ECLI:CZ:US:2007:4.US.545.07.1
sp. zn. IV. ÚS 545/07
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského - ze dne 17. července 2007 sp. zn. IV. ÚS 545/07 ve věci ústavní stížnosti J. H. a O. H. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. listopadu 2006 č. j. 2 Afs 1/2006-119, kterým byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelů.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. listopadu 2006 č. j. 2 Afs 1/2006-119 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. března 2007 a jež i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadali stěžovatelé v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Podle jejich názoru došlo tímto rozsudkem k dotčení jejich ústavně zaručených práv garantovaných čl. 11 odst. 5 Ústavy České republiky (sic - pozn. red.: správně čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod), čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); proto navrhli jeho zrušení.
Stěžovatelé se správní žalobou domáhali přezkumu rozhodnutí o doměření daně z příjmů a podstatou jejich argumentace byl - stručně řečeno - právní závěr, že k dodatečnému vyměření daně došlo po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty zakotvené v ustanovení §47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "daňový řád"). Daňová povinnost nebyla vyměřena ani ve lhůtě stanovené v §47 odst. 2 daňového řádu nejpozději do deseti let od konce zdaňovacího období, v níž vznikla. Nejvyšší správní soud s poukazem na ustanovení §104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "s. ř. s.") nepřezkoumal jejich námitku týkající se prekluze práva na vyměření daně správcem daně. Důvodem zamítnutí kasační stížnosti podle citovaného ustanovení s. ř. s. bylo tvrzení o její nepřípustnosti, neboť stěžovatelé neuplatnili tuto námitku již v řízení o žalobě před krajským soudem. Nejvyšší správní soud se věcně nezabýval tím, zda lhůta uvedená v ustanovení §47 odst. 1 a 2 daňového řádu vůbec byla v daném případě dodržena.
Stěžovatelé se v ústavní stížnosti podrobně zabývali ustanovením §104 odst. 4 s. ř. s. a dále tvrdili, že napadené rozhodnutí je v příkrém rozporu s ideou právního státu vyjádřenou v ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), dle něhož jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Dle tvrzení stěžovatelů k pravomocnému vyměření daně došlo v rozporu se zákonem i čl. 11 odst. 5 Listiny, jenž stanoví, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Stěžovatelé vznesli další konkrétní námitky v rovině podústavního práva, které lze stručně rekapitulovat jako námitky k provádění dokazování (byly pominuty jejich důkazní návrhy), nesprávné vyměření daně podle pomůcek (jen v neprospěch stěžovatelů) a námitky rei iudicatae atd. Dle jejich tvrzení měl soud možnost v rámci řízení o kasační stížnosti práva stěžovatelů ochránit (§109 odst. 3 s. ř. s.), avšak tuto ochranu z nepřípadných důvodů odmítl. Stěžovatelé argumentovali judikaturou Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 269/99, IV. ÚS 629/03, III. ÚS 86/99, III. ÚS 58/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 33, svazek 37, nález č. 86, svazek 16, nález č. 155, svazek 20, nález č. 150) i Nejvyššího správního soudu (5 Afs 42/2004-58).
Stěžovatelé v ústavní stížnosti s uvedenými závěry Nejvyššího správního soudu, že se jedná o "novoty", nesouhlasí, považují to za přepjatý formalismus, který neodpovídá principu materiálního právního státu, ale ani samotnému poslání správního soudnictví. Proto navrhli, aby rozhodnutí napadené ústavní stížností bylo zrušeno.
II.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Nejvyššího správního soudu (2 Afs 1/2006) a spis Krajského soudu v Hradci Králové (31 Ca 2/2005), z nichž zjistil následující skutečnosti:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, který rozhodl po spojení věci ke společnému projednání, byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 8. listopadu 2004 č. j. FŘ/2606/110/2004-Va a FŘ/2607/110/2004-Va. Těmito rozhodnutími žalovaný změnil rozhodnutí o doměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1994, a to tak, že výše daně doměřené J. H. Finančním úřadem v Rychnově nad Kněžnou se mění z částky 525 289 Kč na částku 330 285 Kč a výše daně doměřené Finančním úřadem v Hradci Králové O. H. se mění z částky 91 664 Kč na částku 55 664 Kč. Daná věc byla před Krajským soudem v Hradci Králové projednávána již počtvrté, v předchozím řízení soud uložil žalovanému zvážit existenci platebního výměru stanovujícího daňovou ztrátu za rok 1993 pro vyměření daně za rok 1994.
Stěžovatelé proti uvedenému rozsudku podali kasační stížnost. Setrvali v ní na svých závěrech vyslovených již v žalobě, které ve stížnosti podrobně rozvedli. Polemizovali tudíž se všemi právními závěry, na nichž stojí odůvodnění rozsudku krajského soudu.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. listopadu 2006 (2 Afs 1/2006) kasační stížnost zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Námitku stěžovatelů spočívající v tvrzené prekluzi práva na vyměření daně správcem daně Nejvyšší správní soud nepřezkoumal s poukazem na ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s., podle něhož důvodem nepřípustnosti kasační stížnosti jsou "novoty", které stěžovatelé neuplatnili v řízení o žalobě před krajským soudem. Nejvyšší správní soud se tak zabýval pouze námitkami stěžovatelů směřujícími do tvrzení o opakované daňové kontrole, neprovedení navržených důkazů a stanovení daně podle pomůcek.
Podle ustanovení §42 odst. 4 a §76 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Nejvyšší správní soud, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.
Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odmítl tvrzení stěžovatelů o porušení jejich práv na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy, neboť kasační stížnost stěžovatelů projednal a ve věci rozhodl a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Sama skutečnost, že správní orgány nebo soud nevyhověly návrhu stěžovatelů, nemůže být podle něj bez dalšího považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto orgány dodržely předepsané procesní postupy; odlišný právní názor stěžovatelů na zákonnost jejich rozhodnutí a "neúspěch" v řízení nepředstavuje (sám o sobě) porušení práva na soudní ochranu. Z porovnání obsahu správní žaloby a kasační stížnosti je dle Nejvyššího správního soudu zjevné, že v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nebyla uplatněna námitka prekluze práva na vyměření daně. Nejvyšší správní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatelů, že by postup dle §104 odst. 4 s. ř. s. byl v rozporu s čl. 90 Ústavy, neboť zmíněný článek povolává soudy k poskytování ochrany právům zákonem stanoveným způsobem. V daném případě s. ř. s. v souladu se zásadou koncentrace řízení a zásadou "právo přeje bdělým" neumožňuje v řízení o kasační stížnosti přezkoumávání námitek neuplatněných v řízení před krajským soudem. Dále uvedl, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s platnými právními předpisy a vycházelo z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu. K porušení stížností tvrzených ústavních principů nedošlo, a proto navrhl zamítnout ústavní stížnost.
Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků od jednání upustil (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a čl. 4 Ústavy garantuje občanům ochranu základních práv a svobod soudní mocí. Ústavní soud tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost nebo nezákonnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutí v něm vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je (zde) povolán Nejvyšší správní soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti a napadenému rozhodnutí, jde především o to, zda Nejvyšším správním soudem podaný výklad ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelů v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména pak těmi, na které se stěžovatelé výslovně odvolali.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Podle §104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v ustanovení §103, nebo o důvody, které stěžovatelé neuplatnili v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohli.
Předně je nutné upozornit na potřebu lišit "důvody" (§104 odst. 4 s. ř. s.) na straně jedné a nové "skutečnosti" ve smyslu §109 odst. 4 s. ř. s. na straně druhé. Uvedené pojmy nestojí v téže logické rovině; primární jsou "důvody", sekundární "skutečnosti", přičemž zjevně platí, že konkrétní "důvod" může být naplněn různými "skutečnostmi" jako okolnostmi zásadně "skutkové" povahy. Ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. jen překáží tomu, aby způsobilý důvod, řádně uplatněný, byl v kasační stížnosti "rozšiřován" o "skutečnosti" dříve neuvedené, resp. aby byl na těchto novotách dodatečně založen. Oproti tomu závěr o nepřípustnosti kasační stížnosti (ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s.) se pojí nikoliv se "skutečnostmi", nýbrž s "důvody", z nichž je kasační stížnost podána (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Argument kasačního soudu, že stěžovatelé v kasační stížnosti nepřípustně uplatnili nové "skutečnosti" (k nimž nemohl podle §109 odst. 4 s. ř. s. přihlédnout), tedy nejenže není zaměnitelný s argumentem dříve neuplatněného "důvodu" ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., nýbrž může mít místo až teprve po důsledném zhodnocení důvodu, který stěžovatelé v kasační stížnosti nepochybně (i z pohledu kasačního soudu) uplatnili, totiž z důvodu, že k dodatečnému vyměření daně došlo po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty zakotvené v ustanovení §47 odst. 1 a 2 daňového řádu.
Nezákonnost je dána, jestliže je napadeným rozhodnutím založena kolize se zákonem stanovenými podmínkami. Zde může být důvodem k nezákonnosti nesprávná interpretace ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy jiná vada řízení před soudem spočívající v tom, že soud nepřihlédl ex offo k prekluzi práva správního orgánu dodatečně vyměřit daň. Nelze přisvědčit závěrům soudu, který v dané věci odmítl žalobu proti rozhodnutí správního orgánu proto, že stěžovatelé neuplatnili toto tvrzení v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohli (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud nepřihlédl k tomu, že došlo k prekluzi práva na dodatečné vyměření daně (§47 odst. 1 a 2 daňového řádu), a na tuto stěžovateli uváděnou skutečnost vztáhl úvahu o nepřípustnosti novot zakotvenou v §109 odst. 4 s. ř. s., ačkoliv námitku prekluze práva správce daně jako uplatněného důvodu (§104 odst.4 s. ř. s.) stěžovatelé uplatnili již v řízení před správním soudem prvního stupně. Nejvyšší správní soud nakládal vadně se zásadou, že novoty jsou v kasačním přezkumu nepřípustné (§109 odst. 4 s. ř. s.), a to v rozporu i s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud na tomto místě odkazuje např. na nález sp. zn. II. ÚS 493/05 ze dne 11. ledna 2007, nález sp. zn. III. ÚS 93/06 ze dne 17. května 2007 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález č. 5, svazek 45, nález č. 85), rozsudek publikovaný ve Sb. NSS pod č. 845/2006 (č. j. 1 Afs 108/2006-104) zabývající se otázkou povinnosti soudu přihlížet k prekluzi práva ex offo, aniž by taková námitka byla nutně žalobcem do řízení vnesena.
Poukazoval-li Nejvyšší správní soud na okolnost nepřípustné novoty (co do neuplatnění námitky prekluze práva před soudem), pominul též, že i v případě, že by takový úsudek byl správný, nemohl mít jiný průmět než ve smyslu zúžení hledisek věcného posouzení (tím, že kasační soud k nové skutečnosti nepřihlédne), nikoli však již důsledek rozhodný pro procesní posouzení kasační stížnosti jako nepřípustné, jak se však stalo. Lze tudíž shrnout, že názor kasačního soudu, že stěžovatelé v kasační stížnosti uplatnili námitky "týkající se prekluze práv správního orgánu vyměřit v daňovém řízení ... skutečnosti a nové důvody", v rozhodných souvislostech neobstojí, jmenovitě potud, že není způsobilý adekvátně odůvodnit rozhodný závěr, že kasační stížnost není - podle §104 odst. 4 in fine s. ř. s. - přípustná.
Tento zjevný výkladový (aplikační) exces představuje porušení práva na spravedlivý proces vycházejícího z čl. 36 odst. 1 Listiny, a k takové situaci - jak bylo řečeným doloženo - v řízení před kasačním soudem (ve vztahu k užitému ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s.) vskutku došlo. Právně-výkladová a aplikační odchylka od očekávatelných standardů soudní praxe, již rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zahrnuje, je natolik zřejmá, že ač situována primárně do roviny zákonnosti, nabývá i ústavněprávní rozměr, konkrétně ve smyslu odepření přístupu k té opravné instanci, kterou kasační soud představuje (viz výše označená rozhodnutí Ústavního soudu, jakož i Nejvyššího správního soudu).
Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a na tomto základě ústavní stížnosti vyhověl a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
Otázkou správnosti rozhodnutí krajského soudu se Ústavní soud nezabýval (zabývat nemohl), jelikož tak neučinil ani Nejvyšší správní soud; na něm napříště je, aby je podrobil přezkumu, nebude-li pro věcné posouzení jiných překážek. Z tohoto důvodu ponechal Ústavní soud rozhodnutí krajského soudu nedotčeno.