ECLI:CZ:US:2006:4.US.428.05
sp. zn. IV. ÚS 428/05
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 11. října 2006 sp. zn. IV. ÚS 428/05 ve věci ústavní stížnosti J. K. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 11. 2004 sp. zn. 11 C 8/2003 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2005 sp. zn. 1 Co 42/2005, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na náhradu nemateriální újmy.
I. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 11. 2004 sp. zn. 11 C 8/2003 a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2005 sp. zn. 1 Co 42/2005 bylo porušeno základní právo stěžovatele podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Proto se tato rozhodnutí ruší.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností splňující všechny obsahové i formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") napadl stěžovatel v záhlaví specifikovaná rozhodnutí obecných soudů.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti rozvedl, byl neoprávněně povolán k výkonu civilní služby. Tuto službu odmítl vykonat, načež byl trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 8. 1994 sp. zn. 20 T 182/94 uznán vinným ze spáchání trestného činu nenastoupení civilní služby podle §272a trestního zákona v tehdy platném znění a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 2 let. Usnesením téhož soudu pak bylo stěžovateli uloženo uhradit náklady trestního řízení ve výši 500 Kč. Dne 18. 10. 1994 podal stěžovatel návrh na povolení obnovy řízení Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, dne 31. 1. 1996 podal stěžovatel podnět ke stížnosti pro porušení zákona a dne 14. 2. 1996 podal návrh na povolení obnovy řízení Krajskému státnímu zastupitelství v Českých Budějovicích. Dne 18. 10. 1996 podal státní zástupce návrh na povolení obnovy řízení Okresnímu soudu v Českých Budějovicích. Dne 10. 4. 1998 okresní soud usnesením č. j. 5 Nt 1486/96-16 obnovu povolil, trestní příkaz ze dne 15. 8. 1994 zrušil a věc vrátil zpět k došetření státnímu zástupci. Státní zástupce následně postoupil věc Policii České republiky, Okresnímu úřadu vyšetřování v Českých Budějovicích, která usnesením ze dne 21. 12. 1999 ČVS: OVCB-486/94-Vo trestní stíhání zastavila, neboť skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci.
Dne 12. 2. 2000 požádal stěžovatel Ministerstvo spravedlnosti České republiky o odškodnění ve výši 21 650 Kč. Vzhledem k tomu, že ministerstvo vypořádání těchto nároků odmítlo, obrátil se stěžovatel na soud. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 9. 2001 č. j. 12 C 30/2001-43 bylo rozhodnuto, že Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti je povinna zaplatit stěžovateli částku 1 650 Kč, řízení do částky 500 Kč bylo zastaveno a návrh na přiznání náhrady za nemateriální újmu byl postoupen věcně příslušnému Krajskému soudu v Českých Budějovicích.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byla žaloba na náhradu nemateriální újmy ve výši 19 500 Kč zamítnuta a na základě odvolání stěžovatele byl tento rozsudek potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze.
Obecné soudy napadená rozhodnutí odůvodnily podle stěžovatele tím, že stěžovatel se domáhá náhrady za nemateriální újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), resp. podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ačkoliv podle těchto zákonů se lze domáhat náhrady škody pouze za materiální újmu. Odvolací soud pak podle stěžovatele dospěl k závěru, že nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s výkonem státní moci není shora uvedenými zákony vyloučen, avšak nárok nelze podle nich posuzovat, nýbrž odpovědnost za nemateriální újmu upravuje §11 a násl. občanského zákoníku. Odvolací soud pak ovšem neshledal ani neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele. Podle odvolacího soudu je naopak občan povinen "strpět takové zásahy do svých osobnostních práv, které jsou činěny v zájmu veřejném, společenském, který převažuje nad zájmem individuálním. Takové zásahy je třeba považovat za výkon jiného práva, popř. povinnosti a ten vylučuje neoprávněnost zásahu [...] Soud v občanském řízení pak s odkazem na §7 občanského soudního řádu nemá pravomoc přezkoumávat správnost vlastního postupu orgánů činných v trestním řízení, neboť se jedná o realizaci institutů trestního procesního práva.".
Stěžovatel proti tomu namítá, že nebrojil ani proti tomu, že se orgány činné v trestním řízení zajímaly o to, proč nenastoupil civilní službu, ani proti tomu, že byl vyslýchán. Jeho námitky spočívaly v tom, že celé trestní řízení trvalo neúměrně dlouho (jen od podání návrhu na povolení obnovy dne 18. 10. 1994 do zastavení trestního řízení dne 21. 12. 1999 uběhlo více než pět let; přitom podle stěžovatele ve věci proběhlo jen jedno jednání soudu, nikdo ve věci nepodával žádné opravné prostředky). Stěžovatel pak rovněž namítá, že se u obecných soudů nedomáhal revize výsledků trestního řízení, k čemuž s ohledem na výsledek trestního řízení nemá ani důvod; souhlasí s tím, že pravomocí soudů v civilním řízení není přezkum správnosti vlastního postupu orgánů činných v trestním řízení, ale domnívá se, že soud může v občanskoprávním řízení konstatovat, že ukončené trestní řízení trvalo neúměrně dlouho.
Stěžovatel proto tvrdí, že obecné soudy porušily napadenými rozhodnutími právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jehož součástí je i právo na rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Porušení tohoto práva spatřuje stěžovatel v tom, že trestní řízení, resp. řízení o povolení obnovy, trvalo více než 5 let a stěžovatel tak byl po neúměrně dlouhou dobu vystaven nervovému vypětí spojenému s trestním stíháním, což zahrnovalo i hrozbu přeměny podmíněného trestu na trest nepodmíněný.
Dále měly obecné soudy podle stěžovatele porušit i čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť samotnou skutečnost, že byl stěžovatel neúměrně dlouho vystaven trestnímu řízení, aniž by k tomu byly skutečně vážné důvody, považuje za nesprávný úřední postup, který by měl být přiměřeně odškodněn. Pokud obecné soudy odmítly tento nárok principiálně, porušily i stěžovatelovo ústavně zaručené právo na náhradu škody za nesprávný úřední postup.
S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, jímž zruší oba napadené rozsudky obecných soudů.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 24. 8. 2006 stěžovatel uvedl, že základním sporným bodem v řízení o ústavní stížnosti je jeho nárok na náhradu za nemateriální újmu kvůli zjevně neoprávněnému trestnímu stíhání (kdy od počátku mělo být orgánům činným v trestním řízení jasné, že podnět k trestnímu stíhání je nedůvodný) a průtahům v řízení o povolení obnovy řízení. Stěžovatel má za to, že důvodnost nároku nyní podpořil i zákon č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., který nyní v ustanovení §31a výslovně uvádí, že občan má nárok na náhradu za nemateriální újmu za nezákonné rozhodnutí a v případě nesprávného úředního postupu, což zahrnuje i průtahy v řízení, a konečně měl být tento nárok podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 85/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 136), který řeší otázku nemateriální újmy v případě nezákonného odsouzení.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřili ostatní účastníci řízení.
Předsedkyně příslušného senátu Vrchního soudu v Praze ve svém vyjádření zcela odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku, konkrétně na jeho závěr uvedený na str. 2. Právo na spravedlivý proces podle ní být porušeno nemohlo, neboť stěžovateli se dostalo možnosti domáhat se tvrzeného práva u nezávislého a nestranného soudu a soud žádného stupně neodmítl o návrhu jednat a nezůstal nečinný.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření uvedl, že se nedomnívá, že by byl stěžovatel na svých právech zkrácen, a plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Soud posuzoval skutkovou otázku jednak podle zákona č. 58/1969 Sb., který byl zrušen zákonem č. 82/1998 Sb., s tím, že uvedené zákony se týkají odpovědnosti státu za podmínek stanovených v zákoně, avšak pouze za škodu představující materiální újmu, jednak podle příslušných ustanovení občanského zákoníku (§11 a násl. občanského zákoníku), vztahující se k právu na ochranu osobnosti. Soudem pak nebyl v daném případě zásah do osobnostních práv shledán, neboť "každá fyzická osoba, tedy i žalobce (nyní stěžovatel), je povinna strpět takové zásahy do svých osobnostních práv, které jsou činěny v zájmu veřejném, společenském, který převažuje nad zájmem individuálním. Tyto zásahy nutno považovat za výkon jiného práva a ten vylučuje neoprávněnost zásahu". S ohledem na to krajský soud navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Vedlejší účastník, Česká republika zastoupená Ministerstvem spravedlnosti, se k ústavní stížnosti v určené lhůtě nevyjádřil a svého postavení se vzdal.
II.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti rovněž vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 11 C 8/2003.
Z obsahu rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 9. 2001 sp. zn. 12 C 30/2001 (založeného na č. l. 21 spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 11 C 8/2003) Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v původním řízení před okresním soudem žaloval stát o náhradu škody v celkové výši 21 650 Kč, přičemž tímto rozsudkem bylo návrhu vyhověno pouze částečně a v částce 19 500 Kč požadované jako náhrada za nemateriální újmu byla žaloba vyloučena k samostatnému projednání a postoupena krajskému soudu jako soudu věcně příslušnému. To podle okresního soudu z důvodu, že zaplacení této částky z titulu zásahu do osobnostních práv podle §13 občanského zákoníku znamená věcnou příslušnost krajského soudu podle §9 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu v tehdy platném znění.
Usnesením ze dne 6. 2. 2003 vyzval Krajský soud v Českých Budějovicích stěžovatele k tomu, aby odstranil věcné neurčitosti návrhu, tj. specifikoval, z jakého titulu je náhrada požadována (č. l. 24-25). Stěžovatel ve svém vyjádření uvedl, že požádal o náhradu za nemateriální újmu neboli o spravedlivé zadostiučinění. Svůj nárok přitom založil na ustanoveních zákona č. 58/1969 Sb., přičemž s přihlédnutím k ustanovení §20 tohoto zákona použil pro specifikaci nároků i občanský zákoník (konkrétně ustanovení §13). Žalobce uvedl, že nepodal samostatnou žalobu na ochranu osobnosti ve smyslu §13 občanského zákoníku, ale že se domáhá odškodnění. Ustanovení §13 občanského zákoníku by podle něj mělo být použito podpůrně.
Usnesením ze dne 22. 10. 2003 krajský soud stěžovatele opětovně vyzval ke specifikaci nároku. Ten ve své odpovědi ze dne 31. 10. 2003 uvedl, že celá částka 19 500 Kč má představovat zadostiučinění za tzv. nemateriální újmu. V přípise soudu ze dne 23. 12. 2003 stěžovatel uvedl, že nejde o soukromoprávní žalobu na ochranu osobnosti a že nárok na spravedlivé zadostiučinění obsahuje tři složky: náhradu nákladů právního zastoupení, náhradu materiální újmy a náhradu nemateriální újmy. Nárok na spravedlivé zadostiučinění v souvislosti s nemateriální újmou odvozuje stěžovatel ze zákona č. 58/1969 Sb., když tento zákon v §20 odkazuje na občanský zákoník. Ten pak otázku spravedlivého zadostiučinění rozebírá v ustanovení §11 - 13.
Na základě tohoto podání předložil krajský soud k posouzení otázku své věcné příslušnosti Vrchnímu soudu v Praze (č. l. 45). Vrchní soud usnesením ze dne 17. 5. 2004 sp. zn. Ncp 301/2004-47 rozhodl tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy (č. l. 47).
V doplňujícím vyjádření ze dne 29. 10. 2004 stěžovatel uvedl, že má za to, že nedůvodným mnohaletým trestním stíháním byl učiněn neoprávněný závažný zásah do osobnostních práv stěžovatele. Trestní stíhání bylo zahájeno dne 28. 3. 1994, gradovalo trestním příkazem ze dne 15. 8. 1994 a pohrůžkou trestu odnětí svobody ze dne 21. 9. 1994. Pokračovalo obnovou řízení nařízenou na 10. 4. 1998 a nakonec skončilo zastavením trestního stíhání ze dne 21. 12. 1999, neboť skutek nebyl trestným činem. Přitom nedůvodnost trestního stíhání mohla být podle stěžovatele od počátku orgánům činným v trestním řízení zřejmá, kdyby se dobře obeznámily s ustanovením §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě. Stěžovatel poukázal i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle které je vleklost soudního či správního řízení sama o sobě porušením práv občana a důvodem k tomu, aby mu bylo vyplaceno přiměřené zadostiučinění. V případě stěžovatele jde navíc o nedůvodné, více než pětileté trestní stíhání a požadované zadostiučinění má pouze symbolickou hodnotu.
Z odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pak Ústavní soud zjistil, že obecný soud věc právně hodnotil jak z hlediska zákona č. 58/1969 Sb. ("Pokud jde o ustanovení zákona č. 58 z roku 1969, umožňují jeho ustanovení, a tak byl i tento zákon koncipován, přiznání újmy majetkové, nikoliv újmy nemajetkové [...] obdobnou aplikaci lze vztáhnout i na znění §20 zákona č. 58/1969 Sb., dle něhož, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem. Dle názoru soudu však opět je nutné toto ustanovení zákona aplikovat pouze k majetkovým náhradám"), tak i z hlediska ochrany osobnosti podle §11 - 13 občanského zákoníku ("Sám žalobce pak jednoznačně tvrdí, že se nedomáhá svého nároku ve smyslu ustanovení §11 až §13 občanského zákoníku. Pokud by soud však vycházel ze samotného obsahu žaloby a z jejího obsahu dovodil i jiné právní hodnocení, tedy že ač to žalobce sám netvrdí a nežádá, postupoval ve smyslu příslušných ustanovení na ochranu osobnosti, bylo by nutné zmínit, že výlučnost všeobecných osobnostních práv fyzických osob je v určitém směru prolomena (omezovaná) s ohledem jak na oprávněný zájem druhých spoluobčanů, tak na veřejný zájem. Za oprávněné lze pak uznat takové zásahy do osobnosti fyzické osoby, které lze co do obsahu, formy a způsobu považovat za odůvodněné z hlediska určitého a legitimního účelu. Pokud pak je vedeno trestní řízení, a to i s výsledkem, o němž žalobce hovoří a který není nikterak stranou žalovanou zpochybňován, nejde o zásah, který by byl způsobilý neoprávněný zásah do osobnostní sféry žalobce vyvolat... ").
Z odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze pak vyplývá, že se odvolací soud s takovým právním hodnocením ztotožnil a doplnil: "Každá fyzická osoba, tedy i žalobce, jsou povinny strpět takové zásahy do svých osobnostních práv, které jsou činěny v zájmu veřejném, společenském, který převažuje nad zájmem individuálním. Takovéto zásahy je třeba považovat za výkon jiného práva, popř. povinnosti a ten vylučuje neoprávněnost zásahu [...] Soud v občanskoprávním řízení pak s odkazem na §7 občanského soudního řádu nemá pravomoc přezkoumávat správnost vlastního postupu orgánů činných v trestním řízení, neboť se jedná o realizaci institutů trestního práva procesního.".
III.
Ústavní soud si v souladu s ustanovením §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyžádal od účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání, neboť dospěl k závěru, že od ústního jednání již nelze očekávat další objasnění věci.
Po provedeném řízení pak dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, ačkoliv Ústavní soud shledal porušení jiných základních práv, než jak v ústavní stížnosti namítal stěžovatel.
Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není proto součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
Z toho vyplývá, že referenčním hlediskem pro Ústavní soud není jednoduché právo, nýbrž ústavně zaručená základní práva plynoucí jak z Listiny, tak z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách.
Jak již Ústavní soud mnohokráte uvedl, základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Výklad a aplikaci norem jednoduchého práva nelze provádět zcela autonomně, tedy bez ohledu na ochranu základních práv jednotlivce plynoucích z norem ústavního pořádku České republiky.
Z těchto hledisek hodnotil Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že jejich závěry stran posuzování nároku stěžovatele na náhradu nemateriální újmy ve světle ochrany stěžovatelových základních práv neobstojí, a to z následujících důvodů.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy zamítly uplatněný nárok stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy z důvodu, že aplikovaný zákon č. 58/1969 Sb., stejně jako zákon č. 82/1998 Sb., vycházejí z požadavku kompenzace majetkové škody, kterou se podle §442 odst. 1 občanského zákoníku rozumí skutečná škoda (damnum emergens) a ušlý zisk (lucrum cessans), a pokud jde o titul této náhrady spočívající v ochraně osobnostních práv, tento nárok rovněž odmítly s odkazem na legitimitu omezení osobnostních práv stěžovatele postupem orgánů činných v trestním řízení, který sledoval veřejný zájem.
Otázkou nároku na náhradu imateriální újmy jako součásti náhrady škody, jejíž rozsah je v obecné rovině formulován v ustanovení §442 odst. 1 občanského zákoníku, se Ústavní soud zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 98, vyhlášen pod č. 265/2005 Sb.). V tomto rozhodnutí Ústavní soud konkrétně řešil otázku, zda lze toto ustanovení, vymezující náhradu škody, interpretovat tak, že by bylo možné pod toto ustanovení podřadit i nárok na náhradu imateriální újmy spočívající v usmrcení blízké osoby. Přitom dospěl k závěru, že současné legislativní pojetí škody jako materiální újmy takový výklad neumožňuje, avšak nevylučuje, aby se jednotlivec domáhal náhrady za nemateriální újmu spočívající v zásahu do osobnostních práv cestou ochrany osobnosti podle §11 a §13 občanského zákoníku. Ústavní soud pak v této souvislosti současně apeloval na zákonodárce a uvedl, že z legislativního hlediska by bylo správnější opustit stávající pojetí škody jako majetkové újmy a pokládat za škodu i újmu vzniklou působením na tělesnou a duševní integritu poškozeného. Jak Ústavní soud poznamenal, k takovému pojetí se ostatně hlásí i principy evropského deliktního práva, které definují škodu jako majetkovou nebo nemajetkovou újmu. Tyto principy, i když mají základ v soukromé iniciativě, mají významný dopad na legislativy evropských států, které se postupně tomuto pojetí přizpůsobují. Ústavní soud však v tomto rozhodnutí potvrdil, že de lege lata jsou nároky na náhradu nemateriální újmy vymahatelné nikoliv jako náhrada škody, jejíž komponenty definuje §442 odst. 1 občanského zákoníku, nýbrž cestou ochrany osobnosti podle §11 a §13 občanského zákoníku.
V nálezu sp. zn. I. ÚS 85/04 ze dne 13. 7. 2006 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 136) pak Ústavní soud uvedl, že tyto závěry je třeba korigovat v oblasti náhrady škody za předchozí nezákonné omezení osobní svobody, kde je nárok na kompenzaci konstruován nejen v oblasti jednoduchého práva, ale též Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 5 odst. 5, který je ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky bezprostředně aplikovatelnou normou ve vnitrostátním právním řádu České republiky a kterého je třeba použít přednostně před zákonem. Tento závěr Ústavní soud v citovaném nálezu podpořil řadou odkazů na judikaturu zahraničních Ústavních soudů, podle níž v oblasti náhrady škody za nezákonné omezení osobní svobody, která je právním vztahem mezi jednotlivcem a státem, nelze striktně uplatňovat domácí civilistické pojetí škody, ale pojetí uplatňované judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, která pod pojmem odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy rozumí i náhradu nemateriální újmy.
Tento výklad Ústavní soud podpořil i odkazem na vůli domácího zákonodárce projevenou v novele zákona č. 82/1998 Sb., provedené zákonem č. 160/2006 Sb., který s účinností od 27. 4. 2006 rozšířil pojem škoda v oblasti odpovědnosti státu za nezákonná rozhodnutí a nesprávný úřední postup i o náhradu nemateriální újmy.
Tyto závěry však podle Ústavního soudu nelze vztáhnout na nyní projednávaný případ, kde titulem náhrady nebylo nezákonné omezení osobní svobody jednotlivce skrze uložený trest odnětí svobody. V takovém případě nebylo lze přímo v domácím právním řádu aplikovat čl. 5 odst. 5 Úmluvy přednostně před zákonem ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky, neboť v případě stěžovatele nebylo právo na osobní svobodu vůbec dotčeno. V tomto směru proto lze přisvědčit obecným soudům, že v době vzniku tvrzeného nároku a v době rozhodování obecných soudů nebylo možné tento nárok právně opřít o zákon č. 82/1998 Sb., resp. zákon č. 58/1969 Sb. Na tom nemohla nic změnit ani novela zákona č. 82/1998 Sb., která umožnila domáhat se náhrady škody i za nemateriální újmu a na jejíž aplikaci se odvolává v doplnění ústavní stížnosti stěžovatel, neboť tato novela, která působí "pro futuro" (s výjimkou uvedenou v přechodném ustanovení v čl. II zákona č. 160/2006 Sb.), se nemůže vztahovat na postavení stěžovatele zpětně.
Jak ve shora citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/04 ostatně potvrdil Ústavní soud, za takové situace byly v minulosti případné nároky za nemateriální újmu reparovatelné cestou ochrany osobnostních práv tak, jak je vymezena v ustanovení §11 až 13 občanského zákoníku. Toho si ostatně byly vědomy samotné obecné soudy, které část stěžovatelova nároku vyloučily k samostatnému projednání před krajským soudem jako soudem věcně příslušným, jehož příslušnost na základě vznesených pochybností potvrdil i Vrchní soud v Praze. Ústavní soud je proto toho názoru, že za daného stavu je evidentní, že jak obecné soudy, tak sám stěžovatel měli pochybnosti, podle jaké právní úpravy daný právní vztah posuzovat. Z argumentace stěžovatele je zřejmé, že nárok požadoval jako součást náhrady škody, přičemž však současně odkazoval na úpravu obsaženou v §13 občanského zákoníku, a rovněž z odůvodnění obecných soudů vyplývá, že tyto - zřejmě z opatrnosti - posoudily nárok stěžovatele ve světle obou v úvahu přicházejících právních úprav. Za takového stavu by bylo podle Ústavního soudu v rozporu s principem důvěry občana v právo, který je součástí komplexu formujícího principy materiálního právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, pokud by měl být jednotlivec zbaven takového nároku jenom na základě nevyjasněné koncepce rozsahu pojmu škoda. A to zvláště za situace, kdy sám zákonodárce posléze tuto koncepci ozřejmil a pod pojem škoda pro oblast odpovědnosti státu za nezákonné rozhodování a nesprávný úřední postup zahrnul též náhradu nemajetkové újmy.
Obecné soudy v daném případě proto postupovaly správně, pokud posoudily nárok stěžovatele i z hlediska zásahu do jeho osobnostních práv. Nelze však souhlasit s touto částí argumentace obecných soudů potud, pokud postup orgánů činných v trestním řízení zhodnotily tak, že nebyl zásahem do stěžovatelových osobnostních práv.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích již vyslovil názor, že trestní stíhání a z něho vzešlý trest představují vážný zásah do osobní svobody jednotlivce a vyvolávají i další negativní důsledky pro osobní život a životní osud jednotlivce (naposledy srov. nález sp. zn. IV. ÚS 335/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 116). Podle Ústavního soudu tedy probíhající trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (nález sp. zn. I. ÚS 554/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 67, str. 717). Trestní stíhání a konečně i výkon trestu tak zasahují do soukromého života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, tedy jsou rovněž způsobilé vedle porušení práva na osobní svobodu garantovaného čl. 8 odst. 1 Listiny, omezit či porušit právo jednotlivce na respektování a ochranu jeho soukromého a rodinného života, důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti tak, jak je garantováno v čl. 10 Listiny. Je tedy nepochybné, že trestní stíhání, popř. výkon uloženého trestu, které byly realizovány v rozporu se zákonem, resp. ústavním pořádkem České republiky, jsou způsobilé vyvolat vedle vzniku materiální škody (majetková hodnota, o kterou byl zkrácen majetek poškozeného nebo o které bylo zkráceno případné rozhojnění majetku) i vznik nemateriální újmy (srov. nález sp. zn. I. ÚS 85/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 136).
Jinak řečeno, bezpochyby každé trestní stíhání představuje omezení souhrnu osobnostních práv, jejichž součásti jsou vyjmenovány v čl. 10 Listiny. Obecně jistě platí, že takové omezení je legitimováno veřejným zájmem na ochraně společnosti před pachateli trestné činnosti. Přesto však lze odlišit situace, kdy se již nebude jednat o legitimní omezení, nýbrž o zásah a porušení práv garantovaných v čl. 10 Listiny. Aniž by chtěl Ústavní soud abstraktně vymezovat všechny případy, v nichž o legitimní omezení osobnostních práv již nepůjde, lze s jistotou konstatovat, že doba, po kterou běží trestní stíhání, resp. doba, po kterou působí posléze zrušené odsuzující rozhodnutí, je oním nelegitimizujícím faktorem, který je třeba zkoumat. V takových případech je třeba příslušné omezení osobnostních práv podrobit testu proporcionality, tedy zkoumání, zda omezení základního práva (zde práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a práva na soukromí) je ještě přiměřené shora vymezenému veřejnému zájmu.
Je jistě právem a povinností státu zajišťovat ochranu společnosti skrze vyšetřování podezření ze spáchání trestné činnosti a jednotlivec je povinen v určitém rozsahu omezení z toho vyplývající snášet. Pokud však orgány činné v trestním řízení dospějí k pravomocnému rozhodnutí, které se posléze ukáže jako nezákonné, nebo si v průběhu trestního řízení počínají nezákonným způsobem či způsobem neslučitelným s ochranou základních práv, čítajíc v to nejen extrémní případy nelidského či ponižujícího zacházení, ale též případy průtahů v řízení, jedná se o postupy, kterými již porušují jednotlivá osobnostní práva, jejichž ochrana je garantována čl. 10 Listiny. Takové postupy nelze označit za jiný výkon práva, jak to učinily v napadených rozhodnutích obecné soudy (takové hodnocení ostatně koliduje s hodnocením Okresního soudu v Českých Budějovicích, který tuto část nároku sice vyloučil k samostatnému projednání, avšak - pokud jde o nárok na náhradu materiální škody - protiprávnost postupu orgánů činných v trestním řízení shledal), a za takové porušení proto jednotlivci přísluší náhrada za nemateriální újmu vyvolanou ve sféře jeho osobnostních práv.
V daném případě byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin nenastoupení civilní služby a teprve posléze na základě řízení o povolení obnovy řízení, které vedle stěžovatele inicioval i státní zástupce, se ukázalo, že toto odsouzení bylo nezákonným. Již tato skutečnost vede k závěru, že stěžovatel byl poškozen na svých osobnostních právech, neboť po dobu, než došlo k povolení obnovy řízení a než byl učiněn konečný závěr, že trestný čin nebyl spáchán, byl stěžovatel konfrontován s tím, že je pravomocně odsouzeným pachatelem trestného činu. Po celou tuto dobu musel omezovat svou svobodu tak, aby vyhověl podmínkám podmínečného odsouzení, po celou tuto dobu byl nucen omezovat se ve svém svobodném jednání např. při výběru povolání, jejichž výkon je vázán na bezúhonnost, po celou tuto dobu byl vystaven nahlížení na svou osobu jako na osobu odsouzenou pro trestný čin. Tento zásah byl o to citelnější a intenzivnější, čím déle trvala doba od odsouzení stěžovatele do okamžiku konečného rozhodnutí o zastavení trestního stíhání. Jinak řečeno, nepřiměřená délka řízení o povolení obnovy bezprostředně ovlivnila intenzitu zásahu do sféry osobnostních práv stěžovatele.
Jestliže proto obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelova osobnostní práva nebyla postupem orgánů činných v trestním řízení nikterak dotčena, porušily samotné obecné soudy čl. 10 odst. 1 Listiny, neboť v konečném důsledku odepřely stěžovateli poskytnout ochranu jednotlivých projevů osobnosti.
Ústavní soud k tomu připomíná, že výklad ustanovení §13 občanského zákoníku je v daném případě nutno činit s ohledem na to, že se jedná vlastně o prostředek nahrazující pojetí nemateriální újmy jako součásti pojmu škoda. Obecné soudy by tedy v novém řízení měly přihlížet k tomu, že ač rozhodují o zásahu do osobnostních práv stěžovatele, byl by již v současnosti - pokud by nárok vznikl za účinnosti novely provedené zákonem č. 160/2006 Sb., resp. za podmínek podle čl. II (přechodné ustanovení) tohoto zákona i před jeho účinností - posuzován jako nárok na náhradu nemateriální újmy v důsledku nezákonného rozhodnutí, resp. nesprávného úředního postupu.
S ohledem na shora uvedené závěry o porušení čl. 10 odst. 1 Listiny Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a Vrchního soudu v Praze podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.