ECLI:CZ:US:2004:4.US.73.03
sp. zn. IV. ÚS 73/03
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. P., zastoupeného Mgr. M. S., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. listopadu 2002, sp. zn. 7 Tdo 903/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. června 2002, sp. zn. 5 To 4/2002, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. června 2001, sp. zn. 37 T 2/2001, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Olomouci, a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství v Brně a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 31. ledna 2003 byla Ústavnímu soudu doručena, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, doplněná podáním dne 19. března 2003. Stěžovatel v ní brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání do rozsudku vrchního soudu, kterým byl zrušen rozsudek soudu prvého stupně a stěžovatel byl nově odsouzen pro rozsáhlou majetkovou trestnou činnost dle ustanovení §250 odst. 1 a 3 lit. b) trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Stěžovatel, v současné době ve výkonu trestu, žádá Ústavní soud o zrušení rozsudků výše označených vyšších soudů činných v trestním řízení.
Odvolací soud v rozsudku, který zcela potvrdil závěry soudu prvního stupně o vině a rozhodl jen o snížení trestu s ohledem na mezitím přijatou změnu trestních sazeb, konstatoval, že navrhované důkazy by nepřinesly nic nového. Stěžovatel je přesvědčen, že odvolací soud zcela pominul důkazy svědčící v jeho prospěch, které by vyvrátily tvrzení, že jeho jednání s klienty bylo podvodné. Nebyl proveden ekonomický znalecký posudek, který by osvětlil jeho úspěšné podnikání, které vylučuje motivaci k trestné činnosti. Dále nebyl, jak navrhoval, proveden psychiatrický znalecký posudek, jež by měl dokázat jeho psychickou labilitu, kterou zakrýval sebejistotou. Poukazuje na v mládí prodělanou meningitidu, zproštění vojenské služby a stávající sluchové halucinace. Příbuzní rovněž trpí psychickými chorobami. Odvolací soud nezohlednil vše, co vykonal pro zákazníky a jednostranně jej označil za podvodníka. Další námitky stěžovatele se týkají jednotlivých případů trestné činnosti, za kterou byl odsouzen. Odvolacím soudem nebyli připuštěni navržení svědci, kteří měli dokázat, že jednal v zájmu svých klientů a usiloval o získání bankovních úvěrů, jmenovitě Ing. K., pracovnice ostravské pobočky HypoVereinsbank. V případě transakcí s M. F. a J. P. byla prokázána způsobilost dodat dřevo z lesních porostů, neboť měl dohodu s panem M.. U transakcí s L. L., P. aj., soud nepřihlédl k zápočtům pohledávek. Nesprávně byla soudem vyhodnocena jako podvod jeho transakce s Ing. P., neboť došlo k (stížností neupřesněnému) postoupení pohledávky. Jeho stavební aktivity vůči firmám J.-T., G., KMH S., K.-M., L., byly legální, jednal se stavebním úřadem, nechal vyhotovit posudky a projekty. Byl přesvědčen, že společně odsouzený P. má k dispozici investiční finance. V případu paní V. připouští, že neměl oprávnění podnikat ve stavebnictví a své jednání zdůvodňuje výše popsanou chorobou. Stavební činnost však prováděl a jen kvůli zatčení v ní nepokračoval.
Dovolací soud svým odmítacím usnesením měl stěžovateli odepřít právo na soudní ochranu a možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu zaručeného v čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nejvyšší soud ČR odmítl jeho dovolání z důvodu, že uvedené dovolací důvody jsou formální, avšak on usiluje o přehodnocení skutkových zjištění. Ta jsou totiž podle stěžovatele nesprávně právně posouzena.
K věci se na základě výzvy vyjádřil účastník - Nejvyšší soud ČR - prostřednictvím předsedy senátu 7 Tdo. Ten uvedl, že stěžovatel dovoláním usiluje dosáhnout přezkumu skutkových zjištění. Dovolací důvod dle §256b trestního řádu tak dán není. Nejvyšší soud ČR poukázal na své usnesení o odmítnutí dovolání. Poukázal přitom na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 13. prosince 2002, sp. zn. 1 Nzo 680/2002, podle kterého námitky, týkající se skutkových zjištění, uplatněné v dovolání jsou irelevantní.
Za Vrchní soud v Olomouci se vyjádřil předseda senátu 5 To, který ve svém vyjádření zrekapituloval rozsudky, jimiž byl stěžovatel odsouzen, jakož i obsah ústavní stížnosti. Podanou ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Byly dodrženy zákonné zásady trestního procesu dle §2 odst. 5 a 6 trestního řádu. V podstatě všemi námitkami se obecné soudy již zabývaly a řádně je vypořádaly. Ústavní stížnost by Ústavní soud měl proto zamítnout. Vrchní soud souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
K ústavní stížnosti se vyjádřil rovněž vedlejší účastník - Nejvyšší státní zastupitelství, prostřednictvím Nejvyšší státní zástupkyně. Ta zrekapitulovala průběh trestního řízení, jehož výsledky stěžovatel napadá ústavní stížností, zejména důvody odmítavého usnesení Nejvyššího soudu. Podstatou stížnosti je námitka neúplného dokazování a následného nesprávného hodnocení. Nejvyšší státní zastupitelství připomíná dovolání jako nový mimořádný opravný prostředek, zavedený v trestním řízení soudním zákonem č. 265/2001 Sb. Záměrem zavedení dovolání bylo umožnit obviněnému v rámci spravedlivého procesu dosáhnout nápravy v zákoně výčtově vymezených vad pravomocných rozhodnutí. Tomu ovšem dle nejvyšší státní zástupkyně neodpovídá judikatura Nejvyššího soudu. Dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je Nejvyšším soudem vykládán mimořádně úzce. Tento výklad neumožňuje uplatnit takovou právní vadu, která je důsledkem nesprávného skutkového zjištění, s odůvodněním, že dovolání není nástrojem nápravy vad skutkových. Tím se institut vrací k problematickému, již odmítnutému institutu stížnosti pro porušení zákona. Praxe Nejvyššího soudu tak představuje odepření práva na účinné opravné prostředky dle čl. 13 Úmluvy. Nesprávné zjištění skutkového stavu totiž má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv na nesprávné právní posouzení skutku. Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhuje, aby Ústavní soud stížnosti nálezem vyhověl a usnesení Nejvyššího soudu ČR zrušil pro rozpor s čl. 96 Ústavy, čl. 37 odst. 3 Listiny (rovnost účastníků řízení) a čl. 6 Úmluvy zrušil.
Vrchní státní zástupce ve svém sdělení nevyužil možnosti se ke stížnosti vyjádřit, pouze požádal o doručení rozhodnutí.
Ústavní soud po seznámení se s veškerými podklady dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud své rozhodnutí o ústavní stížnosti opírá o zkoumání obsahu trestního spisu, zejména protokolu o veřejném zasedání odvolacího soudu, a o hodnocení pojetí dovolání pro nesprávné právní posouzení Nejvyšším soudem z pohledu ústavních a mezinárodních základních práv na soudní ochranu, spravedlivý proces a přístup k opravným prostředkům. Ústavní soud zjistil, že námitky, uplatněné v ústavní stížnosti, stěžovatel uplatnil již v odvolání. S nimi se, jak Ústavní soud zjišťuje z rozsudku, odvolací soud dostatečně vypořádal, především se vyrovnal s nespokojeností stěžovatele s posouzením řady jednání jako trestných činů podvodu. Odvolací soud přesvědčivým způsobem ve svém rozsudku vysvětlil, proč jednotlivá jednání stejně jako soud prvního stupně považuje za podvody, přičemž poukazuje rovněž na rozpornost obhajoby (poukaz na dobrý stav podnikatelských činností stěžovatele, hodnocených jako podvody, a zároveň snahu řešit finanční obtíže otevřeností k přijímání finančních záloh od dalších zákazníků). Odvolací soud se rovněž dostatečně vypořádal s tvrzením o snížené rozpoznávací a ovládací schopnosti stěžovatele, zapříčiněné údajně závažným onemocněním v minulosti.
Ústavní soud není, jak již zdůraznil mnohokrát ve své judikatuře, třetí, popř. čtvrtou opravnou instancí, která provádí plný přezkum rozhodnutí obecných soudů. Jeho zásah je, s ohledem na jeho povolání k ochraně ústavně, popř. mezinárodně zaručených základních práv, možný jedině v případě flagrantního porušení základních práv, svobod a zásad, v trestním řízení pak základních zásad spravedlivého soudního řízení. Skutkové přehodnocení Ústavní soud činí jen tehdy, když shledá výrazný a zásadní nesoulad mezi dokumentací o skutkovém zjišťování na straně jedné a skutkovými závěry na straně druhé, které jsou východiskem pro navazující právní hodnocení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací není už samotným vymezením dovolacích důvodů již uváděným ustanovením trestního řádu povolán k plnému soudním přezkumu rozsudků nižších soudů činných v trestním řízení. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku (§265a odst. 1 trestního řádu) ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem.
Nejvyšší soud jako soud, jenž má usilovat o srovnatelnou soudní praxi sjednocováním judikatury (§14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích), je výše citovaným dovolacím důvodem povolán pouze k opakovanému právnímu hodnocení již, s odhlédnutím od možnosti obnovy řízení, zjištěného skutkového stavu, a to v prvé řadě v těch případech, kdy nemusí adresátům právní úpravy a orgánům činným v trestním řízení být zcela zřejmé, zda lze určité chování obžalovaného podřadit pod zobecňujícím způsobem vymezenou skutkovou podstatu. Smyslem sjednocování trestněprávní judikatury na základě uvedeného dovolacího důvodu je, aby byla definice skutkových podstat trestných činů chápána orgány činnými v trestním řízení co nejpodobněji. Ostatní dovolací důvody postihují závažné procesní závady, které zpravidla představují popření práva na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu. Mnohokrát opakovaná zkoumání skutkového stavu (včetně přípravného řízení trestního orgány exekutivy) už tak výrazně zatěžují svědky, jejichž dostupnost stejně jako věrohodnost jejich výpovědí v běžně zdlouhavém opravném řízení nutně klesá. Neodůvodněný nebo pouze neurčitou argumentací podepřený poukaz na nesprávné právní posouzení musí mít Nejvyšší soud možnost odmítnout (§265i odst. 1 trestního řádu). Je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§256f odst. 1) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 trestního řádu).
Selektivní pojetí dovolání nepředstavuje odepření opravného prostředku v trestním řízení podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Úmluva nežádá, aby bylo zajištěno více opravných prostředků. Požadovaný jeden opravný prostředek je v českém trestním soudním procesu ztělesněn institutem odvolání. Česká republika nemusí mít ve světle Úmluvy žádnou třetí instanci trestního soudnictví. Může ji proto mít (argumentum ad maiori a minus) ustavenu jen pro korekci pouze zákonodárcem vybraných chyb výstupů trestní represe.
Ústavní soud se v této souvislosti musí vypořádat s právním názorem, vysloveným ve svém nálezu ze dne 29. září 2003, sp. zn. IV.ÚS 565/02. Jím vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky, jejíž dovolání podle §265b odst. 1 lit. g) trestního řádu Nejvyšší soud odmítl. Ústavní soud v případu, kdy šlo o odsouzení stěžovatelky za porušení povinností při správě cizího majetku dle §255 odst. 1 trestního zákona, konstatoval, že jedním ze znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu je porušení právem uložené nebo smluvně převzaté povinnosti spravovat cizí majetek. Stěžovatelka v dovolání namítala neexistenci takové právní úpravy a nastolila otázku, zda v jejím případě vůbec byla tato povinnost založena. Šlo tak o námitku hmotně právního charakteru, která spadá pod rozsah dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 lit. g) trestního řádu. Pokud v této věci Nejvyšší soud podané dovolání odmítl, dle Ústavního soudu stěžovatelce odepřel právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny.
Stěžovatel v této ústavní stížnosti však žádá, aby Nejvyšší soud provedl nový přezkum skutkových závěrů. Námitky proti právnímu hodnocení skutkového stavu přitom jak v dovolání, tak ostatně také v ústavní stížnosti, zůstávají ve zcela obecné rovině.
Nejvyšší soud tedy svým usnesením o odmítnutí dovolání základní práva stěžovatele neporušil. Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.předsedkyně senátu