ECLI:CZ:US:2006:4.US.744.05
sp. zn. IV. ÚS 744/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Města Modřice, se sídlem náměstí Svobody 93, Modřice, IČ: 00282103, zastoupeného Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou se sídlem Brno, Cihlářská 19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 119/2006, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2005, sp. zn. 16 Co 264/2005 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. P 397/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 11. 2005, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2005, sp. zn. 16 Co 264/2005 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. P 397/2004, s tím, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práv zaručených ústavním zákonem a mezinárodní smlouvou, konkrétně podle čl. 2 odst. 3 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení namítaných práv stěžovatel spatřoval ve skutečnosti, že Okresní soud Brno-venkov usnesením ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. P 397/2004, ustanovil stěžovatele opatrovníkem O. J., zbavené způsobilosti k právním úkonům, a rozhodl o rozsahu jeho opatrovnických práv a povinností. Stěžovatel podal proti rozhodnutí soudu I. stupně odvolání, které odůvodnil tím, že nemá žádnou kvalifikovanou osobu, jež by mohla jmenovanou řádně zastupovat, zejména však spravovat její majetek, včetně přebírání důchodu. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 29. 8. 2005, sp. zn. 16 Co 264/2005, rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil s tím, že soud I. stupně správně využil možnosti ustanovit pro daný případ tzv. veřejného opatrovníka podle §27 odst. 3 občanského zákoníku.
Stěžovatel podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 7. 3. 2006 rozšířil Ústavní stížnost o návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 119/2006. Tímto napadeným rozhodnutím Nejvyšší soud odmítl podané dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř., neboť směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné. Stěžovatel rovněž podal návrh na přistoupení dalšího účastníka do řízení, a to Nejvyššího soudu v souvislosti s jeho odmítavým rozhodnutím o dovolání a uvedl, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práv zaručených ústavním zákonem a mezinárodní smlouvou i ve smyslu čl. 8 a hlavy sedmé Ústavy (zejména pak čl. 101 odst. 4), jakož i práva na samosprávu podle Evropské charty místní samosprávy, zejména pak čl. 4 odst. 1 a 4. Podle názoru stěžovatele neexistuje žádný zákonný podklad pro to, aby byly obce podle §27 odst. 3 občanského zákoníku bez svého souhlasu ustanovovány za tzv. veřejnoprávní opatrovníky a odkázal na judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. II. ÚS 27/2000, sp. zn. II. ÚS 303/01 a sp. zn. III. 717/01). Pokud se týká napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, považuje stěžovatel za chybný závěr, že usnesení soudu I. stupně o ustanovení opatrovníka a rozsahu opatrovnických práv a povinností není rozhodnutím ve věci samé, nýbrž jde o procesní provedení hmotně právních ustanovení §26 - §30 občanského zákoníku.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijal odvolací soud, který se s konkrétními námitkami stěžovatele, pokud jde aplikaci a interpretaci ustanovení §27 odst. 3 občanského zákona, vyčerpávajícím způsobem vypořádal. Proto Ústavní soud nepovažuje za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
K odkazu stěžovatele na citované nálezy Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 27/2000, sp. zn. II. ÚS 303/01 a sp. zn. III. 717/01) Ústavní soud konstatuje, že tyto nálezy se týkají jiného právního základu a to situace, kdy obecné soudy ustanovily obce opatrovníkem osoby, jejichž pobyt nebyl toho času znám při aplikaci ustanovení §29 o. s. ř. a §29 občanského zákoníku. Při postupu podle citovaných ustanovení nelze ustanovit opatrovníkem účastníka, jehož pobyt není znám, někoho, kdo s tímto ustanovením nesouhlasí. Na druhé straně v nyní posuzované věci Okresní soud Brno-venkov aplikoval ustanovení §27 odst. 3 občanského zákoníku, podle jehož dikce nemůže-li být opatrovníkem ustanoven příbuzný fyzické osoby, která splňuje podmínky pro ustanovení opatrovníkem, ustanoví soud opatrovníkem orgán místní samosprávy, popřípadě jeho zařízení, jestliže je oprávněno vystupovat svým jménem (§18 odst. 1). Jak je uvedeno v Komentáři k občanskému zákoníku k §27 (viz Jehlička, Švestka, Škárová a kol, C. H. BECK 2003, 8. vydání, str. 164), ustanovení veřejného opatrovníka není vázáno na jeho souhlas. Stěžovatelem uvedené judikáty tedy nelze z uvedených důvodů na daných případ aplikovat.
K námitkám stěžovatele týkajícím se ustanovení opatrovníka osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům v souvislosti s veřejnoprávní funkcí obce, k zásahu do jeho práva na samosprávu a k neexistenci zákonného podkladu k rozhodnutí soudu podle §27 odst. 3 občanského zákoníku Ústavní soud konstatuje, že tato tvrzení jsou zcela zmatečná. Jak vyplývá z čl. 99 a čl. 100 Ústavy, obce, které jsou základními územními samosprávnými celky, jsou územními společenstvími občanů, která mají právo na samosprávu. Tuto koncepci přejímá i ustanovení §1 zákona č. 128/2000 Sb. o obcích (dále jen "zákon o obcích"), které charakterizuje obec jako základní územní samosprávné společenství občanů. Ustanovení §2 odst. 1 zákona o obcích pak uvádí, že obec je současně veřejnoprávní korporací, má vlastní majetek a vstupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Ustanovení §2 odst. 2 pak výslovně obci ukládá pečovat o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů a při plnění svých úkolů chránit též veřejný zájem. Z citovaných ustanovení jednoznačně vyplývá povinnost obce chránit a pečovat o potřeby občanů, kteří mají na území obce trvalé bydliště. Pokud pak ustanovení §27 odst. 3 občanského zákoníku direktivně ukládá soudu v případě, že opatrovníkem nemůže být ustanoven příbuzný fyzické osoby a jiná osoba, která splňuje podmínky pro ustanovení opatrovníkem, aby ustanovil opatrovníkem orgán místní samosprávy, tak právě toto citované ustanovení je zákonným podkladem pro rozhodnutí soudu.
Jestliže obecné soudy v daném případě postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a občanského zákoníku, respektovaly příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu si pak je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Ústavou, Listinou a Úmluvou chráněného základního práva.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu s Evropskou chartou místní samosprávy (dále jen "Evropská charta"), neboť tato charta byla přijata zejména za účelem ochrany a realizace ideálů a zásad členských států Rady Evropy s tím, že jednou z metod, jak tohoto cíle dosáhnout, jsou dohody v oblasti správy přihlížejíce k tomu, že místní společenství jsou jedním z hlavních základů jakéhokoliv demokratického zřízení. Článek 3 odst. 1 ČÁSTI I této charty stanoví, že místní samospráva označuje právo a schopnost místních společenství v mezích daných zákonem na svou odpovědnost a v zájmu místního obyvatelstva upravovat a spravovat podstatnou část věcí veřejných. Pokud pak čl. 4 ČÁSTI I stanoví, že základní pravomoci a odpovědnost místních společenství stanoví ústava nebo zákon a toto ustanovení však nebrání, aby se v souladu se zákonem místním společenstvím svěřovaly pravomoci a odpovědnost za konkrétní účely, Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že ve světle shora uvedeného nelze mít za to, že by ustanovení §27 odst. 3 občanského zákoníku bylo v rozporu s ustanoveními Evropské charty.
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku A. B. proti Slovensku, 2003), a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly obecnými soudy porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil.
K návrhu stěžovatele na přistoupení dalšího účastníka řízení Nejvyššího soudu Ústavní soud toliko odkazuje na ustanovení §76 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle kterého účastníky řízení o ústavní stížnosti jsou stěžovatel a státní orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje. Pokud tedy stěžovatel rozšířil ústavní stížnost o rozhodnutí Nejvyššího soudu, stal se Nejvyšší soud účastníkem řízení podle citovaného ustanovení.
Samotné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 119/2006, se meritem věci nezabývalo, neboť důvodem pro odmítnutí dovolání stěžovatele bylo zjištění, že dovolání není přípustné. Ústavní soud neshledal ani oprávněnými námitky stěžovatele k tvrzení Nejvyššího soudu uvedeného v odůvodnění jeho rozhodnutí, že v případě napadeného rozhodnutí soudu I. stupně jde o procesní provedení hmotně právních ustanovení §26 až §30 občanského zákoníku. Obecné soudy totiž postupovaly v souladu v ustanovením §192 odst. 1 a 2 o. s. ř., když předseda senátu je podle citovaných ustanovení povinen postarat se o to, aby byl ustanoven opatrovník osobám, které ho podle zákona musí mít. Podle ustanovení §152 o. s. ř. rozsudkem rozhoduje soud o věci samé. O věci samé soud I. stupně rozhoduje usnesením mimo jiné i v případě rozhodnutí o ustanovení opatrovníka v opatrovnickém řízení (§192 odst. 2). Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, vycházel tento soud v případě posouzení přípustnosti dovolání z ustanovení §236 až §239 o. s. ř., když správně konstatoval, že v případě napadeného rozhodnutí jde o procesní provedení hmotně právních ustanovení §26 až §30 občanského zákoníku. Ústavní soud při přezkumu rozhodnutí dovolacího soudu neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, neboť Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatele zákonu odpovídajícím způsobem zabýval a své závěry o nepřípustnosti dovolání patřičně odůvodnil.
Ústavní soud neshledal právní názory obsažené v odůvodnění napadených rozhodnutí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, rovněž neshledal, že by v činnosti obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu