infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 02.06.2005, sp. zn. IV. ÚS 469/04 [ nález / WAGNEROVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 116/37 SbNU 489 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2005:4.US.469.04

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru

Právní věta Právní situace týkající se užívacích práv nebyla jednoznačná, což zvýšilo nároky na odůvodnění naplnění znaku zavinění. Bylo třeba přesvědčivě odůvodnit, proč se stěžovatel nemohl ani domnívat, že jedná po právu. To vyplývá z kautel upínajících se k čl. 39 Listiny základních práv a svobod, vyžadujících, aby vina pachatele byla autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah tehdy účinného trestního zákona, nebo tam, kde je to třeba, s ohledem na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu obecných soudů. Z ústavního hlediska totiž žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody a jen důsledné respektování principu "ultima ratio" (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).

ECLI:CZ:US:2005:4.US.469.04
sp. zn. IV. ÚS 469/04 Nález Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 2. června 2005 sp. zn. IV. ÚS 469/04 ve věci ústavní stížnosti P. Š. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2004 sp. zn. 5 Tdo 1066/2004, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2004 č. j. 11 To 435/2003-177, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 15. 9. 2003 č. j. 16 T 40/2003-149, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru. I. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 9. 2004 sp. zn. 5 Tdo 1066/2004 bylo porušeno právo stěžovatele garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Toto usnesení se ruší. Odůvodnění: I. Stěžovatel se ústavní stížností podanou dne 30. 12. 2004 domáhal zrušení výše uvedeného usnesení, jímž bylo pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuto dovolání, které podal v trestní věci, v níž byl jako spoluvlastník odsouzen pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru, jehož se měl dopustit omezením užívacího práva druhé spoluvlastnice, své tehdejší manželky. Stěžovatel tvrdil, že těmito rozhodnutími bylo porušeno "jeho právo na obhajobu a právo domáhat se ochrany svých práv u soudu" (čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod; dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen "zákon o Ústavním soudu") a splňovala i další formální náležitosti a podmínky projednání předepsané zákonem o Ústavním soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti spatřoval porušení svých základních práv v podstatě v tom, že Nejvyšší soud chybně posoudil zjištěný stav věci, neboť jednání stěžovatele kvalifikoval jako svévoli spočívající v protiprávním přisvojení absolutního a neomezeného užívacího práva bez respektování práva poškozené jako své manželky a spoluvlastnice domu. Stěžovatel poukázal na to, že v řízení bylo prokázáno, že poškozená společně s dítětem dům opustila na konci ledna 2002. A to jak z důvodů neshod při užívání domu, tak z důvodu navázání nového vztahu a sestěhováním se s novým partnerem do společného nájmu (zde stěžovatel odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jakož i na protokol o jednání u Obvodního soudu pro Prahu 8 ve věci sp. zn. P 36/2002). Odvolací ani dovolací soud skutková zjištění neměnily ani nedoplňovaly. Stěžovatel uvedl, že vlastnické právo spoluvlastníka není absolutně neomezené, ale musí být výsledkem dohody manželů - spoluvlastníků. Dovolací soud dovodil, že nedošlo k žádné právně relevantní dohodě (či rozhodnutí soudu) o omezení užívacího práva a ani k zániku společného jmění manželů. Stěžovatel však namítl, že bylo třeba analogicky vycházet z ustanovení §708 občanského zákoníku, z něhož vyplývá zánik užívacího práva. Manželka dům opustila, avšak nelze zjistit, o jaké právní úvahy se opírá závěr soudů, že její jednání nesměřovalo k trvalému opuštění domácnosti. Bylo zjištěno, že poškozená dne 30. 1. 2002 odstěhovala veškeré vybavení domácnosti, přičemž v domě ponechala jen omezené množství věcí, které předtím výhradně užíval stěžovatel, a odstěhovala se k novému partnerovi. Tímto jednáním však dala nepochybně najevo úmysl vést s ním společnou domácnost a přestat vést společnou domácnost se stěžovatelem. Stěžovatel zde odkázal na komentář k občanskému zákoníku, z něhož má vyplývat, že odstěhování za účelem založení nové domácnosti je opuštěním společné domácnosti ve smyslu ustanovení §708 občanského zákoníku. Stěžovatel podotkl, že vlastnické právo poškozené nikdy nezpochybňoval, ale vzhledem k trvalému opuštění domácnosti byl přesvědčen, že se může chovat jako výlučný uživatel nemovitosti. Pro posouzení úmyslu manželky opustit společnou domácnost je podle stěžovatele irelevantní následná změna jejího stanoviska. Bránil-li stěžovatel později poškozené ve výkonu užívacího práva, vycházel z právního stavu, který svým jednáním navodila poškozená. Poté co neuspěly snahy stěžovatele o udržení společného soužití a poškozená jej opustila a začala vést domácnost s jinými partnery, nezbylo mu nic jiného, než se s touto skutečností smířit a chovat se jako výlučný uživatel nemovitosti (zde stěžovatel poukázal na fakt, že o nemovitost současně výlučně pečoval a hradil veškeré platby s ní spojené). Výklad práva, z něhož vycházel dovolací soud, podle stěžovatele znamená, že pod hrozbou trestního stíhání je povinen spoluvlastník umožnit druhému spoluvlastníku neomezené užívání nemovitosti, ačkoli jde o situaci zákonem předvídanou; neshodu je povinen řešit dle ustanovení §4 občanského zákoníku soud. Stěžovatel rovněž namítl nevypořádání dovolacích námitek týkajících se zavinění. V průběhu trestního řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by nasvědčoval tomu, že stěžovatel jednal v přesvědčení, že jedná protiprávně. Proto nemohly soudy učinit skutkové zjištění, z něhož by bylo zřejmé, že stěžovatel si byl vědom, že jedná protiprávně. Nejvyšší soud porušil stěžovatelovo právo na soudní ochranu, jakož i právo na obhajobu, neboť se náležitě nezabýval námitkami stěžovatele a s jeho obhajobou se nevypořádal v plném rozsahu. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu Praha-východ (16 T 40/2003), z něhož zjistil následující skutečnosti. Rozsudkem tohoto soudu ze dne 15. 9. 2003 (16 T 40/2003-149) byl stěžovatel uznán vinným tím, že v období od 1. 4. 2002 do 1. 2. 2003 výměnou zámku vstupních dveří domu a nevydáním klíčů poškozené, navzdory jejím opakovaným žádostem, jí bránil v užívání domu (jehož je "spolumajitelkou") k bydlení. Toto jednání soud kvalifikoval jako trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru (§249a odst. 2 trestního zákona) a uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Současně stěžovateli uložil povinnost k náhradě škody ve výši 56 337 Kč. Tomuto rozsudku předcházelo usnesení okresního soudu, jímž byla věc postoupena k přestupkovému řízení (č. l. 111), které bylo na základě odvolání státního zástupce zrušeno krajským soudem (č. l. 129). Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2004 (11 To 435/2003-177) potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích o vině a trestu a zrušil výrok o náhradě škody, kdy poškozenou odkázal na civilní řízení. Jako nedůvodné posoudil soud stěžovatelovy námitky, že jednal po právu, neboť poškozené nesvědčilo užívací právo k domu, protože se z něj s trvalým úmyslem odstěhovala a tím vznikla konkludentní dohoda o užívání věci (§145 občanského zákoníku). Naplnění potřebného stupně společenské nebezpečnosti soud shledal v délce udržování stavu, jenž označil za protiprávní. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání [§265b odst. 1 písm. g) trestního řádu], v němž (č. l. 182) mj. na základě podrobně propracované civilistické argumentace v podstatě namítal, že jednal po právu jako výlučný uživatel spoluvlastněné nemovitosti v situaci, kdy užívací právo poškozené (jako složka práva spoluvlastnického) zaniklo. Nebyl-li zásah neoprávněný, nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu, stejně jako znak zavinění. Předmětná skutková podstata chrání jen právo užívací a nepostačí prostý odkaz na právo vlastnické. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 9. 2004 (5 Tdo 1066/2004-206) odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné. Soud svůj závěr opřel o konstatování, že stěžovatel poškozené fakticky znemožňoval soužití v jedné nemovitosti, což vedlo k odstěhování poškozené, která však neměla úmysl opustit dům natrvalo. Proto dovolací soud konstatoval, že některé skutkové závěry obsažené v dovolání nemají oporu ve skutkových zjištěních soudů prvního a druhého stupně. K otázce právního posouzení Nejvyšší soud uvedl, že manžel jako spoluvlastník má povinnost respektovat stejné právo druhého manžela. Užívání věci musí být výsledkem dohody. Dovolací soud označil za nesprávný názor, že odstěhováním vznikla konkludentní dohoda o výlučném užívání. Na námitku, že užívání domu poškozenou je v rozporu s obecnými principy morálky či dobrými mravy, reagoval dovolací soud tak, že doporučil stěžovateli podání návrhu na soudní určení existence jeho výlučného užívacího práva, do jehož vydání však nemůže stěžovatel v užívání bránit. Nejvyšší soud rovněž konstatoval, že soudy se zabývaly i otázkou zavinění, byť úvaha obsažená v rozsudku okresního soudu "není příliš rozsáhlá". Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání opřené o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem, bylo podáno proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod. Proto nebyla přezkoumávána odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího a dovolání bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Ve vyžádaném vyjádření předseda senátu Nejvyššího soudu, JUDr. F. P., odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti, neboť rozhodnutím dovolacího soudu nemohlo být zasaženo do základních práv stěžovatele, protože otázka právní kvalifikace jednání byla posouzena správně a bez vad. Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli, a proto bylo od ústního jednání upuštěno. II. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého" práva, a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Stěžovatel spoluvlastnící nemovitost byl odsouzen za bránění ve výkonu užívacího práva druhé spoluvlastnici. Bránění užívání označily soudy za protiprávní a svévolné. Stěžovatel však setrvale namítal, že tvrzené užívací právo spoluvlastnici zaniklo. Tato námitka nebyla vypořádána ani okresním, ani krajským soudem a náležitě se s ní nevypořádal ani Nejvyšší soud, jehož rozhodnutí je nyní předmětem přezkumu z hlediska dodržení kautel spravedlivého procesu, obsažených v hlavě páté Listiny. Soudy automaticky odvozovaly užívací právo poškozené od práva spoluvlastnického, avšak vlastnické právo není vždy titulem k bezprostřednímu užívání nemovitosti. Např. tam, kde vlastník učiní s užívacím právem nějakou dispozici, je třeba při posuzování oprávnění k užívání zohledňovat i platné obligační vztahy týkající se tohoto užívacího práva. Při trestněprávním posuzování jednání, které má z občanskoprávního pohledu podobu sporu o existenci užívacího práva, nutno na věc primárně nahlížet z pohledu práva občanského a zvažovat, zda jsou dány podmínky pro nasazení krajního právního prostředku - trestního práva. Za ústavně souladný lze z hlediska ustanovení čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny označit jen takový aplikační postup soudu, který jasně a přesvědčivě vyloučí, že stíhané jednání, označené jako protiprávní svémoc, by např. nemohlo být v civilním řízení posouzeno jako výkon práva. Ústavní soud opakovaně upozorňuje na ústavní aspekty trestního práva jako prostředku "ultima ratio" [srov. například nález ze dne 8. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 564/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sb. n. u."), svazek 24, nález č. 169, str. 255, nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 558/01, Sb. n. u., svazek 31, nález č. 136, str. 205, nález ze dne 2. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 180/03, Sb. n. u., svazek 32, nález č. 32, str. 293, či nález ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 469/02, Sb. n. u., svazek 33, nález č. 61, str. 113]. Z ústavního hlediska totiž žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody a jen důsledné respektování principu "ultima ratio" (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 4 odst. 4 Listiny). Účastníci občanskoprávního vztahu, mezi nimiž je spor ohledně splnění podmínek zániku užívacího práva, mají dostatek možností jak vyřešit tento spor prostředky občanského práva. Princip subsidiarity trestní represe přitom vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. především v těch případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestní postih má místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpány nebo jsou neúčinné či nevhodné. To odráží i judikatura obecných soudů (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001 sp. zn. 7 Tz 290/2000, in Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, č. 38/2001). Princip "ultima ratio" je třeba zohledňovat jak při posuzování formální stránky činu, tak při posuzování jeho konkrétní společenské nebezpečnosti. Ústavní soud se již vyslovil i ke konkrétnímu působení principu "ultima ratio" při trestním posuzování jednání, jež splňuje některé znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru (§249a tr. zák.), kdy v nálezu ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 482/2000 (Sb. n. u., svazek 20, nález č. 182, str. 273) zcela v intencích výše uvedených závěrů konstatoval, že je třeba v trestním řízení zohledňovat i řešitelnost sporu občansko právní cestou (podobně i nález ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04, Sb. n. u., svazek 36, nález č. 40, str. 433). Stěžovatel se v řízení hájil tím, že jeho jednání bylo výkonem výlučného užívacího práva a směřovalo k ochraně jeho soukromí a vlastnictví, což jsou ústavně chráněné hodnoty. I tento aspekt bylo třeba zohlednit při posuzování společenské nebezpečnosti jednání, které mělo podle soudů při ochraně těchto hodnot zasáhnout do užívacího práva manželky, jehož existence (bez ohledu na nezpochybňovanou existenci spoluvlastnického práva) nebyla nesporná, a závěr dovolacího soudu nebyl v tomto ohledu náležitě odůvodněn. Nebyla vypořádána námitka, že jednání manželky bylo možno ve smyslu občanského práva vzhledem ke konkrétním okolnostem kvalifikovat jako opuštění domu, které mělo za následek zánik užívacího práva (srov. komentář O. Jehličky in: kolektiv: Občanský zákoník - komentář 8. vydání, Praha, C. H. Beck, 2003, str. 922, a zde citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1980/97). Ostatně i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 2. 2003 sp. zn. 5 Tdo 232/2003 v případě předmětného trestného činu konstatoval, že: "Kdyby poškozenému v době posuzovaného skutku již platně zanikl právní důvod k užívání ... chyběla by v jednání pachatele protiprávnost, která je podmínkou trestnosti u citovaného trestného činu. Tuto otázku je třeba vyřešit jako otázku předběžnou ve smyslu §9 odst. 1 trestního řádu." (in Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 572/2003). Způsob jednání stěžovatele tak, jak je zachycen ve spisu, přitom v ničem nenarušuje jeho (setrvale zastávanou) verzi, že podle svého přesvědčení jednal po právu (ať už ve snaze ochránit svůj majetek či soukromí či obojí) a domníval se, že není možné jej stíhat pro trestný čin (čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny). Nejvyšší soud naplnění protiprávnosti (str. 5 odst. 1 napadeného usnesení) shledal na základě závěru, že vystěhování poškozené nelze "hodnotit jako konkludentní dohodu" (pozn. patrně se má na mysli nabídka takové dohody), jejímž obsahem je omezení užívacího práva poškozené "a současně vznik výlučného užívacího práva pro obviněného". Tento závěr se vedle poukazu na "výše popsaná skutková zjištění" přiměřeně opírá o "stanovisko pod č. 42/1972 Sb. rozh. obč.", podle něhož právo jednoho z manželů užívat nemovitost není neomezené, ale každý z manželů musí respektovat i stejné právo druhého manžela. (Poznámka: stanovisko obsahuje rozbor a zhodnocení rozhodovací činnosti soudů v České socialistické republice ve věcech vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k výkladu zákonných ustanovení o bezpodílovém spoluvlastnictví z 3. 2. 1972, Cpj 86/71. Otázka zániku užívacího práva zde řešena není - ostatně např. §708 občanského zákoníku, na nějž stěžovatel upozornil v ústavní stížnosti, v té době neplatil.) Podle dovolacího soudu ke vzniku dohody nepostačí pouze (jedním z manželů) projevený zájem věc užívat, což se však míjí s námitkou stěžovatele, že svým jednáním projevil vůli akceptovat vůli poškozené, která trvale opustila společnou domácnost (§708 občanského zákoníku). Zde Ústavní soud podotýká, že v rozhodnutí okresního ani krajského soudu není konstatováno, že by vystěhování bylo důsledkem znemožňování spoluužívání nemovitosti, jak naznačuje Nejvyšší soud (str. 4 odst. 4). Naopak okresní soud (str. 3 odst. 1 ř. 7) považoval za prokázané, že poškozená opustila dům z vlastní vůle. Právní situace týkající se užívacích práv nebyla jednoznačná, což zvýšilo nároky na odůvodnění naplnění znaku zavinění. Bylo třeba přesvědčivě odůvodnit, proč se stěžovatel nemohl ani domnívat, že jedná po právu. To vyplývá z kautel upínajících se k čl. 39 Listiny, vyžadujících, aby vina pachatele byla autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah tehdy účinného trestního zákona, nebo tam, kde je to třeba, s ohledem na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu obecných soudů (srov. výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 558/01). Tento závěr plně koresponduje i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále "ESLP") tak, jak např. vyplývá z rozhodnutí Velkého senátu ve věci ve věci Cantoni vs. Francie (srov. v oficiální databázi ESLP HUDOC na http://www.echr.coe.int/ rozhodnutí ze dne 15. 11. 1996, sp. zn. 17 862/91, oba odstavce §29 nebo ve Sbírce soudních rozhodnutí ESLP č. 3/1998). Obhajobu stěžovatele bylo třeba náležitě vypořádat. Dovolací soud v případě námitky nenáležitého odůvodnění naplnění znaku zavinění konstatoval (str. 6 odst. 1 usnesení Nejvyššího soudu), že okresní soud považoval z výpovědi stěžovatele za zřejmé, že v přístupu zamezil, ačkoli si byl vědom, že poškozená má k předmětnému domu stejná práva jako on, a to z titulu společného jmění manželů ("SJM"). Ústavní soud však pro toto konstatování nenachází v trestním spise spolehlivou oporu. Předmětné tvrzení je vyňato z odůvodnění rozsudku okresního soudu, v němž není odkaz na výpověď konkretizován. Ústavní soud konstatuje, že na č. l. 98 spisu je výpověď obžalovaného u hlavního líčení, které předcházelo původnímu nepravomocnému rozhodnutí o postoupení věci do přestupkového řízení. Tato výpověď obsahuje tvrzení shodná s tvrzeními obsaženými v ústavní stížnosti. Stěžovatel mj. uvádí, že přístup do nemovitosti manželce zachovává, avšak jen v přítomnosti třetí osoby, a to z obavy před (údajným dalším) "křivým obviněním". Předání klíčů odmítá z důvodů obav o ztrátu či poškození svých věcí, které mj. používá k podnikání, protože manželka jej chce poškodit. Stěžovatel rovněž upozorňuje, že manželka z domu odvezla většinu věcí patřících do SJM. Další výpovědi stěžovatele jsou na č. l. 42-44 a 58 (na č. l. 58 stěžovatel upozorňuje, že poškozená se nikdy nepodílela na splátce hypotečního úvěru váznoucího na předmětné nemovitosti), avšak ani z nich není zřejmé, že by stěžovatel byl alespoň srozuměn s tím, že jedná protiprávně. Na č. l. 43 stěžovatel sám upozorňuje, že dům není v podílovém spoluvlastnictví, ale "v dosud nerozděleném a zaniklém SJM", a konstatuje, že se jedná o spor o užívání nemovitosti, který by měl být řešen občanskoprávní žalobou. Závěr dovolacího soudu nevyplývá ani z č. l. 109, 139-141 a 146 spisu. Náležité prokázání subjektivní stránky v daném případě vyžaduje přesvědčivé a nezvratné vypořádání námitek vznesených z hlediska civilněprávního, což se nestalo. Okresní soud přitom v odůvodnění např. konstatoval existenci civilního sporu o rozsah užívacího práva k předmětnému domu. Krajský soud bez dalšího konstatoval, že odstěhování nebylo trvalým opuštěním společného bytu a že stěžovatele nic neopravňovalo "bránit poškozené, aby své právo bydlet v domě obnovila". Tyto vady nezhojilo ani usnesení dovolacího soudu. Závěr o zjevné neopodstatněnosti dovolací námitky nenaplnění znaku zavinění nedostojí nárokům vyplývajícím ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu z čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud nemůže přezkoumat tuto část napadeného usnesení a posoudit, zda závěr o stěžovatelově vině byl výsledkem procesu vyhovujícímu ustanovením hlavy páté Listiny, popř. zda trestní stíhání stěžovatele bylo vedeno v souladu s čl. 8 odst. 2 Listiny. Z odůvodnění rovněž nevyplývá závěr, který by vyvrátil ústavně právně relevantní námitku stěžovatele, že orgány činné v trestním řízení měly zůstat zdrženlivými a věc měla být řešena občanskoprávně, již by mohla podporovat i judikatura Nejvyššího soudu (viz výše). Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodnutí vrchního soudu podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2005:4.US.469.04
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 469/04
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 116/37 SbNU 489
Populární název Neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru
Datum rozhodnutí 2. 6. 2005
Datum vyhlášení 23. 6. 2005
Datum podání 31. 12. 2004
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Wagnerová Eliška
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 1 odst.1
  • 2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 4 odst.4, čl. 39
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §249a odst.2
  • 141/1961 Sb., §9 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík trestný čin
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-469-04
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 48429
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-16