infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12.12.2005, sp. zn. IV. ÚS 689/05 [ nález / WAGNEROVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 225/39 SbNU 379 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2005:4.US.689.05

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K odůvodnění rozhodnutí soudu o dalším trvání vazby

Právní věta Každý zákonem předvídaný zásah do základních práv je třeba odůvodnit tak, aby z odůvodnění vyplýval účel, pro který je základní právo (v projednávaném případě osobní svoboda) omezováno, přičemž účel omezení Listina základních práv a svobod buď u některých základních práv výslovně vymezuje (např. udržení veřejného pořádku, ochrana zdraví, mravnosti nebo veřejné bezpečnosti), anebo předvídá, že účel omezení vymezí zákonodárce v zákonu, na jehož vydání odkazuje. Přitom ponechává prima facie diskreci při výběru účelů zákonodárci. To je také případ ustanovení čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod, které předvídají úpravu účelu omezení osobní svobody vazbou stanovenou trestním řádem. V daném případě jde o ustanovení §67 a §71 odst. 6 trestního řádu, které vymezují účel legitimního omezení osobní svobody. Jako v případě každého omezení základního práva, tak i v tomto případě je třeba trvat na tom, že jednak musí být z odůvodnění napadeného rozhodnutí řádnost postupu při omezování osobní svobody seznatelná, a to ve smyslu zdůvodnění aplikovatelnosti ustanovení trestního řádu, na jejichž základě má být osobní svoboda omezena v návaznosti na zjištěný skutkový stav, a dále musí soud v odůvodnění zdůvodnit, že jde o omezení osobní svobody, které je, opět v návaznosti na zjištěný skutkový stav, přiměřené.

ECLI:CZ:US:2005:4.US.689.05
sp. zn. IV. ÚS 689/05 Nález Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Vlasty Formánkové - ze dne 12. prosince 2005 sp. zn. IV. ÚS 689/05 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů H. B. a O. L. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. září 2005 sp. zn. 4 To 66/2005, jímž bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. srpna 2005 č. j. 50 T 1/2005-1927, kterým byli stěžovatelé a další obžalovaný propuštěni z vazby na svobodu, a nově rozhodnuto tak, že se stěžovatelé i další obžalovaný ponechávají i nadále ve vazbě . I. Postupem porušujícím čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 2005 sp. zn. 4 To 66/2005 porušeno základní právo stěžovatelů garantované čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Proto se toto usnesení ruší. Odůvodnění: I. Včas zaslanou ústavní stížností splňující všechny formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále též "vrchní soud"), neboť se domnívají, že jím byly porušeny jejich základní práva a svobody garantované čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výše citovaným usnesením bylo z podnětu stížnosti státního zástupce částečně zrušeno ve výroku pod bodem I usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2005 č. j. 50 T 1/2005-1927, kterým byli stěžovatelé a další obžalovaný propuštěni z vazby na svobodu, a nově stížnostní soud rozhodl, že podle §71 odst. 4, odst. 6 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") se stěžovatelé i další obžalovaný ponechávají i nadále ve vazbě . Stěžovatelé v podané ústavní stížnosti jednak namítají, že výrok Vrchního soudu v Olomouci v sobě obsahuje fakticky dvě rozhodnutí, tj. rozhodnutí o stížnosti státní zástupkyně a následně i rozhodnutí o dalším ponechání stěžovatelů ve vazbě. Stěžovatelé jsou toho názoru, že taková dvě rozhodnutí nelze shrnout do jednoho výroku nejen proto, že jde o rozhodnutí pojmově odlišná, ale zejména proto, že prvé rozhodnutí je druhoinstanční, kdežto následné rozhodnutí o prodloužení vazby je rozhodnutím prvoinstančním. Jak dodávají, proti rozhodnutí o stížnosti samozřejmě další opravný prostředek není přípustný, nicméně proti rozhodnutí o ponechání ve vazbě naopak opravný prostředek ve formě stížnosti přípustný je. Pokud tedy rozhodl stížnostní soud o prodloužení vazby, aniž by takové rozhodnutí šlo napadnout řádným opravným prostředkem, mají stěžovatelé za to, že tímto postupem byla porušena jejich základní práva garantovaná čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny. Dále stěžovatelé poukazují na to, že nebyli před vydáním citovaného usnesení slyšeni před soudem, resp. nebyla jim dána možnost se za přítomnosti právního zástupce vyjádřit k vazebním důvodům, a obecně pojaté odůvodnění rozhodnutí o jejich ponechání ve vazbě je protiústavní. Proto navrhují, aby Ústavní soud v záhlaví citované usnesení zrušil. Za dalšího účastníka řízení, Vrchní soud v Olomouci, se vyjádřil v předmětné věci rozhodující předseda senátu JUDr. S. U., který uvedl, že se stížnostní soud neztotožnil s propuštěním stěžovatelů z vazby na svobodu. Protože soud prvního stupně takto musel podle zákona postupovat, nezbylo vrchnímu soudu, než ve smyslu §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. sám ve věci rozhodnout a ponechat stěžovatele ve vazbě, tzn. jako stížnostní soud nahradil napadený výrok jiným. K námitce stěžovatelů stran absence jejich slyšení uvedl předseda senátu, že stížnostní soud rozhodoval z podnětu stížnosti státního zástupce, nikoli stěžovatelů, a s ohledem na jejich možnost vyjádřit své stanovisko k podanému opravnému prostředku, čehož nevyužili, neshledal stížnostní soud takový výslech za potřebný z hlediska posouzení stížnosti státního zástupce. Předseda senátu dále ve svém vyjádření uvedl, že v projednávané trestní věci bylo opakovaně o vazbě stěžovatelů rozhodováno jak soudem prvního stupně, tak i stížnostním soudem, a to vždy s uvedením a odůvodněním důvodů vazby u stěžovatelů, které po celé řízení zůstaly nezměněné, a jako jediná změna ve věci pro posouzení existence vazebních důvodů u stěžovatelů byl zprošťující výrok rozsudku soudu prvního stupně, k němuž stížnostní soud ve svém usnesení zaujal stanovisko. Proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl nebo odmítl. II. S ohledem na to, že trestní řízení vedené proti stěžovatelům nebylo dosud pravomocně skončeno a soudní spis se nachází u odvolacího soudu, vyžádal si Ústavní soud pouze kopie rozhodnutí vydaných v rámci předmětného trestního řízení. Z nich zjistil následující. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 6. 5. 2004 sp. zn. 70 Nt 3593/2004 byli stěžovatelé a další obvinění vzati do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) tr. ř. Krajský státní zástupce v Brně podal dne 19. 1. 2005 pod sp. zn. 3 KZv 28/2004 obžalobu na stěžovatele a další obviněné, v níž jim klade za vinu, že se dopustili jednání v obžalobě popsaného pod bodem 2, a to jako členové organizované skupiny, přičemž v tomto jednání stěžovatelů krajský státní zástupce spatřoval pokus trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1 trestního zákona (dále jen "tr. zák.") a §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák. spáchaný stěžovateli jako členy organizované skupiny, a dále pak státní zástupce kladl stěžovateli H. B. za vinu, že se dopustil dalšího jednání popsaného v bodě 3 obžaloby, v němž je spatřován trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2005 sp. zn. 50 T 1/2005 byli stěžovatelé podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby ze skutku, v němž byl spatřován trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák. ve fázi pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., a to spáchaný stěžovateli jako členy organizované skupiny, a dále byl stěžovatel H. B. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby ze skutku, v němž byl spatřován trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. V odůvodnění rozsudku ve vztahu k prvnímu skutku soud prvního stupně uvedl, že se nepodařilo vyvrátit obhajobu stěžovatelů. Jak dále uvedl soud prvního stupně, v podstatě jediným důkazem, který stěžovatele usvědčoval, byla v přípravném řízení výpověď dalšího obviněného (M. K. D.), který ji učinil před soudcem rozhodujícím o návrhu státního zástupce na vzetí do vazby. Soud však konstatoval, že tento obviněný v průběhu trestního stíhání tuto výpověď měnil, a vzhledem k dalším skutečnostem považuje soud tuto osobu za nevěrohodnou. Prvostupňový soud dále uvedl, že tato výpověď byla důkazem zcela ojedinělým, osamoceným, bez jakékoli návaznosti či podpory byť důkazů nepřímých. S poukazem na výše uvedené úvahy týkající se osoby obžalovaného D. a jeho výslechů dospěl soud k závěru, že se nepodařilo vyvrátit obhajobu stěžovatelů, která koresponduje se záznamy o sledování a ostatně i s výpovědí svědka A. J. a se záznamy o zadržení stěžovatelů. Vzhledem k tomu, že přetrvávaly pochybnosti o jejich vině, soud, veden zásadou in dubio pro reo, nemohl rozhodnout jinak, než tyto osoby zprostit obžaloby v plném rozsahu s tím, že skutek tak, jak jim byl kladen za vinu, se vůbec nestal" (viz citovaný rozsudek, str. 44). Ústavní soud dále zjistil, že posledním rozhodnutím o vazbě před vynesením výše citovaného rozsudku bylo usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2005 č. j. 50 T 1/2005-1802, kterým byli stěžovatelé podle §71 odst. 6 tr. ř. ponecháni i nadále ve vazbě, resp. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 7. 2005 sp. zn. 4 To 52/2005, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatelů proti citovanému usnesení. Vazební důvod dle §67 písm. a) tr. ř. spatřovaly obecné soudy v tom, že stěžovatelé jsou stíhání za zvlášť závažný úmyslný trestný čin, resp. pokus obecně nebezpečného charakteru, za který jim reálně hrozí uložení vysoké trestu odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby od 2 do 10 let, resp. od 8 do 12 let, jsou cizími státními příslušníky, a byť mají na území České republiky povolen pobyt, v souvislosti s předpokládanou citelnou sankcí, jež jim hrozí, je dána důvodná obava, že uprchnou (i s ohledem na chování stěžovatelů při jejich zadržení). Důvod pro tzv. vazbu předstižnou pak obecné soudy shledaly v tom, že ze spisového materiálu vyplývají i takové poznatky, že stěžovatelé měli tvořit organizovanou skupinu zabývající se prodejem omamných látek a že do budoucna si také chtějí zajistit další odbyt velkého množství této látky, resp. že je dána obava z toho, že by stěžovatelé s ohledem na jejich finanční situaci i vysokou ziskovost předmětné trestné činnosti v případě propuštění na svobodu mohli trestnou činnost opakovat. V den vyhlášení výše citovaného rozsudku, kterým byli stěžovatelé nepravomocně zproštěni obžaloby, vydal Krajský soud v Brně usnesení č. j. 50 T 1/2005-1927, kterým byli stěžovatelé podle §72 odst. 2 písm. a) tr. ř. propuštěni z vazby na svobodu. V odůvodnění tohoto usnesení soud uvedl, že s ohledem na zprošťující rozsudek ve věci pominuly důvody vazby a nejsou dále důvody k tomu, aby stěžovatelé byli ve vazbě drženi. Navíc soud konstatoval, že u stěžovatelů nehrozí ani za předpokladu, že rozsudek dosud není pravomocný, že by utekli, skrývali se či trestnou činnost opakovali. Proti citovanému usnesení státní zástupkyně podala stížnost, o níž rozhodl v záhlaví citovaným usnesením Vrchní soud v Olomouci tak, že jej částečně zrušil ve výroku pod bodem I, podle něhož byli stěžovatelé propuštěni z vazby na svobodu, a nově rozhodl tak, že je ponechal ve vazbě. V odůvodnění usnesení stížnostní soud uvedl, že do data rozhodování o stížnosti státní zástupkyně dosud nedošlo k písemnému vyhotovení rozsudku, kterým byli stěžovatelé zproštěni v celém rozsahu obžaloby, takže nebylo možno přezkoumat, jakým způsobem soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy, jakými úvahami se přitom řídil a k jakým závěrům dospěl. Dále stížnostní soud uvedl, že nelze vyloučit, že odvolací soud může podanému odvolání státní zástupkyně vyhovět. Za daného stavu by proto propuštění stěžovatelů z vazby na svobodu bylo předčasné, když navíc u nich je shledána existence vazebních důvodů podle §67 písm. a), c) tr. ř. tak, jak o nich bylo pojednáno v předcházejících rozhodnutích soudu prvního stupně i soudu vrchního. V tomto směru stížnostní soud na tato rozhodnutí v celém rozsahu odkázal. Dále soud uvedl, že i v tomto stadiu trestního řízení hrozí, že propuštěním stěžovatelů na svobodu bude zmařeno či podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení tak, jak je tento účel vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. III. Ustanovením čl. 8 odst. 1 Listiny se zaručuje každému osobní svoboda. Dle ustanovení čl. 8 odst. 2 věty první Listiny nesmí být nikdo stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Ustanovení odstavce 2 tak vytváří prostor a zároveň stanoví hranice pro omezení osobní svobody. Zbavením svobody ve smyslu tohoto ustanovení je třeba rozumět odnětí, resp. omezení osobní svobody. Omezením osobní svobody je bezesporu i rozhodnutí o vzetí do vazby či o prodloužení jejího trvání, které předvídá čl. 8 odst. 5 Listiny, v němž je stanoveno, že nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Každý zákonem předvídaný zásah do základních práv je třeba odůvodnit tak, aby z odůvodnění vyplýval účel, pro který je základní právo (v daném případě osobní svoboda) omezováno, přičemž účel omezení Listina buď u některých základních práv výslovně vymezuje (např. udržení veřejného pořádku, ochrana zdraví, mravnosti, veřejné bezpečnosti), anebo předvídá, že účel omezení vymezí zákonodárce v zákonu, na jehož vydání odkazuje. Přitom ponechává prima facie diskreci při výběru účelů zákonodárci. To je také případ ustanovení čl. 8 odst. 2, odst. 5 Listiny, které předvídají úpravu účelu omezení osobní svobody vazbou stanovenou trestním řádem. V daném případě jde o ustanovení §67 a §71 odst. 6 tr. ř., které vymezují účel legitimního omezení osobní svobody. Jako v případě každého omezení základního práva, tak i v tomto případě je třeba trvat na tom, že jednak musí být z odůvodnění napadeného rozhodnutí řádnost postupu při omezování osobní svobody seznatelná, a to ve smyslu zdůvodnění aplikovatelnosti ustanovení trestního řádu, na jejichž základě má být osobní svoboda omezena v návaznosti na zjištěný skutkový stav, a dále musí soud v odůvodnění zdůvodnit, že jde o omezení osobní svobody, které je, opět v návaznosti na zjištěný skutkový stav, přiměřené. Ústavní soud dále konstatuje, že v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů je oprávněn zasáhnout tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku. Ústavní soud si je ovšem vědom toho, že to jsou především obecné soudy, které jsou povolány k výkladu zákonných znaků konkrétních skutečností (viz návětí §67 tr. ř.) vztahujících se k důvodům vazby a které při důkladné znalosti skutkových okolností jakož i důkazní situace mají povinnost v každém stadiu trestního řízení posoudit, zda je další trvání vazby opatřením skutečně nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Pokud jde o institut vazby, resp. právní obsah tohoto institutu, Ústavní soud se již v minulosti ve své judikatuře vyjádřil, že obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Takové omezení za podmínky presumpce neviny umožňují orgánům činným v trestním řízení uskutečnit a ukončit toto řízení, jehož primárním účelem přitom není jenom "spravedlivé potrestání pachatele", ale i "fair proces" [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 46, str. 57; vyhlášen pod č. 214/1994 Sb.)]. IV. Po provedeném řízení Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud zdůrazňuje, že vazba představuje výjimečné opatření týkající se omezení osobní svobody a má být uložena pouze tehdy, neexistuje-li jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být vazba nařízena. Ve vazebních rozhodnutích je potřeba zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Právě požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného rozhodnutí vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti na §125 tr. ř.). Ústavní soud již v minulosti uvedl, že povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jímž je omezena osobní svoboda, není v souladu s ústavním pořádkem České republiky (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 103/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 17, str. 125). Jak Ústavní soud zjistil, výše citovaný požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí napadené usnesení nesplňuje. Odůvodnění dalšího ponechání stěžovatelů ve vazbě se omezuje pouze na konstatování, že "jejich propuštěním na svobodu bude zmařeno či podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení", a odkazem na předešlá vazební rozhodnutí. Přitom Ústavní soud nemohl přehlédnout ustanovení §71 odst. 6 tr. ř., podle kterého, rozhoduje-li soud o ponechání obviněného ve vazbě, je třeba, aby k obecným důvodům vazby dle §67 tr. ř. přistoupily další podmínky, které musí být splněny současně, a to, že ani v prodloužené lhůtě nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných vážných důvodů trestní stíhání skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. Z napadeného usnesení je však zřejmé, že se vrchní soud nejenže nezabýval konkrétními vazebními důvody dle §67 tr. ř. (pouze odkázal na dřívější rozhodnutí), avšak z odůvodnění jeho rozhodnutí vůbec nevyplývá, že by se zabýval výše citovanou obligatorní podmínkou stran obtížnosti věci. Nekonkrétní odůvodnění, v němž zcela absentují úvahy o nemožnosti nahradit vazbu mírnějšími prostředky a o nutnosti omezení osobní svobody v čase, kdy je o něm rozhodováno, navíc bez přihlédnutí a zhodnocení podmínek v §71 odst. 6 tr. ř., je s ohledem na ústavněprávní zákaz libovůle (čl. 2 odst. 2 Listiny) zásahem do základního práva stěžovatelů nebýt omezován na svobodě jinak než z důvodů, které stanoví ústavně konformně vyložený zákon. K tomu Ústavní soud připomíná i ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které je "pokračování omezení osobní svobody ospravedlněno pouze tehdy, existují-li specifické indikace skutečné potřeby veřejného zájmu, které, nehledě na presumpci neviny, převáží nad principem respektování osobní svobody" (srov. např. rozhodnutí ve věci Letellier proti Francii ze dne 26. 6. 1991 nebo Muller proti Francii ze dne 17. 3. 1997 nebo Jecius proti Litvě ze dne 31. 7. 2000). Jak dále vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, "trvání podezření je podmínkou sine qua non pro zákonnost pokračování vazby, ale po určité době samo o sobě více nepostačuje. V takových případech musí soud určit, zda existují jiné (relevantní a dostačující) důvody předložené orgány činnými v trestním řízení, které by ospravedlnily toto pokračující odnětí svobody" (rozhodnutí ze dne 7. 4. 2005 ve věci Rokhlina proti Rusku). Z citovaného vyplývá, že vrchní soud rozhodující o stížnosti státní zástupkyně, resp. o dalším ponechání stěžovatelů ve vazbě, byl povinen zkoumat, zda pokračující omezení osobní svobody stěžovatelů je ve vztahu proporcionality k ústavně konformnímu veřejnému zájmu na účinném stíhání trestné činnosti. Jak ovšem Ústavní soud z napadeného usnesení zjistil, stížnostní soud se tomuto posouzení zcela vyhnul a jeho rozhodnutí není založeno ani na analýze jiných relevantních faktů. Ústavní soud uvádí, že podezření, že stěžovatelé spáchali v obžalobě popsané trestné činy, mohlo v počáteční fázi trestního řízení dostačovat jako předpoklad vazby, avšak v žádném případě nemůže přetrvávající podezření, navíc "meritorně a procesně oslabené" zprošťujícím, byť nepravomocným, rozsudkem, být dostačujícím a relevantním důvodem pro jejich další ponechání ve vazbě, není-li zesíleno jinak, což by ovšem musel soud v rozhodnutí odůvodnit. Ústavní soud se nemohl ani ztotožnit se závěrem stížnostního soudu stran předčasnosti propuštění stěžovatelů odůvodněným možným vyhověním odvolání podaného státní zástupkyní v neprospěch stěžovatelů. Důvod pro prodloužení vazby spočívající v takovém zcela neodůvodněném hypotetickém závěru je zcela libovolný, odporující čl. 8 odst. 2, odst. 5 Listiny nejen tím, že rozšiřuje nad zákonný rámec důvody pro omezení osobní svobody, ale také tím, že klade stěžovatelům k tíži implicitně předpokládanou neschopnost soudu prvního stupně vyvrátit jejich obhajobu. Tímto postupem bylo napadeným rozhodnutím porušeno základní právo stěžovatelů garantované čl. 8 odst. 1 Listiny. Na základě uvedených skutečností Ústavní soud dospěl po provedeném řízení bez nařízení ústního jednání se souhlasem účastníků (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) k závěru, že postupem Vrchního soudu v Olomouci porušujícím čl. 2 odst. 2 Listiny došlo k zásahu do základního práva stěžovatelů garantovaného čl. 8 odst. 1 Listiny, a proto v záhlaví citované rozhodnutí dle ustanovení §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zrušil.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2005:4.US.689.05
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 689/05
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 225/39 SbNU 379
Populární název K odůvodnění rozhodnutí soudu o dalším trvání vazby
Datum rozhodnutí 12. 12. 2005
Datum vyhlášení 20. 12. 2005
Datum podání 25. 10. 2005
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Wagnerová Eliška
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 8 odst.1, čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §67 písm.a, §67 písm.c, §71 odst.4, §71 odst.6, §125
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci zákonem)
Věcný rejstřík vazba/prodloužení
vazba/důvody
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-689-05
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 50940
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-14