ECLI:CZ:US:2001:4.US.393.2000
sp. zn. IV. ÚS 393/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti Československé obchodní banky, a.s. se sídlem v Praze 1, Na Příkopě14, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2000, sp. zn. 30 Ca 59/99, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Celního ředitelství Plzeň, se sídlem v Plzni, jako vedlejšího účastníka, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2000, č.j. 30
Ca 59/99-50, se zrušuje.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 30. 6. 2000 se
stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2000, sp. zn. 30 Ca 59/99,
kterým bylo podle §250d odst. 3 o.s.ř., v návaznosti na ust. §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř., zastaveno řízení o žalobě, kterou se
stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Celního
ředitelství Plzeň, se sídlem v Plzni, vydaného podle §50 odst.
6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
pozdějších předpisů, jímž žalovaný zamítl její odvolání proti
rozhodnutí Celního úřadu Rozvadov - pobočky Vysočany ze dne 21.
9. 1998, č.j. 18488/98, kterým stěžovatelce, jako ručitelce za
globální zajištění celního dluhu, byla uložena povinnost uhradit
celní dluh ve výši 2 197 247,- Kč za celního deklaranta Ch. a.s.
(který neuhradil celní dluh v zákonné lhůtě, a to ani na základě
výzvy k plnění ve lhůtě náhradní).
Řízení bylo Krajským soudem v Plzni zastaveno s odůvodněním,
že žaloba směřuje proti rozhodnutí, které nemůže být předmětem
přezkoumávání soudem, neboť se jedná o rozhodnutí procesní, jež se
přímo nedotýká práv účastníka vyplývajících z práva hmotného, ale
týká se pouze jeho práv procesních. Krajský soud poukázal na
ustanovení §320 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů ("celní zákon"), podle něhož při rozhodování
mj. o vyměřování a vybírání cla neplatí ust. §57 odst. 5 zákona
č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Posledně cit.
ustanovení stanoví, že proti výzvě k plnění ručitelské povinnosti
se může ručitel odvolat. V odvolání může ručitel namítat pouze
skutečnost, že není ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno ve
větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo že již bylo zaplaceno.
Krajský soud je toho názoru, že platební výměr Celního úřadu
Rozvadov - pobočky Vysočany ze dne 21. 9. 1998 není rozhodnutím
směřujícím k vyměření a vybrání cla ve smyslu §11 odst. 1 celního
zákona, nýbrž jedním z procesních kroků celních orgánů v rámci
vymáhání nedoplatků cla, opírajícím se o ustanovení §11 odst. 1
písm. h) celního zákona. Předmětné rozhodnutí, dle názoru
krajského soudu, nezakládá ručiteli nově povinnost uhradit závazek
ze dlužníka. Tato povinnost existovala od okamžiku, kdy ručitelský
závazek vznikl. Pro případ splnění celního dluhu samotným
dlužníkem pouze mohla nastat situace, že by po ručiteli splnění
povinnosti požadováno nebylo. Vznik platební povinnosti tak nebyl
odvislý od platebního výměru, ale od skutečnosti, že dlužník dluh
neuhradil, a že za splnění dluhu ručitel odpovídá s dlužníkem
společně a nerozdílně. Dle názoru krajského soudu současná právní
úprava správního soudnictví stěžovatelce právní ochranu
neposkytuje. Té se může dovolat prostřednictvím institutů
soukromoprávních, a to postupem podle §550, příp. postupem podle
§§451 a 454 obč. zák.
Stěžovatelka uvedla, že napadeným usnesením byla porušena
její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst.
1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), což odůvodnila
tím, že dle jejího názoru krajský soud aplikoval nadmíru
extenzívní výklad ust. §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. Je
přesvědčena, že správní žalobou napadené rozhodnutí celních orgánů
není rozhodnutím procesní povahy a tudíž není ze správního
přezkumu soudem vyloučeno. Na podporu svého tvrzení poukázala na
nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 373/98 a III. ÚS
594/99, jež se sice týkají ručení ve věcech daňových, nicméně
podstata problému je dle jejího názoru stejná. Odmítnutím soudního
přezkumu bylo porušeno její ústavní právo na soudní ochranu podle
čl. 36 odst. 2 Listiny.
Stěžovatelka dále poukázala na rozdílnou judikaturu obecných
soudů při rozhodování o správních žalobách v obdobné věci, např.
na rozsudek Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 38 Ca 87/99,
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ve věcech sp. zn. 31 Ca
165/99, 31 Ca 166/99 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem
ve věci sp. zn. 15 Ca 318/99. Ve všech uvedených věcech krajský
soud napadená rozhodnutí celních orgánů pro nezákonnost zrušil,
neboť požadovala po stěžovatelce plnění ve větším rozsahu, než ke
kterému se zavázala. Žádný z uvedených soudů se tudíž neztotožnil
s výkladem uvedeným v napadeném usnesení Krajského soudu v Plzni.
Dle jejího názoru taková situace zakládá stav právní nejistoty,
kdy při výkonu správního soudnictví obecné soudy ve věcech
stěžovatelky uplatnily již tři diametrálně rozdílné interpretace,
což je v příkrém rozporu s principem právního státu zakotveným
v čl. 1 Ústavy České republiky ("Ústava").
Při jednání dne 17. 5. 2001 setrvala zástupkyně stěžovatelky
na výše uvedených argumentech a doplnila, že skutečnost, že soudy
vesměs aplikovaly ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. velmi
extenzivně, zřejmě vedla zákonodárce k tomu, že toto ustanovení
bylo s účinností od 1.1.2001 novelizováno a v současné době jsou
ze soudního přezkumu výslovně vyňata jen taková rozhodnutí,
kterými se upravuje vedení řízení před správním orgánem.
Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve svém vyjádření
k ústavní stížnosti uvedl, že právní názor, podle něhož napadené
rozhodnutí je rozhodnutím procesní povahy, zastává i nadále a že
dle jeho přesvědčení nedošlo k namítanému zásahu do ústavně
zaručených práv. Navrhl. aby ústavní stížnost byla s poukazem na
ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), odmítnuta.
Celní ředitelství Plzeň, jako vedlejší účastník, ve svém
vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedlo, že zastává názor, který
je v souladu se stanoviskem Ministerstva financí - Generálního
ředitelství cel ze dne 30. 11. 1999, č.j. 6601/99-11, obsahujícím
interpretaci celních předpisů upravujících globální zajištění
celního dluhu. Dále poukázalo na rozsudky Krajského soudu
v Českých Budějovicích a nálezy Ústavního soudu, které dle jeho
přesvědčení vyznívají ve prospěch interpretace celních předpisů
orgány celní správy. K poukazu stěžovatelky na nálezy Ústavního
soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 373/98 a III. ÚS 594/99, uvedlo,
že tyto nálezy se týkají rozhodnutí orgánů finančních, jež se
opírají o ust. §57 odst. 2 a 5 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, která však celní orgány na základě ust. §320 písm. b) celního zákona č. 13/1993 Sb. neuplatňují.
V dodatečném sdělení ze dne 15.5.2001 pak vedlejší účastník
připomněl, že uvedenou problematiku již Ústavní soud posuzoval
a odkázal zejména na usnesení Pl. ÚS 54/2000 ze dne 23. 1. 2001
a usnesení II. ÚS 508/98 ze dne 27. 2. 2001, ve kterých Ústavní
soud akceptoval výkladové stanovisko celních orgánů.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Plzni,
sp. zn. 30 Ca 59/99, připojil vlastní spis Pl. ÚS 54/2000, a poté,
co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl
k závěru, že ústavní stížnosti je třeba zcela vyhovět, a to
z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se
zastavením řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení otázky,
zda napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni o zastavení řízení
byla porušena základní práva stěžovatelky na soudní ochranu a na
přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, zakotvená
v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
V oblasti správního soudnictví byla uvedená základní práva
vymezena resp. omezena ustanoveními obsaženými v části páté
o.s.ř., ve znění před novelou účinnou od 1. 1. 2001, zejména ust.
§250 odst. 2, který vymezuje, kdo je legitimován k podání žaloby
a dále ust. §250a o povinném právním zastoupení, ust. §250b
o lhůtě k podání žaloby a ust. §250h, limitujícím možnost žalobce
rozsah napadení správního rozhodnutí mimo tuto lhůtu rozšířit. Lze
akceptovat názor, že uvedené zákonem stanovené podmínky realizace
ústavního práva zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny mají pouze
zajistit, aby se občan na soud obracel kvalifikovaně, aby byla
uplatněna zásada koncentrace a efektivity řízení a tím byla
usnadněna realizace dalšího ústavního práva - práva na to, aby věc
byla projednána a rozhodnuta v přiměřené lhůtě a bez zbytečných
průtahů (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny). Nicméně Ústavní soud nemůže
akceptovat takový postup krajského soudu, který zákonem vymezenou
či omezenou možnost uplatnění ústavně zaručeného základního práva
zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny dále omezil extenzivním
výkladem ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř., jež ze soudního
přezkumu vylučovalo (v dřívějším znění) mj. i rozhodnutí správních
orgánů procesní povahy.
Jak vyplývá z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, při používání
ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno
jejich podstaty a smyslu, a nesmějí být zneužívána k jiným účelům,
než pro které byla stanovena. Tento ústavní princip znamená, že
stejně zdrženlivě, tedy ve prospěch zachování práva na přístup
k soudu a na soudní ochranu, musí soudy přistupovat k výkladu
všech ustanovení o.s.ř. vylučujících přezkum určitých typů
správních rozhodnutí. O tom, že některá tato ustanovení byla
zjevně nadužívána s větší dle názoru Ústavního soudu i skutečnost,
že s účinností od 1.1.2001 došlo novelou o.s.ř. ke zřejmému zúžení
výluky, a to výslovně jen na rozhodnutí, kterými se upravuje
vedení správního řízení.
Ústavní soud se ztotožňuje s názorem stěžovatelky, podle
něhož situace, kdy obecné soudy při výkonu správního soudnictví ve
věcech stěžovatelky uplatnily již tři diametrálně rozdílné
interpretace, je v příkrém rozporu s principem právního státu
zakotveným v čl. 1 Ústavy České republiky ("Ústava"), neboť
zakládá stav právní nejistoty. Sjednocování judikatury ve věcech
správního soudnictví nepochybně přísluší Ústavou České republiky
předpokládanému Nejvyššímu správnímu soudu, nicméně tento doposud
nebyl zřízen. Zásadně není úkolem Ústavního soudu zmírňovat
uvedený nežádoucí stav a tento chybějící vrcholný orgán soustavy
správních soudů suplovat, na což Ústavní soud opakovaně ve svých
rozhodnutích upozorňoval. Na druhé straně však nelze nepřihlédnout
k usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. Pl.
ÚS 54/2000, podle něhož výklad celního zákona uplatněný
v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 2.
1999, sp. zn. 10 Ca 366/98, podle něhož postupují i celní orgány
při aplikaci globálního zajištění celního dluhu, nelze označit za
porušující ústavně zaručená práva či svobody ručitelů.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle §82 odst. 1,
odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti vyhověl, když
shledal, že napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni bylo
porušeno ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2
Listiny a ústavní princip zakotvený v čl. 4 odst. 4 Listiny.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 17. 5. 2001