infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsKratkeRadky-179-003,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.05.2001, sp. zn. IV. ÚS 393/2000 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 76/22 SbNU 151 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:4.US.393.2000

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Šetření podstaty a smyslu základních práv a svobod při výkladu ustanovení o správním soudnictví

Právní věta Z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny nutno dovodit, že žádné ustanovení o.s.ř. vylučující soudní přezkum správních rozhodnutí, nelze vykládat extenzivně. Namístě je naopak maximální zdrženlivost, tedy v pochybnostech postup ve prospěch zachování práva na přístup k soudu.

ECLI:CZ:US:2001:4.US.393.2000
sp. zn. IV. ÚS 393/2000 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti Československé obchodní banky, a.s. se sídlem v Praze 1, Na Příkopě14, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2000, sp. zn. 30 Ca 59/99, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Celního ředitelství Plzeň, se sídlem v Plzni, jako vedlejšího účastníka, takto: Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2000, č.j. 30 Ca 59/99-50, se zrušuje. Odůvodnění: Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 30. 6. 2000 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2000, sp. zn. 30 Ca 59/99, kterým bylo podle §250d odst. 3 o.s.ř., v návaznosti na ust. §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř., zastaveno řízení o žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Celního ředitelství Plzeň, se sídlem v Plzni, vydaného podle §50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, jímž žalovaný zamítl její odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu Rozvadov - pobočky Vysočany ze dne 21. 9. 1998, č.j. 18488/98, kterým stěžovatelce, jako ručitelce za globální zajištění celního dluhu, byla uložena povinnost uhradit celní dluh ve výši 2 197 247,- Kč za celního deklaranta Ch. a.s. (který neuhradil celní dluh v zákonné lhůtě, a to ani na základě výzvy k plnění ve lhůtě náhradní). Řízení bylo Krajským soudem v Plzni zastaveno s odůvodněním, že žaloba směřuje proti rozhodnutí, které nemůže být předmětem přezkoumávání soudem, neboť se jedná o rozhodnutí procesní, jež se přímo nedotýká práv účastníka vyplývajících z práva hmotného, ale týká se pouze jeho práv procesních. Krajský soud poukázal na ustanovení §320 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů ("celní zákon"), podle něhož při rozhodování mj. o vyměřování a vybírání cla neplatí ust. §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Posledně cit. ustanovení stanoví, že proti výzvě k plnění ručitelské povinnosti se může ručitel odvolat. V odvolání může ručitel namítat pouze skutečnost, že není ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo že již bylo zaplaceno. Krajský soud je toho názoru, že platební výměr Celního úřadu Rozvadov - pobočky Vysočany ze dne 21. 9. 1998 není rozhodnutím směřujícím k vyměření a vybrání cla ve smyslu §11 odst. 1 celního zákona, nýbrž jedním z procesních kroků celních orgánů v rámci vymáhání nedoplatků cla, opírajícím se o ustanovení §11 odst. 1 písm. h) celního zákona. Předmětné rozhodnutí, dle názoru krajského soudu, nezakládá ručiteli nově povinnost uhradit závazek ze dlužníka. Tato povinnost existovala od okamžiku, kdy ručitelský závazek vznikl. Pro případ splnění celního dluhu samotným dlužníkem pouze mohla nastat situace, že by po ručiteli splnění povinnosti požadováno nebylo. Vznik platební povinnosti tak nebyl odvislý od platebního výměru, ale od skutečnosti, že dlužník dluh neuhradil, a že za splnění dluhu ručitel odpovídá s dlužníkem společně a nerozdílně. Dle názoru krajského soudu současná právní úprava správního soudnictví stěžovatelce právní ochranu neposkytuje. Té se může dovolat prostřednictvím institutů soukromoprávních, a to postupem podle §550, příp. postupem podle §§451 a 454 obč. zák. Stěžovatelka uvedla, že napadeným usnesením byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), což odůvodnila tím, že dle jejího názoru krajský soud aplikoval nadmíru extenzívní výklad ust. §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. Je přesvědčena, že správní žalobou napadené rozhodnutí celních orgánů není rozhodnutím procesní povahy a tudíž není ze správního přezkumu soudem vyloučeno. Na podporu svého tvrzení poukázala na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 373/98 a III. ÚS 594/99, jež se sice týkají ručení ve věcech daňových, nicméně podstata problému je dle jejího názoru stejná. Odmítnutím soudního přezkumu bylo porušeno její ústavní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka dále poukázala na rozdílnou judikaturu obecných soudů při rozhodování o správních žalobách v obdobné věci, např. na rozsudek Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 38 Ca 87/99, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ve věcech sp. zn. 31 Ca 165/99, 31 Ca 166/99 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 15 Ca 318/99. Ve všech uvedených věcech krajský soud napadená rozhodnutí celních orgánů pro nezákonnost zrušil, neboť požadovala po stěžovatelce plnění ve větším rozsahu, než ke kterému se zavázala. Žádný z uvedených soudů se tudíž neztotožnil s výkladem uvedeným v napadeném usnesení Krajského soudu v Plzni. Dle jejího názoru taková situace zakládá stav právní nejistoty, kdy při výkonu správního soudnictví obecné soudy ve věcech stěžovatelky uplatnily již tři diametrálně rozdílné interpretace, což je v příkrém rozporu s principem právního státu zakotveným v čl. 1 Ústavy České republiky ("Ústava"). Při jednání dne 17. 5. 2001 setrvala zástupkyně stěžovatelky na výše uvedených argumentech a doplnila, že skutečnost, že soudy vesměs aplikovaly ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. velmi extenzivně, zřejmě vedla zákonodárce k tomu, že toto ustanovení bylo s účinností od 1.1.2001 novelizováno a v současné době jsou ze soudního přezkumu výslovně vyňata jen taková rozhodnutí, kterými se upravuje vedení řízení před správním orgánem. Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že právní názor, podle něhož napadené rozhodnutí je rozhodnutím procesní povahy, zastává i nadále a že dle jeho přesvědčení nedošlo k namítanému zásahu do ústavně zaručených práv. Navrhl. aby ústavní stížnost byla s poukazem na ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), odmítnuta. Celní ředitelství Plzeň, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedlo, že zastává názor, který je v souladu se stanoviskem Ministerstva financí - Generálního ředitelství cel ze dne 30. 11. 1999, č.j. 6601/99-11, obsahujícím interpretaci celních předpisů upravujících globální zajištění celního dluhu. Dále poukázalo na rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích a nálezy Ústavního soudu, které dle jeho přesvědčení vyznívají ve prospěch interpretace celních předpisů orgány celní správy. K poukazu stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 373/98 a III. ÚS 594/99, uvedlo, že tyto nálezy se týkají rozhodnutí orgánů finančních, jež se opírají o ust. §57 odst. 2 a 5 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, která však celní orgány na základě ust. §320 písm. b) celního zákona č. 13/1993 Sb. neuplatňují. V dodatečném sdělení ze dne 15.5.2001 pak vedlejší účastník připomněl, že uvedenou problematiku již Ústavní soud posuzoval a odkázal zejména na usnesení Pl. ÚS 54/2000 ze dne 23. 1. 2001 a usnesení II. ÚS 508/98 ze dne 27. 2. 2001, ve kterých Ústavní soud akceptoval výkladové stanovisko celních orgánů. Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 59/99, připojil vlastní spis Pl. ÚS 54/2000, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je třeba zcela vyhovět, a to z následujících důvodů. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se zastavením řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení otázky, zda napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni o zastavení řízení byla porušena základní práva stěžovatelky na soudní ochranu a na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. V oblasti správního soudnictví byla uvedená základní práva vymezena resp. omezena ustanoveními obsaženými v části páté o.s.ř., ve znění před novelou účinnou od 1. 1. 2001, zejména ust. §250 odst. 2, který vymezuje, kdo je legitimován k podání žaloby a dále ust. §250a o povinném právním zastoupení, ust. §250b o lhůtě k podání žaloby a ust. §250h, limitujícím možnost žalobce rozsah napadení správního rozhodnutí mimo tuto lhůtu rozšířit. Lze akceptovat názor, že uvedené zákonem stanovené podmínky realizace ústavního práva zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny mají pouze zajistit, aby se občan na soud obracel kvalifikovaně, aby byla uplatněna zásada koncentrace a efektivity řízení a tím byla usnadněna realizace dalšího ústavního práva - práva na to, aby věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny). Nicméně Ústavní soud nemůže akceptovat takový postup krajského soudu, který zákonem vymezenou či omezenou možnost uplatnění ústavně zaručeného základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny dále omezil extenzivním výkladem ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř., jež ze soudního přezkumu vylučovalo (v dřívějším znění) mj. i rozhodnutí správních orgánů procesní povahy. Jak vyplývá z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu, a nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Tento ústavní princip znamená, že stejně zdrženlivě, tedy ve prospěch zachování práva na přístup k soudu a na soudní ochranu, musí soudy přistupovat k výkladu všech ustanovení o.s.ř. vylučujících přezkum určitých typů správních rozhodnutí. O tom, že některá tato ustanovení byla zjevně nadužívána s větší dle názoru Ústavního soudu i skutečnost, že s účinností od 1.1.2001 došlo novelou o.s.ř. ke zřejmému zúžení výluky, a to výslovně jen na rozhodnutí, kterými se upravuje vedení správního řízení. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem stěžovatelky, podle něhož situace, kdy obecné soudy při výkonu správního soudnictví ve věcech stěžovatelky uplatnily již tři diametrálně rozdílné interpretace, je v příkrém rozporu s principem právního státu zakotveným v čl. 1 Ústavy České republiky ("Ústava"), neboť zakládá stav právní nejistoty. Sjednocování judikatury ve věcech správního soudnictví nepochybně přísluší Ústavou České republiky předpokládanému Nejvyššímu správnímu soudu, nicméně tento doposud nebyl zřízen. Zásadně není úkolem Ústavního soudu zmírňovat uvedený nežádoucí stav a tento chybějící vrcholný orgán soustavy správních soudů suplovat, na což Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích upozorňoval. Na druhé straně však nelze nepřihlédnout k usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 54/2000, podle něhož výklad celního zákona uplatněný v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 2. 1999, sp. zn. 10 Ca 366/98, podle něhož postupují i celní orgány při aplikaci globálního zajištění celního dluhu, nelze označit za porušující ústavně zaručená práva či svobody ručitelů. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle §82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti vyhověl, když shledal, že napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni bylo porušeno ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a ústavní princip zakotvený v čl. 4 odst. 4 Listiny. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 17. 5. 2001

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2001:4.US.393.2000
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 393/2000
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 76/22 SbNU 151
Populární název Šetření podstaty a smyslu základních práv a svobod při výkladu ustanovení o správním soudnictví
Datum rozhodnutí 17. 5. 2001
Datum vyhlášení 17. 5. 2001
Datum podání 30. 6. 2000
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Varvařovský Pavel
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí správní
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 13/1993 Sb.
  • 99/1963 Sb., §248 odst.1 písm.e, §248 odst.2 písm.c
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík celní záruka
řízení/zastavení
správní soudnictví
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-393-2000
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 37532
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-25