infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16.05.2013, sp. zn. IV. ÚS 3377/12 [ nález / VÝBORNÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 86/69 SbNU 373 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2013:4.US.3377.12.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Porušení čl. 11 odst. 1 Listiny přehnaně formalistickým posouzením podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu

Právní věta Požadavek, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž jsou založena, je součástí a obecným principem základního práva na spravedlivý proces, který vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Základní právo na ochranu majetku není absolutní a stát do něj může zasáhnout. Test ústavnosti zásahu státu do práva na ochranu majetku spočívá v posouzení, zda se jednalo o majetek, zda k zásahu došlo na základě zákona, zda byl nezbytný v demokratické společnosti a zda sledoval legitimní cíl. Z maximy článku 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod plyne, že při aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, jsou orgány veřejné moci povinny šetřit podstatu a smysl základního práva na náhradu škody zaručeného v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

ECLI:CZ:US:2013:4.US.3377.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3377/12 Nález Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného (soudce zpravodaj) - ze dne 16. května 2013 sp. zn. IV. ÚS 3377/12 ve věci ústavní stížnosti Bohumila Šibravy, zastoupeného JUDr. Janou Palečkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Vltavská 15, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2012 č. j. 51 Co 43/2012-94, kterým byla v odvolacím řízení zamítnuta stěžovatelova žaloba o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2012 č. j. 51 Co 43/2012-94 se ruší, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a právo vlastnické zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Odůvodnění: I. Část rekapitulační 1. Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 30. 8. 2012 se Bohumil Šibrava (dále též jen "žalobce", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o zaplacení částky 44 392,76 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"), sestávající z částky uhrazené soudnímu exekutorovi v celkové výši 22 264,76 Kč, nákladů na poradenství, zajištění dokumentace a ověřování ve výši 16 560 Kč a nákladů na právní pomoc advokáta ve výši 5 568 Kč. I.A Zjištěné skutečnosti 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 14 C 86/2010 vyplývají následující skutečnosti. Exekuční řízení 3. Dne 12. 9. 2006 Obvodní soud pro Prahu 9 (dále též jen "exekuční soud") vydal platební rozkaz (exekuční titul), kterým bylo žalovanému Bohumilu Šibravovi, IČ XXX, uloženo uhradit oprávněné AB-Credit, a. s., se sídlem v Praze, částku 3 636,26 Kč s příslušenstvím a na nákladech předchozího řízení 6 133,50 Kč. V rozhodnutí označený žalovaný se jménem a příjmením shodoval se stěžovatelem, který však bydlel na jiné adrese, jako osoba nikoliv samostatně výdělečně činná nepodnikal, a tudíž mu nebylo přiděleno žádné IČ. 4. Dne 23. 3. 2009 exekuční soud usnesením nařídil exekuci [postupem podle §44 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2012, (dále jen "exekuční řád")] výše uvedeného pravomocného a vykonatelného platebního rozkazu, přičemž v usnesení osobu povinného identifikoval správně jako Bohumila Šibravu, IČ XXX, nesprávně však připojil datum narození, které bylo datem narození stěžovatele; provedením exekuce pověřil soudního exekutora Exekutorského úřadu pro Prahu 5 JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., (dále též jen "soudní exekutor"). 5. Dne 19. 11. 2009 soudní exekutor vydal exekuční příkazy na exekuci přikázáním pohledávek z účtů stěžovatele u peněžního ústavu ČSOB, a. s., a u peněžního ústavu GE Money Bank, a. s., přičemž osobu povinnou identifikoval správně jako Bohumila Šibravu, IČ XXX, nesprávně však uvedl bydliště a rodné číslo (což byly identifikační údaje stěžovatele). 6. V průběhu exekučního řízení tak orgány veřejné moci nepozorností, nedostatkem pečlivosti či zanedbáním zaměnily osobu povinného za osobu stěžovatele. Soudní exekutor při identifikaci povinného patrně vycházel pouze z nesprávného data narození uvedeného exekučním soudem v usnesení o nařízení exekuce (aniž by přihlédl k ostatním zcela správným údajům o bydlišti) a podle tohoto data narození vyhledal adresu z evidence obyvatel. 7. Dne 21. 11. 2009 stěžovatel obdržel od svého peněžního ústavu GE Money Bank, a. s., zprávu SMS o zablokování debetní karty; k dotazu mu bylo sděleno, že se tak stalo na základě příkazu soudního exekutora. 8. Stěžovatel uvedl, že soudního exekutora bezodkladně kontaktoval, a namítal, že v jeho případě došlo k omylu a že není tou správnou osobou povinného; přesto mu bylo soudním exekutorem předloženo vyúčtování všech nákladů s tím, že pokud chce neprodleně odblokovat účty, musí vše hned zaplatit. Dne 23. 11. 2009 stěžovatel u soudního exekutora uhradil v hotovosti celou požadovanou částku, převzal usnesení o nařízení exekuce a exekuční příkazy, které téhož dne soudní exekutor zrušil. Řízení o náhradu škody 9. Následně se stěžovatel jako žalobce domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") přiznání náhrady škody ve shora uvedené výši, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 73 Nc 646/2009 a v exekučním řízení vedeném u Exekutorského úřadu pro Prahu 5 pod sp. zn. 06/EX 1926/09. 10. Dne 1. 9. 2011 nalézací soud žalované uložil povinnost zaplatit žalobci ve stanovené lhůtě žalovanou částku (výrok I) a povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě k rukám právní zástupkyně žalobce na náhradě nákladů řízení částku 18 751 Kč (výrok II). V odůvodnění mimo jiné konstatoval, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §5 a 13 zákona o odpovědnosti za škodu, přičemž v důsledku tohoto postupu a v příčinné souvislosti s ním vznikla žalobci škoda; žalobce neměl možnost navrhnout zastavení exekuce ani podat odvolání proti jejímu nařízení, neboť příslušná rozhodnutí mu před blokací účtů nebyla doručena a o nařízení exekuce se dozvěděl až poté, co mu byl účet u peněžního ústavu zablokován. K nesprávnému úřednímu postupu došlo nejprve chybou soudu, který přiřadil datum narození stěžovatele k identifikačnímu číslu žalovaného; poté si exekutor nevšiml, že stěžovatel osobou samostatně výdělečně činnou nikdy nebyl. 11. Dne 1. 6. 2012 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalované a soudního exekutora (jako vedlejšího účastníka) rozsudek nalézacího soud změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). 12. Podle odvolacího soudu se v daném případě nemohlo jednat o odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 zákona o odpovědnosti za škodu, tj. porušení pro státní orgán závazných procesních pravidel, jež se neodrazí bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Soudem zjištěné datum narození se stalo obsahem rozhodnutí soudu o nařízení exekuce a za těchto okolností může přicházet v úvahu toliko odpovědnost za nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu; nesprávný úřední postup nelze shledat ani na straně exekutora, který nepochybil při vydání exekučních příkazů a doručování povinnému. "Bylo poté jen a jen na žalobci, jaký procesní postup zvolí, a měl-li za to, že je proti němu vedena exekuce neoprávněně, mohl využít svého základního procesního práva a podat odvolání proti usnesení o nařízení exekuce. Žalobce však žádnou procesní obranu nepoužil, byť procesní předpisy umožňují právě tímto způsobem dosáhnout nápravy případných vad rozhodnutí soudu I. stupně." Odvolací soud uzavřel, že v projednávaném případě nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 zákona o odpovědnosti za škodu a nebyly splněny ani podmínky odpovědnosti ve smyslu §8 tohoto zákona. I.B Průběh řízení před Ústavním soudem 1. Argumentace stěžovatele 13. Stěžovatel v ústavní stížnosti zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy a tvrdil, že rozsudkem odvolacího soudu bylo porušeno základní právo "na ochranu dobrého jména, tedy i ochranu vlastní identity, na ochranu vlastního majetku a na soudní ochranu" dle čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 14. Stěžovatel uvedl, že odvolací soud naprosto pominul skutečnost, že při výkonu exekuce byl místo majetku povinného postižen jeho majetek, neboť v usnesení o nařízení exekuce byla uvedena správná adresa povinného, na níž stěžovatel nikdy nebydlel. Měl za to, že nebyl účastníkem exekučního řízení dle §36 exekučního řádu, a tudíž mu nepříslušelo činit v tomto řízení jakékoliv procesní úkony; v této souvislosti poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 2320/11 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). Byl nucen vymáhanou částku nejprve exekutorovi zaplatit a až následně z vyžádaných dokladů zjistil, že se vůbec nejednalo o jeho osobu. Exekuční příkazy byly zrušeny, takže postup dle §267 o. s. ř. by byl bezúčelný. Úhrada vymáhané částky, nákladů nalézacího řízení a dalších nákladů zásadně zasáhla do jeho rozpočtu, neboť vzhledem k jeho příjmům se jednalo o finanční částku nikoliv nevýznamnou, k čemuž odvolací soud vůbec nepřihlédl. Proto měl za to, že došlo k porušení základního práva na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny. 15. Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud "s přepjatým formalismem svým rozhodnutím připustil, že i když v exekučním procesu nebylo řádně prověřeno, kdo je vlastně v uvedeném řízení povinným, nebyla za to stanovena žádná odpovědnost." Při řádné práci exekutorského úřadu by k takové záměně osob nemohlo dojít, což ovšem odvolací soud přehlédl a nezohlednil, čímž porušil základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. 16. Stěžovatel poukázal na ustanovení §8 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu, které v jeho případě mělo být aplikováno, a opakoval, že v jeho případě o nezákonné rozhodnutí jednoznačně šlo, a tudíž mu jako poškozenému mělo náležet právo na náhradu škody. Tento ústavní princip by měl být dle jeho názoru ctěn, neboť Ústava má vždy přednost před zákonem. Závěrem stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě bylo porušeno i základní právo zaručené v čl. 36 odst. 3 Listiny. 2. Vyjádření účastníka řízení, vedlejšího účastníka a replika stěžovatele 17. Odvolací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že na svém právním názoru vyjádřeném na str. 4 a 5 odůvodnění rozsudku ze dne 1. 6. 2012 trvá. Stěžovatel se dostavil osobně k soudnímu exekutorovi, převzal usnesení o nařízení exekuce a poté již bylo jen na něm, jaký procesní postup zvolí. Měl-li za to, že exekuce byla proti němu vedena neoprávněně, mohl využít svého základního procesního práva podat odvolání proti usnesení o nařízení exekuce; pokud by bylo toto usnesení odvolacím soudem zrušeno nebo změněno, potom i za situace, že vymáhanou částku uhradil, musela by mu být soudním exekutorem vrácena. Stěžovatel však možnosti podat řádný opravný prostředek nevyužil, a proto na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 zákona o odpovědnosti za škodu a že nebyly splněny ani podmínky odpovědnosti podle §8 citovaného zákona. 18. Stěžovatel v replice k vyjádření odvolacího soudu uvedl, že odvolací soud pouze opakoval odůvodnění svého rozsudku ze dne 1. 6. 2012, k čemuž opakovaně namítl, že listiny, které si vyžádal od soudního exekutora, byly určeny jiné osobě; jejich převzetím se tak automaticky nestal účastníkem řízení se všemi procesními právy, neboť při výkonu exekuce k záměně osoby povinného za stěžovatele došlo až v tom stadiu, kdy místo majetku povinného byl postižen majetek stěžovatele. Stěžovatel tak mohl činit pouze úkon k ochraně svého majetku, jak již uvedl v ústavní stížnosti. 19. Ministerstvo spravedlnosti jako vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti vyjádřilo přesvědčení, že námitky stěžovatele byly neopodstatněné; odkázalo na své odvolání ze dne 11. 10. 2011 a navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítl. 20. JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D., soudní exekutor, se svého postavení vedlejšího účastníka vzdal. 3. Upuštění od ústního jednání 21. Ústavní soud nenařídil ústní jednání, neboť by nepřineslo další, resp. lepší a jasnější objasnění věci, než jak se s ní seznámil ze shromážděných podkladů. S ohledem na ustanovení §44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") (v této souvislosti zvláště budiž zdůrazněna novela provedená zákonem č. 404/2012 Sb., účinným od 1. 1. 2013) se již proto nemusel dotazovat účastníků, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání (byť tak v projednávané věci ve vztahu k odvolacímu soudu učinil), a ve věci rozhodl bez konání ústního jednání. Na to, že v řízeních zahájených před nabytím účinnosti této novely bude Ústavní soud, pokud jde o procesní postupy, pokračovat dle nových pravidel, Ústavní soud upozornil všechny účastníky řízení a širokou veřejnost ve sdělení ze dne 18. 12. 2012, které bylo vyhlášeno pod č. 469/2012 Sb. Pro úplnost Ústavní soud současně dodává, že v řízení neprováděl dokazování a vyšel toliko ze spisu a vyjádření účastníků řízení. II. Vlastní přezkum 22. Ústavní stížnosti, jejíž podstatou bylo tvrzení stěžovatele o vadné aplikaci zákona o odpovědnosti za škodu obecnými soudy, jež vyústila v porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, náhradu škody dle čl. 36 odst. 3 Listiny a na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, Ústavní soud zcela vyhověl z následujících důvodů. II.A 1. Obecné principy 23. K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho věci odvolacím soudem je nutno připomenout, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě k rozhodnutí došlo. 24. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149); nález ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257)]. Jinak řečeno, pravomoc Ústavního soudu ověřovat správnost skutkových zjištění, resp. interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená a zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]; jeho rolí je (mj.) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná. 25. Rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích z čl. 36 odst. 3 Listiny, potažmo ze zákona o odpovědnosti za škodu se Ústavní soud zabývá opakovaně a zcela respektuje, že je zcela v jejich pravomoci posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2190/12 ze dne 6. 11. 2012, dostupné na http://nalus.usoud.cz). 26. V zamítavém nálezu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515) Ústavní soud uvedl, že "[d]o samotného zhodnocení konkrétních okolností případu, z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně ‚extrémní?, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. ,Pouhý' nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže." 27. Ústavní soud však současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalismu"). 28. Ústavní soud taktéž mnohokrát prohlásil, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)]. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy [nález ze dne 16. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 1648/10 (N 226/59 SbNU 299)]. 29. Ústavní soud dále připomíná, že požadavek, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž jsou založena, je součástí a obecným principem základního práva na spravedlivý proces, který sice není výslovně v Listině či Úmluvě formulován, vyplývá však z konstantní judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. 30. Ústavní soud tak např. již v nálezu ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 176/96 (N 89/6 SbNU 151) mj. uvedl, že je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí odpovídala kritériím daným ustanovením §157 odst. 2 in fine, odst. 3 o. s. ř., neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí naplňují - jako neoddělitelná součást "stanoveného postupu" - ústavní kritéria plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecný soud je povinen se s argumentací účastníka v odůvodnění svého rozhodnutí (zejména jestliže předestřenou argumentaci odmítá) dostatečným a výstižným způsobem vypořádat, a to natolik, aby bylo zcela zřejmé, jaké důvody jej k tomu vedly. Jestliže by tedy obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí opomenul právní argumentaci žalobce, je zřejmé, že svým rozhodnutím (jeho odůvodněním) vykročil z uvedených kritérií. II.B. Aplikace obecných principů na projednávaný případ 1. K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a základního práva na ochranu a pokojné užívání majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě 31. Ústavní soud je toho názoru, že odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí důsledně nevypořádal se všemi skutečnostmi vyšlými v řízení najevo, čím porušil základní právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 32. Odvolací soud především nereflektoval zjevnou skutečnost, že postupem exekučního soudu a soudního exekutora bylo porušeno základní právo stěžovatele na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. na pokojné užívání majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jež mají následující znění: "Čl. 11 (1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje." "Čl. 1 Ochrana vlastnictví Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut." 33. Základní právo na ochranu majetku zaručené výše uvedenými články Listiny a Úmluvy není absolutní a stát do něj může za podmínek stanovených těmito články zasáhnout. Test ústavnosti zásahu státu do práva na ochranu majetku spočívá v posouzení, zda se jednalo o majetek, zda k zásahu došlo na základě zákona, zda byl nezbytný v demokratické společnosti a zda sledoval legitimní cíl. 34. V projednávaném případě je evidentní, že stěžovatel byl vlastníkem majetku, tj. finančních prostředků na účtu u peněžního ústavu, a že k zásahu (úbytku) do tohoto majetku došlo nezákonně, neboť vůči stěžovateli nesměřoval žádný exekuční titul; nebyla tudíž splněna podmínka zákonnosti zásahu do vlastnictví stěžovatele, resp. pokojného užívání jeho majetku. 35. Ústavní soud nesdílí výše již citovanou argumentaci odvolacího soudu (str. 5 odůvodnění rozsudku) o bezchybném (tj. zákonném) postupu soudního exekutora, jemuž podle odvolacího soudu nelze vytknout, že se při provádění exekuce řídil datem narození jako základním identifikačním údajem obsaženým v usnesení o nařízení exekuce. 36. Odvolací soud zjevně pominul §38 odst. 1 exekučního řádu, který naopak jako základní identifikační údaje (náležitosti) exekučního návrhu uvádí jméno a příjmení účastníka a místo jeho trvalého pobytu (a jen podpůrně rodné číslo nebo datum narození či identifikační číslo). Bylo tudíž zákonnou povinností soudního exekutora s dostatečnou pečlivostí posoudit a ověřit údaje exekučního návrhu, porovnat je s údaji exekučního titulu, případně vyzvat oprávněného, aby návrh opravil nebo doplnil (§39 exekučního řádu). Pokud tak soudní exekutor nepostupoval, nelze akceptovat, aby důsledky svého zanedbání přenášel na třetí osobu odlišnou od povinného. 37. Ústavní soud je toho názoru, že soudní exekutor poté, co byl kontaktován stěžovatelem, nepochybně věděl, že exekuce je prováděna nezákonně; tudíž byl povinen bezodkladně poté, co byl stěžovatelem dne 23. 3. 2009 informován o vadách usnesení o nařízení exekuce a exekučního příkazu, ze své iniciativy exekuční příkaz podle §47 odst. 1 exekučního řádu zrušit a upustit od nezákonného a neústavního zásahu do základního práva stěžovatele na pokojné užívání svého majetku. Pokud soudní exekutor naopak při vědomí nezákonnosti svých rozhodnutí nutil stěžovatele, který byl navíc v tísni (s ohledem na zablokování svých účtu u peněžních ústavů a jeho dopad do osobních poměrů), k úhradě exekucí vymáhaných částek v hotovosti, nelze takový postup jakkoliv akceptovat či označovat za zákonný. 38. Ústavní soud je dále toho názoru, že odvolací soud se vůbec nevypořádal s odvolací námitkou stěžovatele, že nikdy nebyl účastníkem exekučního řízení, a tudíž mu nemohlo být kladeno k tíži, že nevykonával procesní práva náležející osobě povinné; tím odvolací soud porušil ústavní požadavek spravedlivého procesu na řádné odůvodňování soudních rozhodnutí plynoucí z části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. 2. K tvrzenému porušení základního práva na náhradu škody dle čl. 36 odst. 3 Listiny 39. Relevantní ustanovení článku 36 Listiny zní: "(3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. (4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon." 40. V návaznosti na citovaný čl. 36 odst. 4 Listiny je nutno vzít v úvahu i článek 4 odst. 4 Listiny, jenž má následující znění: "(4) Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena." 41. Z maximy článku 4 odst. 4 Listiny pak plyne, že při aplikaci zákona o náhradě škody jsou orgány veřejné moci povinny šetřit podstatu a smysl základního práva na náhradu škody zaručeného v čl. 36 odst. 3 Listiny. Ústavní soud je toho názoru, že odvolací soud takto nepostupoval a - jak bylo uvedeno již výše - za použití v podstatě sofistikovaného odůvodnění zřejmé nespravedlnosti přičitatelné orgánům veřejné moci uvedené základní právo stěžovateli odepřel. 3. K výkladu zákona a přehodnocování právních názorů obecných soudů Ústavním soudem 42. Jak již bylo uvedeno výše, obecné soudy se při řešení právního sporu nemohou omezit na pouhý mechanický výklad a aplikaci podústavního práva, aniž by zároveň nedomýšlely praktické dopady přijetí určitého výkladu právní normy, které nesmí být nesmyslné. Tuto povinnost však odvolací soud ve stěžovatelově věci nesplnil. Stěžovatel, dotčený nezákonným postupem exekučního soudu i soudního exekutora spočívajícím v nesprávném označení jeho osoby jako osoby povinné, se náležitě domáhal nápravy prostřednictvím žaloby podle zákona o náhradě škody [srov. nález ze dne 1. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2427/12 (N 26/68 SbNU 301)]. 43. Odvolacím soudem učiněný výklad relevantních zákonných ustanovení proto nelze hodnotit než jako výklad neudržitelný, neboť vede k absurdnímu a zákonodárcem jistě nezamýšlenému a nadto především protiústavnímu následku. K tomu Ústavní soud dodává, že přehnaně formalistický postup vedoucí k sofistikovanému odůvodňování zřejmé nespravedlnosti představuje popření základního úkolu soudce v každé jím posuzované cause: skrze zákon hledat spravedlivé řešení pře. 44. Ústavní soud je přesvědčen, že jakýkoliv jiný závěr by za okolností projednávaného případu nepřímo legitimizoval druh morálně nepřijatelného jednání, které hodlali autoři citovaných článků Listiny a Úmluvy zakázat, čímž by, jak v jiné souvislosti konstatoval Nejvyšší soud USA ve svém rozsudku ze dne 2. 2. 1952 ve věci Rochin v. California (342 U. S. 165 (1952) - na který odkázal velký senát Evropského soudu pro lidská práva ve věci Jalloh proti Německu, 2006 (stížnost č. 54810/00, odst. 49, 50, 105; v českém znění uveřejněno v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 4/2006, str. 237) - "poskytl brutalitě plášť práva". III. Závěr 45. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl podle ustanovení §82 zákona o Ústavním soudu.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2013:4.US.3377.12.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 3377/12
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 86/69 SbNU 373
Populární název Porušení čl. 11 odst. 1 Listiny přehnaně formalistickým posouzením podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu
Datum rozhodnutí 16. 5. 2013
Datum vyhlášení 20. 5. 2013
Datum podání 31. 8. 2012
Datum zpřístupnění 24. 5. 2013
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - MS Praha
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti
Soudce zpravodaj Výborný Miloslav
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1, #1 čl. 11 odst.1
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1, #1 čl. 1
Ostatní dotčené předpisy
  • 82/1993 Sb., §13
  • 82/1998 Sb., §8, §5
  • 99/1963 Sb., §157 odst.2, §157 odst.3
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstřík exekuce
osoba/povinná
škoda/odpovědnost za škodu
stát
exekutor
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-3377-12_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 79318
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-22