Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15.12.1994, sp. zn. IV. ÚS 57/94 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-2 ], paralelní citace: N 62/2 SbNU 179 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1994:4.US.57.94

sp. zn. IV. ÚS 57/94 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, ze dne 17. 2. 1994, sp. zn. Tzn 27/93, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, a nejvyšší státní zástupkyně ČR jako vedlejšího účastníka, takto: Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 1994, sp. zn. Tzn 27/93, se ve výroku, jímž ponechal nedotčeným výrok rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1959, sp. zn. 1 T 8/59, o vině prof. MUDr. M. K., DrSc. pomocí k trestnému činu rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle §7 odst. 2 k §245 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákona z roku 1956, o vině trestným činem porušení povinnosti veřejného činitele podle §175 odst. l písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona z roku 1956 a o vině trestným činem obcházení branné povinnosti podle §264 odst. 2 písm. b) trestního zákona z roku l956 a ve výroku, jímž jmenovaného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 2 let nepodmíněně, z r u š u j e. Odůvodnění: Ústavní soud ČR obdržel dne l3. 4. l994 ústavní stížnost Prof. MUDr.M.K.,DrSc., včas podanou prostřednictvím advokáta, směřující proti pravomocnému rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. l994, sp. zn. Tzn 27/93. Nejvyšší soud ČR tímto rozsudkem rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal také ve prospěch stěžovatele bývalý generální prokurátor ČR podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. a §30 odstavec 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, proti pravomocnému rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1960, sp. zn. 1 To 015/60. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 17. 2. 1994, vydaným ve veřejném zasedání, zrušil v části týkající se prof. K. napadený rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1960. Dále zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1959, sp. zn. 1 T 8/59, ve výrocích, jimiž byl prof. K. uznán vinným trestnými činy rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle §245 odst. l písmeno c), odst. 2 písm. a) trestního zákona 1956 (skutek ad 6), rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle §245 odst. 1 písm. b), c) trestního zákona 1956 (skutek ad 7) a v celém výroku o trestu, týkajícího se prof. K. Současně zrušil všechna další rozhodnutí na tyto rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Dále stěžovatele podle §226 písm. b) trestního řádu zprostil obžaloby podané bývalým krajským prokurátorem v Praze ze dne 18. 6. 1959, sp. zn. 1 Kv 0128/59, pokud mu kladla za vinu, že v H. K. od roku 1954 do léta 1958 využíval svého postavení lékaře státní zdravotní správy, případně vojenské správy, k tomu, že ve své úřední ordinaci s využitím lékařského zařízení a pomůcek prováděl za úplatu v pracovní době soukromou lékařskou praxi, případně za normální lékařské ošetření přijímal od pacientů úplatu, a to ve snaze opatřit si trvalý zdroj vysokých vedlejších příjmů, čímž měl spáchat trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle §245 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) trestního zákona z roku 1956, neboť uvedený skutek není trestným činem a pokud šlo o skutek uvedený v bodu 6 citované obžaloby, přikázal státnímu zástupci, aby věc ohledně stěžovatele znovu projednal a rozhodl. Naproti tomu ponechal Nejvyšší soud v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1959 nedotčen výrok o vině trestným činem porušení povinnosti veřejného činitele podle §175 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona 1956, pomoci k trestnému činu rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle §§7 odst. 2, 245 odst. l písm. c), odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. 1956 a dále trestným činem obcházení branné povinnosti podle §264 odst. 2 písm. b) trestního zákona 1956 a za tyto trestné činy byl stěžovatel napadeným rozsudkem odsouzen podle §250 odst. 2 a §35 odst. 1 trestního zákona se zřetelem k ustanovení §16 odst. 1 trestního zákona k trestu 2 let odnětí svobody nepodmíněně. Právě proti této části výroku Nejvyššího soudu ČR směřuje ústavní stížnost stěžovatele. Trestných činů, kterých se ústavní stížností napadená část výroku rozsudku Nejvyššího soudu ČR týká, se stěžovatel, podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1959, dopustil tím, že od jara 1954 do srpna 1958 v H. K., v rozporu se služebním slibem zaměstnance vojenské správy, hrubým způsobem zneužil svého postavení vedoucího lékaře kardio-chirurgického střediska Vojenské lékařské akademie v H. K. tím, že za úplaty vyhotovil jménem Vojenské lékařské akademie v H. K. řadu falešných lékařských nálezů, ač věděl, že těchto nálezů bude použito pro vylákání, případně pro neoprávněné ponechání invalidních důchodů a k získání zdroje pravidelných a bezpracných příjmů nebo pro neoprávněný odklad vojenského cvičení a k získání jiných neoprávněných výhod, přičemž, nehledě k jiným škodám, měla tato činnost za následek, že J. F., E. R., M. J. a A. P. na neoprávněně pobíraných invalidních důchodech poškodili stát o částku cca 60.000,- Kčs. Dále tím, že dne 12. 8. 1958 v H.K. vystavil PhMr. K. S. falešný lékařský nález o jeho zdravotním stavu, ač věděl, že tento nález má sloužit k tomu, aby PhMr. S. se vyhnul výkonu vojenského cvičení. K těmto obviněním stěžovatel na svoji obhajobu uváděl, že veškeré lékařské nálezy, týkající se dané věci a všech shora jmenovaných osob, odpovídaly zdravotnímu stavu těchto osob, byly to nálezy pravdivé, které byly vypracovány na základě předložených lékařských dobrozdání. Tyto skutečnosti, jak uvedl v odůvodnění své ústavní stížnosti, podrobně a přesně uváděl a odůvodňoval ve svých žádostech o soudní rehabilitaci i o obnovu řízení, k těmto údajům však nikdy nebylo přihlíženo. Uvedené nálezy byly vyšetřujícími orgány hrubě zneužity k vykonstruování umělých obvinění, k jejich zařazení do scénáře uměle vykonstruovaného procesu, který byl přes předstíranou obecnou kriminalitu typickým politickým procesem konce padesátých let. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel dále uvádí, že k jeho zařazení a přidělení role v uvedeném procesu bylo zneužito jeho těžkého zdravotního stavu, do něhož byl nepřiměřeně dlouhou, od 20. 11. 1958 do 30. 4. 1960 trvající, vyšetřovací vazbou přiveden. Byl mnohokrát vyslýchán, protokoly byly neustále měněny, k jejich podpisu byl psychicky donucován a prohlášení a výpovědi byly učiněny pod nátlakem, pod vlivem podávaných drog a později též výrazně alterovaného duševního stavu. Jeho zdravotní stav byl natolik vážný, když za pouhé 2 měsíce vazby ztratil na váze 20 kg a dostal se do stavu těžké deprese, že nepřipouštěl konání soudního řízení. Aby se řízení mohl zúčastnit, musel být lékařsky připravován. Tyto okolnosti vedly k tomu, že se dokonce pokusil o sebevraždu, v důsledku toho byl hospitalizován na psychiatrickém oddělení NV ÚMS v Praze - Bohnicích, odkud byl přeložen na lůžkové oddělení vězeňské nemocnice v Praze 4 s diagnózou vazební paranoidní halucinatorní psychóza a z tohoto lůžkového oddělení byl voděn k odvolacímu líčení. Ihned po vynesení rozsudku odvolacím soudem byl opětovně převezen k hospitalizaci v Bohnicích a léčen tam elektrošoky. Z těchto skutečnostní je, podle něj, patrno, že odvolací líčení u bývalého Nejvyššího soudu nesplňovalo zákonné požadavky a znemožňovalo výkon práva na skutečnou obhajobu. Zdůraznil dále, že ohledně nálezu pro PhMr. K. S. v řízení uváděl, že šlo o objektivně správné hodnocení z hlediska kardiologa, jak vyplývalo z dokumentace, kterou bylo možno předložit, jež bylo provedeno na základě nálezu prof. D., u něhož se PhMr. K. S., jako revmatik pro retinidu, léčil. Poukázal dále na stížnost pro porušení zákona bývalého generálního prokurátora ČR ze dne 22. 2. 1993, která soudům v původním řízení ve věci stěžovatele vytýkala nedůslednost v postupu při provádění, shromažďování a hodnocení důkazů, zejména pokud jde o přihlížení k okolnostem svědčícím ve prospěch obviněného. Soud, podle názoru uvedeného ve stížnosti generálního prokurátora, nedodržel stěžejní zásady trestního řízení, zejména v tom směru, že se důsledně nezabýval obhajobou stěžovatele, kterou podrobně neprověřil a nezhodnotil a z důkazů, které ve věci provedl, odvodil jednostranné závěry, aniž dbal zásady "in dubio pro reo". Přes uvedené skutečnosti plynoucí z obsahu původního spisu, tj. že obhajobou stěžovatele se žádný soud nezabýval, Nejvyšší soud ČR bez dalšího sám ve věci rozhodl na podkladě skutkového stavu, zjištěného soudy v dřívějším období. Tím, podle názoru stěžovatele, porušil jeho ústavně zaručené právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a dále právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Navrhl proto, aby Ústavní soud jeho ústavní stížnosti zcela vyhověl, vyslovil, že v napadené části výroku rozsudku Nejvyššího soudu ČR byla porušena shora uvedená ústavně zaručená práva a tuto část výroku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 1994, sp. zn. Tzn 27/93, zrušil. Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při projednávání stížnosti pro porušení zákona postupoval podle trestního řádu. Poukázal na to, že stěžovatel byl o konání veřejného zasedání dne 17. 2. 1994 vyrozuměn samostatným dopisem ze dne 6. 1. 1994, který podle doručenky převzala zřejmě jeho manželka. S jeho obsahem se však nepochybně seznámil, jak to vyplývá z jeho dopisu ze dne 24. 1. 1994, adresovaného Nejvyššímu soudu ČR. Ve vyrozumívacím dopise byl stěžovatel poučen o tom, že v řízení o stížnosti pro porušení zákona musí mít obhájce, kterého si může zvolit. V odpovědi z 24. 1. 1994 stěžovatel omluvil osobní neúčast při veřejném zasedání dne 17. 2. 1994 pro vážné onemocnění, které doložil lékařským potvrzením a požádal o ustanovení obhájce. Této jeho žádosti bylo vyhověno opatřením ze dne 26. 1. l994. Dále Nejvyšší soud ČR poukázal na to, že podle §274 trestního řádu rozhoduje o stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud ve veřejném zasedání, za účasti nejvyššího státního zástupce, přičemž z této dikce dovozuje, že odsouzený ani jeho obhájce přítomni veřejnému zasedání být nemusí. Uvedl, že obhájkyně stěžovatele byla veřejnému zasedání osobně přítomna po celou dobu jeho trvání, přičemž na dotaz, zda navrhuje provedení nějakých důkazů, žádný důkaz nenavrhla. Nejvyšší soud ČR proto ve svém vyjádření nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, neboť nedošlo k tvrzenému porušení ústavně zaručeného práva na obhajobu, ani práva na možnost vyjádřit se k provedeným důkazům. Ústavní stížnost stěžovatele je za těchto okolností, podle názoru Nejvyššího soudu ČR, jen pokusem učinit z Ústavního soudu ČR další soudní instanci, která bude pod záminkou porušení základních lidských práv a svobod přezkoumávat i taková soudní rozhodnutí, u nichž již zákon žádný opravný prostředek nepřipouští. Navrhl proto zamítnutí ústavní stížnosti. V zásadě stejné stanovisko, pokud jde o porušení práv zakotvených v čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, zaujala ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti i nejvyšší státní zástupkyně. Zároveň však ve svém vyjádření uvedla, že, podle jejího názoru, bylo napadeným rozsudkem porušeno základní právo zaručené v ustanovení čl. 8 odst. 2 věta prvá Listiny základních práv a svobod. Podle tohoto ustanovení nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Za provedení této ústavní zásady je nutno považovat mimo jiné i ustanovení §11 trestního řádu, které stanoví důvody nepřípustnosti trestního stíhání a současně dává obviněnému u některých z těchto důvodů možnost trvat na projednání věci (§11 odst. 2 trestního řádu). Z uvedeného ustanovení plyne zejména, že jestliže se v kterékoliv fázi trestního stíhání objeví důvod nepřípustnosti trestního stíhání, je nutno trestní stíhání zastavit. V této souvislosti pak nejvyšší státní zástupkyně připomíná, že ústavní stížností napadeným rozsudkem byl ohledně MUDr. K. zrušen celý výrok o trestu pravomocného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1959, sp. zn. 1 T 8/59 a z části výrok o vině. Uvádí dále, že trestní stíhání končí pravomocným odsouzením pachatele výrokem o vině a trestu. Zrušením odsuzujícího pravomocného rozsudku v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona, byť jen ve výroku o trestu, vzniká proto ve věci právní stav neskončeného trestního stíhání. Objeví-li se v této fázi řízení důvod, pro který je nutno trestní stíhání zastavit, není pravomocný výrok o vině na překážku zastavení trestního stíhání. Po částečném zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1959, se proto měl Nejvyšší soud ČR důsledně vypořádat s otázkou, zda nenastal některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, přičemž v úvahu prakticky přicházelo rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii. Nejvyšší soud se touto problematikou při svém rozhodování sice zabýval, ale dospěl, podle názoru nejvyšší státní zástupkyně, k nesprávným závěrům. Závěry Nejvyššího soudu ČR o nepoužitelnosti kteréhokoliv z rozhodnutí o amnestiích, vyhlášených v letech 1958 až 1993, by byly správné v případě, že by jednání, kladené za vinu MUDr. K. podle nyní platného trestního zákona, bylo možno podřadit pod ustanovení §158 trestního zákona, neboť pachatelé tohoto trestného činu a trestných činů, spáchaných s ním v souběhu, byli vyloučeni z dobrodiní rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 1990. S přihlédnutím k ustanovení §16 odst. 1 trestního zákona však nelze v současné době jednání kladené za vinu MUDr. K. pod ustanovení §158 trestního zákona podřadit. Trestného činu porušení povinnosti veřejného činitele podle §175 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona z roku 1956 se měl MUDr. K. dopustit v podstatě tím, že v letech 1954 - 1958, jako vedoucí lékař Vojenské lékařské akademie v H. K., vyhotovil různým osobám nepravdivé lékařské nálezy, ač věděl, že jich bude použito k neoprávněnému získání invalidních důchodů nebo pro neoprávněný odklad vojenského cvičení. Pojem veřejného činitele nyní vymezuje ustanovení §89 odst. 9 trestního zákona, podle něhož veřejným činitelem může být pouze některý ze subjektů tam taxativně uvedených, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. V pojmu pravomoc je vždy obsažen prvek rozhodování a prvek moci. Činnost spočívající ve vystavování lékařských nálezů tyto prvky zcela postrádá a existenci zákonného znaku "používá pravomoci" nelze dovodit ani při značně extenzivním výkladu. Je také, podle nejvyšší státní zástupkyně, sporné, zda by MUDr. K. bylo možno považovat za "odpovědného pracovníka orgánu státní správy" ve smyslu §89 odst. 9 věty první trestního zákona, když další tam uvedené subjekty nepřichází v úvahu. V dané věci pak vadné právní posouzení stíhaného jednání vedlo k tomu, že Nejvyšší soud ČR pokračoval v trestním stíhání MUDr. K. přesto, že byl dán důvod nepřípustnosti trestního stíhání uvedený v ustanovení §11 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Po odpadnutí právní kvalifikace podle §158 trestního zákona totiž již nic nebránilo aplikaci článku V. písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 1990, neboť na trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona a obcházení branné povinnosti podle §268 odst. 2 písm. b) trestního zákona není zákonem stanoven trest odnětí svobody převyšující 3 léta. Po částečném zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1959 proto mělo být trestní stíhání zastaveno z důvodu amnestie prezidenta republiky a pokračovat v trestním stíhání bylo možno pouze tehdy, kdyby MUDr. K. učinil prohlášení ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 trestního řádu. V závěru svého vyjádření pak nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že pokud soud v důsledku vadné aplikace předpisů trestního práva procesního nebo trestního práva hmotného zbaví obviněného možnosti využít dobrodiní amnestie prezidenta republiky, jde o porušení základního práva uvedeného v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a navrhla proto, aby Ústavní soud z důvodu porušení tohoto práva ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl. Stěžovatel pak ve svém podání ze dne 12. 12. 1994 ústavní stížnost rozšířil, když navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem jeho ústavní stížnosti vyhověl také proto, že napadenou částí výroku rozsudku Nejvyššího soudu ČR bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 8 odst. 2 věta první Listiny základních práv a svobod z důvodů, uvedených v tomto směru ve vyjádření nejvyšší státní zástupkyně, s nimiž se stěžovatel ztotožnil. Ústavní soud, který neshledal důvody pro odmítnutí ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., poté, co se seznámil s obsahem spisu Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Tzn 27/93, jakož i s obsahem spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 1 T 8/59, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud sice, jak již také několikrát uvedl ve svých předchozích nálezech (nález č. 5, 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), není oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů - a tedy ani do činnosti a rozhodování Nejvyššího soudu ČR, který je ve smyslu čl. 92 Ústavy ČR vrcholným soudním orgánem ve věcech, patřících do pravomoci obecných soudů -, to však jen potud, pokud jejich postupem a rozhodnutími nejsou porušeny ústavní principy a zásady spravedlivého procesu, zejména pak ty, které vyplývají z hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud se proto věcí v prvé řadě zabýval z hlediska dodržení práva na soudní ochranu v uvedené hlavě Listiny základních práv a svobod upraveného, která zahrnuje i práva zakotvená v čl. 38 odst. 2 a 40 odst. 3, jejichž porušení stěžovatel ve své ústavní stížnosti především namítal. V tomto směru pak Ústavní soud zjistil z obsahu spisu Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Tzn. 27/93, že uvedený soud vydal napadený rozsudek ve veřejném zasedání, k němuž byl stěžovatel řádně předvolán, které však proběhlo bez jeho účasti, když tento svoji neúčast omluvil špatným zdravotním stavem, který doložil lékařským potvrzením. Po projednání věci za účasti stěžovateli soudem ustanoveného obhájce, pak Nejvyšší soud ČR vydal napadený rozsudek, přitom, pokud jde o výrok napadený ústavní stížností, rozhodl na podkladě v původním řízení zjištěného skutkového stavu. Tomuto postupu Nejvyššího soudu ČR by nebylo možno ničeho vytknout, kdyby předmětem jeho rozhodování nebyla stížnost pro porušení zákona podaná bývalým generálním prokurátorem ČR s odvoláním na ustanovení §30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění - tedy za stavu, kdy generální prokurátor přezkoumáním zjistil, že k porušení zákona došlo z důvodů uvedených v ustanovení §1 zákona č. 119/1990 Sb. - , kteroužto stížnost bývalý generální prokurátor odůvodnil mimo jiné i tím, že soudy se v původním řízení důsledně nezabývaly obhajobou stěžovatele, kterou podrobně neprověřily, nezhodnotily, z důkazů, které byly ve věci provedeny, odvodily jednostranné závěry, aniž bylo dbáno zásady "in dubio pro reo", a která směřovala proti rozhodnutí vydanému v řízení, jež sám Nejvyšší soud ČR v odůvodnění napadeného rozhodnutí charakterizoval jako politický monstrproces, v němž byla akcentována hlediska, která jsou cizí nestrannému a nezávislému soudnictví v demokratickém právním státě. Právě s ohledem na charakter původního procesu, kdy nelze vyloučit, že dokazování bylo prováděno účelově (nehledě také k tomu, že původní rozhodnutí se odvolávala i na doznání stěžovatele, přičemž o dobrovolnosti těchto doznání je možno mít pochybnosti s ohledem na údaje uváděné stěžovatelem v ústavní stížnosti, týkající se průběhu vyšetřování, na něž poukazoval již ve svém návrhu na obnovu řízení v roce 1977, délku trvání vazby a tehdejší zdravotní, zejména pak psychický stav stěžovatele, doložený lékařskými zprávami již v průběhu původního řízení),mělo být zvýšeně dbáno práva na obhajobu, a to nikoliv jen zástupně prostřednictvím soudem ustanoveného obhájce, ale samotným stěžovatelem. Právě proto měl Nejvyšší soud ČR dát stěžovateli reálnou možnost se k důkazům provedeným v původním řízení nyní znovu blíže vyjádřit a vytvořit tak skutečné předpoklady k uplatnění jeho práva na obhajobu, a to alespoň postupem předpokládaným ustanovením §276 trestního řádu, případně měl, stejně jako to učinil ohledně jiného skutku v nenapadnuté části výroku jeho rozsudku, přikázat státnímu zástupci, aby věc znovu projednal a rozhodl. Vzhledem k tomu, že se tak nestalo, pak při komplexním posuzování celé věci nezbývá než konstatovat, že v daném případě nebylo respektováno právo na spravedlivý proces, a že rozsudek Nejvyššího soudu ČR v napadené části byl vydán v rozporu s články 36 odst. 1, 38 odst. 2 a 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ze všech uvedených důvodů jej proto Ústavní soud v této části zrušil. Za tohoto stavu pak již nebylo důvodu, aby se Ústavní soud zabýval námitkami vedlejšího účastníka i stěžovatele, týkajícími se nesprávného posouzení přípustnosti dalšího trestního stíhání stěžovatele. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. prosince 1994