Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.04.2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 48/26 SbNU 39 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:4.US.42.01

sp. zn. IV. ÚS 42/01 Nález Ústavní soud rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez nařízení ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti V. B-cké a Ing. V. Š-ové, proti rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci, čj. Poz 1671-2000 H, ze dne 14. 4. 2000, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 10 Ca 206/2000-11, ze dne 1. 11. 2000, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto: Rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci, čj. Poz 1671-2000 H, ze dne 14. 4. 2000, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 10 Ca 206/2000-11, ze dne 1. 11. 2000, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatelky se svou včas podanou ústavní stížností domáhají s odvoláním na porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Jak stěžovatelky uvádí v ústavní stížnosti bylo rozhodnutím Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci, čj. Poz 1671-2000 H, ze dne 14. 4. 2000, stanoveno, že stěžovatelky nejsou vlastníky pozemků uvedených ve výroku pod body a) a b). K opravnému prostředku podanému stěžovatelkami proti výroku tohoto rozhodnutí uvedenému pod písmenem b) pak Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem, čj. 10 Ca 206/2000-11, ze dne 1. 11. 2000, napadené správní rozhodnutí potvrdil. Stěžovatelky v tomto opravném prostředku namítaly, že na pozemku označeném ve výroku pod písmenem b) jako nemovitost v k.ú. Jindřichův Hradec dle KN jako parcela č. 4372/2 ostatní plocha o výměře 402 m2 žádná stavba nikdy nebyla a není, kdy správní orgán své rozhodnutí opřel o vyjádření stavebního úřadu, že se na pozemku nachází asfaltová plocha, kterou označil jako parkoviště, přičemž dle stavebních předpisů jsou parkoviště považována za stavby trvalé, nemovité, nikoliv drobné. Stěžovatelky se proti takovému stanovisku stavebního úřadu ohradily, neboť podle jejich názoru neodpovídá faktickému stavu, když na pozemku žádné parkoviště nebylo a není. Jde o zcela nezastavěný pozemek, kolem něhož jsou vedeny komunikace a od areálů jednotlivých firem je oddělen dalšími pozemky. Krajský soud však ve svém rozhodnutí pokládal daná skutková zjištění za dostatečná, uvěřil správnosti stavebního úřadu a napadené rozhodnutí bez jednání a bez odstranění rozporů potvrdil. Stěžovatelky dále v ústavní stížnosti považují za neobjektivní, když v restituční věci oba orgány vzaly za rozhodující stanovisko Městského úřadu, resp. stavebního odboru tohoto úřadu, když tento je orgánem města Jindřichova Hradce, které je v postavení povinné osoby k částem pozemků a v postavení účastníka řízení se zcela opačným zájmem na výsledku. Pokud správní orgán pokládal stanovisko stavebního úřadu za dostatečné, pak měl dále zjistit, kdy tvrzená stavba parkoviště vznikla, neboť se nevydávají jen ty pozemky, které byly zastavěny po jejich přechodu do vlastnictví státu či jiné právnické osoby, přitom pozemek uvedený ve výroku b) napadeného rozhodnutí přešel na stát, jak uvádějí stěžovatelky, až dnem 30. 11. 1963. Správní orgán měl též zjišťovat, kterému subjektu předmětná stavba vlastnicky náleží, když pozemek je rozparcelován a jeho části náleží podle názoru stěžovatelek různým vlastníkům či držitelům. Správní orgán se dopustil pochybení i v tom, že nesprávně zjistil okruh povinných osob a účastníků řízení, neboť předmětný pozemek byl ke dni účinnosti zákona o půdě v držení Strojní a traktorové stanice Jindřichův Hradec, s. p., a pozemek byl zapsán na jeho listu vlastnictví č. 136. Pozemek však nebyl předmětem privatizace a nepřešel tedy podle stěžovatelek do vlastnictví STS, s.r.o., a právním nástupcem podniku STS, s. p., zrušeného bez likvidace, je Statek Nové Hrady, s. p., který je povinnou osobou. Správní orgán však tento podnik jako účastníka řízení zcela pominul a nevyžádal si jeho stanovisko k uplatněnému nároku. Za situace, kdy Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud neexistuje, se stěžovatelky obracejí na Ústavní soud s návrhem, aby pro výše uvedené nedostatky napadená rozhodnutí zrušil. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 206/2000 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích. Ve svém vyjádření Krajský soud v Českých Budějovicích uvádí, že skutečně vycházel z vyjádření místně a věcně příslušného stavebního úřadu a jeho doplňku, z něhož vyplynulo, že požadovaný pozemek je dotčen parkovištěm, které je z hlediska stavebních předpisů stavbou nikoliv drobnou či jednoduchou, a která je součástí konkrétního průmyslového areálu, jemuž slouží jako odstavná plocha. Soud neměl důvod pochybovat o správnosti a objektivnosti onoho stanoviska, když bylo vydáno orgánem státní správy na úseku výstavby. Okolnost, že se jedná o plochu zpevněnou asfaltem, byla zřejmá rovněž z protokolu o místním šetření, v jehož průběhu stěžovatelka Ing. Š-ová poukazovala na špatný stav místy se drolícího asfaltu. Pokud je v ústavní stížnosti vytýkáno, že mělo být zjišťováno, kdy stavba parkoviště vznikla, pak krajský soud připomíná, že pozemek byl původně v katastru evidován v kultuře role. Úvaha stěžovatelek, že pokud by byly části dotčeného pozemku ve vlastnictví několika subjektů, bylo by jej možno vydat, nemá oporu v zákoně. Soud jednání nenařizoval v souladu s ustanovením §250f odst. 1 písm. b), odst. 2 o.s.ř., když účastníci, včetně stěžovatelek, vyjádřili souhlas s takovým procesním způsobem. Pokud jde o okruh povinných osob vycházel soud z podkladů katastrálního úřadu a účastníky nebyl zpochybňován. V závěru svého vyjádření krajský soud vyslovuje přesvědčení, že k namítanému porušení základních práv stěžovatelek nedošlo. Věc byla soudem řádně projednána a restituční nárok byl v řízení akceptován, dotčený pozemek pak nebyl vydán pouze pro překážku zastavěnosti s tím, že stěžovatelky mají ze zákona právo na náhradu. Navrhuje proto ústavní stížnost zamítnout. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Základní námitku, vztahující se k meritu ústavní stížnosti, stěžovatelky uplatnily již v řízení o opravném prostředku před Krajským soudem v Českých Budějovicích (č.l. 3-4). Jde o námitku, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav pokud jde o zastavěnost předmětného pozemku stavbou, kdy na daném pozemku, jak tvrdí stěžovatelky, žádné parkoviště nebylo a není. Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu zabýval se krajský soud v této restituční věci otázkou zastavěnosti předmětného pozemku již ve svém rozhodnutí ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. 10 Ca 7/2000, jímž zrušil rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 9. 11. 1999, čj. Poz 4778/1999 H, týkající se mimo jiné nevydání předmětného pozemku jako nepřezkoumatelného pro stručné a málo konkrétní vyjádření stavebního úřadu. Krajský soud v tomto rozhodnutí pozemkový úřad zavázal k doplnění řízení o místní šetření za účasti stavebního úřadu, jehož následné vyjádření se mělo zabývat otázkou, zda a jakou stavbou je předmětná pozemková parcela dotčena, popřípadě zda se jedná o pozemek nezbytně nutný k provozu staveb a jakých, event. zda dotváří průmyslový areál. V zápise z provedeného místního šetření ze dne 21. 3. 2000, svolaného pozemkovým úřadem, je v písemném stanovisku stavebního úřadu Městského úřadu v Jindřichově Hradci ve vztahu k předmětnému pozemku konstatováno, že pozemek je dotčen zpevněnou asfaltovou plochou - parkovištěm a jedná se o stavbu nemovitou, obecnou nikoliv drobnou nebo jednoduchou, která je nezbytnou součástí průmyslového areálu při J. ulici. Místnímu šetření byla přítomna i stěžovatelka Ing. Š-ová, která se vyjádřila v podstatě shodně jako v opravném prostředku, přičemž poukázala na špatný stav kdysi zpevněné plochy. Na základě vyjádření místně a věcně příslušného stavebního úřadu pak vydal pozemkový úřad napadené rozhodnutí, ve kterém shledal, že předmětný pozemek nelze s odvoláním na ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě vydat, neboť byl po přechodu na stát zastavěn a jeho vydání brání překážky uvedené v tomto ustanovení zákona o půdě. Krajský soud v Českých Budějovicích se v řízení o opravném prostředku námitkou stěžovatelek, že předmětný pozemek není zastaven stavbou odstavného parkoviště, podrobně zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí a této námitce stěžovatelek nepřisvědčil. Stěžovatelky v podané ústavní stížnosti namítají dotčení jejich ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud se z tohoto pohledu zabýval napadenými rozhodnutími. Především k výtce stěžovatelek, že krajský soud rozhodl bez jednání, uvádí, že jak vyplývá ze spisového materiálu, požádal krajský soud před jednáním účastníky řízení, včetně stěžovatelek, zda s odkazem na ustanovení §250f odst. 1 o.s.ř. souhlasí s projednáním věci bez jednání s tím, že nevyjádří-li ve lhůtě 15 dnů od doručení nesouhlas, udělují tak souhlas k takovému procesnímu postupu (č.l. 5). Účastníci tak tímto způsobem vyjádřili svůj souhlas s projednáním věci bez jednání, a v tomto směru tedy postupu soudu nelze ničeho vytknout. Pokud jde o další námitku stěžovatelek, totiž, že považují za neobjektivní, když v dané restituční věci bylo správním orgánem a obecným soudem vzato za rozhodující stanovisko stavebního úřadu jako stavebního odboru Městského úřadu Jindřichova Hradce, kdy město Jindřichův Hradec je v postavení povinné osoby k částem restituovaných pozemků, pak touto námitkou se Ústavní soud zabývat nemohl, neboť stěžovatelky tuto námitku neuplatnily v opravném prostředku vzneseném proti rozhodnutí pozemkového úřadu, a krajský soud se tedy touto námitkou ani nemohl zabývat. Rovněž dvě zbývající námitky, že měl pozemkový úřad zjistit, kdy tvrzená stavba parkoviště vznikla, a že nesprávně zjistil okruh povinných osob, stěžovatelky neuplatnily v podaném opravném prostředku a krajský soud se tedy jimi nemohl zabývat. Ústavní soud se proto rovněž těmito, teprve v ústavní stížnosti uplatněnými námitkami, při posuzování ústavní stížnosti nezabýval. Pozemkový úřad a krajský soud v napadených rozhodnutích dospěly k závěru, že vydání předmětného pozemku brání ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě fakt, že tento pozemek je dotčen stavbou parkoviště, která je z hlediska stavebních předpisů stavbou nikoliv drobnou nebo jednoduchou. V důsledku tohoto právního názoru pak rozhodly uplatněnému nároku na vydání pozemku nevyhovět. Základní otázkou je tedy v daném případě posouzení povahy parkoviště na pozemku, jehož vydání se stěžovatelky domáhají. V tomto směru nelze pominout závěry, vyslovené ve věci vedené pod sp. zn. 2 Cdon 1414/97 Nejvyšším soudem ČR, jemuž v systému obecného soudnictví náleží sjednocování výkladu zákonů a jiných obecně závazných právních předpisů. Nejvyšší soud ve zmíněném rozhodnutí vyslovil jako soud dovolací právní názor, který Ústavní soud sdílí, podle něhož řeší-li restituční zákon vztahy majetkoprávní, které jsou svou povahou vztahy občanskoprávní, pak pojem "stavba" v něm uvedený je třeba vykládat staticky jako jedinečný výsledek určité stavební činnosti. Parkoviště, představované pozemkem, jehož povrch byl zpracován zpevněním povrchu za účelem parkování automobilů, není proto podle tohoto názoru z hlediska občanskoprávního stavbou a samotná skutečnost zpracování povrchu pozemku několika vrstvami stavebního materiálu tak nebrání, aby byl takový pozemek vydán. V nyní posuzovaném případě se na předmětném pozemku nachází, jak vyplývá z vyjádření příslušného stavebního úřadu, zpevněná asfaltová plocha - parkoviště. Toto parkoviště však z hlediska občanskoprávního, jak shora uvedeno, nemá povahu stavby, a tento důvod tedy nemůže být překážkou vydání pozemku ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, jak vyslovily v napadených rozhodnutích pozemkový úřad a krajský soud. V návaznosti na to Ústavní soud uvádí, že za neexistence Ústavou ČR předpokládaného Nejvyššího správního soudu je sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu, a proto z uvedených důvodů rozhodnutí krajského soudu zrušil [§82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů], když dospěl k závěru, že v řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, nebyla právům stěžovatelek poskytnuta dostatečná ochrana (čl. 36 odst. 1 Listiny). Jelikož důvody zrušení rozsudku krajského soudu byly založeny již rozhodnutím Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci, čj. Poz 1671-2000 H, ze dne 14. 4. 2000, jakož i z důvodu procesní ekonomie, rozhodl Ústavní soud i o zrušení tohoto rozhodnutí. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 17. dubna 2002