infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.05.2009, sp. zn. IV. ÚS 786/08 [ usnesení / ŽIDLICKÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2009:4.US.786.08.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2009:4.US.786.08.1
sp. zn. IV. ÚS 786/08 Usnesení Ústavní soud rozhodl dne 28. května 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele B. D., zastoupeného JUDr. Františkem Mozgou, advokátem se sídlem Špitálka 41, Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 8 Ca 412/2007-87 ze dne 24. 1. 2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 27. 3. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 8 Ca 412/2007-87 ze dne 24. 1. 2008. Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl jako podpraporčík Správy jihomoravského kraje, služby dopravní policie, odboru dopravní policie, skupiny silničního dohledu, rozhodnutím ředitele Policie České republiky Správy jihomoravského kraje č. SJMK-2536/2003 ze dne 18. 12. 2003 s účinností ode dne 1. 1. 2004 zařazen do 7. platové třídy, funkce 3.2.1 policejní inspektor. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí, v němž namítal, že mu správně přísluší zařazení do 8. platové třídy, bylo zamítnuto rozhodnutím policejního prezidenta ve věcech služebního poměru č. 326 ze dne 31. 5. 2004. Stěžovatel následně podal podnět k přezkumu výše uvedených rozhodnutí mimo odvolací řízení, na jehož základě ministr vnitra rozhodnutím č. 249/2005 ze dne 15. 11. 2005 rozhodnutí policejního prezidenta zrušil. Policejní prezident poté rozhodnutím ve věcech služebních č. 112 ze dne 11. 1. 2006 znovu rozhodl tak, že odvolání stěžovatele zamítl a rozhodnutí ředitele Policie České republiky Správy jihomoravského kraje č. SJMK-2536/2003 ze dne 18. 12. 2003 jako věcně správné potvrdil. Stěžovatel napadl obě tato rozhodnutí žalobou, jíž městský soud rozsudkem č. j. 8 Ca 33/2005-56 ze dne 28. 6. 2007 vyhověl a obě napadená rozhodnutí pro nezákonnost zrušil. Nejvyšší správní soud na podkladě kasační stížnosti podané Policejním prezidiem České republiky rozsudkem č. j. 3 Ads 113/2007-78 ze dne 29. 11. 2007 rozsudek městského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Městský soud poté rozsudkem č. j. 8 Ca 412/2007-87 ze dne 24. 1. 2008 žalobu stěžovatele jako nedůvodnou zamítl. Posledně uvedené rozhodnutí napadl stěžovatel svou ústavní stížností, v níž namítal, že v řízení před městským soudem došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel městskému soudu vytýkal, že dostatečně nezkoumal, jaké pracovní činnosti stěžovatel reálně vykonával a omezil se toliko na citace obecných ustanovení příslušných předpisů, což činilo jeho rozhodnutí ryze formálním. Stěžovatel měl za to, že městský soud měl za účelem zjištění skutkového stavu provést další dokazování a v případě, že tak neučinil, měl povinnost zdůvodnit, proč navrhované důkazy neprovedl. Dle názoru stěžovatele byl tímto vadným postupem založen krom jiného i extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že městský soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny zákonné předpoklady. Stěžovatel sice s upuštěním od jednání souhlasil, nicméně jeho souhlas se týkal pouze řízení ukončeného pravomocným rozsudkem městského soudu č. j. 8 Ca 33/2005-56 ze dne 28. 6. 2006. Poté, co byl tento rozsudek Nejvyšším správním soudem zrušen a věc byla vrácena městskému soudu k novému projednání, měl tento soud v souladu s §49 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní"), nařídit jednání nebo opětovně získat souhlas účastníků s upuštěním od něj dle §51 soudního řádu správního. Městský soud však nic z toho neučinil, přesto se následně ve svém rozhodnutí odchýlil od skutkových zjištění, k nimž dospěl při předchozím projednávání žaloby, a to aniž by dal stěžovateli možnost na rozsudek Nejvyššího správního soudu jakkoliv reagovat a případně navrhnout provedení dalších důkazů, čímž porušil jeho ústavně zaručené právo na to, aby věc byla projednána veřejně a v jeho přítomnosti a současně i ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek městského soudu č. j. 8 Ca 412/2007-87 ze dne 24. 1. 2008 svým nálezem zrušil. II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis městského soudu sp. zn. 8 Ca 412/2007 a vyjádření účastníků řízení. Městský soud ve svém vyjádření bez bližšího komentáře odkázal na odůvodnění svého rozsudku č. j. 8 Ca 33/2005-56 ze dne 28. 6. 2007, Policejní prezidium České republiky, mající v řízení o ústavní stížnosti postavení vedlejšího účastníka řízení, pak zrekapitulovalo důvody, pro něž mělo za to, že zařazení stěžovatele do 7. platové třídy bylo opodstatněné, a navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Na tato vyjádření reagoval stěžovatel replikou, v níž konstatoval, že žádný z účastníků řízení neuvedl argumenty relevantní z hlediska jím tvrzeného porušení ústavně zaručených práv. Z odkazu městského soudu na první rozsudek, který byl ve věci vydán, vedlejší účastník dovozoval, že ani městský soud zřejmě nepovažuje napadené rozhodnutí za správné. III. Ústavní soud následně přistoupil k přezkoumání napadeného rozhodnutí, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil jednak námitky směřující přímo vůči obsahu napadeného rozhodnutí, tzn. zejména námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu, opomenutí některých důkazů a extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, a jednak námitky, vztahující se k procesnímu postupu soudu před vydáním rozhodnutí, jejichž podstatou bylo tvrzení, že stěžovateli byla odňata možnost vyjádřit se ke kasačnímu rozsudku Nejvyššího správního soudu a činit návrhy na doplnění dokazování. Pokud jde o první okruh námitek, nutno předeslat, že zásadní otázkou, řešenou v řízení před městským a následně i Nejvyšším správním soudem bylo, pod které pojmy uvedené v části třetí přílohy nařízení vlády č. 469/2002 Sb., kterým se stanoví katalog prací a kvalifikační předpoklady a kterým se mění nařízení vlády o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, ve znění do 31. 12. 2006 (dále jen "nařízení vlády č. 469/2002 Sb.), lze podřadit práce tvořící náplň služební činnosti stěžovatele. Nejvyšší správní soud přitom tuto otázku vyřešil v neprospěch stěžovatele, tzn. přiklonil se k právnímu názoru, že skutečnost, že stěžovatel využívá při své činnosti technické pomůcky a prostředky, nepostačuje sama o sobě k zařazení do 8. platové třídy; naopak skutečnost, že se zabývá toliko odhalováním a vyřizováním přestupků svěřených do působnosti policie v blokovém řízení, odůvodňuje jeho zařazení do 7. platové třídy. Tento právní názor byl posléze převzat i napadeným rozsudkem krajského soudu. Výtkám stěžovatele, že byl nedostatečně zjištěn skutkový stav věci, nemohl Ústavní soud přisvědčit. Skutkový stav byl ustálen již v řízení před správními orgány, přičemž podstatné okolnosti výkonu služebních činností stěžovatelem nebyly mezi stranami sporné. Veškeré námitky stěžovatele tak fakticky směřovaly vůči právnímu posouzení věci, s nímž se stěžovatel neztotožňoval a domáhal se jeho přehodnocení. Ústavní soud ve své judikatuře vymezil podmínky, za jejichž splnění má nesprávná aplikace jiných než ústavních předpisů za následek porušení základních práv a svobod takto: První skupinu případů tvoří ty, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda aplikovaná norma, sledující určitý ústavně chráněný účel z pohledu principu proporcionality, nenabyla opodstatněně přednost před jinou normou sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu. Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více právních norem, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, právní normy. Třetí skupinu pak tvoří případy svévolné aplikace právní normy, přičemž za projev svévole při aplikaci právní normy je možno považovat extrémní nesoulad právních závěrů se skutkovými zjištěními, nerespektování kogentní právní normy, interpretaci jsoucí v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), interpretaci a aplikaci zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu a rovněž i rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. III. ÚS 737/02). V projednávané věci však nic takového zjištěno nebylo. Nejvyšší správní soud, resp. následně i městský soud, svou interpretaci relevantních ustanovení nařízení vlády č. 469/2002 Sb. řádně odůvodnily, jejich právní argumentace byla logická a konzistentní a z hlediska ústavněprávního jí nebylo možno nic vytknout. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a zásadně mu proto nepřísluší výklad jiných než ústavních předpisů; výjimku tvoří toliko případy, kdy v důsledku vadné aplikace práva došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Jak již bylo uvedeno výše, o takový případ se v projednávané věci nejednalo, Ústavní soud proto respektoval kompetenci obecných soudů a jimi vyslovený právní názor nepřehodnocoval. Co se týče námitky porušení ústavně zaručených práv, plynoucích z čl. 38 odst. 2 Listiny, Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3114/07 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) konstatoval povinnost soudu v řízení o žalobě dle soudního řádu správního nařídit po kasaci rozhodnutí ze strany Nejvyššího správního soudu ústní jednání. Ústavní soud tedy přisvědčil námitkám stěžovatele v tom smyslu, že městský soud pochybil, jestliže po vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 113/2007-78 ze dne 29. 11. 2007 ústní jednání nenařídil, resp. nevyžádal si souhlas s tím, aby od něj mohlo být upuštěno. Souhlas poskytnutý stěžovatelem v přípise ze dne 15. 5. 2006, tzn. ještě před vydáním prvního rozsudku ve věci, nebyl dle názoru Ústavního soudu možno bez dalšího vztahovat i na řízení po zrušení rozsudku Nejvyšším správním soudem, neboť procesní situace, za níž byl poskytnut, byla zcela odlišná. Přesto tato skutečnost, na rozdíl od citovaného nálezu, nevedla Ústavní soud ke kasaci napadeného rozhodnutí, neboť okolnosti, za nichž byl tento nález vydán, se od okolností v projednávané věci podstatně odlišovaly. Zatímco ve věci sp. zn. IV. ÚS 3114/07 Nejvyšší správní soud toliko instruoval městský soud, jak má dále postupovat, tzn. uložil mu zabývat se otázkami, jimiž se doposud nezabýval, v nyní projednávané věci vyřešil Nejvyšší správní soud rozhodnou právní otázku beze zbytku a v důsledku vázanosti městského soudu vysloveným právním názorem mu v podstatě žádný prostor k vlastnímu uvážení neponechal. Právo na soudní a jinou právní ochranu garantované čl. 36 odst. 1, resp. čl. 38 odst. 2 Listiny nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze. Jinými slovy řečeno, samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé. Jakýkoliv proces neexistuje samoúčelně, nýbrž jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob. Tato skutečnost se musí nutně odrážet také v rovině základních práv a svobod, v daném případě ve sféře vymezení rozsahu práva na spravedlivý proces. Teprve takové porušení objektivních procesních pravidel by mohlo být zásahem do subjektivního práva na spravedlivý proces, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu, například v nemožnosti provést konkrétní stěžovatelem zamýšlený procesní úkon, čímž by byl v důsledku znevýhodněn oproti jinému účastníkovi řízení či zkrácen na svých hmotných právech (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 148/02 ze dne 27. 8. 2003, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 31, usnesení č.19, str. 327 a násl.). Jestliže Nejvyšší správní soud fakticky sám vyřešil otázku zařazení stěžovatele do platové třídy a městský soud byl povinen tento právní názor respektovat, bylo by zrušení rozsudku městského soudu č. j. 8 Ca 412/2007-87 ze dne 24. 1. 2008 toliko formalistickým aktem, nezpůsobilým v konečném důsledku přivodit vydání rozhodnutí pro stěžovatele příznivějšího. Za okolností, kdy by se rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo pozitivně projevit v hmotněprávní sféře stěžovatele, což především bylo účelem jeho správní žaloby a posléze i ústavní stížnosti, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2009 Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2009:4.US.786.08.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 786/08
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 28. 5. 2009
Datum vyhlášení  
Datum podání 27. 3. 2008
Datum zpřístupnění 15. 6. 2009
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - MS Praha
Soudce zpravodaj Židlická Michaela
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 150/2002 Sb., §49, §51
  • 469/2002 Sb.
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík služební poměr
plat
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-786-08_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 62484
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-04