ECLI:CZ:US:2001:4.US.8.01
sp. zn. IV. ÚS 8/01
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudů JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Ing. L.K., zastoupeného JUDr. J.P., proti rozhodnutí DIOŘ, ze dne 12. září 2000, čj. ORST-231/DP-2000, ve spojení s rozhodnutím DI Policie ČR ze dne 26. října 2000, čj. PJC-1143/ZŘ-DP-2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 5. ledna 2001, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadl pravomocné rozhodnutí odvolacího orgánu DI Policie ČR, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí DIOŘ Policie ČR.
Napadenými rozhodnutími byl stěžovatel shledán vinným přestupkem podle ustanovení §22 odst. 1 lit. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o přestupcích", kterého se dopustil tím, že při řízení osobního automobilu překročil povolenou rychlost. V důsledku toho mu byla udělena pokuta ve výši 1.000,- Kč a současně mu byla stanovena povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši 500.- Kč.
Tvrzení policie o spáchání přestupku bylo opřeno o rukou psaný záznam jednoho člena policejní hlídky v sešitě, údajně provedený po odečtu z radaru.
Ústavní stížností stěžovatel napadá protiprávní postup Policie ČR a nezákonné (nesprávné) rozhodnutí dle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť, jak tvrdí stěžovatel, přestupku se objektivně nedopustil, a podklady o které se správní orgány opřely, nejsou úplné a dostatečné. Dále stěžovatel nebyl seznámen s dopisovaným textem v oznámení o přestupku a nebyl příslušníkem policie poučen o možnosti k věci se písemně vyjádřit. Není také pravdivé tvrzení o výroku stěžovatele, že nikoho neohrozil ani nezranil. Odečet údaje z radaru policistou není, podle jeho názoru, důkazem. Tím by mohlo být pouze zařízení umožňující záznam o měření rychlosti.
V uvedeném postupu shledává stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod.
K věci si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka - SJK Policie ČR, za kterou se vyjádřil vedoucí dopravního inspektorátu. Ten uvedl, že postup dopravní hlídky byl v souladu s Metodickým pokynem ŘS č. 6/1998, který upravuje postup při používání radaru. Vede se kniha měření, která má obsahovat datum, čas, místo měření, SPZ, typ a barvu vozidla, naměřenou rychlost a provedená opatření. Tímto způsobem byl přestupek stěžovatele zadokumentován. Přestupek byl zadokumentován ještě v obdobné knize vedené, na základě oznámení obsluhy radaru, na místě určeném k projednávání přestupku na místě. Proto při hodnocení podkladů dospěly správní orgány k učiněnému závěru neboť neshledaly důvody způsobilé zpochybnit spáchání přestupku. Správní orgán dále uvedl, že si je vědom toho, že by byla vhodnější dokumentace nezávislá na lidském činiteli, resp. taková, která by vylučovala námitky o neobjektivnosti měření.
Na závěr účastník konstatoval, že proti napadeným rozhodnutím byl uplatněn mimořádný opravný prostředek - návrh na obnovu řízení, o kterém však bude rozhodovat již nový správní orgán (Ministerstvo dopravy a spojů).
K žádosti o postoupení spisu vedeného ve věci u DIOŘ Policie ČR bylo Ústavnímu soudu sděleno, že tento byl na základě vyžádání postoupen odvolacímu orgánu a poté bude v důsledku delimitace předán orgánům Ministerstva dopravy a spojů.
Po prostudování všech dostupných podkladů shledal Ústavní soud, že ústavní stížnost není důvodná.
Především je třeba uvést, že soudní kontrola tzv. správního trestání není věcí Ústavního soudu, ale soudů obecných. Z tohoto důvodu Ústavní soud nálezem, zveřejněným pod č. 52/2001 Sb., zrušil ustanovení §83 odst. 1 zákona o přestupcích, který neumožňoval soudní přezkum všech rozhodnutí o přestupcích. Byť byl v uvedeném nálezu proveden odklad vykonatelnosti, Ústavní soud tak učinil podstatný krok k tomu, aby v případě, jako je případ stěžovatele, mohly obecné soudy podrobit následné kontrole veškerá rozhodnutí o přestupcích. Toto rozhodování považuje Ústavní soud za dostačující ke zjednání řádného ústavního stavu pro futuro.
V konkrétní věci Ústavní soud, jako orgán ochrany ústavnosti, konstatuje, že není soudem, který by se měl zabývat hodnocením kvality a dostatečnosti provedených důkazů. Nečiní tak ve vztahu k řízení před obecnými soudy (viz. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), a tím spíše se necítí být povolán činit tak u věcí bagatelních, jakou je i projednávaná věc. Zejména pak za situace, kdy, jak uvádí sám stěžovatel, nedostatečnost údajů uvedených v podkladech pro rozhodnutí spočívá pouze v tom, že v knize údajů z radaru zaznamenávaných obsluhou radaru chybí přesný údaj o čase, kdy se měl stěžovatel uvedeného přestupku dopustit a nikoliv další údaje identifikující vozidlo či rychlost. Jakkoliv lze se stěžovatelem souhlasit, že dokumentování dopravních přestupků by bylo možné a žádoucí provést způsobem přesvědčivějším či modernějším, tedy záznamem nezávislým na lidském zásahu, nesdílí Ústavní soud názor, že tato skutečnost, sama o sobě, vylučuje možnost prokázat takové jednání jinak.
Podklady, které stěžovatel Ústavnímu soudu poskytl, neprokázaly, že by stěžovatel byl ve svých ústavních právech poškozen. Ústavní soud neshledal stěžovatelem tvrzené porušení jeho základních práv a svobod tak, jak jsou tyto deklarovány v Listině, ani jak jsou opakovaně vyloženy Ústavním soudem. S ohledem na zde uvedené okolnosti a s ohledem na to, že uložená sankce je bagatelní, jakož i s ohledem na skutečnost, že již byly učiněny kroky k systémové úpravě do budoucna, považuje Ústavní soud podanou ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. 3. 2001
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu