ECLI:CZ:US:2009:4.US.816.07.1
sp. zn. IV. ÚS 816/07
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické - ze dne 2. března 2009 sp. zn. IV. ÚS 816/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HMB, spol. s r. o., IČ: 475 47 880, se sídlem Čelákovice, U Učiliště 1644, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. prosince 2006 č. j. 7 Afs 62/2006-90 o zamítnutí stěžovatelčiny kasační stížnosti, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2005 č. j. 6 Ca 241/2004-50 o zamítnutí stěžovatelčiny správní žaloby, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 31. prosince 2003 č. j. 11779/03-130 o zamítnutí stěžovatelčina odvolání a proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi ze dne 18. prosince 2002 č. j. 55209/02/057921/1555, kterým byla stěžovatelce doměřena daň z přidané hodnoty za měsíc květen 1997.
Výrok
I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. prosince 2006 č. j. 7 Afs 62/2006-90 byl porušen čl. 4 Ústavy České republiky, podle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, a současně právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; proto se uvedené rozhodnutí ruší.
II. Ve zbývajícím rozsahu se návrh zamítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o Ústavním soudu") byl Ústavnímu soudu předložen požadavek na zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť jimi mělo dojít k narušení čl. 1 Ústavy České republiky, podle kterého je Česká republika demokratický právní stát, čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle kterého slouží státní moc všem a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsobem, který stanoví zákon, a čl. 4 Ústavy, podle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Rovněž měla být narušena práva stěžovatelky zaručená v čl. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), umožňující každému činit, co zákon nezakazuje, a nebýt nucen činit, co zákon neukládá, a deklarující, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsobem, který stanoví zákon; v čl. 4 Listiny, podle kterého mohou být povinnosti ukládány jen podle zákona, v čl. 11 odst. 5 Listiny, zaručujícím ukládání daní a poplatků jen na základě zákona, dále právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 Listiny, právo na rovnost zaručené v čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny. Rovněž mělo dojít k zásahu do práv zaručených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Uvedeným dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi byla stěžovatelce doměřena daň z přidané hodnoty za měsíc květen 1997. Odvolání stěžovatelky bylo rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze zamítnuto. Následně byla zamítnuta Městským soudem v Praze správní žaloba stěžovatelky směřující proti rozhodnutí finančního ředitelství. Také kasační stížnost v téže věci Nejvyšší správní soud zamítl.
3. Stěžovatelka svoji ústavní stížnost založila zejména na tvrzení, že původním rozhodnutím finančního úřadu byla dodatečná daň pravomocně doměřena až po uplynutí k tomu zákonem určené prekluzivní lhůty zakotvené v §47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v tehdy platném znění, (dále jen "daňový řád"). S ohledem na tuto závažnou okolnost se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
4. Doplněním ústavní stížnosti ze dne 13. srpna 2008 stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1420/07 ze dne 1. 7. 2008 (N 117/50 SbNU 3) týkající se jiného, identického návrhu stěžovatelky, v němž bylo její ústavní stížnosti vyhověno. Ústavní soud přitom odkázal na svůj předchozí nález sp. zn. IV. ÚS 545/07 ze dne 17. 7. 2007 (N 113/46 SbNU 77), ve kterém byl vysloven názor, že "Nezákonnost je dána, jestliže je napadeným rozhodnutím založena kolize se zákonem stanovenými podmínkami. Zde může být důvodem k nezákonnosti nesprávná interpretace ustanovení §103 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního, tedy jiná vada řízení před soudem spočívající v tom, že soud nepřihlédl ex offo k prekluzi práva správního orgánu dodatečně vyměřit daň.". S ohledem na uvedenou judikaturu proto stěžovatelka uvedla, že na podané ústavní stížnosti trvá.
5. Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podali k předmětné ústavní stížnosti vyjádření účastníci řízení.
6. Za Nejvyšší správní soud se vyjádřil předseda senátu 7 Afs, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo. Ten k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces (čl. 1 Ústavy ve spojení s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a s čl. 6 Úmluvy), uvedl, že v předmětné věci nebylo do tohoto práva zasaženo, neboť Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky projednal a ve věci vydal rozhodnutí. To, že soud nevyhověl návrhu a celou kasační stížnost posoudil jako nedůvodnou, neznamená zkrácení stěžovatelky v jejích právech. Na napadené rozhodnutí proto odkázal. K doplnění ústavní stížnosti Nejvyšší správní soud uvedl, že prekluze vyměření daně byla ustáleně vnímána jako nezákonnost, která musí být v soudním řízení řádně namítána. Poté, co došlo k nejednotnému rozhodování této otázky, zabýval se jí rozšířený senát Nejvyššího správního soudu. Ten v usnesení ze dne 23. října 2007 č. j. 9 Afs 86/2007-161 vyslovil, že: "... vyměření daně nebo doměření daně či přiznání nároku na daňový odpočet po uplynutí lhůty stanovené v §47 daňového řádu je nezákonným rozhodnutím. K zániku práva ... soud přihlédne jen k námitce účastníka řízení.". Dále účastník řízení citoval podstatné části odůvodnění usnesení rozšířeného senátu uvedené v V. části a dále vypořádání se s judikátem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 545/07 ze III. části usnesení. Nejvyšší správní soud rovněž konstatoval nález sp. zn. III. ÚS 1420/07 (oba viz výše), a uvedl, že Ústavní soud setrval na své judikatuře dané nálezem sp. zn. IV. ÚS 545/07, aniž by toto setrvání blíže odůvodnil a zmínil, co jej k tomu vedlo. S vazbou na uvedené Nejvyšší správní soud argumentoval tím, že shledává překážku širší závaznosti předmětných nálezů pro jejich argumentační deficit, a to za situace, kdy rozhodnutí rozšířeného senátu se obsáhle vypořádalo s názorovými alternativami a dospělo k přesvědčivě odůvodněnému názoru. Proto Nejvyšší správní soud nemohl upřednostnit názor Ústavního soudu opřený v prvém případě o argumentaci míjející se s podstatou věci a ve druhém případě na ni odkazující. Z uvedených důvodů účastník řízení navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost, případně její zamítnutí.
7. Za Městský soud v Praze se vyjádřila předsedkyně senátu 6 Ca, která uvedla, že důvody zamítnutí žaloby vyplývají z odůvodnění napadeného rozhodnutí, a proto na ně odkázala. K otázce prekluze uvedené v ústavní stížnosti uvedla, že se jí soud nezabýval, neboť taková námitka nebyla ve správní žalobě vznesena a soud není povinen sám, z úřední povinnosti, zjišťovat, zda lhůta pro vyměření daně byla správcem daně dodržena. Odkázala na následnou judikaturu Nejvyššího správního soudu - usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. října 2007 č. j. 9 Afs 86/2007-161, podle kterého soud k zániku práva vyměřit či doměřit daň přihlédne jen k námitce účastníka řízení. Samo nedodržení lhůty, v níž je možno daň vyměřit, nelze dle názoru soudu bez dalšího hodnotit jako porušení práva daňového subjektu. Podle městského soudu toto omezení slouží především k tomu, aby nedocházelo ke zbytečným průtahům v řízení. Účastník řízení rovněž odmítl námitky na případné porušení práva na spravedlivý proces, založené na odlišném právním hodnocení jednání daňového poradce.
8. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků stěžovatelce k případné replice společně se žádostí o sdělení, zda stěžovatelka souhlasí, aby Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání. Stěžovatelka prostřednictvím svého právního zástupce ve své replice uvedla, že Nejvyšší správní soud opakuje svoji argumentaci z citovaného rozhodnutí rozšířeného senátu a tam uvedenou polemiku s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 545/07. Dále uvedla, že konstatuje-li Nejvyšší správní soud že "ve věcech daní může být jen obtížně zjistitelné, zda k prekluzi skutečně došlo ...", je břímě takového zjišťování fakticky kladeno na daňový subjekt. V souvislosti s tím poukázala na charakter daňového řízení jakožto řízení vrchnostenského, v němž účastníci nedisponují rovnými právy. Lze proto jen stěží očekávat, že finanční orgány, hájící zájmy rozpočtu, budou samy zkoumat prekluzi, k níž dochází v důsledku jejich nečinnosti. Závěrem odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 428/06 ze dne 4. 12. 2008 (N 215/51 SbNU 673).
9. S ohledem na uvedená sdělení, obsahující i souhlas účastníků řízení s postupem podle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, rozhodl Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání.
II.
10. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95 ze dne 10. 9. 1996 (U 22/6 SbNU 575)].
11. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť taková činnost přísluší právě obecným soudům, pod jejichž ochranou jsou podle čl. 4 Ústavy rovněž základní práva a svobody. Z ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je patrné, za jakých podmínek a okolností je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k řízení, které proběhlo před těmito soudy.
III.
12. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka podala ve shodné věci celkem 14 ústavních stížností, z nichž ve třinácti případech bylo napadeno rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. V jedné věci, vedené pod sp. zn. III. ÚS 1420/07, Ústavní soud rozhodl nálezem z 1. července 2008 (N 117/50 SbNU 3).
13. Čtvrtý senát Ústavního soudu vychází především ze svého nálezu sp. zn. IV. ÚS 545/07 ze dne 17. 7. 2007 (N 113/46 SbNU 77), v němž vyslovil právní názor relevantní i pro projednávanou ústavní stížnost. Podle tohoto nálezu "Nezákonnost je dána, jestliže je napadeným rozhodnutím založena kolize se zákonem stanovenými podmínkami. Zde může být důvodem k nezákonnosti nesprávná interpretace ustanovení §103 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního, tedy jiná vada řízení před soudem spočívající v tom, že soud nepřihlédl ex offo k prekluzi práva správního orgánu dodatečně vyměřit daň. Nelze přisvědčit závěrům soudu, který v dané věci odmítl žalobu proti rozhodnutí správního orgánu proto, že stěžovatelé neuplatnili toto tvrzení v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohli (§104 odst. 4 s. ř. s.).".
14. I z vyjádření Nejvyššího správního soudu k ústavní stížnosti je patrné, že se touto problematikou, pro nejednotnost rozhodování jednotlivých senátů Nejvyššího správního soudu, zabýval rozšířený senát. Ten dospěl k závěru, podle kterého je posouzení námitky prekluze nemožné, pokud tato otázka nebyla předestřena již dříve, resp. pokud nebyla uplatněna ve správní žalobě. V projednávaném případě pak je ze soudního spisu patrné, že stěžovatelka namítla otázku prekluze teprve v doplnění kasační stížnosti.
15. Argumentace Nejvyššího správního soudu ve shora citovaném rozhodnutí rozšířeného senátu byla založena především na skutečnosti, že Ústavní soud již dříve vydal dvě odmítavá usnesení (sp. zn. I. ÚS 355/05 a I. ÚS 668/06 - ve SbNU nepublikována) v podobných věcech, což dle Nejvyššího správního soudu činí judikaturu Ústavního soudu nejednotnou. [(obdobně by Ústavní soud mohl poukázat i na existenci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, která, ač vydána po citovaném usnesení rozšířeného senátu, dospěla k opačnému závěru). "K případné prekluzi práva musí být přihlíženo ex officio, a to nejen v rámci daňového řízení ..." (8 Afs 95/2005; 26. října 2007); "Závěr Nejvyššího správního soudu tedy zní, že prekluzivní lhůty se není třeba dovolat ..." (4 Ads 11/2007; 12. prosince 2007)]. Dále v tomto rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvedl, že v daňovém řízení jednají správci daně v souladu se zákony a dbají přitom na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů (§2 odst. 1 daňového řádu), přičemž v tomto ohledu nejsou vázáni jen návrhy daňových subjektů. Také odvolací orgán může při rozhodování přihlédnout ke skutečnostem které nebyly uplatněny, pokud vyšly najevo. Správce daně i odvolací orgán tedy jednají především z úřední povinnosti. Naproti tomu nezákonnost rozhodnutí soud zkoumá jen k námitce (v mezích žalobních bodů). Námitku uplynutí prekluzivní lhůty (§47 daňového řádu), je třeba uplatnit ve lhůtě pro podání žaloby. Řízení před správními soudy není řízením nalézacím, ale řízením přezkumným. Nelze proto přezkoumávat celý správní akt z úřední povinnosti, a je třeba ctít dispoziční zásadu.
16. Nesprávnost takových závěrů Ústavní soud shledává především v bezdůvodném odchýlení se od ustálené judikatury. K tomu Ústavní soud odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 146/99 ze dne 4. 9. 2000 (N 127/19 SbNU 181), v němž dospěl k závěru, "... že pokud speciální zákon výslovně stanoví, že k určité skutečnosti se přihlédne i bez návrhu, stíhá tato povinnost nejen správní orgán, ale i správní soud.". Závěry Nejvyššího správního soudu tomuto nálezu odporují, aniž by bylo zřejmé, z jakých důvodů.
17. Ústavní soud rovněž odkazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 12/99 ze dne 27. 6. 2000 (N 98/18 SbNU 355; 232/2000 Sb.), v němž uvedl, že: "Správní soudnictví je založeno na zásadě, že správní soud z vlastní iniciativy nepřezkoumává správní rozhodnutí nad rámec vymezený žalobcem a nenahrazuje žalobcovu iniciativu. ... Uvedená omezení a specifický proces nastolují otázku, zda jsou jednotlivě i ve svých souvislostech ústavně akceptovatelné a podřaditelné pod požadavek vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny, tj., že u nezávislého a nestranného soudu je nezbytné se svých práv domáhat stanoveným způsobem. Především pak je v této souvislosti třeba odpovědět na otázku, zda se ,dispoziční zásada' v některých případech prolamuje, zejména, zda soud musí k něčemu, a pokud ano, k čemu, přihlédnout, i když to žalobce nenamítá - tedy ex officio. ... Připouští se však, a Ústavní soud tento názor sdílí, že není tak zcela jasno, co má být za takové akty považováno. Komentář k o. s. ř. připouští, že praxe bude nacházet i další otázky, k nimž budou muset správní soudy přihlédnout z moci úřední, a že nejde ani tak o principiální nemožnost zkoumat správní rozhodnutí nad rámec vymezený žalobcem, jako spíše o správné a stabilní stanovení okruhu otázek důležitých pro rozhodnutí, ke kterým soud musí přihlédnout, i když to žalobce nenamítá. Také tento názor Ústavní soud sdílí a pouze považuje za potřebné připomenout, že každé ustanovení, které tím, že formalizuje řízení ve správním soudnictví, stanoví de facto meze přístupu k soudu, tedy meze jednoho ze základních ústavních práv - práva na soudní ochranu. Všechna taková ustanovení je proto nezbytné vykládat v duchu čl. 4 odst. 4 Listiny, tedy při aplikaci takových ustanovení šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod. Jinak řečeno, existuje nepochybně více situací, nežli jen nulita správního aktu, které bude muset vzít správní soud na zřetel i bez návrhu, resp. na základě pozdního upozornění, tedy ex orficko, nebo spíše, lépe vyjádřeno - ex aequo et bono. Ústavní soud předpokládá, že v naznačeném směru se bude judikatura správních soudů vyvíjet. Přitom je nucen znovu konstatovat, že takováto interpretační role by náležela především soudu, který existuje dle Ústavy, ale nikoliv de facto - Nejvyššímu správnímu soudu.".
18. Z výše uvedeného je tedy patrné, že Nejvyšší správní soud v daném případě nenaplnil tuto vizi své činnosti, neboť v předmětném usnesení rozšířeného senátu se nezabýval významem a možným dopadem prekluze práva. Svými závěry tak přiznal prekluzi práva stejnou důležitost, jako jiným okolnostem či skutečnostem.
19. Nepřihlíží přitom k významu, jaký prekluze práva ve skutečnosti má. Základy teorie práva rozumí pod pojmem "prekluze" stav, kdy v důsledku plynutí času nějaké právo zaniklo. Na rozdíl od toho pojmem "promlčení" se rozumí situace, kdy zaniká pouze možnost vymáhat plnění, ale pokud přesto dlužník plní, jedná se o plnění v souladu se zákonem. V případě prekluze nemá plnění dlužníka po uplynutí prekluzivní lhůty zákonnou oporu a pro věřitele znamená bezdůvodné obohacení. Pokud věřitel plnění příjme, může se dlužník domáhat jeho navrácení.
20. Podle čl. 11 odst. 5 Listiny lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona. Podle čl. 4 odst. 1 Listiny lze povinnosti ukládat jen na základě zákona a v jeho mezích. V daném případě tento zákon omezuje dobu, v níž je možné daň vyměřit, a po jejím uplynutí činí takový postup protiprávním. Postupem finančních orgánů došlo ke zkrácení stěžovatelky v právech zaručených v Listině, a správní soudy, resp. Nejvyšší správní soud sám tuto okolnost nezohlednil, přestože jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci (čl. 4 Ústavy). Nejvyšší správní soud svým rozhodnutím tedy zkrátil stěžovatelku v jejích základních právech, aniž by současně zakročil proti bezdůvodnému obohacení státu.
21. Závěry konstruované Nejvyšším správním soudem v předmětném případě jsou rozporné jak s judikaturou Ústavního soudu, tak i se zásadou právní jistoty. Pokud zákonodárce koncentroval řízení tím, že stanovil lhůtu k podání správní žaloby v délce dvou měsíců (§72 odst. 1 s. ř. s.), přičemž v uvedené lhůtě musí být předloženy veškeré žalobní body (§75 odst. 2 s. ř. s.), učinil tak s ohledem na efektivnost soudního řízení, v němž na jedné straně stojí stát, a bylo tedy možno předpokládat, že jeho rozhodovací činnost, napadená právě správní žalobou, bude prosta tak fatálního pochybení, jakým je právě prekluze práva.
22. Z výše uvedeného je ovšem patrné, že judikatura Ústavního soudu v dané problematice je konzistentní, přičemž dvě odlišná odmítavá usnesení předcházející nálezu sp. zn. IV. ÚS 545/07 (sp. zn. I. ÚS 355/05 a I. ÚS 668/06 - ve SbNU nepublikována), byla vydána již za existence Nejvyššího správního soudu. Proto v nich Ústavní soud uvedl, že: "... zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu a v této souvislosti je třeba zdůraznit základní rozhraničení pravomocí Ústavního a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04, U 39/33 SbNU 591). Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem České republiky. V oblasti výkladu podústavního práva je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i Nejvyšší správní soud jako orgán veřejné moci povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů (srov. k tomu v literatuře např. Šimíček V., Imperativ ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů, Právník, č. 12/1999, str. 1081 a násl.). Vyjádřeno jinak, ani Nejvyšší správní soud ani jakýkoliv jiný soud není nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy ČR.".
23. Z uvedeného je tak zřejmé, že Ústavní soud respektoval judikatorní činnost Nejvyššího správního soudu. Ta převážně chápala prekluzi práva jako vadu, jíž by se měl zabývat i bez návrhu ["Nejvyšší správní soud ještě na tomto místě upozorňuje na rozsudek publikovaný ve Sb. NSS pod č. 845/2006, zabývající se otázkou povinnosti soudu přihlížet k prekluzi práva ex offo, aniž by taková žalobní námitka byla nutně žalobcem do řízení vnesena." (sp. zn. 1 Afs 108/2006-104 z 21. března 2007)]. Nejednotnost rozhodování Nejvyššího správního soudu a postup v rozporu s čl. 4 Ústavy vedly k vydání nálezu sp. zn. IV. ÚS 545/07, neboť bylo potřeba jednoznačně deklarovat zásadní význam prekluze pro rozhodovací činnost ve správním řízení i soudnictví. Jak je patrné, ani tento nález však nevedl ke sjednocování rozhodování správního soudu. Na tuto nepříznivou okolnost poukázalo konečně i usnesení ze dne 20. srpna 2008 sp. zn. III. ÚS 2023/07 (ve SbNU nepublikováno) ve věci stěžovatelky proti rozhodnutí Městského soudu v Praze.
24. Ústavní soud tedy uzavírá, že v souladu se svojí shora citovanou judikaturou považuje otázku prekluze práva za natolik významnou problematiku, jíž by se měly zabývat z úřední povinnosti nejen správní orgány, ale i soudy ve správním soudnictví. Zejména v oblasti správy daní by pominutí uvedeného přístupu mohlo vést nikoliv k efektivnímu ukončení řízení, ale k následnému soudnímu řízení o vydání bezdůvodného obohacení, případně ještě k řízení o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
25. V projednávané věci pak senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že omezení v možnosti poukázat na protiprávnost plnění poté, co uplynula lhůta k podání správní žaloby, je postup, který zkrátil stěžovatelku v jejích právech. Proto, v souladu s ustanovením §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu, zrušil rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jak ve výroku uvedeno.
26. Ve zbylém rozsahu, v části směřující proti ostatním rozhodnutím orgánů veřejné moci, Ústavní soud stížnost zamítl (§82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Učinil tak na základě principu subsidiarity (plynoucího z §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zamítl-li totiž Nejvyšší správní soud zrušeným rozsudkem kasační stížnost, aniž by zohlednil relevantní aspekt spočívající v povinnosti přihlédnout k námitce prekluze práva ex offo, resp. podrobit ji svému posouzení, svědčí mu nyní povinnost se touto námitkou řádně zabývat. V této souvislosti Ústavní soud dále konstatuje, že Nejvyšší správní soud je v rozhodované věci stěžovatelky vázán právním názorem Ústavního soudu a v souvislosti s tím by měl pro futuro provést i změnu své judikatury odporující výše zmíněné judikatuře Ústavního soudu.