infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsKratkeRadky-197-001,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 08.11.2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-2 ], paralelní citace: N 169/24 SbNU 255 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:4.US.564.2000

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Skutková podstata trestného činu zpronevěry

Právní věta Právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikace jednotlivých ustanovení a institutů; proto, pokud jde o naplnění objektivních znaků trestného činu zpronevěry, nemůže být ignorována obchodněprávní stránka věci

ECLI:CZ:US:2001:4.US.564.2000
sp. zn. IV. ÚS 564/2000 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti K. Z., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. července 2000, sp. zn. 8 To 157/2000, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. března 2000, sp. zn. 6 T 268/99, za účasti Krajského soudu v Brně, a to se souhlasem účastníků bez nařízení ústního jednání, takto: Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. července 2000, sp. zn. 8 To 157/2000 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. března 2000, sp. zn. 6 T 268/99 se zrušují. Odůvodnění: Dne 20. září 2000 byla, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadl usnesení krajského soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání obžalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně. Rozsudkem soudu prvého stupně byl stěžovatel uznán vinným z trestného činu zpronevěry, dle ustanovení §248 odst. 1, odst. 3 lit. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), kterého se měl dopustit tím, že částku 500.873,60 Kč, kterou utržil za cukr prodaný na základě smlouvy o obchodním zastupování se společností Cukrovar, a.s., H., přes urgence této společnosti neuhradil a způsobil jí tak škodu ve výši 517.850,40 Kč. Za uvedené jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, s podmíněným odložením na zkušební dobu čtyř let, kdy nad ním bude prováděn dohled. Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti na dobu 6 let a současně mu byla stanovena povinnost uhradit poškozené společnosti škodu ve výši 500.873,60 Kč. Se zbytkem nároků byla poškozená strana odkázána na občanskoprávní řízení. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že soudy pochybily, když nezohlednily smluvní vztah mezi stěžovatelem a poškozenou stranou, na základě kterého stěžovateli příslušel nárok na provizi a penále z prodlení v případě nedodání zboží. Za této situace vznikla stěžovateli pohledávka za poškozenou ve výši 609.847,30 Kč. Stěžovatel podal návrh na vzájemný zápočet, který byl akceptován v řízení u Krajského obchodního soudu v Brně vedeném pod sp. zn. 30 Cm 72/96. Krajský obchodní soud v Brně svým usnesením ze dne 1. února 2000 zastavil řízení ve věci návrhu poškozené, s tím, že nadále bude projednáván pouze rozdíl ve prospěch stěžovatele ve výši 108.973,70 Kč. Městský soud v Brně a Krajský soud v Brně však v trestním řízení k uvedeným okolnostem nepřihlédly. Vedle pochybení spočívajícího v nevypořádání se s obchodně-právní stránkou věci, pochybily i při posuzování subjektivní stránky trestného činu. Závěr o úmyslném zavinění je tak fakticky nepřezkoumatelný a není podložen žádnými důkazy. Jeho odsouzení je proto v rozporu s trestním zákonem, neboť předmětem zpronevěry nemohlo být něco, co byl na základě smlouvy nejen oprávněn, ale dokonce i povinen prodávat. V uvedeném postupu obecných soudů v rámci trestního řízení shledal stěžovatel porušení svého práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť nebyl prokázán jeho úmysl zpronevěřit finanční prostředky a svým jednáním nemohl naplnit ani objektivní stránku trestného činu. Dále v rozhodnutích soudů shledává zásah do svého práva zaručeného v čl. 8 odst. 2 Listiny, podle kterého nesmí být nikdo zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Na základě ustanovení §42 odst. 4 zákona se k věci vyjádřil účastník řízení - Krajský soud v Brně, prostřednictvím předsedkyně senátu 8 To. Ta ve svém vyjádření odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku, ze kterého jsou zřejmé veškeré závěry, které odvolací soud vedly k zamítnutí odvolání stěžovatele, když bylo reagováno na veškeré jeho námitky. Ústavní stížnost nepovažuje proto za důvodnou. Krajské státní zastupitelství se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo. Ústavní soud si dále k posouzení stížnosti vyžádal spis Městského soudu v Brně vedený pod sp. zn. 6 T 268/99, ze kterého konstatoval průběh řízení ve věci, i výrok a odůvodnění rozsudku tohoto soudu. Stejně tak byl konstatován obsah odvolání i průběh a výsledek řízení před soudem odvolacím. Z uvedených údajů plyne, že stěžovatel v průběhu celého řízení svůj dluh vůči poškozené nijak nezpochybňoval a odkazoval na uzavřenou smlouvu i na její zákonný podklad. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je pak uvedeno, že se soud, jako předběžnou otázkou dle §9 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zabýval oprávněností nároku stěžovatele na provizi (č.l. 63). Jak oprávněnost nároku na provizi posoudil, však není zřejmé, když soud i nadále vycházel z vyčíslení poškozené společnosti. Stejně tak se nezabýval tvrzeným nárokem stěžovatele na vzájemný zápočet smluvního penále v celkové výši 505.427,- Kč (č.l. 64). Dále si Ústavní soud vyžádal spis vedený Krajským obchodním soudem v Brně sp. zn. 30 Cm 72/96, ze kterého zjistil, že mezi stěžovatelem a poškozenou stranou - Cukrovarem H. je veden obchodní spor, který není dosud pravomocně ukončen. Ze spisu je zřejmé, že civilní řízení bylo zahájeno podáním k Městskému soudu v Brně dne 25. srpna 1995, žalobou poškozené strany na stěžovatele o náhradu částky 529.984,40 Kč s příslušenstvím. Ve věci byl vydán platební rozkaz, proti kterém stěžovatel podal odpor. Usnesením ze dne 2. ledna 1996, sp. zn. 61 C 256/95, rozhodl Městský soud v Brně o své věcné nepříslušnosti, když shledal, že se jedná o spor dvou podnikatelů. Věc pak postoupil Krajskému obchodnímu soudu v Brně, který věc zaevidoval pod výše uvedenou sp. zn. 30 Cm 72/96. Dne 30. ledna 1998 uplatnil stěžovatel u Krajského obchodního soudu v Brně protinávrh na vyrovnání vzájemným započtením. Dříve, než bylo obchodním soudem ve věci rozhodnuto, bylo stěžovateli dne 9. března 1999 sděleno obvinění z trestného činu zpronevěry. V průběhu šetření orgány činnými v trestním řízení byla konstatována výše uvedená rozhodnutí civilních soudů, dne 18. listopadu 1999 však byla státním zástupcem Městského státního zastupitelství v Brně podána obžaloba na stěžovatele, a hlavní líčení bylo zahájeno dne 17. ledna 2000. Již při zahájení hlavního líčení konstatoval stěžovatel na probíhající civilní řízení, v němž doposud nebylo vydáno rozhodnutí. Dne 1. února 2000 vydal krajský obchodní soud usnesení, kterým bylo zastaveno řízení jímž se poškozená domáhala po stěžovateli částky 529.984,40 Kč, a to z důvodu neodstranění vad návrhu soudem v určené lhůtě. Vzájemný návrh stěžovatele proti poškozené o 108.973,70 a o splnění povinnosti poškozené vůči stěžovateli byl vyloučen k samostatnému projednání (sp. zn. 30 Cm 2/2000). Dne 15. března 2000 bylo proti usnesení Krajského obchodního soudu v Brně podáno navrhovatelkou (poškozenou stranou) odvolání, o kterém nebylo dosud pravomocně rozhodnuto. Po zvážení argumentů ústavní stížnosti a výše uvedených skutečností vyplývajících z předmětných soudních spisů, a poté, co vzal Ústavní soud na vědomí sdělení účastníků řízení, že souhlasí s tím, aby věc byla rozhodnuta bez nařizování ústního jednání, dospěl k závěru, že stížnost je důvodná. Právní řád, byť vnitřně diferencovaný na jednotlivá právní odvětví, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů. Na základě této výchozí myšlenky, Ústavní soud již v minulosti judikoval, že nelze např. ve věci, jejíž základ je soukromoprávní, abstrahovat od veřejnoprávních aspektů případu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 576/2000, ze dne 12.4.2001). Stejně tak v nálezu sp. zn. IV. ÚS 438/2000, ze dne 28. srpna 2001, uvedl Ústavní soud (a to ve shodě s publikovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR 4 Tz 54/99), že pokud jde o naplnění objektivních znaků zpronevěry, nemůže být v trestním řízení abstrahováno od aspektů práva soukromého. Z obdobných důvodů, tedy pro nepřihlédnutí k soukromoprávnímu aspektu vztahů mezi stěžovatelem a poškozenou stranou, považuje Ústavní soud za důvodnou i předloženou ústavní stížnost. Není sporu o tom, že stěžovatel uzavřel s Cukrovarem H. smlouvu označenou výslovně jako "smlouva o obchodním zastoupení dle §652 a násl. obchodního zákoníku". Vzhledem k tomu, že v této smlouvě nebyla výslovně sjednána provize, měl nepochybně stěžovatel nárok na takovou provizi ze zákona, a to dle ustanovení §659 obchodního zákoníku - tedy v obvyklé výši. Na druhé straně však je skutečností, že k citované smlouvě ze dne 4. října 1993 byly přiloženy obchodní podmínky, které jsou jednoznačně podmínkami pro smlouvu kupní. Ostatně pro kupní smlouvu by svědčila i praxe, která zřejmě mezi obchodními partnery panovala, a o které bylo i v rámci trestního řízení hovořeno, tj., že stěžovateli náležel zisk z rozdílu mezi cenou, za kterou kupoval a za kterou prodával (rabat). Jinak řečeno, mezi oběma stranami existoval obchodní vztah velmi nejasný, na druhé straně však pro posouzení trestní odpovědnosti bylo zásadní a podstatné tento vztah pojmenovat, vysvětlit a z jeho charakteru pak vyvodit příslušné trestněprávní důsledky (pokud by jaké byly). Pouze smlouva o obchodním zastoupení totiž opravňuje k závěru, že zboží bylo až do okamžiku prodeje vlastnictvím cukrovaru, a tedy i tržba náležela cukrovaru. Jenom takový právní vztah by zakládal vůbec možnost dopustit se zpronevěření tržby za prodané zboží. V takovém případě by však nepochybně výši škody nemohla představovat utržená finanční částka, neboť prodávající by měl ex lege nárok na provizi, přičemž pojmově nelze vyloučit ani jeho další nárok. Jednalo-li se však de facto o smlouvu kupní (čemuž nasvědčují obchodní podmínky tvořící přílohu smlouvy, tvrzení o rabatu atd.), pak pojmově zpronevěra vůbec nemůže přicházet v úvahu. V takovém případě mohlo jít pouze o nesplnění smluvního závazku, tedy zaplatit kupní cenu za dodané zboží, a v takovém případě by plně obstála námitka stěžovatele, že trestní postih takového jednání by byl rozporný se čl. 8 odst. 2, věta druhá, Listiny. Jak uvedl Ústavní soud ve své judikatuře (např. v nálezu II. ÚS 418/99), k tomu, aby bylo možno rozhodnout o vině a trestu je třeba, aby řetězec důkazů nevyvolával důvodné pochybnosti. Pokud tomu tak není, je třeba rozhodnut ve prospěch obviněného. Obdobně i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozhodnutí ve věci Barbera, Messseque a Jabardo z roku 1988, A-146) vyžaduje, aby každý případ vyvolávající sebemenší důkazní pochybnosti, byl vyložen ve prospěch obviněného. Pokud tedy na základě výše uvedeného nejasného obchodněprávního vztahu dospěly orgány činné v trestním řízení k přesvědčení o trestní odpovědnosti stěžovatele, je Ústavní soud nucen konstatovat, že takové závěry jsou v rozporu s výše uvedenými rozhodnutími a právními principy v nich uvedených, neboť ve svých důsledcích porušují zásadu in dubio pro reo. Teprve po odstranění pochybností, které v obchodněprávní sféře existovaly a nebyly objasněny, resp. o nich nebylo pravomocně příslušnými soudy rozhodnuto, bude možno učinit závěr o případné odpovědnosti trestní. Každý jiný postup by mohl vést k nedůvodné kriminalizaci jednání, které je z obchodního hlediska přípustné či obvyklé, resp. jednání, jehož soukromoprávní aspekt je důvodně předmětem sporu. Při vší úctě a respektu k závěrům obecných soudů, je Ústavní soud nucen konstatovat, že tato stránka věci byla z valné části ignorována. Za této situace pak nezbylo, než řešit konflikt pohledu civilněprávního a trestněprávního, vzbuzující oprávněné pochybnosti o pravé podstatě věci, než ve prospěch stěžovatele, neboť porušení zásady in dubio pro reo je nepochybně postupem, který v právním státě je neslučitelný s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a ve svých důsledcích představuje i porušení principů právního státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy ČR). Z těchto důvodů napadená rozhodnutí obecných soudů podle §82 odst. 3 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona). V Brně dne 8. 11. 2001

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2001:4.US.564.2000
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 564/2000
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 169/24 SbNU 255
Populární název Skutková podstata trestného činu zpronevěry
Datum rozhodnutí 8. 11. 2001
Datum vyhlášení 19. 11. 2001
Datum podání 20. 9. 2000
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Varvařovský Pavel
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §248
  • 513/1991 Sb., §262
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík smlouva
trestný čin
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-564-2000
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 37705
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-25