ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy ČR), tak i účel daného typu dovolacího řízení, který směřuje ke sjednocení judikatury obecných soudů."
Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel vznáší námitky i proti odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Stěžovatelem podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako vadné, neboť stěžovatel nevymezil žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 občanského soudního řádu. Jak Nejvyšší soud uvedl, diformita napadeného rozhodnutí přípustnost dovolání nezakládá.
Postup Nejvyššího soudu odpovídá jeho dosavadní rozhodovací praxi, přičemž ústavní stížnosti mířící proti obdobným rozhodnutím dovolacího soudu Ústavní soud již opakovaně odmítl jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 651/14 ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 789/14 ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3189/13 ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 3625/13 ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3445/13 ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 93/14 ze dne 28. 1. 2014 či sp. zn. III. ÚS 99/14 ze dne 29. 4. 2014). Ani v nyní projednávané věci nemá Ústavní soud důvod se od citovaných rozhodnutí odchylovat.
Nad rámec a s ohledem na stěžovatelovu argumentaci lze dále poznamenat: Náležitosti dovolání jsou stanoveny v §241a odst. 2 o. s. ř., v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a). V ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 o. s. ř. pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne.
Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti (spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. To pak platí tím spíše, že zákon při sepsání a podání dovolání až na výjimky vyžaduje zastoupení advokátem. Ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti ani netvrdí, že by byl občanský soudní řád v tomto směru jakkoli nejednoznačný, případně že naplnění povinných náležitostí dovolání bránila jakákoli jiná překážka, tedy např. že by se dovolání opíralo o výlučně skutkové námitky (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 651/14 ze dne 10. 7. 2014). Naopak stěžovatel sám v ústavní stížnosti vysvětluje, že přípustnost dovolání byla "jednoznačně" dána tím, že rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Je tudíž nepochybné, že pokud tuto skutečnost stěžovatel v dovolání neuvedl, jednalo se pouze o jeho vlastní pochybení (respektive o pochybení jeho dřívějšího advokáta), což je koneckonců patrné i z toho, že stěžovatel přípustnost dovolání dovozoval z tehdy již takřka čtvrt roku neúčinné právní úpravy.
S ohledem na výše uvedené se proto Ústavní soud nedomnívá, že by postupem dovolacího soudu byl jakkoli narušen vztah přiměřené rovnováhy mezi legitimní potřebou zajistit dodržování formálních podmínek při podávání dovolání (napomáhajících naplnění účelu dovolacího řízení) na straně jedné a právem na přístup k Nejvyššímu soudu na straně druhé (stejně tak viz již citované usnesení sp. zn. III. ÚS 651/14).
Ústavní soud pak nesouhlasí ani s námitkou, že by postup Nejvyššího soudu byl přehnaně formalistický, respektive že by dovolání bylo odmítnuto pouze proto, že stěžovatel neuvedl předpoklad přípustnosti dovolání přesně slovy zákona nebo neodkázal na konkrétní ustanovení občanského soudního řádu. Stěžovatel neměl povinnost citovat konkrétní zákonné ustanovení, měl pouze povinnost konstatovat, v čem (s ohledem na §237 - 238a o. s. ř.) spatřuje přípustnost dovolání, a to i vlastními slovy. To však žádným způsobem neučinil, neboť v tomto směru pouze uvedl, že odvolacím soudem bylo změněno prvostupňové rozhodnutí. Přes stěžovatelovo tvrzení nelze to, v čem spatřoval přípustnost dovolání, vyvodit ani z celkového obsahu dovolání. Stěžovatel se totiž po konstatování diformity odvolacího rozhodnutí věnuje již pouze zpochybnění výkladu zastávaného odvolacím soudem, aniž by se z jeho argumentace dalo jakkoli dovodit, že Nejvyšší soud předmětnou právní otázku podle stěžovatelova názoru dosud neřešil.
Ústavní soud nespatřuje ani onu tvrzenou "absurditu" či "nelogičnost", spočívající podle stěžovatele v tom, že by dovolatelé byli nuceni "popisovat, že se něco nestalo, přičemž by se v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ve vztahu k vymezení přípustnosti dovolání nemohli spokojit s pouhou konstatací faktu, že právní otázka hmotného či procesního práva nebyla dovolacím soudem vyřešena". Požadavek, aby stěžovatelé v dovolání konstatovali, že předmětná právní otázka podle jejich názoru doposud nebyla Nejvyšším soudem řešena, není nepřiměřený, a pokud by dovolatelé tuto skutečnost uvedli, nemohlo by zásadně být jejich podání (při naplnění dalších náležitostí) jako vadné odmítnuto, byť by se posléze např. ukázalo, že Nejvyšší soud ve skutečnosti tuto otázku již řešil.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že odkaz na §41 odst. 2 občanského soudního řádu je nepřípadný. Předně, Nejvyšší soud dovolání neodmítl proto, že by snad bylo nesprávně označeno, nýbrž kvůli tomu, že neobsahovalo potřebné náležitosti. Citované ustanovení přitom nelze vykládat tak, že by účastníkům umožňovalo zcela ignorovat náležitosti, které pro jednotlivá podání zákon jednoznačně stanovuje. V daném případě navíc to, v čem stěžovatel spatřoval přípustnost dovolání, nejenže nebylo v dovolání vůbec uvedeno, ale nebylo to možno dovodit ani výkladem.
Pokud se týče odůvodnění napadeného usnesení, Nejvyšší soud stručně a jasně odůvodnil, proč považoval stěžovatelovo dovolání za vadné, odkázal přitom na relevantní zákonná ustanovení a vysvětlil také to, že diformita rozhodnutí odvolacího soudu, kterou argumentoval stěžovatel, již přípustnost dovolání nezakládá. Ani v tomto ohledu tak nejde napadenému usnesení cokoli vytknout.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2014
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu