ECLI:CZ:US:2006:4.US.502.05
sp. zn. IV. ÚS 502/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Jana Musila a Jiřího Muchy, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti COOP Centrum družstvo, se sídle Praha 1, Na Poříčí 30, zastoupené JUDr. Zdeňkem Altnerem, advokátem se sídlem Praha 10, Nad Olšinami 27, směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 23. března 2005, č.j. 43 Cm 1020/99-65, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel podání, učiněné ve lhůtě podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující i další formální náležitosti ústavní stížnosti, kterou stěžovatelka napadla shora označené rozhodnutí.
Napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala úhrady úroku z prodlení ve výši 1.510,- Kč, neboť žalovaná nesplnila vůči svůj závazek včas. V podstatné části ústavní stížnosti stěžovatelka obsáhle a podrobně popsala průběh řízení před soudem a pochybení, jichž se měl soud dopustit. Závěrem uvedla, že postupem soudu došlo k porušení práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), vlastnického práva (čl. 11 Listiny), práva na rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), a práva na projednání spravedlivé věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), zaručených rovněž v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Pro úplnost si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 Cm 1020/99.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, a napadeného rozsudku i s obsahem připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout a to z následujících důvodů.
Z přiloženého spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se svou žalobou z května 1999 domáhala zaplacení částky 1.510,- Kč z titulu smluvní pokuty. Krajský soud ve věci vydal v červnu 1999 platební rozkaz, proti kterému žalovaná podala odpor. Následně v červnu 2003 vyzval krajský soud stěžovatelku k odstranění vad podání. Toto usnesení považovala stěžovatelka za neurčité a nekonkrétní, a proto proti němu podala odvolání a následně i ústavní stížnost. O odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. července 2004, č.j. 5 Cmo 281/2003-43, kterým bylo odvolání odmítnuto. Ústavní soud posoudil předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a usnesením ze dne 22. prosince 2004, sp. zn. III. ÚS 629/04, ji odmítl. Následně krajský soud meritorně rozhodl shora napadeným rozsudkem, jímž zamítl žalobu stěžovatelky s poučením, že v dané věci není přípustné odvolání ani dovolání.
K namítanému porušení ochrany ústavnosti mělo dojít především tím, že krajský soud nepřiznal stěžovatelce úrok z prodlení, kterého se domáhala a dospěl k jinému právnímu závěru, než jaký byl její. Tento fakt podřadila pod tvrzení o porušení práva na vlastnictví majetku a práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a řízení před Ústavním soudem je založeno na přezkumu zachování základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem a mezinárodními úmluvami.
Pokud zákonodárce klasifikoval řízení, ve kterých není, pro výši žalované částky, připuštěn opravný prostředek [tzv. bagatelní kauzy odvolání - 2.000,- Kč (§202 odst. 2 o.s.ř.), a dovolání - 20.000,- Kč (§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.)], učinil tak s ohledem na efektivitu soudního řízení.
Ústavní soud není běžnou instancí v systému obecného soudnictví, a proto mu nepřísluší věcně posuzovat vydaná rozhodnutí, případně nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Není ani orgánem určeným k přezkoumávání jakékoliv věci jenom z toho důvodu, že nejsou další procesní prostředky přípustné. Výjimku z tohoto pravidla tvoří případy, kdy Ústavní soud zjistí, že v řízení před obecnými soudy byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a čl. 38 Listiny. Jinak neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Odlišnost právního názoru stěžovatelky od závěrů soudu, který dané věci rozhodoval, však není případem, ve kterém by závěr soudu, a tím i v ústavní stížnosti napadený rozsudek, byl vydán v souvislosti se zásahem do základních práv stěžovatelky, tak, jak je příslušná ustanovení Listiny a mezinárodních smluv zaručují. V projednávané věci proto nebyl důvod, aby se Ústavní soud zabýval ostatními námitkami jen proto, že stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky, resp. proto, že žádné další procesní prostředky v dané věci nebyly k dispozici.
Poněkud odlišná je situace v případě námitky průtahů v řízení před obecným soudem. K této věci Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel se na Ústavní soud obrátil se svým podáním týkajícím se projednávané věci již dne 1. listopadu 2004, a jeho věc byla vedena pod sp. zn. III. ÚS 629/04. Ústavní soud se námitkou průtahů v řízení před krajským soudem zabýval, přičemž mimo jiné uvedl, že "...v poměru k výtkám stěžovatelky je třeba vzít v úvahu, že bylo především na ní samotné, aby se průtahům v řízení již dříve bránila prostředky, které jí zákon poskytoval, a to případně i prostřednictvím ústavní stížnosti. Stěžovatelka tak ovšem učinila teprve v souvislosti s vydáním napadených rozhodnutí, aniž by petit její ústavní stížnosti, navazující na tvrzené porušení práv, na projednání věci bez průtahů odpovídal ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, z čehož lze dovodit, že ústavní stížnost již nesměřuje proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci (nehledě k tomu, že stěžovatelka má od 1. července 2004 k dispozici i účinný prostředek nápravy proti případným dalším průtahům v řízení v ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, a proto ani v této části nebylo možno ústavní stížnosti vyhovět....".
Z projednávané ústavní stížnosti je patrné, že ani nyní stěžovatelka nenamítla průtahy v řízení, které by vznikly poté, co bylo rozhodnuto o jejím odvolání či o její ústavní stížnosti. Nezbývá proto, než i v této části odmítnout ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud tedy v popsaném postupu krajského soudu nevidí jakýkoliv zásah do procesních práv stěžovatelky, tím spíše ne do práv ústavních, a proto neshledal ani důvodnost této výtky stěžovatelky.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu