infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15.04.2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 [ usnesení / MUSIL / výz-3 ], paralelní citace: U 22/33 SbNU 445 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2004:4.US.449.03

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

¨Dokazování v trestním řízení. Pořizování obrazového záznamu na monitorovacím zařízení.

Právní věta Soud není povinen provést všechny navržené důkazy, ale musí o vznesených návrzích rozhodnout. Pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V posouzeném případě nalézací soud stěžovatelem vznesený důkazní návrh zamítl, přičemž v odůvodnění svých rozhodnutí řádným a přesvědčivým způsobem vyložil, z jakých důvodů navržený důkaz neprovedl. K námitce stěžovatele, že pořízením jeho obrazového záznamu na monitorovacím zařízení na fotbalovém stadionu byla porušena jeho osobnostní práva podle §11 a 12 občanského zákoníku, přičemž ani nebylo zjištěno, kdo monitorování prováděl, uvádí Ústavní soud následující: Záznam z tohoto monitorovacího zařízení nebyl v předmětném trestním řízení vůbec použit jako důkaz, proto v ústavní stížnosti směřující proti závěrům trestního řízení nelze porušení těchto práv namítat. Ústavní soud tedy nemůže v rámci rozhodování o této ústavní stížnosti týkající se trestního řízení zjišťovat, zda došlo pořízením obrazového záznamu stěžovatele k porušení jeho osobnostních práv podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod, neboť toto porušení může stěžovatel namítat v rámci civilního řízení podle §11 a 12 občanského zákoníku, jehož výsledek lze eventuálně ústavní stížností napadnout. K námitce stěžovatele, že pořízením tohoto záznamu došlo k porušení ustanovení §158d odst. 2 trestního řádu upravujícího utajované sledování osob a věcí, lze uvést, že toto ustanovení se na posuzovaný případ vůbec nevztahuje, neboť pořizování obrazového záznamu nebylo prováděno utajeným způsobem, naopak je notoricky známou skutečností, že při fotbalových zápasech je v zájmu ochrany veřejného pořádku toto monitorování kamerovým systémem prováděno.

ECLI:CZ:US:2004:4.US.449.03
sp. zn. IV. ÚS 449/03 Usnesení Usnesení Ústavního soudu ze dne 15. dubna 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03 ve věci ústavní stížnosti M. Ž. proti rozsudku Městského soudu v Brně ze 7. 10. 2002 sp. zn. 12 T 79/2002, jímž byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona k peněžitému trestu, proti usnesení Krajského soudu v Brně z 8. 1. 2003 sp. zn. 3 To 530/2002 o zamítnutí stěžovatelova odvolání a proti usnesení Nejvyššího soudu z 19. 6. 2003 sp. zn. 6 Tdo 685/2003 o odmítnutí stěžovatelova dovolání. Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, a to pro porušení čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 10, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2002 sp. zn. 12 T 79/2002 odsouzen pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona k peněžitému trestu ve výši 15 000 Kč. Odsouzený skutek spočívá v tom, že stěžovatel dne 8. 3. 2002 v době kolem 16.40 hodin v Brně na ulici Srbská v průběhu fotbalového utkání mezi kluby FC Brno a FC Slavia Praha na stadionu házel kameny do sektoru hostů na fanoušky klubu FC Slavia Praha. Odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku zamítl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 1. 2003 sp. zn. 3 To 530/2002 podle §256 trestního řádu (dále též "tr. ř.") jako nedůvodné. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 6. 2003 sp. zn. 6 Tdo 685/2003 podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. ř. Porušení ústavně zaručených práv a svobod spatřuje stěžovatel především v těchto skutečnostech: 1. Jeho vina nebyla prokázána, nebylo ani prokázáno, že by poškodil policejní vozidlo či autobus, že by chtěl vyvolat konflikt a poškodil tělesnou integritu fanoušků Slavie. 2. Stěžovatel je usvědčován především výpovědí svědka Bc. L. K., která však trpí značnými rozpory, tento svědek neměl o popisované situaci skutečný přehled a řadu věcí si domýšlí. Značně se mýlil v počtu fotbalových fanoušků, nepamatuje si den, kdy se měl předmětný fotbalový zápas odehrát. Provedené listinné důkazy přitom mají ve vztahu k prokázání viny zcela nulovou hodnotu. 3. Nedůvěryhodnost výpovědi svědka Bc. L. K. chtěl stěžovatel prokázat výpovědí P. K., který byl po celou dobu, kdy se měl incident odehrát, po jeho boku, nalézací soud však jeho výpověď odmítnul z důvodu účelovosti, aniž toto tvrzení prokázal, bylo tak rozhodnuto v rozporu se zásadou rovnosti stran a porušeno stěžovatelovou právo na obhajobu. Pokud by touto výpovědí byla výpověď svědka Bc. L. K. zpochybněna, nemohl by soud při respektování zásady in dubio pro reo uznat stěžovatele vinným. 4. Výpověď svědka Bc. L. K. pokládá stěžovatel za procesně nepoužitelnou, neboť tento svědek měl stěžovatele poznat z pořízeného obrazového záznamu na monitorovacím zařízení, tato rekognice však nebyla učiněna v souladu s ustanovením §104b odst. 4 tr. ř. upravujícího rekognici podle fotografie. Identifikace stěžovatele tímto svědkem proběhla na základě doporučení policistů Městského ředitelství Policie České republiky, neboť jim byl jako jediný z hloučku osob zachycených monitorovacím zařízením osobně znám. 5. Stěžovatel rovněž namítá, že postupem Policie České republiky došlo k porušení jeho osobnostních práv podle §11 a 12 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."), neboť bez jeho vědomí byly pořízeny jeho obrazové záznamy, které byly využity v trestním řízení, což je rovněž v rozporu s §158d odst. 2 tr. ř., tímto postupem došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 1 a čl. 10 Listiny. V této souvislosti stěžovatel zpochybňuje tvrzení odvolacího soudu, že policie jednala na základě §42f odst. 1 a 2 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, neboť nebylo zjištěno, kdo monitorování prováděl, zda policie, pořadatel nebo bezpečnostní agentura, ani kdo je vlastníkem monitorovacího zařízení. Použití monitorovacího zařízení policií je přitom řazeno mezi operativní techniku, která je však použitelná pouze pro pátrací potřeby policie, nikoliv jako důkaz v trestním řízení; jako důkaz rovněž nejsou použitelné úkony učiněné před zahájením trestního stíhání. 6. Vzhledem k těmto skutečnostem stěžovatel napadnul usnesení odvolacího soudu dovoláním, ve kterém konstatoval porušení nejen procesněprávních ale i hmotněprávních norem, a to jednak občanských práv, jednak norem ústavněprávních. Nejvyšší soud však dovolání odmítnul, aniž se zabýval posouzením, zda tyto hmotněprávní normy byly porušeny. Ústavní soud si vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně, Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Brně. Nejvyšší soud poukázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a v podrobnostech rozvedl, proč námitky uplatněné stěžovatelem v dovolání nebylo možno podřadit pod deklarované dovolací důvody; konstatoval, že dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat hodnocení důkazů provedené soudy nižších stupňů. Vzhledem ke skutečnosti, že podle jeho názoru nedošlo v rámci trestního řízení k porušení práv stěžovatele zaručených Ústavou a dalšími právními předpisy České republiky, ani mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, navrhnul Nejvyšší soud ústavní stížnost ve smyslu §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítnout. Krajský soud v Brně rovněž odkázal na odůvodnění svého usnesení a uvedl, že stěžovatel se fakticky domáhá pouze jiného hodnocení důkazů, než jaké učinily obecné soudy, toto hodnocení by ovšem Ústavní soud, jako orgán ochrany ústavnosti, neměl přezkoumávat. Nejvyšší státní zastupitelství a Krajské státní zastupitelství v Brně se svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdaly. Z obsahu trestního spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 12 T 79/2002 Ústavní soud zjistil: Při fotbalovém zápasu konaném dne 8. 3. 2002 mezi FC Brno a FC Slavie Praha na stadionu v Brně se k sektoru hostů přiblížila skupina fanoušků, kteří měli klubové šály Slavie a vykřikovali hesla na podporu tohoto klubu, zjistilo se ovšem, že jde o převlečené fanoušky FC Brno, kteří chtěli vniknout do sektoru hostů. Tyto osoby byly po potyčce s policisty, při které házely kameny, zatlačeny zpět. V této skupině poznal Bc. L. K., velitel jednotky policie, která prováděla na fotbalovém utkání dozor, stěžovatele, jenž se podle jeho svědectví rovněž konfliktu s policisty účastnil a házel kamení. Tento svědek poté zhlédl obrazový záznam z monitorovacího zařízení a označil na něm osobu stěžovatele, který byl identifikován na základě poznatků policistů Městského ředitelství Policie České republiky. Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu obecných soudů žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud se předně zabýval námitkami stěžovatele, jimiž zpochybňuje věrohodnost výpovědi Bc. L. K., napadá rozhodnutí nalézacího soudu, jímž odmítnul stěžovatelem navržený výslech P. K. a uvádí, že jeho vina nebyla prokázána. Ústavní soud shledal, že tyto výtky nejsou důvodné. Obecné soudy opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Soud prvního stupně založil výrok o vině zejména na svědecké výpovědi Bc. L. K., tento svědek uvedl, že o celé situaci měl dobrý přehled a potvrdil, že stěžovatel se účastnil konfliktu s policisty a házel kamení, mezi skupinou fanoušků byl přitom výraznou osobou. Podle názoru soudu svědectví Bc. L. K.netrpí vnitřními ani vnějšími rozpory, soud rovněž neshledal důvod, pro který by tento svědek chtěl stěžovatele poškodit a sám se vystavit trestnímu stíhání pro trestný čin křivé výpovědi. Odvolací soud pak uvedl, že nespatřuje žádný podstatný rozdíl, pokud tento svědek v rámci přípravného řízení hovořil o 50 až 60 osobách fanoušků převlečených za Slávisty a u hlavního líčení o 30 až 40 osobách, z jeho výpovědi je zřejmé, že se jednalo o větší skupinu, tedy řádově o desítky osob. Stejně tak je nerozhodné, pokud svědek uvedl, že se zápas konal v pátek, ačkoliv se konal v neděli, neboť stěžovatel nezpochybňuje, že se jej účastnil. Stanovisko obecných soudů, že výpověď svědka Bc. L. K. je hodnověrná a odůvodňuje závěr o vině stěžovatele trestným činem výtržnictví, je podle názoru Ústavního soudu přesvědčivě odůvodněno a nedostalo se do rozporu s právem na spravedlivý proces vyjádřený v čl. 6 Úmluvy. K tvrzením stěžovatele, že mu nebylo prokázáno poškození policejního vozidla či autobusu ani že poškodil tělesnou integritu fanoušků Slávie, nelze než konstatovat, že z takového jednání stěžovatel vůbec nebyl uznán vinným. Námitka stěžovatele, že nalézací soud v rozporu s principem rovnosti stran neprovedl jím navržený důkaz - výpověď P. K., který s ním měl být po celou dobu incidentu, nemá ústavněprávní relevanci. Zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, ale rovněž navrhnout důkazy vlastní. Soud není povinen provést všechny navržené důkazy, ale musí o vznesených návrzích rozhodnout. Pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení příslušných procesních předpisů. Současně postupuje v rozporu se zásadami zakotvenými v hlavě páté Listiny, a v důsledku toho též v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. V posouzeném případě nalézací soud stěžovatelem vznesený důkazní návrh zamítl, přičemž v odůvodnění svých rozhodnutí řádným a přesvědčivým způsobem vyložil, z jakých důvodů navržený důkaz neprovedl. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že stěžovatel nenavrhnul výslech P. K. během přípravného řízení a na závěr hlavního líčení konaného dne 31. 7. 2002 spolu se svým obhájcem uvedl, že nemá návrh na jiné výslechy svědků, výslech tohoto svědka navrhnul až na závěr hlavního líčení konaného dne 7. 10. 2002. Pokud P. K. byl skutečně se stěžovatelem po celou dobu incidentu, je nesrozumitelné, proč stěžovatel výslech z jeho pohledu nepochybně klíčového svědka nenavrhnul již v předchozí fázi trestního řízení. Závěr nalézacího soudu o účelovosti tohoto návrhu je ve světle výše popsaného chování stěžovatele v průběhu trestního řízení zcela odůvodněný. Tvrzení stěžovatele, že pokud by P. K. zpochybnil výpověď Bc. L. K., nemohlo by vzhledem k zásadě in dubio pro reo dojít k jeho odsouzení, je nesprávné. Existence rozporných důkazů je velmi častým úkazem, s nímž se policejní a justiční praxe setkává. Orgány činné v trestním řízení musí provedené důkazy pečlivě hodnotit a musí dospět k takovému zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.). V posuzovaném případě, jak již bylo shora konstatováno, obecné soudy požadavkům tohoto ustanovení trestního řádu dostály. Ústavní soud nemohl ani přisvědčit námitce stěžovatele týkající se nepoužitelnosti výpovědi Bc. L. K., neboť tento svědek identifikoval stěžovatele ze záznamu na monitorovacím zařízení v rozporu s ustanovením §104b odst. 4 tr. ř. upravujícího rekognici podle fotografie. Jak již přesvědčivým způsobem odůvodnil odvolací soud, nejednalo se v posuzovaném případě o rekognici, neboť Bc. L. K. před zahájením trestního stíhání ze záznamu pouze identifikoval osobu, kterou viděl, jak se účastní konfliktu s policisty a hází kamení. Totožnost této osoby mu ale nebyla známa, proto k jejímu ztotožnění došlo až na základě této identifikace za přispění policistů Městského ředitelství Policie České republiky, kteří osobu stěžovatele znali, neboť se jedná o skalního příznivce FC Brno patřícího mezi tzv. hooligans. Provedení rekognice přitom nebylo možné, neboť tento svědek musel napřed označit osobu, kterou při incidentu pozoroval, a teprve poté mohlo dojít k jejímu ztotožnění. Stěžovatel je usvědčován výpovědí Bc. L. K., který jej identifikoval i v průběhu hlavního líčení, nikoliv záznamem monitorovacího zařízení, jenž vůbec nebyl v trestním řízení použit jako důkaz. K námitce stěžovatele, že pořízením jeho obrazového záznamu na monitorovacím zařízení byla porušena jeho osobnostní práva podle §11 a 12 obč. zák., přičemž ani nebylo zjištěno, kdo monitorování prováděl, uvádí Ústavní soud následující: Lze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že z obsahu trestního spisu nevyplývá, zda monitorování zápasu prováděla policie, pořadatel či jiný subjekt, z tohoto důvodu se závěr odvolacího soudu, že policie pořizovala obrazový záznam ve smyslu ustanovení §42f zákona o Policii České republiky, neopírá o provedené důkazy a tedy není odůvodněný. Rozhodující skutečností nicméně zůstává, že záznam z tohoto monitorovacího zařízení nebyl v předmětném trestním řízení vůbec použit jako důkaz, přičemž úkolem trestního řízení není posuzovat porušování osobnostních práv občanů podle §11 a 12 obč. zák. (srov. §1 odst. 1 tr. ř), proto v ústavní stížnosti směřující proti závěrům trestního řízení nelze porušení těchto práv namítat. Ústavní soud tedy nemůže v rámci rozhodování o této ústavní stížnosti zjišťovat, zda došlo pořízením obrazového záznamu stěžovatele k porušení jeho osobnostních práv podle čl. 10 Listiny, neboť toto porušení může stěžovatel namítat v rámci civilního řízení, jehož výsledek lze eventuálně ústavní stížností napadnout. S námitkou stěžovatele, že pořízením tohoto záznamu došlo k porušení ustanovení §158d odst. 2 tr. ř. upravujícího utajované sledování osob a věcí, se dostatečným způsobem vypořádal nalézací soud, který uvedl, že toto ustanovení se na posuzovaný případ vůbec nevztahuje, neboť pořizování obrazového záznamu nebylo prováděno utajeným způsobem, naopak je známou skutečností, že při fotbalových zápasech je v zájmu ochrany veřejného pořádku toto monitorování prováděno. Ústavní soud konečně posoudil námitky stěžovatele vůči usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003 sp. zn. 6 Tdo 685/2003. Stěžovatel v podaném dovolání označil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a k) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud z dalšího obsahu uplatněného mimořádného opravného prostředku dovodil, že stěžovatel měl na mysli dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., což ostatně koresponduje s obsahem ústavní stížnosti. Nejvyšší soud nicméně dospěl k závěru, že v dovolání konkrétně uplatněné námitky tyto dovolací důvody materiálně nenaplňují, a proto dovolání odmítnul podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. K závěru Nejvyššího soudu ohledně absence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. stěžovatel žádné námitky neuplatňuje, ale polemizuje pouze s jeho závěrem o neexistenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze tedy především namítat, že skutek, tak jak byl v předchozím řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako konkrétní trestný čin, ačkoli ve skutečnosti šlo o jiný trestný čin či se dokonce o žádný trestný čin nejednalo. Lze také namítat jiné hmotněprávní posouzení (než posouzení skutku), které může být nesprávné, pokud spočívá v posouzení některé jiné skutkové okolnosti, jež má svůj základ v hmotném právu, a to jak v hmotném právu trestním, tak případně i v dalších právních odvětvích. Stěžovatel v podaném dovolání namítá mj. porušení §2 odst. 5 a 6 a §215 odst. 2 tr. ř., v čemž spatřuje porušení čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 95 a 96 Ústavy, které označuje jako hmotněprávní ustanovení; rovněž uvádí, že pořízením obrazových záznamů jeho osoby bez jeho vědomí a jejich následným použitím v trestním řízení došlo k porušení jeho práv podle §11 a 12 obč. zák. Nejvyššímu soudu lze sice vytknout, že v napadeném usnesení tyto námitky konstatoval jen částečně, nicméně jeho závěr, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl materiálně naplněn, pokládá Ústavní soudu za správný. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost povedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. ř. či namítat jiné porušení trestního řádu. Pokud stěžovatel primárně namítal porušení §2 odst. 5 a 6 a §215 odst. 2 tr. ř., nezakládá pouhé konstatování, že tím došlo rovněž k porušení shora citovaných článků Listiny a Ústavy, které jsou dle názoru stěžovatele hmotněprávního charakteru, naplnění posuzovaného dovolacího důvodu. Stěžovatelem tvrzené porušení ustanovení §11 a 12 obč. zák. nebylo přitom vůbec možné v rámci trestního řízení posuzovat, jak bylo v tomto usnesení shora konstatováno. Z charakteru argumentace stěžovatelem předestřené v dovolání je možné jednoznačně dospět k závěru, že jeho námitky nesměřují proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení [ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je totiž povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Pokud tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelem konstatované námitky materiálně nenaplňují uvedené dovolací důvody, a proto dovolání odmítnul podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., nelze tomuto závěru vytýkat pochybení. Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2004:4.US.449.03
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 449/03
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) U 22/33 SbNU 445
Populární název ¨Dokazování v trestním řízení. Pořizování obrazového záznamu na monitorovacím zařízení.
Datum rozhodnutí 15. 4. 2004
Datum vyhlášení  
Datum podání 19. 8. 2003
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Musil Jan
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 10, čl. 40 odst.3, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2, čl. 8
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §2 odst.5, §2 odst.6, §265b odst.1 písm.g, §158d odst.2
  • 40/1964 Sb., §11, §12
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík důkaz/volné hodnocení
opravný prostředek - mimořádný
ochrana osobnosti
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-449-03
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 45756
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-19