Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.06.1995, sp. zn. IV. ÚS 6/95 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-2 ], paralelní citace: N 37/3 SbNU 271 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1995:4.US.6.95

sp. zn. IV. ÚS 6/95 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti A.B., M.Š. a V. Š. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 1994, č. j. 12 Co 154/94-32, ve spojení s usnesením Okresního soudu Brno - venkov ze dne 18. 10. 1993, č. j. 5 C 20/92-24 takto: Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 1994, č. j. 12 Co 154/94-32, jakož i usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 18. 1O. 1993, č. j. 5 C 2O/92-24, se z r u š u j í. Odůvodnění: Dne 9. 1. 1995 byla Ústavnímu soudu doručena včas podaná ústavní stížnost, která byla na základě výzvy k odstranění vad návrhu doplněna právní zástupkyní stěžovatelů řádnou plnou mocí a kopií rozhodnutí o posledním prostředku podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 1994, č. j. 12 Co 154/94-32, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 18. 1O. 1993, č. j. 5 C 2O/92-24. Soudem I. stupně bylo zastaveno řízení, ve kterém se O. Š., právní předchůdce stěžovatelů, domáhal vydání rozhodnutí, na základě něhož by Městský úřad v T. byl povinen uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, a to domu č. p. 196 a parcely č. 164 v k. ú. T., neboť se jedná o případ podle §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Soud rozhodl o zastavení řízení podle §104 odst. 1 věta první o. s. ř. vzhledem k nedostatku právní subjektivity Městského úřadu v T. jako strany žalované. Podle názoru soudu nebránila tomuto rozhodnutí ani skutečnost, že O. Š. jako žalobce v průběhu řízení zemřel. Proti usnesení soudu I. stupně podali stěžovatelé, již jako právní nástupci po zemřelém O.Š., odvolání, ve kterém především namítali nesprávnost rozhodnutí soudu, neboť řízení mělo být za stavu, kdy v průběhu řízení účastník zemřel a ztratil tak procesní způsobilost a udělená plná moc zanikla, přerušeno podle §109 o. s. ř. Dále uvedli, že soud, pokud měl pochybnosti o pasivní legitimaci žalovaného, měl žalobce poučit ve smyslu o. s. ř. Zároveň požádali o změnu názvu žalovaného. Krajský soud jako soud odvolací konstatoval, že soud I. stupně postupoval správně, a proto jeho rozhodnutí potvrdil. Námitky stěžovatelů nebyly shledány důvodnými a ani požadavek na změnu označení žalovaného nebyl akceptován, s ohledem na §92 odst. 2 o. s. ř. Ústavní stížnost směřuje proti výroku o zastavení řízení. Pochybení soudu spatřují stěžovatelé v tom, že řízení bylo zastaveno pro údajný nedostatek pasivní legitimace Městského úřadu v T. v době, kdy navrhovatel O. Š. zemřel a řízení tak nemělo jednoho z účastníků. Dále vytýkají soudu, že nesplnil jednu ze svých základních procesních povinností, poučovací povinnost, stanovenou v §5 o. s. ř. V těchto vytýkaných pochybeních spatřují stěžovatelé porušení principu ochrany vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále i čl. 36 odst. 1 Listiny zaručující právo každého domáhat se stanoveným způsobem svého práva. V závěru navrhují, aby jejich ústavní stížnosti bylo vyhověno a napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně bylo zrušeno. Při jednání dne 26. 6. 1995 pak právní zástupkyně stěžovatelů upřesnila petit ústavní stížnosti tak, že se domáhá zrušení jak usnesení odvolacího soudu tak i usnesení soudu prvního stupně. Ve vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Brně uvedl, že postupu soudu I. stupně lze vytknout pouze to, že od samého počátku dostatečně neuvážil, zda jsou dány podmínky řízení ve smyslu §19 a §103 o. s. ř. Dále oponuje námitce stěžovatelů v tom směru, že otázka pasivní legitimace nebyla v rozhodnutí soudu I. stupně vůbec řešena a řízení bylo zastaveno právě s odkazem na §104 odst. 1 o. s. ř. Připouští, že soud mohl volit buď zastavení řízení nebo jeho přerušení. Pokud se rozhodl řízení zastavit, pak to bylo, podle názoru odvolacího soudu, v zásadě vhodnější. K námitce, týkající se nesplnění poučovací povinnosti, soud zejména uvedl, že nebyl dán důvod postupu soudu podle §5 nebo podle §43 odst. 1 o. s. ř., neboť z hlediska označení účastníků nebyly o určitosti podané žaloby žádné pochybnosti. Co se týče změny označení žalovaného, soud konstatoval, že v daném případě nebylo možné postupovat podle §92 odst. 2 o. s. ř. a že v odvolacím řízení podle §216 odst. 1 o. s. ř. není záměna přípustná. S ohledem na uvedené skutečnosti proto nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. Ústavní soud při projednávání návrhu respektoval svou judikaturu, podle které není součástí soustavy obecných soudů a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to vše za předpokladu, že tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Ústavní soud si proto vyžádal spis Okresního soudu Brno-venkov vedený pod sp. zn. 5 C 2O/92, ze kterého zjistil, že v návrhu na zahájení řízení ze dne 23. 12. 1991 o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. byl jako odpůrce a osoba povinná označen Městský úřad v T. Ve svém vyjádření sám odpůrce poukazoval na skutečnost, že Městský úřad v T. není podle zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, právním subjektem, ale je jím podle §68 téhož zákona město T. Toto vyjádření bylo rovněž předneseno na jednání konaném dne 28. 4. 1993, jak je patrné z protokolu. Na jednání konaném dne 18. 1O. 1993, kde mělo být provedeno dokazování znaleckým posudkem a dalšími listinnými důkazy vztahujícími se k nemovitosti, uvedla právní zástupkyně navrhovatele, že navrhovatel zemřel a že z tohoto důvodu navrhuje přerušení řízení do ukončení dědického řízení. Poté okresní soud řízení zastavil, s odůvodněním, že městský úřad není samostatnou právnickou osobou a nemá způsobilost být účastníkem řízení. V odvolání ze dne 1O. 2. 1994 proti rozhodnutí soudu I. stupně právní zástupkyně stěžovatelů uvedla, že soudu předložila výpis z evidence nemovitostí, ze kterého vyplývá, že jako vlastník nemovitostí je uveden Městský úřad v T. Tato skutečnost je patrná rovněž z protokolu o jednání ze dne 28. 4. 1993. V závěru odvolání požádala, aby byla připuštěna změna názvu žalovaného na obec T., což odvolací soud nepřipustil, neboť v odvolacím řízení neplatí ustanovení §92 o.s.ř.,a zároveň připomenul, že ani před soudem I. stupně nebyla možná záměna subjektu, který není způsobilý být účastníkem občanského soudního řízení. Na základě zjištěných skutečností a po projednání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Tento svůj závěr opírá Ústavní soud o důvody, které formuloval již nález Ústavního soudu ČSFR ze dne 21. 12. 1992, sp. zn. I. ÚS 597/92 (č. 16), který k interpretaci zákona č. 87/1991 Sb. dovodil, že se jedná o zákon restituční, kterým se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd, spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny postupovat v řízení podle předmětného zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována. Do restitučního procesu vstoupily tisíce občanů, kteří pro časovou omezenost k uplatnění nároků postupovali mnohdy zcela laicky. Ústavní soud nesdílí názor, že jejich neznalosti či pochybení by mělo být využíváno proti cílům restitucí. S tímto názorem se Ústavní soud ČR plně ztotožňuje, což vyjádřil i ve svém nálezu, sp. zn. II. ÚS 79/94. Ze soudních spisů vyplývá, že oba soudy vycházely z toho, že Městský úřad v T. a město T. jsou dva neslučitelné pojmy pro vymezení právní subjektivity. Tento názor Ústavní soud nesdílí, mimo jiné i proto, že, jak vyplývá ze soudních spisů, soud I. stupně se v průběhu řízení vůbec nezabýval námitkou vznesenou ve vyjádření Městského úřadu v T., že není právním subjektem, aby pak sám dne 18. 1O. 1993 konstatoval (tedy až po jednáních konaných dne 1O. 3., 28. 4. a 12. 7. 1993) nedostatek právní subjektivity na straně žalované. Jak vyplývá z §103 o.s.ř., soudu se ukládá přihlížet z úřední povinnosti ke splnění podmínek řízení nejen na začátku řízení, ale zpravidla i po dobu celého dalšího jeho průběhu. Z postupu soudu je patrné, že nesplnil povinnost danou mu zákonem, neboť s postavením žalovaného "Městského úřadu v T., jako účastníka řízení, a tedy jako osoby povinné, musel být srozuměn (jen pro ilustraci lze uvést, že i na obalu spisu Okresního soudu Brno - venkov je jako odpůrce uveden Městský úřad v T. Jak vyslovil Ústavní soud ČR v již citovaném nálezu, sp. zn. II. ÚS 79/94, mají obecné soudy povinnost poskytnout účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech, a to podle §5 o. s. ř. Řízení tedy nelze zastavit, aniž by soud splnil tuto poučovací povinnost. V projednávané věci bylo proto třeba postupovat v souladu s ustanovením §43 odst. 1 o. s. ř. upravujícím speciální poučovací povinnost, která vymezuje i obsah možného poučení účastníka soudem o žalobním návrhu. V této souvislosti je třeba připomenout i povinnost stanovenou v §41 odst. 2 o. s. ř., kterou se ukládá soudům, aby každý úkon posuzovaly podle jeho obsahu, a to i když je úkon nesprávně označen. Vzhledem k těmto skutečnostem Ústavní soud shledal, že v projednávané věci šlo o nedostatek, který se týkal samotného návrhu na zahájení řízení, a který byl odstranitelný. Jednalo se pouze o zpřesnění označení účastníka řízení, neboť nebyly pochybnosti o jeho postavení jako osoby povinné podle restitučního zákona. V žádném případě se tedy nemohlo jednat o záměnu účastníka řízení, jak uvedl odvolací soud. Tím, že soud nepostupoval v souladu s výše citovanými ustanoveními o. s. ř., porušil nejen čl. 36 odst. 1 Listiny, který upravuje právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva, ale i čl. 90 Ústavy České republiky, který ukládá soudům, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. K tvrzení stěžovatelů, že došlo k porušení ochrany vlastnického práva podle čl. 11 Listiny, které není ani blíže specifikováno, Ústavní soud uvádí, že chráněno je pouze takové vlastnické právo, které zpravidla musí být již konstituované, a tedy existující. V dané věci nemohlo pak dojít k namítanému porušení práva, neboť existence vlastnického práva měla být Z uvedených důvodů nezbylo proto, že než ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušit (§82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.) Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. Rozhodnutí je závazné pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). V Brně dne 26. června 1995