infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 08.02.2006, sp. zn. IV. ÚS 611/05 [ nález / WAGNEROVÁ / výz-2 ], paralelní citace: N 34/40 SbNU 281 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2006:4.US.611.05

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K povinnosti obecných soudů poskytnout ochranu vlastnickému právu ve věcech regulace nájemného

Právní věta Omezit vlastnické právo lze, tak jako ostatně i jiná základní práva, především jen zákonem, který, pokud jde o stanovení výše nájemného, chybí, neboť normativní úprava regulace nájemného byla opakovaně zrušena Ústavním soudem. Vzhledem k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, která považuje za zákon v materiálním smyslu také judikaturu soudů (srov. například rozhodnutí Kruslin proti Francii ze dne 24. 4. 1990, Müller a další proti Švýcarsku ze dne 24. 5. 1988, Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann proti SRN ze dne 20. 11. 1989 a další), je na soudech, aby svou judikaturou mezeru v právním řádu vyplnily, tj. aby vytvořily právo, které by bylo možno považovat za zákon v materiálním smyslu. Přitom budou muset vzít soudy v úvahu předchozí judikaturu Ústavního soudu a respektovat její účel a cíl, resp. smysl. Nelze však připustit takový výklad předchozích nálezů, jimiž Ústavní soud označil obsah a formu regulace nájemného za protiústavní a zrušil příslušné právní předpisy [srov. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 93, vyhlášen pod č. 231/2000 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 8/02, (uveřejněn tamtéž, svazek 28, nález č. 142, vyhlášen pod č. 528/2002 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 2/03, (uveřejněn tamtéž, svazek 29, nález č. 41, vyhlášen pod č. 84/2003 Sb.)], který směřuje k popření ochrany vlastnického práva vlastníků bytů. Smyslem předchozích rozhodnutí Ústavního soudu bylo odstranit z právního řádu neústavní omezení vlastnického práva pronajímatelů bytů, nikoliv fakticky zmrazit a petrifikovat protiústavní porušování vlastnických práv. Deformace trhu s byty, způsobená dlouhodobým neřešením problému nájemních bytů s tzv. regulovaným nájemným, nemůže být dále konzervována judikaturou soudů. Za situace nečinnosti zákonodárce jsou to proto obecné soudy, jejichž úkolem je zajistit ochranu práv (čl. 90 Ústavy České republiky) a základních práv (čl. 4 Ústavy České republiky) jednotlivce. Podle Ústavního soudu je proto na obecných soudech, aby naplnily podmínku čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle které mohou být meze základních práv stanoveny pouze zákonem, a při nečinnosti zákonodárce vyplnily mezeru v právním řádu svou judikaturou, kterou lze v takovém případě považovat za zákon v materiálním smyslu. Obecné soudy nemohou odepřít ochranu základnímu právu poukazem na mezeru v právním řádu, ale naopak jsou povinny ochranu základnímu právu důsledně poskytnout. A to současně takovým způsobem, kterým budou chránit podstatu a smysl vlastnického práva (v daném případě vlastnického práva k bytu), jak to má na mysli ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

ECLI:CZ:US:2006:4.US.611.05
sp. zn. IV. ÚS 611/05 Nález Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 8. února 2006 sp. zn. IV. ÚS 611/05 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. D. proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 10. 2004 č. j. 10 C 178/2004-37 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 16. 6. 2005 č. j. 22 Co 70/2005-65, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na zaplacení částky 19 810 Kč s příslušenstvím proti vedlejší účastnici J. K. I. Postupem nerespektujícím čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod bylo rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 10. 2004 č. j. 10 C 178/2004-37 a rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 16. 6. 2005 č. j. 22 Co 70/2005-65 porušeno základní právo stěžovatele vlastnit majetek, garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. III. Vedlejší účastnici se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Včas a co do ostatních náležitostí řádně podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, byl ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti vedlejší účastnici, kterou se stěžovatel domáhal uhrazení částky 19 810 Kč s příslušenstvím. Jak stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, této finanční částky se domáhal jako úhrady nájemného, a to za dobu od 1. 4. 2003 do 30. 9. 2003. Soudy však podle stěžovatele žalobu zcela zamítly, čímž mu nepřiznaly ani tzv. regulované nájemné. Přitom podle názoru stěžovatele vedlejší účastnice užívala byt v jeho vlastnictví, aniž měla postavení nájemníka a aniž by v období před tím byla členem družstva. Jinak řečeno, obecné soudy napadenými rozhodnutími nepřiznaly stěžovateli ani nárok na úhradu za užívání bytu ve výši odpovídající regulovanému nájemnému. Tím měl být stěžovatel znevýhodněn oproti drtivé většině ostatních vlastníků bytů v České republice, kterým je přiznávána úhrada za užívání bytu alespoň ve výši regulovaného nájemného. Stěžovatel se proto domnívá, že napadenými rozhodnutími obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na rovnost před zákonem podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), rovnost vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil oba napadené rozsudky obecných soudů. Na základě výzvy Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení a vedlejší účastnice řízení. Okresní soud v Pardubicích uvedl, že setrvává na skutkových a právních závěrech obsažených v napadeném rozsudku. K porušení procesních nebo hmotných ústavních subjektivních práv stěžovatele podle okresního soudu nedošlo. Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, toliko odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, a navrhl její zamítnutí. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, na která oba obecné soudy ve svých vyjádřeních lapidárně odkázaly, Ústavní soud zjistil následující. Obecné soudy vyšly z prokázaných skutečností, a to že vedlejší účastnice obývá předmětný byt na základě rozsudku Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 8 C 137/94, který nabyl právní moci dne 19. 5. 1995, v němž jí bylo uloženo, aby předmětný byt předala svému bývalému manželovi K. K. jako výlučnému nájemci, a to ve lhůtě do 15 dnů po zajištění náhradního bytu. Vyklizení bytu tedy bylo vázáno na zajištění náhradního bytu. V roce 1995 převedl bývalý manžel členská práva a povinnosti v družstvu spojená s nájmem bytu na stěžovatele, který se stal dne 10. 3. 2003 výlučným vlastníkem bytu. Z takto zjištěného skutkového stavu obecné soudy dovodily závěr, že práva a povinnosti bývalého manžela vedlejší účastnice přešly převodem členských práv a povinností v bytovém družstvu na stěžovatele. Převodem vlastnického práva k bytu na stěžovatele došlo k zániku nájemního vztahu stěžovatele k družstvu, čímž však není dotčena povinnost stěžovatele strpět dále užívání bytu vedlejší účastnicí až do zajištění náhradního bytu. Ačkoliv nájemní právo vedlejší účastnice k bytu zaniklo rozvodem manželství, je třeba podle obecných soudů na její užívání bytu vyplývající z §712 odst. 6 občanského zákoníku aplikovat dle odkazu obsaženého v ustanovení §712a občanského zákoníku právní úpravu nájemného podle §696 a násl. občanského zákoníku. Jinak řečeno, obecné soudy dospěly k závěru, že nelze jednostranně zvýšit vedlejší účastnici žalované nájemné za užívání bytu nad rámec plateb, k nimž byla povinována za trvání nájemního vztahu k družstvu. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí k tomu doplnil, že vedlejší účastnici se nedostává ani bezdůvodného obohacení, neboť má právní důvod bydlení a za užívání bytu platí takové nájemné, které platila v době, kdy jí takové právo bydlení bylo založeno. Odvolací soud pak v dané situaci neshledal ani rozpor s dobrými mravy, neboť stěžovatel si podle odvolacího soudu musel být vědom, že převodem členských práv na něho přecházejí i povinnosti váznoucí k tomuto bytu. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že oba napadené rozsudky považuje za věcně správné, vydané v souladu s právním řádem České republiky. Napadenými rozsudky podle jejího přesvědčení nebyla porušena základní práva stěžovatele. Obecné soudy přitom při posouzení stěžovatelovy žaloby vyšly z příslušných ustanovení občanského zákoníku, v řízení respektovaly zásady spravedlivého procesu. Omezení vlastnického práva, z něhož pak napadené rozsudky vycházejí, je v souladu s čl. 4 odst. 2 a 3 Listiny a vyplývá přímo z občanského zákoníku. Je tedy rovněž v souladu s čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť platí pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky, tedy vztahuje se na všechny vlastníky v obdobné situaci, jako je situace stěžovatele stejně. Naopak se vedlejší účastnice domnívá, že stěžovatel nerespektuje zákonná ustanovení §712 odst. 6 občanského zákoníku, podle nichž má-li nájemce právo na bytovou náhradu, není tento nájemce povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit, dokud pro něj není odpovídající bytová náhrada zajištěna, a ustanovení §712a občanského zákoníku, podle něhož se obsah vzájemných práv a povinností účastníků tohoto právního vztahu řídí ustanovením §687 až §699 občanského zákoníku, a domáhá se zaplacení regulovaného, resp. tržního nájemného jakožto bezdůvodného obohacení. Vedlejší účastnice dále uvedla, že provedené dokazování učinilo nesporným, že byla společně se svým bývalým manželem K. K. společným nájemcem předmětného bytu, a to až do rozvodu manželství. Právní mocí rozsudku o rozvodu manželství zanikl společný nájem bytu a výlučným nájemcem se stal bývalý manžel vedlejší účastnice. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 5. 4. 1995 č. j. 8 C 137/94-14, který nabyl právní moci dne 19. 5. 1995, byla vedlejší účastnici uložena povinnost vyklidit předmětný byt a vyklizený jej bývalému manželovi předat do 15 dnů poté, co jí bude zajištěn náhradní byt. Na základě tohoto rozhodnutí ve spojení s §712 odst. 6 občanského zákoníku přísluší vedlejší účastnici právo bydlení vážící se k předmětnému bytu. V roce 1995 však převedl bývalý manžel vedlejší účastnice členská práva a povinnosti k bytovému družstvu na stěžovatele. Vlastníkem bytu družstvo zůstalo až do roku 2003, kdy byt převedlo do vlastnictví stěžovatele. Vedlejší účastnice dále odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. 20 Cdo 2481/99), ze které vyplývá, že "právo na bydlení" svědčící rozvedenému manželovi, založené pravomocným soudním rozhodnutím, se váže k bytu, který má vyklidit, nikoliv k osobě výlučného nájemce bytu. V případě zániku nájemního poměru výlučného nájemce bytu dochází z hmotněprávního hlediska k tomu, že omezení, jímž bylo jeho právo nájmu za trvání nájemního poměru zatíženo, přechází na jeho právního nástupce. Z další judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 26. 8. 2002 sp. zn. 26 Cdo 2658/2000) pak podle vedlejší účastnice vyplývá, že právním nástupcem v případě družstevních bytů je nový nájemce, tedy osoba, na niž bývalý manžel a výlučný nájemce převedl členská práva a povinnosti v bytovém družstvu a s nimiž je spojeno i právo nájmu k předmětnému bytu. Vedlejší účastnice tedy dovozuje, že právním nástupcem jejího bývalého manžela se stal stěžovatel. Ve smyslu §712 odst. 6 občanského zákoníku jí tak nadále svědčí platný právní důvod k bydlení, a nemůže se proto jednat z její strany o bezdůvodné obohacení. Obsah práv a povinností takto vzniklého vztahu se podle vedlejší účastnice řídí §712a občanského zákoníku, který odkazuje na použití ustanovení §687 až §699, tedy včetně ustanovení o nájemném a výši úhrad za plnění spojená s poskytováním bytu. Z uvedeného proto vyplývá, že osoba, které svědčí takový důvod bydlení, má povinnost platit úhradu za užívání bytu ve výši, která odpovídá výši sjednané za trvání nájemního vztahu (vedlejší účastnice v této souvislosti opět odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu obsaženou např. v rozsudku ze dne 24. 10. 2002 sp. zn. 26 Cdo 492/2001). Jednostranné zvýšení nájemného by přicházelo v úvahu pouze za použití §696 odst. 1 občanského zákoníku, tedy pokud by to umožňoval zvláštní předpis. Takový předpis však k dnešnímu dni není součástí právního řádu České republiky a vzhledem k tomu nelze podle vedlejší účastnice jednostranně nájemné zvyšovat; proto musel být stěžovatel se svou žalobou neúspěšný. Vedlejší účastnice k tomu doplnila, že v době po rozvodu manželství platila platby, které účtovalo družstvo jako pronajímatel, tedy platila úhradu za užívání bytu ve výši, která odpovídala nájemnému sjednanému za trvání nájemního vztahu k družstvu. Stěžovatel pak v době nabytí členských práv a povinností věděl o tom, že vedlejší účastnici svědčí právo bydlení a že tedy bude ve svých právech omezen. S ohledem na to vedlejší účastnice navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl a uložil stěžovateli povinnost nahradit jí náklady řízení spočívající v odměně a náhradě nákladů právního zástupce. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti rovněž vyžádal spis Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 10 C 178/04. II. V průběhu ústního jednání, které se konalo dne 8. 2. 2006, odkázal právní zástupce stěžovatele na skutečnosti vyplývající z obsahu ústavní stížnosti a doplnil, že výše úhrady vedlejší účastnice za užívání bytu nemá žádnou vazbu na nájemné, odpovídá pouze příspěvkům na údržbu, které se jinak platí bytovému družstvu. Stěžovateli se tak nedostává ani plateb odpovídajících alespoň výši regulovaného nájemného. Právní zástupkyně vedlejší účastnice na dotaz soudce zpravodaje uvedla, že není schopna Ústavnímu soudu sdělit, zda a jak se úhrada poskytovaná vedlejší účastnicí stěžovateli liší od obvyklého nájemného v místě. III. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), je podána včas (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je důvodná. Ústavní soud již ve své judikatuře mnohokráte konstatoval, že není primárně povolán k přezkumu aplikace a interpretace "jednoduchého" práva, jeho úkolem není přezkum zákonnosti, nýbrž ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod. Jde-li o otázky výkladu norem jednoduchého práva, je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů tehdy, pokud interpretace jednoduchého práva současně porušuje základní práva a svobody jednotlivce. Základní práva a svobody totiž, podle již ustálené judikatury Ústavního soudu, vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Na základě takto vymezeného rozsahu přezkumné činnosti Ústavního soudu se Ústavní soud v daném případě zabýval tím, zda výklad příslušných norem jednoduchého práva provedený obecnými soudy, který se promítl v jejich právních závěrech, neporušil některé z ústavně zaručených základních práv, na která stěžovatel odkázal v ústavní stížnosti. IV. Jak již Ústavní soud v minulosti uvedl (nález sp. zn. IV. ÚS 113/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 38, nález č. 172), mezi typické součásti vlastnického práva, jež v celém svém komplexu požívají ústavněprávní ochrany podle čl. 11 Listiny, náleží oprávnění vlastníka s věcí právně disponovat (ius disponendi), věc užívat (ius utendi) a požívat její plody (ius fruendi). Je-li jakákoliv část vlastnického práva omezována, je třeba z hlediska naplnění ústavně garantované ochrany vlastnického práva zkoumat, zda je toto omezení ještě ústavně konformní, či se již jedná o nepřípustné porušení vlastnického práva. Přitom podmínkou ústavní konformity je, že toto omezení je stanoveno zákonem, sleduje legitimní cíl a zachovává vztah proporcionality. Podle čl. 4 odst. 4 Listiny lze ustanovení o mezích základních práv používat jen za podmínky šetření jejich podstaty a smyslu a bez toho, že by byla zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Ústavní soud ve shora citovaném nálezu také zdůraznil, že "pouze z tohoto úhlu pohledu je třeba nahlížet ústavní konformitu celého institutu bytových náhrad podle ustanovení §712 a násl. občanského zákoníku. [...] Tato ustanovení omezují vlastníka s bytem právně disponovat a užívat jej do okamžiku, než nájemci zajistí přiměřenou bytovou náhradu. Do okamžiku, než vlastník bytu zajistí nájemci odpovídající náhradu, není nájemce povinen se z bytu vystěhovat (§712 odst. 6 občanského zákoníku) a vlastník bytu musí podle zákona omezení vlastnického práva strpět, a to i přesto, že nájemní vztah platně skončil [...] Obsah vztahu v období mezi ukončením nájmu bytu a dnem určeným k vyklizení bytu konkretizoval zákonodárce v ustanovení §712a občanského zákoníku, a to novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 267/1994 Sb. s účinností od 1. 1. 1995, když stanovil, že pronajímatel a bývalý nájemce mají práva a povinnosti v rozsahu odpovídajícím ustanovení §687 až 699 občanského zákoníku a přiměřeně §700 až 702 odst. 1 občanského zákoníku.". Jinak řečeno, z ústavněprávního hlediska představují tato zákonná ustanovení omezení vlastnického práva vlastníka bytu, přičemž účelem tohoto omezení je zjevně ochrana práva na bydlení. Jak již ovšem Ústavní soud v minulosti konstatoval, právo na bydlení sice explicitně zakotvuje Evropská sociální charta, avšak při kolizi tohoto práva s právy jinými je takové střety nutné poměřovat principy spravedlivé rovnováhy a proporcionality (srov. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 93, vyhlášen pod č. 231/2000 Sb.). Z hlediska ústavněprávního je třeba sledovat, zda omezení vlastnického práva ještě splňuje požadavek proporcionality. Ústavní soud již také při posuzování střetu vlastnického práva s právem na bydlení, které je svou povahou právem sociálním, uvedl, že je nutno přihlížet právě ke specifickému rysu sociálních práv, jenž často vede k řazení sociálních práv do oblasti ústavního soft law, na rozdíl od klasických práv základních (srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 8/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 112). Projednávaný případ je specifický v tom, že stěžovatel se stal právním nástupcem bývalého manžela vedlejší účastnice, kterého stíhala povinnost zajistit vedlejší účastnici náhradní byt. Bývalý manžel, stejně jako stěžovatel, však nebyli v postavení vlastníků předmětného bytu, a tedy pronajímatelů, nýbrž sami měli pouze postavení nájemců ve vztahu k bytovému družstvu. Vztah mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí proto nebyl vztahem nájemním. Do okamžiku nabytí vlastnického práva k bytu stěžovatelem se proto jednalo o vztah, kdy sám stěžovatel jakožto nájemce bytu byl omezen ve svých užívacích právech právem na bydlení, které vedlejší účastnici existovalo do okamžiku poskytnutí náhradního bytu. Jinak řečeno, šlo o situaci, kdy užívací práva stěžovatele založená v rovině jednoduchého práva (převzetím práv a povinností v bytovém družstvu spojených s nájemním vztahem k bytu, resp. uzavřením nájemní smlouvy s bytovým družstvem) byla omezena stejnými užívacími právy vedlejší účastnice, rovněž založenými v rovině jednoduchého práva. Přitom obě tato práva mohla požívat ústavněprávní ochrany pouze skrze právo na bydlení garantované, jak uvedeno výše, jen Evropskou sociální chartou. Tyto právní poměry se však změnily okamžikem, kdy se stěžovatel stal výlučným vlastníkem bytu a kdy obsah jeho vlastnického práva je chráněn na ústavní úrovni čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Za této situace se již jedná o omezení vlastnického práva stěžovatele, které musí splňovat výše uvedené ústavněprávní nároky, včetně podmínky proporcionality takového omezení. Právní závěr, k němuž v daném případě dospěly obecné soudy, přitom spočívá v tom, že k omezení vlastnického práva stěžovatele v komponentě práva věc užívat v důsledku ochrany práva na bydlení vedlejší účastnice přistupuje ještě další omezení obsahové komponenty vlastnického práva - požívat plody, a to v podobě omezení výše úhrad, které je vedlejší účastnice povinována stěžovateli za užívání bytu platit, neboť jejich výše musí být podle obecných soudů stejná jako v okamžiku existence původního nájemního vztahu k bytovému družstvu. Tento závěr je však z ústavněprávních hledisek neudržitelný. Obecné soudy přehlédly fakt, že družstevní vlastnictví bytů představuje specifickou formu zajišťování bytových potřeb členů družstva, charakterizovanou tím, že členové družstva jsou jak v postavení nájemců bytů, tak se podílejí na tvorbě vůle družstva. Ačkoliv zákonodárce podřadil tuto formu uspokojování bytových potřeb pod obecný institut nájmu bytu, je nepochybné, že nájemní vztah k družstevnímu bytu vykazuje oproti klasickému nájemnímu vztahu k bytu určitá specifika. Tato specifika se však bezprostředně odrážejí v regulaci výše úhrad za užívání družstevního bytu, neboť právě ve výši těchto úhrad se zohledňuje skutečnost, že nájemce bytu je současně majetkově zainteresován na činnosti bytového družstva jakožto jeho člen. Jinak řečeno, dosavadní regulace nájemného vyčleňovala nájemné v družstevních bytech ze zbývajících způsobů regulace, když vycházela z toho, že nájemné z těchto bytů může zahrnovat pouze tzv. ekonomicky oprávněné náklady (srov. Ústavním soudem zrušený cenový výměr Ministerstva financí č. 6/2002, resp. jemu předcházející cenový výměr č. 1/2002). V projednávaném případě proto podle Ústavního soudu nelze skrze výklad ustanovení §712 a §712a občanského zákoníku na stěžovatele přenášet omezení spočívající v regulaci výše úhrad za užívání bytu, které v době existence regulace nájemného dopadalo na bytové družstvo, neboť postavení stěžovatele jakožto vlastníka bytu se od postavení bytového družstva liší. Jinak řečeno, do okamžiku nabytí vlastnického práva k bytu stěžovatelem by bylo lze akceptovat, že vedlejší účastnice platila za užívání bytu částku ve stejné výši, jakou činilo nájemné, které byl stěžovatel povinen platit bytovému družstvu z titulu svého nájemního vztahu k družstvu. S nabytím vlastnictví k bytu stěžovatelem se však právní vztah mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí změnil tak, že stěžovatel je aktivně legitimován k uplatnění ochrany svého vlastnického práva, a to i v jeho komponentě požívání plodů, tj. nájemného, resp. úhrad za užívání bytu, což stěžovatel realizoval předmětnou žalobou k obecným soudům. Jak již uvedeno shora, omezit vlastnické právo lze, tak jako ostatně i jiná základní práva, především jen zákonem, který, pokud jde o stanovení výše nájemného, chybí, neboť normativní úprava regulace nájemného byla opakovaně zrušena Ústavním soudem. Vzhledem k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, která považuje za zákon v materiálním smyslu také judikaturu soudů (srov. například rozhodnutí Kruslin proti Francii ze dne 24. 4. 1990, Müller a další proti Švýcarsku ze dne 24. 5. 1988, Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann proti SRN ze dne 20. 11. 1989 a další), je na soudech, aby svou judikaturou mezeru v právním řádu vyplnily, tj. aby vytvořily právo, které by bylo možno považovat za zákon v materiálním smyslu. Přitom budou muset vzít soudy v úvahu předchozí judikaturu Ústavního soudu a respektovat její účel a cíl, resp. smysl. Nelze však připustit takový výklad předchozích nálezů, jimiž Ústavní soud označil obsah a formu regulace nájemného za protiústavní a zrušil příslušné právní předpisy [srov. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 93, vyhlášen pod č. 231/2000 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 8/02, (uveřejněn tamtéž, svazek 28, nález č. 142, vyhlášen pod č. 528/2002 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 2/03, (uveřejněn tamtéž, svazek 29, nález č. 41, vyhlášen pod č. 84/2003 Sb.)], který směřuje k popření ochrany vlastnického práva vlastníků bytů. Smyslem předchozích rozhodnutí Ústavního soudu bylo odstranit z právního řádu neústavní omezení vlastnického práva pronajímatelů bytů, nikoliv fakticky zmrazit a petrifikovat protiústavní porušování vlastnických práv. Jak již Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 524/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 138) uvedl, okolnost, že dosud nebyla přijata zákonná úprava nájemného, která by vedla k jeho deregulaci, nemůže jít k tíži pronajímatelů. Deformace trhu s byty, způsobená dlouhodobým neřešením problému nájemních bytů s tzv. regulovaným nájemným, nemůže být dále konzervována judikaturou soudů. Za situace nečinnosti zákonodárce jsou to proto obecné soudy, jejichž úkolem je zajistit ochranu práv (čl. 90 Ústavy České republiky) a základních práv (čl. 4 Ústavy České republiky) jednotlivce. Ve shora citovaných nálezech Ústavní soud naznačil i směr, jakým by se způsob výpočtu nájemného měl ubírat tak, aby byly splněny podmínky ústavní konformity. Jinak řečeno, závěry, k nimž v dané věci dospěly obecné soudy, nesledují ochranu samotného práva na bydlení vedlejší účastnice, nýbrž chrání bydlení "za vlastníkem dotovanou cenu", což je úvaha silně vykračující z účelu a smyslu uvedených nálezů Ústavního soudu a z ústavně aprobovaného omezení vlastnického práva v jeho obsahové komponentě práva na požívání plodů vlastněné věci. Ve svých důsledcích naopak soudy odepřely poskytnout ochranu vlastnickému právu, resp. této jeho komponentě. Podle Ústavního soudu je na obecných soudech, aby naplnily podmínku čl. 4 odst. 2 Listiny, podle které mohou být meze základních práv stanoveny pouze zákonem, a při nečinnosti zákonodárce vyplnily mezeru v právním řádu svou judikaturou, kterou lze v takovém případě považovat za zákon v materiálním smyslu. Obecné soudy nemohou odepřít ochranu základnímu právu poukazem na mezeru v právním řádu, ale naopak jsou povinny ochranu základnímu právu důsledně poskytnout. A to současně takovým způsobem, kterým budou chránit podstatu a smysl vlastnického práva (v daném případě vlastnického práva k bytu), jak to má na mysli ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny. Ústavní soud proto dopěl k závěru, že v daném případě obecné soudy nerespektovaly ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, když mechanicky akceptovaly mezeru v právním řádu České republiky, čímž zároveň nepřípustně omezily, ba popřely, stěžovatelovo vlastnické právo v jeho komponentě požívat plodů vlastnictví, jehož ochranu garantuje čl. 11 odst. 1 Listiny. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Pokud jde o návrh vedlejší účastnice, aby bylo stěžovateli uloženo nahradit vedlejší účastnici náklady řízení, Ústavní soud konstatuje, že s ohledem na výsledek řízení neshledal možnost takovému návrhu vyhovět (§62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2006:4.US.611.05
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 611/05
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 34/40 SbNU 281
Populární název K povinnosti obecných soudů poskytnout ochranu vlastnickému právu ve věcech regulace nájemného
Datum rozhodnutí 8. 2. 2006
Datum vyhlášení 8. 2. 2006
Datum podání 13. 9. 2005
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Wagnerová Eliška
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
procesní - náhrada nákladů řízení - §62
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 4 odst.2, čl. 4 odst.4
Ostatní dotčené předpisy
  • 40/1964 Sb., §712a, §712 odst.6
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík nájem
byt
vlastnictví
náhrada
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-611-05
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 50881
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-14