ECLI:CZ:US:2012:4.US.2945.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2945/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. ledna 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti ARIMEX TRADE, s. r. o., se sídlem Prokopa Velikého 572, 344 01 Domažlice, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, AK se sídlem Marie Steyskalové 62, 616 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2011 č. j. 23 Cdo 1060/2009-482 a rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2008 č. j. 6 Cmo 111/2008-435 a Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2007 č. j. 1 Cm 12/2007-404 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v její obchodní věci pro porušení práva na spravedlivý proces.
Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp zn. 1 Cm 12/2007 zjistil Ústavní soud, že tento soud rozsudkem ze dne 13. 11. 2007 č. j. 1 Cm 12/2007-404 zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se po žalované domáhala zaplacení ve výroku uvedené částky představující náhradu škody vzniklé neúčinnou fumigací ječmene žalovanou. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 7. 2008 č. j. 6 Cmo 111/2008-435 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Přisvědčil jeho závěru, že mezi účastníky řízení nebyla uzavřena smlouva o dílo za účelem provedení fumigace, a proto žalovaná neporušila žádný smluvní závazek a odpovědnost za škodu nenese. Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 7. 2011 č. j. 23 Cdo 1060/2009-482 stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné. Ztotožnil se s právním názorem odvolacího soudu, že nebyla platně uzavřena smlouva o dílo, a pro úplnost doplnil, že ani v případě platného uzavření smlouvy by polemika stěžovatelky s právními závěry odvolacího soudu nepředstavovala otázku zásadního právního významu. Dále dodal, že nesouhlas s hodnocením důkazů, skutkovými závěry soudu ani tvrzená vada řízení nemohou založit (ve stěžovatelčině případě jedině možnou) přípustnost dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Stěžovatelka stručně poukazuje na usnesení sp. zn. II. ÚS 2371/11, kterým bylo přerušeno řízení o ústavní stížnosti pro neústavnost ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a dovozuje, že ani napadené usnesení Nejvyššího soudu, které se dovolává téhož ustanovení, jí nezaručilo právo na spravedlivý proces. Prostor pro libovůli stěžovatelka dokládá prezentací přípustnosti dovolání a libovůlí obecných soudů při aplikaci ustanovení §132 o. s. ř. Zbylou a podstatnou část ústavní stížnosti tvoří doslovně převzatý text stěžovatelčina dovolání.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně (ale jen formálně) bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Ústavní soud konstantně judikuje, že nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým konstatuje přípustnost či nepřípustnost dovolání, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Ingerence do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1531/11, usnesení III. ÚS 280/03, Sb. n. u., sv. 31, str. 383, usnesení sp. zn. II. ÚS 2541/11 a usnesení sp. zn. II. ÚS 2398/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tak by tomu bylo zejména v případě denegationis iustitiae (odepření spravedlnosti), jestliže by se zřetelem k logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím obsaženým v napadeném rozhodnutí šlo o projev svévole (srov. nález sp. zn. II. ÚS 289/06, Sb. n. u., sv. 53, str. 717, usnesení I. ÚS 1531/11), dále v situaci, kdy se otázkou posuzování zásadního významu napadeného rozhodnutí po právní stránce dovolací soud vůbec nezabýval, i když tak měl povinnost učinit (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 182/05, Sb. n. u., sv. 47, str. 973), anebo v případě absence odůvodnění. Ústavní soud nepožaduje extenzivní výklad práva, ale spokojí se s uvedením stručných důvodů, o které Nejvyšší soud své odmítavé rozhodnutí opřel, např. citací judikátů tohoto soudu, které věc řeší, a pro jejichž změnu či odchýlení se od nich neshledal soud důvod (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03, publikován pod č. 153/2004 Sb., Sb. n. u., sv. 32, str. 131, nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 a usnesení sp. zn. I. ÚS 3642/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V odůvodnění svého rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval otázkami, které stěžovatelka ve svém dovolání považovala po právní stránce za zásadně významné, přičemž přisvědčil právnímu posouzení odvolacího soudu, které označil za správné. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009, a ačkoli explicitně nevyjádřil, podle které z příkladmo uvedených alternativ dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. charakterizujících rozhodnutí odvolacího soudu jako zásadně právně významné posuzoval stěžovatelkou předestřené otázky, z odůvodnění jeho rozhodnutí je patrno, že nedostatek zásadního právního významu shledal proto, že odvolací soud předmětnou právní otázku neřešil v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud své rozhodnutí odůvodnil tak, aby dostál výše uvedeným požadavkům kladeným judikaturou Ústavního soudu. Skutečnost, že odvolací soud zaujal právní názor odlišný od stěžovatelčina, nečiní předloženou právní otázku zásadně významnou. Zásadní význam nemůže být založen ani tvrzeným zásahem do ústavně zaručených práv stěžovatelky v podobě tzv. opomenutých důkazů; takovou vadu řízení dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. stěžovatelka v rozporu s požadavkem ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nespojila s žádnou právní otázkou zásadního významu. Konečně ani ostatní dovolací námitky týkající se hodnocení důkazů a učiněných skutkových závěrů nemohly založit přípustnost stěžovatelčina dovolání, neboť v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu aprobovanou s Ústavním soudem nepředstavovaly relevantní dovolací důvody v případě tzv. nenárokového dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Lze tedy uzavřít, že rozhodnutí Nejvyššího soudu splňuje všechny požadavky ústavně konformního výkladu příslušných ustanovení občanského soudního řádu stran přípustnosti dovolání a taktéž nároky kladené na odůvodnění takového rozhodnutí.
Napadené rozhodnutí dovolacího soudu netrpí ani neústavním deficitem naznačeným v usnesení sp. zn. II. ÚS 2371/11 a spatřovaným ve skutečnosti, že demonstrativní výčet charakteristik rozhodnutí odvolacího soudu, který z nich činí rozhodnutí zásadně právně významná ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., je judikaturou Nejvyššího soudu nepředvídatelně rozšiřován, aniž by Nejvyšší soud svůj postup řádně zdůvodňoval. Jak již bylo uvedeno výše, napadené rozhodnutí je náležitě odůvodněno a je z něj patrno, která z alternativ uvedená v odst. 3 ustanovení §237 o. s. ř. odůvodnila ve stěžovatelčině věci úsudek o tom, zda přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam. Nelze přehlédnout, že ani sama stěžovatelka v dovolání či v ústavní stížnosti neozřejmila, pod kterou z těchto alternativ řadí svou argumentaci.
Stran námitek, jež stěžovatelka doslovně převzala z dovolání do textu ústavní stížnosti, aniž by je obohatila o jakoukoli ústavněprávní argumentaci, Ústavní soud odkazuje na rozhodnutí obecných soudů. Pro úplnost dodává, že oběma stranám řízení byla poskytnuta možnost se písemně vyjádřit k výpovědi svědkyně B., které využily; k výpovědi svědkyně M., jež byla k důkazu provedena jako poslední, měla stěžovatelka stejně jako žalovaná možnost se vyjádřit ústně, a proto nenastala žádná nerovnost v postavení procesních stran. Pokud jde o protokol z jednání, o jehož zaslání byla stěžovatelka nucena městský soud znovu požádat, z ústavní stížnosti nijak nevyplývá, že by touto skutečností byla fakticky znevýhodněna ve svém procesním postavení. Konečně neprovedení stěžovatelkou navržených důkazů soud prvního stupně odůvodnil jejich nadbytečností, tedy legitimním důvodem, pročež v jeho rozhodnutí nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
Absence ústavněprávní argumentace ve vztahu k naříkaným rozsudkům nalézacího i odvolacího soudu, způsobená pouhým (byť doslovně úplným) přepisem dřívějšího dovolání do ústavní stížnosti, je vadou návrhu, k jejímuž odstranění mohl by Ústavní soud stěžovatelku, resp. jejího právního zástupce, vyzvat. Takový postup byl by však ryze formalistický, neboť byť by i byla tato vada odstraněna, nic by se tím na zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti změnit nemohlo, pročež stěžovatelce by taková výzva co do ochrany jí zaručených ústavních práv ničeho pozitivního nepřinesla. Přesto je pozoruhodné, jak nevídaný postup v projednávané věci stěžovatelčin zástupce (důsledně svoji klientku na šesti a půl stranách ústavní stížnosti nazývající dovolatelem) při formulaci návrhu adresovaného Ústavnímu soudu zvolil.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soudu podanou ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu