ECLI:CZ:US:2009:4.US.682.09.1
sp. zn. IV. ÚS 682/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele J. A. H., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, AK se sídlem Komenského 241, 500 02 Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009 č. j. 28 Cdo 4983/2008-252 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel shora označená rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces, jež mu je garantováno ustanovením čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále se stěžovatel domáhal určení, že bylo porušeno jeho práva vlastnit majetek, jež je mu zaručeno ustanovením čl. 1 odst. 1 Prvního dodatkového protokolu k Úmluvě. Porušení těchto práv namítal stěžovatel samostatně i ve spojení s čl. 14 Úmluvy (zákaz diskriminace). Stěžovatel tvrdil rovněž porušení práva na zákonného soudce ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny a zpochybňoval nezávislost Nejvyššího soudu.
Porušení čl. 1 odst. 1 Prvního dodatkového protokolu k Úmluvě spatřoval stěžovatel v tom, že v důsledku interpretace restitučních předpisů, jež zapovídá možnost domáhat se ochrany vlastnického práva podle obecných občanskoprávních předpisů, došlo k vyvlastnění. Podmínky pro vyvlastnění přitom splněny nebyly. Stěžovatel se cítí být diskriminován ve vztahu k některým dalším žadatelům o navrácení majetku, neboť v minulosti soudy zastávaly výklad, podle nějž je postup dle obecných občanskoprávních předpisů možný.
Právo na zákonného soudce bylo dle stěžovatele porušeno tím, že věc projednával "restituční" 28. senát místo 22. senátu, byť jde o případ související s dědickým řízením. Rozporný s právem na zákonného soudce je i postup Nejvyššího soudu, který nepoložil předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru, ačkoliv stěžovatel takovou otázku nastolil. Konkrétně stěžovatel tvrdil, že stanovisko sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 je obstrukcí proti dosažení cílů jednoho Evropské unie - volného pohybu kapitálu.
Nejvyšší soud nelze podle stěžovatele ve vztahu k projednávané věci označit za nezávislý, neboť nejméně dva členové rozhodujícího senátu (J. R. a L. D.) byli v minulosti členy KSČ. Soudce, který byl členem tak zavrženíhodné a zločinné organizace, se nemůže podílet na rozhodování sporů, jež mají původ v době totality.
II.
Obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
III.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel v podstatě polemizuje s aplikací závěrů obsažených v citovaném rozsudku velkého senátu občanského právního kolegia a v plenárním stanovisku Ústavního soudu na svou věc. Ústavnímu soudu však nezbývá než právě na toto stanovisko (ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05), publikované jako Sdělení č. 477/2005 Sb., dle něhož žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, poukázat.
V judikatuře Ústavního soudu se sice objevily tendence zmírnit dopad stanoviska sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 2477/08 či I. ÚS 428/06), avšak ty nemohou nalézt uplatnění v projednávané věci. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2477/08 byl akcentován čl. 8 Úmluvy, a proto bylo rozhodnuto, že stanovisko nedopadá na uzurpaci majetku ryze osobního charakteru, jakým je rodinná hrobka s ostatky rodinných předků, jelikož takovým aktem je - byť prostřednictvím zásahu do práva vlastnického - dotčeno i základní právo na rodinný život. V nálezu sp. zn. I ÚS 428/06 se pak stěžovatel svých nároků podle restitučního zákona domáhal, avšak orgány veřejné moci v restitučním řízení autoritativně konstatovaly, že ve věci nelze aplikovat zákon č. 229/1991 Sb.; stěžovatel byl označen za osobu, která není oprávněnou osobou ve smyslu tohoto zákona, a byl odkázán na řešení podle obecných právních předpisů. Za takové situace by tudíž neposkytnutí ochrany v řízení podle obecných předpisů občanského práva vedlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
V projednávané věci se však nevyskytly okolnosti, jež by snesly srovnání se skutkovým stavem v citovaných nálezech a odůvodňovaly by tudíž jednorázové "prolomení" stanoviska sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05.
Výše uvedeným stanoviskem byl tedy při rozhodování této ústavní stížnosti IV. senát Ústavního soudu vázán, a to přesto, že soudce zpravodaj v nyní projednávané věci pro citované stanovisko nehlasoval, publikoval k němu svůj nesouhlas a ani dnes nemá důvod takto vyjádřený disent přehodnocovat. Jak totiž bylo zřetelně vyjádřeno v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 11/02: " (...) nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR)" (Sb. n. u., sv. 30, str. 309).
Ústavní soud neshledal, že by v projednávané věci došlo k porušení práva na zákonného soudce. Nejvyšší soud přesvědčivě odůvodnil, proč se rozhodl předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru nepoložit a Ústavní soud nemá proti jeho názoru žádných ústavněprávních námitek. Zároveň je třeba odmítnout, že by ve věci rozhodoval nesprávný senát dovolacího soudu. Ústavnímu soudu je z úřední činnosti známo, že 28. senát Nejvyššího soudu je určen mj. k projednávání dovolání v řízení o určení vlastnictví k nemovitosti, pokud jde o nároky, které svou právní povahou a obsahem souvisejí s nároky upravenými restitučními předpisy.
Ani pokud jde o námitku stran nezávislosti Nejvyššího soudu, nemůže Ústavní soud stěžovateli přitakat. Otázku, kdo není oprávněn zastávat určitou funkci v souvislosti se svou činností za minulého režimu, řeší zákon č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů. Uvedený zákon zakotvuje princip, podle nějž prosté členství v KSČ není skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu. Míru nezávislosti soudce (např. i s ohledem na jeho bývalé angažmá v KSČ) je tudíž nutno posuzovat v každém případě s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem. Podle názoru Ústavního soudu nelze z bývalého členství určité osoby v KSČ bez dalšího dovozovat, že by nemohla nezaujatě posoudit restituční případy, byť jde o případy, které mají - stěžovatelovými slovy - "původ ve zločinech komunismu". Nadto Ústavní soud připomíná, že stěžovatel - ač měl k takovému postupu příležitost - nevznesl v průběhu dovolacího řízení námitku podjatosti a tento argument používá až v ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že podmínky pro změnu vlastní judikatury dle přesvědčení senátu nejsou dány, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. září 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu