ECLI:CZ:US:2002:4.US.37.02
sp. zn. IV. ÚS 37/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti Ing. V. K., zastoupeného JUDr. P. V., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 10. 2001, čj. 33 Odo 664/2001-58, a návrhu na zrušení §237 o.s.ř., takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto jeho dovolání, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze, čj. 35 Co 142/2001-37, ze dne 26. 4. 2001, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně o zastavení řízení, a stěžovatel byl zavázán k povinnosti uhradit náklady řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že rozhodnutím soudu prvého stupně bylo na základě zpětvzetí návrhu žalobce, kterým se vůči stěžovateli, jenž jako společník do výše svého nesplaceného vkladu zapsaného do obchodního rejstříku ručil za závazky společnosti 3L, spol. s r.o., domáhal zaplacení dlužné částky, řízení zastaveno a stěžovateli uloženo zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 3.525,- Kč. Odvolání, směřující proti výroku o nákladech řízení, v němž stěžovatel namítal, že ke splacení vkladu došlo již dne 17. 3. 1993 a on sám nemohl nijak ovlivnit nedostatek zápisu této skutečnosti v obchodním rejstříku, když toto bylo povinností společnosti 3L, spol. s r.o. , která tak fakticky byla subjektem, pro jejíž chování byl vzat návrh zpět, nebylo vyhověno a rozhodnutí soudu prvého stupně bylo potvrzeno s tím, že chování stěžovatele je třeba chápat z hlediska procesního.V dovolání stěžovatel namítal, že napadené usnesení spočívá z výše uvedených důvodů na nesprávném právním posouzení věci, neboť soudy nesprávně aplikovaly ust. §146 odst. 2 o.s.ř., nepřihlédly k tomu, kdo skutečně zavinil spor, a pominuly ust. §150 o.s.ř., umožňující, aby náklady řízení nebyly žalobci přiznány. Dovolacímu soudu, který uvedl, že přípustnost dovolání nezakládá ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., neboť výrok usnesení, jímž soud rozhodl o nákladech řízení není usnesením ve věci samé, vytýká, že v daném případě, kdy řízení ve věci samé bylo zastaveno pro zpětvzetí návrhu, se věcí samou stává vlastní posouzení oprávněnosti či neoprávněnosti uložení povinnosti platit náklady řízení. Stěžovatel současně navrhl zrušení §237 o.s.ř. ve stávajícím znění tak, aby ze znění odst. 1 písm. a) - c) vyplývala přípustnost dovolání i vůči rozhodnutí o nákladech řízení tam, kde toto rozhodnutí není závislé na způsobu rozhodnutí ve věci samé.
Z připojeného usnesení Městského soudu v Praze, čj. 35 Co 142/2001-37, ze dne 26. 4. 2001, Ústavní soud ověřil tvrzení uváděná stěžovatelem a z napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR zjistil, že dovolání bylo odmítnuto s odůvodněním, že z žádného ustanovení občanského soudního řádu upravujícího přípustnost dovolání nevyplývá, že dovolání je přípustné proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení, a že přípustnost dovolání nezakládá ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., neboť výrok usnesení, jímž soud rozhodl o nákladech řízení, není usnesením ve věci samé.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a dospěl k závěru, že není důvodná.
Bylo by sice možno připustit, že v dané věci, s ohledem na okolnosti případu, při rozhodování o nákladech řízení mohla být brána v úvahu možnost aplikace ust. 150 o.s.ř. Ústavnímu soudu však, jak dal již opakovaně najevo, za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti, který není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným, nepřísluší do jejich pravomoci a procesu rozhodování zasahovat, či měnit rozhodnutí, která jsou výsledkem nezávislého soudního rozhodování, tím méně pak v případech jako je tento, neboť je pouze věcí obecného soudu, ten který případ projednávajícího uvážit, zda uvedené ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů tak jsou výhradně záležitostí obecných soudů.
Především však ústavní stížnost stěžovatele, i když v ní vyjadřuje nesouhlas s právními závěry soudů obou stupňů, které mu po zastavení řízení uložily povinnost nahradit navrhovateli náklady řízení, směřuje výlučně proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo posouzeno jeho dovolání jako nepřípustné.
Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud ČR dovolání odmítne pro nepřípustnost, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno, dovolací soud se v řízení předcházejícímu napadenému rozhodnutí otázkou přípustnosti dovolání v souladu s platnou právní úpravou zabýval a své závěry o nepřípustnosti dovolání pak v odůvodnění svého rozhodnutí zdůvodnil a uvedl, jaká ustanovení občanského soudního řádu byla ve věci aplikována. Jeho závěry o nepřípustnosti dovolání, podložené platnou právní úpravou, nelze zpochybňovat takovým výkladem pojmu "věci samé", jak to činí v ústavní stížnosti stěžovatel. Občanský soudní řád důsledně rozlišuje pojmy "věc sama", jíž v podstatě rozumí nárok, který byl předmětem řízení a jeho příslušenství a "náklady řízení", kterým rozumí náklady účastníků, jiných osob zúčastněných na řízení, příp. státu, jejichž vynaložení je spojeno s řízením o věci samé (§137 o.s.ř.). Jedná se tak o dva zcela odlišné instituty s odlišným právním režimem, které nelze vzájemně zaměňovat, a to ani s ohledem na dispozice s návrhem a tomu adekvátní procesní postup soudu.
Za této situace, kdy postup v dovolacím řízení a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zcela odpovídá platné právní úpravě a nebyly jím porušeny principy spravedlivého procesu, neshledal Ústavní soud důvod, aby z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňoval závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání, a ústavní stížnost proto posoudil jako neopodstatněnou.
S ohledem na tuto skutečnost se Ústavní soud meritorně nezabýval návrhem stěžovatele na zrušení ust. §237 o.s.ř., neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti. Je-li totiž samotná ústavní stížnost neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo právního přepisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení (srov. např. III.ÚS 101/95). Konečně stěžovatel, kromě obecného poukazu na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, ani neuvádí, v čem konkrétně spatřuje ve smyslu ust. §74 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, rozpornost ustanovení, jehož zrušení navrhuje, s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z jeho návrhu na zrušení uvedeného ustanovení, kdy konkrétně navrhuje "zrušení §237 o.s.ř. ve stávajícím znění tak, aby ze znění odst. 1 písm. a) - c) vyplývala přípustnost dovolání i vůči rozhodnutí o nákladech řízení tam, kde toto rozhodnutí není závislé na způsobu rozhodnutí ve věci samé (§146 o.s.ř.)", je navíc zřejmé, že se ve skutečnosti domáhá pozitivní právní úpravy - v podstatě novelizace o.s.ř., která však dle Ústavy ČR přísluší orgánům moci zákonodárné a nikoliv Ústavnímu soudu, který je dle čl. 87 Ústavy ČR oprávněn pouze zrušit ustanovení zákona, která jsou v rozporu se základními lidskými právy a svobodami (plní tak roli " negativního zákonodárce"), ale nemůže je sám nahrazovat nebo doplňovat.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal stěžovatelem tvrzené porušení článku 36 Listiny základních práv a svobod, a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat opodstatněnost ústavní stížnosti, nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a návrh podle §43 odst. 2 písm. b) citovaného zákona, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu