ECLI:CZ:US:2005:4.US.343.04.0
sp. zn. IV. ÚS 343/04
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Jiřího Muchy a JUDr. Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 14. března 2005 sp. zn. IV. ÚS 343/04 ve věci ústavní stížnosti H. T. proti usnesení Nejvyššího soudu z 16. 6. 2004 sp. zn. 3 Tdo 464/2004, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 17. 9. 2003 sp. zn. 8 To 336/2003 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 3. 7. 2003 sp. zn. 42 T 40/2003 ve věci, v níž byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem poškozování věřitele.
I. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 6. 2004 sp. zn. 3 Tdo 464/2004 byla porušena základní práva stěžovatelky garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
II. Proto se toto usnesení ruší.
III. Ve zbývající části se ustavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ústavní stížností podanou dne 14. 10. 2004 domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí vydaných ve věci, v níž byla uznána vinnou trestným činem poškozování věřitele, a tvrdila, že jejich vydáním byla porušena její práva garantovaná čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny, jakož i práva garantovaná čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Úmluva") a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňovala i další formální náležitosti a podmínky projednání předepsané zákonem o Ústavním soudu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítla, že Nejvyšší soud porušil její právo na spravedlivý proces a dopustil se odmítnutí spravedlnosti. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je nepřípustné tam, kde napadá skutková zjištění, a zjevně neopodstatněné v otázce okamžiku dokonání trestného činu. Z odůvodnění vyplývá, že samo převedení obchodního podílu ještě nemuselo být trestné (druhým skutkem bylo následné odčerpání finančních prostředků). Dovolání mělo být vzhledem k okolnostem projednáno ve veřejném zasedání. Dovolací soud postupoval extrémně formalisticky, neboť dva skutky pokládal za jeden jen proto, že nebyly jako dva skutky v obžalobě popsány. Ačkoli soudní rozhodnutí musí být srozumitelná a přezkoumatelná, dovolací soud neřešil námitku nedostatečné specifikace obratu "bílý kůň", jímž Městský soud v Praze (dále též "městský soud") a Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též "obvodní soud") označily nabyvatele podílu společnosti převedeného stěžovatelkou. Stěžovatelka rovněž namítla, že pod pojem "nesprávné právní posouzení" [§265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (dále též "tr. ř.")] je třeba zahrnout i otázku zavinění. Dovolací soud měl v kontextu zásady in dubio pro reo zkoumat námitku, že stěžovatelka jednala s důvěrou ve správnost pokynů své právní zástupkyně. Celé řízení bylo vedeno jen proti stěžovatelce, ačkoli převod podílu by poškodil věřitele i nabyvatele.
Dále stěžovatelka namítla, že z hlediska trestnosti použití finanční hotovosti je podstatné, zda došlo k platnému převodu obchodního podílu a k odvolání stěžovatelky z funkce jednatelky, protože pokud se tak nestalo, nebylo vyčerpání finančních prostředků učiněno neoprávněnou osobou. Tuto otázku dovolací soud nezkoumal a stejně tak se nezabýval otázkou, jak měla stěžovatelka vědět, že nabyvatel je bílý kůň. Vina nabyvatele a jeho "bílé koňství" nebyly žádným soudem deklarovány. Odsuzující rozhodnutí tak stojí na nepřijatelných právně-filosofických principech, které v důsledku vedou k popření práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka setrvala na stanovisku, že trestný čin nebyl dokonán. Byla-li stěžovatelka odsouzena za dokonaný trestný čin, ač se např. jedná o stadium pokusu, porušily obecné soudy kogentní procesní normy a stěžovatelce byla odňata spravedlnost. S ohledem na všechny tyto skutečnosti stěžovatelka žádala zrušení napadených rozhodnutí.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1 (42 T 40/2003), z něhož zjistil následující skutečnosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 7. 2003 (42 T 40/2003) byla stěžovatelka uznána vinnou tím, že: "jako jediná společnice a jednatelka obchodní společnosti...smlouvou o převodu obchodního podílu...převedla...obchodní podíl ve společnosti a svůj vklad ...na nabyvatele...kterého současně...jmenovala jednatelem společnosti, z účtů společnosti...vyčerpala po převodu obchodního podílu a jmenování nového jednatele...finanční hotovost ve výši 456.023,- Kč, ačkoli k tomu nebyla oprávněna, přičemž částku 75.123,60 Kč použila ve prospěch (převedené) společnosti, zbylou finanční hotovost použila nezjištěným způsobem, čímž minimálně odčerpala finanční prostředky (převedené) společnosti......které mohly být použity k uspokojení pohledávky věřitele... a způsobila tak škodu minimálně ve výši 380.899,40 Kč." Toto jednání obvodní soud kvalifikoval jako trestný čin poškozování věřitele [§256 odst. 2 písm. a) trestního zákona (dále jen "tr. zák.")], za což stěžovatelce uložil peněžitý trest ve výměře 100 000 Kč (s náhradním trestem 6 měsíců odnětí svobody).
Na základě odvolání stěžovatelky a státního zástupce proti tomuto rozsudku se věcí v rozsahu a z důvodů uvedených v odvoláních zabýval Městský soud v Praze, který zrušil rozsudkem ze dne 17. 9. 2003 (8 To 336/2003) rozsudek obvodního soudu ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině stěžovatelce uložil trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let. Odklad výkonu trestu byl podmíněn i tím, aby stěžovatelka podle svých sil nahradila ve zkušební době škodu, kterou trestným činem způsobila, a uložil též peněžitý trest ve výši 100 000 Kč. Státní zástupce se odvolal v neprospěch stěžovatelky, avšak jen proti výroku o trestu, který nepovažoval za přiměřený, s ohledem na společenskou nebezpečnost a na četnost obdobných jednání. Stěžovatelka namítala nepřezkoumatelnost rozsudku pramenící ve zmatečné obžalobě, která stíhané jednání nerozčlenila do dvou skutků, přičemž rozsudek proti obžalobě doznal změny, když byla původní kvalifikace změněna ze zpronevěry vůči společnosti, již dříve vlastnila, na poškozování věřitele. Převodem zůstala společnost zachována (jakož i její majetek) a neexistovala ani povinnost oznámit převod věřitelům společnosti, jak u hlavního líčení mylně tvrdil státní zástupce. Částka, kterou stěžovatelka disponovala, byla použita ve prospěch společnosti, přitom k rozšíření stíhání o odčerpání částky 380 000 Kč se nemohla vyjádřit. Proto stěžovatelka požadovala zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně, aby mohla být řádně vyslechnuta jako obžalovaná a aby mohla doložit investici 380 000 Kč, popř. aby mohl být zpracován znalecký posudek z oboru účetnictví a ekonomiky. Městský soud však námitkám stěžovatelky nepřisvědčil. Skutková zjištění soudu prvního stupně označil za správná a za neporušená označil i procesní práva stěžovatelky, včetně práva na obhajobu. Podle názoru soudu bylo nepochybně důkazně doloženo, že převod byl fingovaný, což mělo sloužit k tomu, aby stěžovatelka nemusela uhradit pohledávku poškozené (která podala trestní oznámení). Městský soud souhlasil s obvodním soudem provedeným překvalifikováním ze zpronevěry na poškozování věřitele, avšak nesouhlasil s tím, že jednání nebylo přísněji kvalifikováno podle §256 odst. 1 písm. a) odst. 3 tr. zák. (tato skutková podstata však vyžaduje naplnění znaku vzniku škody). Tuto chybu nemohl napravit, neboť státní zástupce se proti výroku o vině neodvolal.
Na základě dovolání stěžovatelky se věcí zabýval Nejvyšší soud, který dovolání usnesením ze dne 16. 6. 2004 (3 Tdo 464/2004) odmítl jako zjevně neopodstatněné [§265i odst. 1 písm. e) tr. ř.]. Stěžovatelka v dovolání namítala nesprávné právní posouzení stíhaného jednání, protože nebylo prokázáno dokonání trestného činu poškozování věřitele. Bylo třeba posoudit, zda se nejednalo o jednání ve stadiu pokusu, ovšem za předpokladu, že byla naplněna subjektivní stránka jednání, což však zpochybnila tím, že jednala s důvěrou v rady své právní zástupkyně. Společnost nebyla předlužena, což soudy nezajímalo; ke stavu majetku společnosti neprovedly žádné důkazy. Stěžovatelka znova upozornila, že prostředky byly vynaloženy ve prospěch společnosti a legitimních pohledávek, a namítla, že byla odsouzena před splatností směnky na částku 5 000 000 Kč, kterou jí předal nabyvatel jako finanční vyrovnání za převod obchodního podílu. Stěžovatelka rovněž napadla porušení zásady totožnosti skutku vzhledem k navýšení částky, která měla představovat způsobenou škodu. Dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] "by neměl být interpretován příliš extenzivně" (takto). Právní posouzení nemůže být správné, vychází-li z neúplně zjištěného či nesprávně interpretovaného skutkového stavu. Podle stěžovatelky je třeba brát ohled i na Úmluvu, k jejímž zásadám a normám by mělo být přihlédnuto.
Státní zástupce (v rámci svého vyjádření k dovolání) stěžovatelce přisvědčil v tom směru, že ani z výroku ani z odůvodnění obou rozhodnutí nevyplývá, že po odčerpání prostředků v převedené společnosti nezbyl žádný majetek, ze kterého by nebylo možno uhradit věřitelce částku 380 899 Kč. Pouze takový případ by dovoloval závěr, že uspokojení pohledávky poškozené věřitelky bylo v tomto rozsahu zmařeno. Skutková zjištění obsažená ve výroku a odůvodnění rozhodnutí odpovídají toliko pokusu trestného činu poškozování věřitele. Taková kvalifikace by nezakládala možnost podmínit výkon trestu odnětí svobody uložením povinnosti nahradit škodu. Nelze proto tvrdit, že by projednání dovolání nemělo za této situace dopad na právní postavení stěžovatelky. Proto navrhl zrušení rozsudku městského soudu.
Nejvyšší soud konstatoval, že na podkladě uplatněného dovolacího důvodu [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. ř. s tím, že k nápravě takových vad slouží jiné mimořádné opravné prostředky. Dovolání neslouží k revizi skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání provedeného dokazování. Základní právo na přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení (čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě) je podle Nejvyššího soudu realizováno v rámci odvolacího řízení (§259 odst. 3, §263 odst. 6 a 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí dovolací instancí, přičemž ani Listina ani závazné mezinárodní smlouvy neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání. Zde Nejvyšší soud odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02 (nepublikováno). Stěžovatelka se však podle Nejvyššího soudu domáhala právě částečné revize skutkového stavu, což však na podkladě uplatněného dovolacího důvodu nelze. Zde Nejvyšší soud odkázal na usnesení Ústavního soudu "sp. zn. III. ÚS 732/02" (ze dne 24. 4. 2003, nepublikováno), "I. ÚS 412/02" (ze dne 9. 4. 2003, nepublikováno), "III. ÚS 282/03" [usnesení ze dne 30. 10. 2003, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 31, usn. č. 23, str. 343] a sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6" [usnesení ze dne 15. 4. 2004, Sbírka rozhodnutí, svazek 33, usn. č. 22, str. 445].
Nejvyšší soud upozornil, že podle aplikovaného ustanovení trestního zákona (§256 odst. 2: "kdo i jen částečně zmaří uspokojení věřitele jiné osoby tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí nebo odstraní část majetku dlužníka") postačí pouze částečné zmaření uspokojení věřitele (dojde k faktickému zmenšení aktiv dlužníka), aniž by takovým jednáním musela být způsobena škoda. Odpovědná je zde jiná osoba než dlužník. Podle názoru Nejvyššího soudu nebyla podstatná změna v osobě společníka, ale fakt, že v době, kdy stěžovatelka nebyla jednatelkou společnosti, vyčerpala neoprávněně z účtů společnosti prostředky, ačkoli věděla o pohledávce věřitele, čímž úmyslně zmenšila aktiva dlužníka. Došlo tedy k následku předpokládanému zákonem a neobstojí námitka, že trestný čin nebyl dokonán. Pokud odvolací soud dovodil, že jednání stěžovatelky mělo být správně přísněji kvalifikováno jako poškozování věřitele podle 256 odst. 1 písm. a) a odst. 3 tr. zák. ("kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku a způsobí značnou škodu."), pak tento právní názor podle Nejvyššího soudu postrádá bližší odůvodnění, když navíc odvolací soud nemohl rozhodnutí soudu prvního stupně změnit k tíži stěžovatelky, a proto nemělo jím provedené právní posouzení skutku na výsledek řízení žádný vliv. Ze všech těchto důvodů bylo dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
II.
K výzvě se k ústavní stížnosti stěžovatelky vyjádřil dne 11. 11. 2004 Nejvyšší soud, který prostřednictvím předsedy senátu JUDr. V. J. z hlediska trestněprávní roviny především odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, z něhož mj. vyplývá, že dovolací soud se dovoláním zabýval, avšak shledal, že hmotněprávní argumentace stěžovatelky nemůže obstát. U argumentů ústavněprávních JUDr. V. J. především upozornil, že stěžovatelka se dílem domáhá revize hmotněprávních závěrů Nejvyššího soudu a dílem polemizuje s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud však neodepřel stěžovatelce právo na projednání mimořádného opravného prostředku (čl. 36 odst. 1 Listiny). Dále byla zopakována argumentace, podle níž dovolání neslouží k přezkumu skutkového stavu věci ani k přezkumu stěžovatelkou namítaných procesních vad, neboť z ustanovení trestního řádu (§265b odst. 1 tr. ř.) právo na skutkový přezkum pravomocných rozhodnutí nevyplývá. Toto právo nelze dovodit ani z Úmluvy, resp. z Protokolu č. 7 k Úmluvě. Zde je zakotveno pouze právo na dvoustupňové trestní řízení. Pokud zákonodárce omezil možnost věcného projednání mimořádného opravného prostředku na přesně vymezené dovolací důvody, nelze mu vytknout, že by tím porušil požadavky ústavnosti. Proto ani dovolacímu soudu nelze vytýkat, že dovolání stěžovatelky přezkoumával pouze v rozsahu, jenž byl ve vztahu k uplatněnému důvodu právně relevantní. Nedošlo ani k porušení jiných ustanovení Listiny, Úmluvy či Paktu, především pak práva na spravedlivý proces a zásady presumpce neviny. Předseda senátu upozornil na (nepublikované) usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02 (str. 4, 5), podle něhož není zakotveno základní právo na přezkum pravomocných výroků v trestní věci. Upozornil též na existenci institutů obnovy řízení a stížnosti pro porušení zákona, jež jsou určeny k nápravě vad, jež nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Závěrem JUDr. V. J. navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost.
K výzvě se k ústavní stížnosti v zastoupení nejvyšší státní zástupkyně obsáhle vyjádřil i Doc. JUDr. J. F., Ph.D., který upozornil, že veškerá jednání stěžovatelky tak, jak je popisuje skutková věta, směřovala ke zmaření uspokojení věřitele a ve smyslu teorie trestního práva se jedná o jeden skutek. Těžiště jednání spočívalo v odčerpání finančních prostředků, avšak zde je rozhodující fakt jejich odstranění z dosahu věřitele, nikoli otázka, zda dispozice s nimi byla oprávněná. Nejvyšší soud vycházel z restriktivního výkladu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolacími námitkami týkajícími se převodu obchodního podílu se nezabýval, avšak svoje stanovisko podpořil i odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu. Převodem společnosti nedošlo k dotčení práv poškozené, ale rozhodné bylo další jednání, jímž došlo ke zmenšení aktiv dlužnice. Spravedlnost nebyla odepřena, a to ani s přihlédnutím k závěrům nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04 (viz níže). JUDr. J. F. (ve shodě s vyjádřením k dovolání) konstatoval, že jednání vymezené ve skutkové větě je nejvýše pokusem trestného činu, protože ze skutkové věty ani z rozvedení skutkových okolností v odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývá, že po odčerpání ve skutkové větě uvedených částek nebyl v dlužnické společnosti další majetek určený k úhradě pohledávky poškozené. Pouze v takovém případě by bylo uspokojení pohledávky zmařeno. Ústavní soud však není součástí soustavy obecných soudů a jejich rozhodnutí nelze v ústavní stížnosti napadat ve stejném rozsahu, jak to umožňují trestněprocesní prostředky. Důvodem ke zrušení rozhodnutí obecných soudů nemůže být jakákoli vada, nýbrž vada, v důsledku níž došlo k zásahu do stěžovatelčiných základních práv a svobod. V daném případě však dílčí nesprávnost v rozhodnutí obecných soudů nepřivodila extrémní rozpor mezi právním posouzením a skutkovými zjištěními a popsané pochybení nemělo pro postavení stěžovatelky zásadní význam, neboť pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby za dokonaný trestný čin (§8 odst. 2 tr. zák.), a tato vada tak nemohla vést k zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy) či porušení některých jiných ustanovení Ústavy České republiky, Listiny či citovaných mezinárodních smluv. Proto navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost.
Městský soud v Praze prostřednictvím předsedy senátu JUDr. P. S. odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Vyjádřil se i Obvodní soud pro Prahu 1, který prostřednictvím samosoudkyně JUDr. E. B. konstatoval, že v průběhu trestního řízení nebyla porušena ústavně garantovaná práva stěžovatelky. Meritorní rozhodnutí bylo učiněno na základě úplných skutkových zjištění. O opravných prostředcích stěžovatelky bylo řádně rozhodnuto. Ohledně námitek týkajících se skutkových zjištění odkázala JUDr. E. B. na odůvodnění rozsudku obvodního soudu (42 T 40/2003); ohledně námitek státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství pak odkázala na usnesení Nejvyššího soudu (3 Tdo 464/2004).
Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli, a proto bylo od ústního jednání upuštěno.
III.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého" práva, a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Ústavní soud, vědom si toho, že není oprávněn rozhodovat o vině a trestu stěžovatelky, ale je oprávněn posoudit, zda rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, posuzoval věc nejprve z hlediska dotčení komplexu práv na spravedlivý proces, tak jak jsou tato základní práva formulována v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v ustálené judikatuře týkající se těchto ustanovení (srov. např. nález ze dne 20. 3. 2002 sp. zn. I. ÚS 615/01, nález ze dne 26. 3. 1999 sp. zn. II. ÚS 301/98, nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, nález ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. IV. ÚS 78/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 25, nález č. 35, str. 273; svazek 13, nález č. 45, str. 325; svazek 3, nález č. 34, str. 257; svazek 28, nález č. 129, str. 109). Ústavní soud v souladu se zásadou formální a materiální subsidiarity řízení o ústavní stížnosti nejprve zkoumal rozhodnutí o dovolání.
Stěžovatelka byla stíhána za jednání, jehož těžiště bylo orgány činnými v trestním řízení nejprve spatřováno v převodu společnosti na osobu, jíž se soudy nejprve pokoušely předvolat, poté však od této snahy upustily s tím, že její účast charakterizovaly slangovým výrazem "bílý kůň", který stěžovatelka považuje za nesrozumitelný. Ústavní soud tento obecně užívaný výraz označující formálního nositele odpovědnosti, který je obtížně dostupný a jenž nemá žádné relevantní zdroje, z nichž by mohla být jeho odpovědnost účinně realizována, za srozumitelný považuje. Nicméně z rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatelka zřejmě uspěla se svou obhajobou o trestní nezávadnosti převodu společnosti. Závadnost jednání však začala být spatřována v "odčerpání zdrojů". Použití odčerpaných prostředků (stejně jako likvidita převedené společnosti) přitom v dosavadním řízení stálo stranou dokazování. Tuto otázku totiž odvolací soud považoval za bezpředmětnou (rozsudek městského soudu, str. 5 dole) a poškození věřitele spatřoval naopak v převodu dlužnické společnosti (tamtéž). K podobnému postupu v trestním řízení z hlediska zásady rovnosti stran (čl. 37 odst. 3 Listiny) a kautel spravedlivého procesu (čl. 36 Listiny a násl.) se Ústavní soud vyjádřil např. v nálezu ze dne 21. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 639/03, kdy konstatoval: "Účelem zásady obžalovací a zásady totožnosti stíhaného skutku ...zajišťujících spravedlivost trestního řízení je, mimo jiné, zajištění možnosti obviněného vyvracet... tvrzení obžaloby, že stíhané jednání naplnilo znaky trestného činu...Soud by porušil zásadu presumpce neviny, pokud by, veden změněným právním posouzením, ‚doplňoval' skutková zjištění pouhou úvahou, kterou by jednoznačně neopřel o důkaz zformovaný v průběhu procesu vlivem působení obou procesních stran, z jehož povahy, takto procesně zformované, by i přes změnu právního posouzení plynulo, že je způsobilý zároveň prokázat i nově konstruované právní posouzení." (Sbírka rozhodnutí, svazek 34, nález č. 102, str. 79; dostupný též na www.judikatura.cz). V citovaném nálezu byla vyslovena nutnost odůvodnit, proč posun v právním posouzení nevyžaduje doplnění dokazování, ačkoli různé právní posouzení obecně vyžaduje odlišný směr dokazování. Ke změně právního náhledu musí být dána možnost efektivního vyjádření (srov. k tomu např. nález ze dne 24. 9. 1998 sp. zn. III. ÚS 139/98, Sbírka rozhodnutí, svazek 12, nález č. 106, str. 93). Dovolací soud při hodnocení postupu odvolacího soudu upozornil, že odvolací soud nemohl změnit odvoláním napadené rozhodnutí v neprospěch stěžovatelky, což však podle Ústavního soudu obecně neznamená překážku zrušení pravomocného rozhodnutí: "Upřít dobrodiní zákazu reformace in peius v případě, kdy ke zrušení rozhodnutí obecných soudů dochází ve prospěch stěžovatelů nikoli pro jejich ‚pouhou' nezákonnost, ale dokonce pro protiústavnost, bylo by popřením a nikoli naplněním základního práva na spravedlivý proces." (srov. nález ze dne 4. 11. 2004 sp. zn. IV. ÚS 182/04, Sbírka rozhodnutí, svazek 35, nález č. 168, str. 273; dostupný též na www.judikatura.cz). Od těchto závěrů se Ústavní soud nemá důvod odchylovat. Rovnost stran řízení je důležitou složkou práva na spravedlivý proces, která nemůže být pomíjena žádným soudem vázaným čl. 36 a násl. Listiny.
Ústavní soud konstatuje, že z usnesení Nejvyššího soudu nelze dovodit, že jím konstatované vady rozhodnutí obvodního a městského soudu nezakládají nutnost jejich zrušení pro rozpor se zásadami fair procesu. Námitky stěžovatelky jsou v tomto směru důvodné. Každý z obecných soudů hodnotil jednání stěžovatelky právně velmi odlišně. Nalézací soud jako poškozování věřitele, dle skutkové podstaty nevyžadující k dokonání vznik škody [§256 odst. 2 písm. a) tr. zák.]. Její naplnění shledal v neoprávněném odčerpání disponibilních prostředků, jež nastalo po převodu společnosti. Odvolací soud tuto otázku považoval za bezpředmětnou. Za rozhodující naopak považoval převod společnosti a vyslovil názor, že stěžovatelka měla být souzena podle §256 odst. 1 písm. a) a odst. 3 tr. zák. ("kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku a způsobí značnou škodu."). Nebylo vůbec vyjasněno, zda právní hodnocení označené Nejvyšším soudem za chybné nezpůsobilo díky vadné orientaci dokazování nesprávnost skutkových zjištění, o něž dovolací soud opřel závěr, že nastal následek předpokládaný zákonem. Pokud dovolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelka naplnila skutkovou podstatu poškozování věřitele v důsledku zmenšení majetku dlužnické společnosti (jejíž majetkové poměry však nebyly nijak blíže zkoumány) a že kvalifikace provedená nalézacím soudem byla správná, bylo nutno při zjevně odlišném názoru odvolacího soudu náležitě odůvodnit, proč není přesto dán důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí. Ústavní soud nevylučuje, že závěr Nejvyššího soudu lze přesvědčivě odůvodnit odkazem na již provedená skutková zjištění, avšak odůvodnění napadeného usnesení nezohledňuje důsledky posunů v právním hodnocení stíhaného jednání.
Z hlediska požadavků na přesvědčivost a úplnost odůvodnění soudního rozhodnutí, které v ústavní rovině vyplývají z čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze dále pominout, že v náhledu obžaloby, která na základě jí shromažďovaných důkazů navrhla odsouzení stěžovatelky a vymezila podstatu stíhaného jednání, a mezi právním názorem Nejvyššího soudu jsou rozpory, které při současné podobě odůvodnění usnesení dovolacího soudu nelze překlenout vysvětlením, jež se pohybuje v ústavních mezích, protože i námitky obžaloby zůstaly nevypořádány. Obžaloba se s Nejvyšším soudem neshoduje v otázce, zda k odsouzení došlo za pokus nebo za dokonaný trestný čin. Za situace, kdy dovolací soud sám zpochybnil relevanci vzniku škody, bylo třeba odůvodnit, proč má zůstat nedotčen výrok o podmínění odkladu výkonu trestu odnětí svobody náhradou škody, ačkoli zástupce obžaloby (!) v této souvislosti navrhl zrušení rozsudku městského soudu. Kdyby se nevypořádané námitky Nejvyššího státního zastupitelství ukázaly opodstatněnými, muselo by to nezvratně vést ke zrušení rozhodnutí odvolacího, resp. nalézacího soudu. Chybějící důkaz nelze nahrazovat úvahou. Takový postup vedle zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) porušuje zásadu rovnosti stran (čl. 37 odst. 3 Listiny), z nichž plyne, že podaří-li se obhajobě zásadně zpochybnit tvrzení obžaloby v klíčových otázkách, může být výrok o vině vynesen jen na základě doplnění skutkových zjištění. V opačném případě musí daný stav, s ohledem na kautely spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 a násl. Listiny, nutně vést k závěru o neunesení důkazního břemene obžalobou.
K námitce Nejvyššího soudu, že Úmluva nemohla být porušena, neboť dovolací řízení se vymyká jejímu aplikačnímu záběru, Ústavní soud konstatuje, že podle jeho názoru Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") opakovaně potvrzuje, že čl. 6 Úmluvy sice nenutí smluvní státy k vytváření odvolacích nebo kasačních soudů, avšak pokud tyto jurisdikce existují, garance čl. 6 musí být respektovány, zejména tam, kde zajišťují účastníkům řízení účinné právo na přístup k soudům za účelem projednání jejich práv (za všechna srov. v oficiální databázi ESLP HUDOC na http://www.echr.coe.int/ např. rozhodnutí senátu ze dne 19. 12. 1997 Brualla Gómez de la Torre proti Španělsku, 26737/95, §33 in fine). Způsob, jímž se čl. 6 odst. 1 aplikuje, závisí na konkrétních okolnostech případu. Je přitom nutno vzít v úvahu celé řízení na vnitrostátní úrovni a roli, jakou v něm hrála kasační jurisdikce, přičemž podmínky pro přípustnost opravného prostředku k apelačním či kasačním soudům ("courts of appeal or of cassation") mohou být přísnější než pro odvolání ("ordinary appeal" - srov. in Brualla Gómez de la Torre, §37). ESLP zdůrazňuje, že omezení přístupu k soudu nebo tribunálu nebude slučitelné s čl. 6 odst. 1, nebude-li sledovat legitimní účel a nebude-li zde existovat přiměřený vztah proporcionality mezi použitými prostředky a legitimním účelem, jehož má být dosaženo (srov. rozhodnutí senátu ze dne 19. 6. 2001 ve věci Kreuz proti Polsku, 28249/95, §55, nebo Sbírka rozhodnutí ESLP č. 97/2001; k aplikaci principu vyjádřeného v případu Brualla Gómez de la Torre na trestněprávní ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy srov. rozhodnutí první sekce ze dne 9. 1. 2003 v případu Šiškov proti Bulharsku, 38822/97, §84, nebo rozhodnutí druhé sekce ze dne 9. 11. 2004 ve věci Marpa Zeeland B.V. and Metal Welding B.V. proti Nizozemí, 46300/99, §48). ESLP se zřetelně vyslovil k aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy při posuzování rozhodování soudních těles s obdobným postavením, jako má Nejvyšší soud při rozhodování o trestních a civilních dovoláních.
Podle nálezů Ústavního soudu zásada rovnosti stran nepochybně patří mezi esenciální náležitosti spravedlivého procesu garantovaného Listinou (např. výše citovaná věc sp. zn. IV. ÚS 182/04), a proto ji nelze jakkoli potlačit poukazem na mimořádnost příslušného řízení. Ústavní soud v nálezu ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04 konstatoval, že: "Dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou a rozhodovací praxe nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení..." (srov. Sbírka rozhodnutí, svazek 34, nález č. 114, str. 187; též www.judikatura.cz). Zásada rovnosti účastníků řízení je elementární složkou práva na spravedlivý proces (srov. např. in Knapp, V., Teorie práva, Praha, C. H., Beck, str. 217: "základní zásadou jakéhokoli soudního řízení, tj. i trestního, v němž stranami jsou státní zástupce a obžalovaný, je rovnost stran řízení".).
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil, když při shledaném porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a zásady rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) shledal nadbytečným zabývat se dalšími námitkami stěžovatelky.
Stěžovatelka žádala zrušení rozsudků městského a obvodního soudu. Ústavní soud s ohledem na princip subsidiarity dospěl k závěru, že opodstatněnost námitek proti rozhodnutím městského a obvodního soudu bude nutno posoudit až ve světle nového rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatelky. Nyní je však stížnost proti těmto rozhodnutím předčasná.
Na okraj Ústavní soud dodává, že ve výše citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 55/04 označil za protiústavní interpretaci dovolacích důvodů, která odkazuje na stížnost pro porušení zákona, jejíž podání není v dispozici stěžovatelů. Nejvyšší soud ve shodě s Nejvyšším státním zastupitelstvím dále poukazují na dřívější usnesení Ústavního soudu, jimiž byly pro svou zjevnou neopodstatněnost odmítnuty ústavní stížnosti napadající rozhodovací praxi o trestních dovoláních. Z těchto rozhodnutí však nevyplývá paušální souhlas s formalistickým výkladem dovolacích důvodů. Usnesení vycházela z tehdejších poznatků o rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Tato praxe [zejm. extenzivní výklad. §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ve spojení s restriktivním výkladem §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy důvodnost fakticky splývá s přípustností] se ukázala neudržitelnou z hlediska práva na spravedlivý proces, a to jak z hlediska zjištění, jež vedla k vydání nálezu sp. zn. I. ÚS 55/04, tak nálezů předchozích (srov. nález ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. IV. ÚS 558/02, nález ze dne 8. 7. 2003 sp. zn. IV. ÚS 564/02, nález ze dne 29. 9. 2003 sp. zn. IV. ÚS 565/02, nález ze dne 20. 2. 2004 sp. zn. IV. ÚS 219/03, nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 a nález ze dne 2. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 180/03, Sbírka rozhodnutí, svazek 30, nález č. 95, str. 398; svazek 30, nález č. 108, str. 497; svazek 31, nález č. 113, str. 21; svazek 32, nález č. 25, str. 235; svazek 32, nález č. 42, str. 411; svazek 32, nález č. 32, str. 293). Pokud mělo být tímto způsobem upozorněno na nejednoznačnost postoje Ústavního soudu, nutno také (vedle časové posloupnosti) přihlížet ke konstrukci zákona o Ústavním soudu, z něhož plyne odlišná povaha meritorních nálezů a usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost, jež často pouze konstatují, že stěžovatelům se nepodařilo prokázat zásah do jejich základních práv či svobod (to platí ve vztahu ke všem usnesením citovaným Nejvyšším soudem s výjimkou usnesení sp. zn. IV. ÚS 449/03 , které však bylo, ve vztahu k relevanci námitek nejzávažnějších porušení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. při dovolacím přezkumu, překonáno nálezy Ústavního soudu citovanými výše). Právní názory vyslovené v nálezech lze zvrátit pouze rozhodnutím pléna Ústavního soudu na základě návrhu dle §23 zákona o Ústavním soudu, který však podán nebyl. Jinými slovy, nepřizná-li Ústavní soud na základě stížnostních námitek v konkrétní věci opodstatnění argumentaci, podle níž postup dovolacího soudu vedl k zásahu do základních práv stěžovatele, neznamená tento fakt, že v případech jiných nelze obdobným postupem do základních práv zasáhnout.
Ústavní soud proto ústavní stížnosti zčásti vyhověl podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadené usnesení Nejvyššího soudu podle §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ve zbývající části byla stížnost odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustná.