ECLI:CZ:US:2004:4.US.614.03
sp. zn. IV. ÚS 614/03
Usnesení
IV. ÚS 614/03
Ústavní soud rozhodl dne 1. dubna 2004 ve věci ústavní stížnosti J. M., zastoupeného Mgr. T. C., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 10. 7. 2003, čj. 40 Co 649/2003-63, usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2003, čj. 45 E 871/2002-32, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 2000, čj. 23 C 167/2000-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 12. 2003 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 10. 7. 2003, čj. 40 Co 649/2003-63, usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2003, čj. 45 E 871/2002-32, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 2000, čj. 23 C 167/2000-31.
Ze shromážděných podkladů, zejména z vyžádaného spisu Okresního soudu Olomouc, sp. zn. 23 C 167/2000, Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník P. R., a.s., se sídlem v Nošovicích, podal dne 29. 5. 2000 k Okresnímu soudu v Olomouci návrh na zahájení řízení, kterým se proti stěžovateli domáhal zaplacení specifikované částky s příslušenstvím na základě kupní smlouvy ze dne 3. 2. 1997. V návrhu bylo označeno jak bydliště stěžovatele (Olomouc, tř. S. 4), tak i místo jeho podnikání (Olomouc,). Okresním soudem vydaný platební rozkaz se stěžovateli nepodařilo doručit na adresu Olomouc, tř. S. 4. Jako důvod je na doručence (č.l. 16) uvedeno, že adresát se "odstěhoval bez udání adresy". Okresní soud se snažil získat správnou adresu pro doručování dotazy na Úřad města Olomouc, Ministerstvo vnitra, Ředitelství sboru nápravné výchovy (sic odpověď byla doručena Generálnímu ředitelství vězeňské služby ČR), Úřad práce Olomouc, Okresní správu sociálního zabezpečení Olomouc. Požádal též o doručení Polici ČR, ani té se však nepodařilo pobyt stěžovatele zjistit a zásilku mu předat. Ze spisu není zřejmé, proč se okresní soud nepokusil písemnosti doručovat na adresu místa podnikání stěžovatele, tj. Olomouc, zřetelně uvedenou v návrhu.
Vzhledem k tomu, že se okresnímu soudu nepodařilo pobyt stěžovatele vypátrat, ustanovil mu usnesením ze dne 4. 10. 2000, čj. 23 C 167/2000-29, opatrovníka, tj. Leonu Borůvkovou, vyšší soudní úřednici okresního soudu. Opatrovník se k návrhu nevyjádřil, k jednání nařízenému na den 18. 12. 2000 se nedostavil. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 2000, čj. 23 C 167/2000-31, byl stěžovatel zavázán zaplatit vedlejšímu účastníku ve stanovené lhůtě částku 26.668,20 Kč s příslušenstvím. Rozsudek nabyl právní moci 16. 2. 2001. Do spisu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn 23 C 167/2000, stěžovatel nahlédl dne 3. 2. 2003.
Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 16. 1. 2003, čj. 45 E 871/2002-32, Okresní soud v Olomouci nařídil, podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne ze dne 18. 12. 2000, čj. 23 C 167/2000-31, a vykonatelného usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 2001, čj. 43 E 625/2001-9 [k vymožení pohledávky oprávněného v částce 4.780,- Kč, představující náklady vzniklé oprávněnému při nařízení exekuce prodejem movitých věcí, která byla zastavena podle §268 odst. 1 písm. e) o.s.ř.], výkon rozhodnutí srážkami z příjmu stěžovatele. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 10. 7. 2003, čj. 40 Co 649/2003-63, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud mj. uvedl, že okolnost, dle níž soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozsudku, bylo postiženo vadou (ať již zmatečností nebo "jinou vadou"), nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí. Pokud tedy stěžovatel v odvolání tvrdil, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 23 C 167/2000 mu byl ustanoven opatrovník, ačkoliv k tomu nebyly splněny podmínky stanovené v §29 odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000 (šetření pobytu bylo kusé), a z tohoto důvodu s ním soud nejednal (ani mu nedoručil rozsudek), obsahově namítá, že mu nesprávným postupem soudu v průběhu řízení byla odňata možnost jednat před soudem. Tato námitka je však relevantní toliko v řízení o řádném opravném prostředku proti rozsudku, který ostatně stěžovatel (povinný) podle obsahu spisu nepodal. Z těchto důvodů se námitkou tvrzené nezákonnosti ustanovení opatrovníka v soudním řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, jehož výkon byl navržen, soud při výkonu rozhodnutí zabývat nemůže. Poukázal též na skutečnost, že exekučním titulem bylo vedle citovaného rozsudku i usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 2001, čj. 43 E 625/2001-9. Z hlediska přezkumu napadeného usnesení není proto právně významné, za jakých okolností došlo ke vzniku pohledávky oprávněného. Při nařízení výkonu rozhodnutí nelze přihlížet ani k důvodům, jež by mohly případně zakládat zastavovací důvody dle §268 o.s.ř.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel argumentoval obdobně, jako ve svém odvolání proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2003. Uvedl, že do doby doručení usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2003 o existenci rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 2000 nevěděl. Nebyl seznámen s návrhem na zahájení řízení, předvolánkami k jednání a v konečném důsledku ani s rozsudkem samotným. Je přesvědčen, že pro ustanovení opatrovníka podle §29 odst. 3 o.s.ř. však v jeho případě nebyly splněny zákonné podmínky. Je pravdou, že byl v předmětné době trvale hlášen na adrese Olomouc, tř. S. 4, tento byt však po rozvodu přibližně v roce 1986 opustil a nejméně od roku 1996 trvale pobývá u své družky D. V. v Olomouci,. Tato adresa je uvedena na živnostenském listě a byla rovněž uvedena na kupní smlouvě uzavřené mezi stěžovatelem a právním předchůdcem společnosti P. P., a.s., kterou měl okresní soud k dispozici. V průběhu let 1997 až 2001 vedl před Okresním soudem v Olomouci více civilních sporů, v nichž okresní soud vždy řádně doručoval na adresu Olomouc,. Na tuto adresu mu rovněž byly zasílány sociální dávky a znala ji i jeho bývalá manželka. Je toho názoru, že Okresní soud v Olomouci zjišťoval místo jeho skutečného bydliště toliko formálně. V předmětné době se zdržoval doma, byl veden v evidenci Úřadu práce jako nezaměstnaný a pokud by mu písemnosti soudu byly řádně doručeny, k řízení by se dostavil a přednesl by ve věci své důkazy a vyjádření. Má zato, že soudem mu ustanovená opatrovnice řádně nehájila v řízení jeho zájmy a nepodala, alespoň formálně, jeho jménem odvolání. Postupem soudu se cítí dotčen tím spíše, že se domnívá, že žalobní nároky žalobce byly zcela neoprávněné, neboť mezi žalobcem a stěžovatelem došlo dne 24. 10. 1997 k uzavření dohody o vypořádání vzájemných závazků a pohledávek, kdy podle této dohody žalobci nedlužil nic, naopak tento mu byl povinen vyplatit částku 383,80 Kč. Všechny tyto skutečnosti uvedl do svého včas podaného odvolání proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Krajský soud však tyto námitky shledal za nedůvodné. Ve věci též podal návrh na zastavení výkonu rozhodnutí dle §268 odst. 1 písm. h) o.s.ř., v němž poukazoval na výše uvedenou dohodu o zápočtu závazků a pohledávek. O tomto návrhu dosud nebylo rozhodnuto. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy, zejména však Okresní soud v Olomouci, zasáhly při rozhodování do jeho základních práv a svobod, když mu odňaly možnost jednat před soudem a hájit své zájmy. Je toho názoru, že napadený rozsudek nesplňuje podmínku pravomocnosti a vykonatelnosti a nelze jej tedy exekučně vymáhat. Text rozsudku mu byl ofocen na příslušném spisovém oddělení okresního soudu a do dnešního dne mu nebyl na jeho skutečnou adresu řádně doručen.
Ústavní soud vyžádal spisy Okresního soudu Olomouc, sp. zn. 45 E 871/2002 a sp. zn. 23 C 167/2000, a poté, co se seznámil s jejich obsahem, jakož i s dalšími shromážděnými podklady pro rozhodnutí, a po přezkoumání podmínek řízení, dospěl k závěru, že ústavní stížnost musí být odmítnuta, a to z následujících důvodů.
Pokud jde o přípustnost ústavní stížnosti z hlediska splnění podmínky stanovené v §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o ÚS"), obecně by mohlo být konstatováno, že dostupné procesní prostředky nebyly v projednávaném případě vyčerpány a že ústavní stížnost je z tohoto důvodu nepřípustná. Jádrem a podstatou ústavní stížnosti je však tvrzení, že Okresní soud v Olomouci pochybil, když se stěžovatelem nejednal a ustavil mu opatrovníka pro řízení, ač toho nebylo třeba.
Ústavní soud se obdobnou otázkou již ve své předchozí rozhodovací praxi zabýval. Z nálezu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 559/2000, (publ. in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 27, č. 111) vyplývá, že stěžovatelka Š.U., která se ocitla ve stejné situaci jako stěžovatel a která se o existenci vykonatelného rozsudku dověděla po téměř dvou letech náhodně při telefonickém rozhovoru s úředníky správního orgánu, podala ústavní stížnost, kterou Ústavní soud přijal k meritornímu přezkumu. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti přihlédl první senát Ústavního soudu ke skutečnosti, že z důvodu ustanovení opatrovníka nebylo předmětné rozhodnutí nikdy doručeno; co se týče lhůty k podání ústavní stížnosti, vzal v úvahu, že ústavní stížnost byla podána v 60 denní zákonné lhůtě ode dne, kdy se stěžovatelka o existenci rozsudku poprvé dověděla. Z odůvodnění citovaného nálezu lze uvést, že napadený rozsudek obecného soudu byl zrušen též proto, že "Funkce opatrovníka nebyla zákonem stanovena, aby usnadňovala činnost soudu tím, že má kam odesílat písemnosti. Byla vytvořena proto, aby opatrovník do důsledku hájil zájmy nepřítomného ... . ... ustanovení opatrovníka účastníku řízení, jehož pobyt není znám, musí předcházet šetření o tom, zda jsou dány předpoklady pro postup v řízení, či zda není možno použít jiné opatření".
Stěžovatelův případ je z hlediska jeho postavení v řízení před nalézacím soudem zcela srovnatelný se shora uvedeným případem, a proto Ústavní soud i v projednávané věci posoudil ústavní stížnost stěžovatele v části směřující proti meritornímu rozsudku Okresního soudu v Olomouci jako přípustnou, neboť neměl důvod se od závěrů vyložených ve shora citovaném nálezu odchýlit.
Jiná je ovšem situace, pokud jde o posouzení lhůty stanovené pro podání ústavní stížnosti v §72 odst. 2 zákona o ÚS.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, jež napadá exekuční titul, tj. rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 2000, čj. 23 C 167/2000-31, dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o ústavní stížnost podanou po lhůtě stanovené pro její podání. Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona o ÚS, ve znění účinném do 31. 3. 2004, ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů; tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona o ÚS), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. V daném případě se o existenci napadeného rozsudku stěžovatel dověděl zcela jistě již 31. 1. 2003, kdy mu spolu s návrhem na výkon rozhodnutí bylo doručeno i usnesení soudu výkon rozhodnutí nařizující, přičemž s jeho přesným zněním se seznámil dne 3. 2. 2003, kdy nahlédl do spisu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 23 C 167/2000. Ústavní stížnost však byla podána k poštovní přepravě až dne 1. 12. 2003, tedy evidentně po zákonem stanovené lhůtě. Šedesátidenní lhůta obsažená v ustanovení §72 odst. 2 zákona o ÚS je nepřekročitelná, její marné uplynutí zákon neumožňuje jakkoliv zhojit, a tímto zákonem je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky).
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, jež směřuje proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 10. 7. 2003, čj. 40 Co 649/2003-63, a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2003, čj. 45 E 871/2002-32, o nařízení výkonu rozhodnutí, Ústavní soud uvádí, že ji nepovažuje za opodstatněný a adekvátní prostředek ochrany stěžovatelových práv, neboť napadá rozhodnutí, která již sice nabyla právní moci, ale jejichž dopad do sféry ústavně chráněných práv stěžovatele je zvratitelný, neboť výkon rozhodnutí nařízený citovaným usnesením soudu prvního stupně (potvrzený soudem odvolacím) může být zastaven i bez zásahu Ústavního soudu. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 45 E 871/2002 totiž vyplývá (č.l. 55) a stěžovatel to v odůvodnění ústavní stížnost sám uvedl, že dne 5. 6. 2003 podal návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, o němž dosud nebylo rozhodnuto. Za tohoto stavu tudíž nejsou vyčerpány všechny procesní prostředky, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje, takže je v této části ústavní stížnost nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o ÚS.
Aniž by Ústavní soud jakkoliv předjímal obsah rozhodnutí o uvedeném návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí, je toho názoru, že při posuzování otázky, zda exekuční titul nabyl právní moci, nebude se soud (soudy) rozhodující o stěžovatelově návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí moci vyhnout zhodnocení již výše uvedené skutečnosti, tedy že stěžovateli byl v nalézacím řízení ustanoven opatrovník, i když soud měl ve spisu k dispozici adresu, na kterou bylo možno doručovat (Olomouc,), nicméně žádný pokus o doručení zásilky na tuto adresu však neučinil; je v jurisdikci obecných soudů, aby při tomto hodnocení postupovaly způsobem ústavně konformním.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, dílem jako návrh podaný opožděně a dílem jako návrh nepřípustný, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2004
JUDr. Miloslav Výborný
soudce zpravodaj