ECLI:CZ:US:2014:4.US.3982.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3982/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti Triglav pojišťovna, a. s., se sídlem Brno, Novobranská 544/1, zastoupené JUDr. et Mgr. Lubomírem Procházkou, advokátem se sídlem Brno, Kobližná 19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013 č. j. 32 Cdo 1407/2013-293 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2013 č. j. 44 Co 345/2011-269, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se podle petitu ústavní stížnosti, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jako nepřípustné její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1.2013 č. j. 4 Co 345/2011-269.
Nejvyšší soud rozhodnutí odůvodnil tím, že dovolatelka v dovolání oproti požadavkům stanoveným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla konkrétně, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání; otázku hmotného práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která má být otázkou v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešenou, nevymezila a spokojila se s kritikou správnosti právního posouzení odvolacího soudu. Neoznačila ani rozhodnutí dovolacího soudu a příslušné ustálené judikatorní závěry, od nichž se měl odvolací soud odchýlit.
Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud se dovoláním meritorně nezabýval, ač proto neměl oporu v zákoně, čímž jí odmítl přístup k soudu. Postup Nejvyššího soudu shledává formalistickým, neboť v dovolání byl obsažen dostatečně konkrétně specifikovaný dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném po 1. 1. 2013. V textu dovolání je uvedeno, které právní posouzení provedené odvolacím soudem pokládá dovolatelka za nesprávné a rovněž specifikuje, v čem tato neprávnost spočívá.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ověřil, že krajský soud se návrhem stěžovatele zákonu odpovídajícím způsobem zabýval. V odůvodnění rozhodnutí srozumitelně a přesvědčivě uvedl důvody, které vylučují, aby návrhu stěžovatele na určení lhůty podle §174a o. s. ř. mohlo být vyhověno. Zdůraznil skutečnost, že výsledek dovolacího řízení, jímž může být též zrušení rozsudku odvolacího soudu ve stěžovatelem napadeném výroku, může předurčit další průběh řízení. A nelze vyloučit, že ovlivní též (celkovou) výši stěžovatelem uplatněného nároku, o jehož části - co do základu - bylo rozhodnuto. Posouzení toho, jakým směrem by se mělo nadále ubírat dokazování (za účelem zjištění výše žalobcova nároku) je přitom v kompetenci nezávislého soudu, jehož postup nemůže být ovlivňován (předurčován) ani řízením o návrhu na určení lhůty podle ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Požadovaný znalecký posudek není přitom důkazem obligatorním, nejde ani o výlučný a jediný důkazní prostředek, jímž lze v řízení prokázat účastníky tvrzené skutečnosti o výši uplatněného nároku.
Ústavní soud neshledává napadené rozhodnutí vydané souladu se zákonem jako ústavně rozporné a považuje za nadbytečné se k věci duplicitně vyjadřovat. Krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti, porušení stěžovatelem vytýkaného práva Ústavní soud neshledal. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. S ohledem na uvedené není oprávněn ani v projednávané věci přehodnocovat závěry soudů o tom, zda je v této fázi řízení nezbytné ustanovit soudního znalce. Ostatně stěžovatel vychází pouze z hypotetické úvahy, že po rozhodnutí dovolacího soudu k průtahům řízení nesporně dojde. Fakticky tedy předjímá, že bez ohledu na výsledek dovolacího řízení bude znalec ustanoven, nebudou již prováděny žádné jiné důkazy a o návrhu by mohlo být okamžitě rozhodnuto.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu