Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.02.1995, sp. zn. IV. ÚS 97/94 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-2 ], paralelní citace: N 12/3 SbNU 61 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1995:4.US.97.94

sp. zn. IV. ÚS 97/94 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě o ústavní stížnosti A.K. proti rozhodnutí Policejního prezídia ČR z 2. 6. 1993, č.j. PPR - 75/Spr. 93 a proti rozsudku Městského soudu v Praze z 19. 4. 1994, sp. zn. 28 Ca 76/94 takto: Rozsudek Městského soudu v Praze z 19. 4. 1994, sp. zn. 28 Ca 76/94 se zrušuje. Odůvodnění: Dne 1. 7. 1994 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost A.K. ve které se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí Policejního prezídia ČR z 10.9. 1993, čj. PPR-75/Spr.93 a rozsudku Městského soudu v Praze z 19. 4. 1994, sp. zn. 28 Ca 76/94. Spolu s touto stížností podala stěžovatelka podle ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh na zrušení §3 zákona č. 135/1982 Sb., o hlášení a evidenci pobytu občanů, neboť, podle názoru stěžovatelky, uplatněním tohoto zákonného ustanovení došlo ke skutečnostem, které jsou předmětem ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla doplněna na výzvu Ústavního soudu dne 18. 7. 1994. K upřesnění pak došlo při ústním jednání dne 20. 2. 1995, kdy právní zástupce stěžovatelky opravil petit návrhu tak, že správně má být uvedeno datum rozhodnutí Policejního prezídia ČR 2. 6. 1993. Ústavní stížnost obsahovala rovněž žádost, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud svým usnesením ze dne 7. 10. 1994 sp. zn. IV. ÚS 97/94 přerušil řízení podle §78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, když předtím se dopisem ze dne 13. 9. 1994 obrátil na právního zástupce stěžovatelky se žádostí, aby se zřetelem ke skutečnosti, že Ústavní soud svým nálezem ze dne 12. 7. 1994 rozhodl o zrušení podmínky trvalého pobytu v některých ustanoveních zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, sdělil, zda na návrhu trvá. Dopisem ze 30. 9. 1994 právní zástupce sdělil, že je sice pravda, že zmíněným nálezem se situace poněkud změnila, že však žádá, aby návrh byl projednán v původním znění. O návrhu na zrušení ustanovení §3 zákona č. 135/1992 Sb., o hlášení a evidenci pobytu občanů, ve znění pozdějších předpisů, rozhodlo plénum Ústavního soudu dne 2O. 12. 1994 pod sp. zn. Pl. 22/94, a to tak, že návrh podle ustanovení §64 odst. l písm. d) a §43 odst. 1 písm. c), d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítlo. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud nejednal, a to z toho důvodu, že za vykonatelné považuje pouze ty správní akty, které ukládají povinnost nějakého plnění. Vykonatelností je tedy nutno rozumět tu vlastnost správního aktu, která dává prostor k použití donucení k prosazení povinností nebo práv, které z tohoto aktu vyplývají. Výkon správního aktu, který určuje, že někomu neměl být vydán občanský průkaz, v sobě neobsahuje stanovení právní povinnosti něco konat, něčeho se zdržet či něco strpět. Z takového rozhodnutí zajisté vyplývají určitá subjektivní oprávnění nebo povinnosti, výkonem rozhodnutí je však vynucovat nelze. Předmětem ústavní stížnosti samotné je porušení práva na spravedlivý proces, svobody pobytu a pohybu, jakož i práva volebního. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v jednání Policejního prezídia ČR, které v řízení o protestu prokurátora v Praze, který podal proti vydání občanského průkazu stěžovatelce, postupovalo v rozporu se správním řádem a zákonem o prokuratuře, když rozhodlo o odvolání, které podala J.R., která nebyla účastnicí správního řízení. Tímto rozhodnutím zasáhlo Policejní prezídium do svobody zvolit si pobyt kdekoliv na území státu, tedy bylo rozhodováno o ústavně chráněném občanském právu a v takovém případě se i na správní řízení vztahuje právo na spravedlivý proces. Rozhodnutí Policejního prezídia považuje stěžovatelka za správní akt, který je v rozporu s mezinárodními úmluvami ve smyslu čl. 10 Ústavy, jakož i v rozporu s Listinou základních práv a svobod. V odůvodnění rozhodnutí Policejního prezídia ČR č.j. PPR - 75/Spr. 93 se totiž uvádí, že stěžovatelka se poté, co jí byl vydán občanský průkaz, vrátila do místa svého předchozího bydliště v zahraničí. K tomu stěžovatelka uvádí, že i kdyby tak učinila, využila by jen své ústavně zaručené svobody, neboť v demokratické zemi nemůže být nikdo poškozen a omezován, využívá-li svobody cestování. Zejména nemůže být z tohoto důvodu zbaven trvalého pobytu, jako jedné z podmínek realizace řady práv, např. práva volebního. Napadeným rozhodnutím Policejního prezídia byla tedy fakticky zbavena též aktivního a pasivního volebního práva. Proti rozhodnutí Policejního prezídia ČR z 2. 6. 1993 č.j. PPR - 75/Spr. 93, kterým se zrušuje správní akt, jímž byl stěžovatelce vydán OS - VB Praha 4 občanský průkaz, podala stěžovatelka žalobu k Městskému soudu v Praze, která byla rozsudkem sp. zn. 28 Ca 76/94 z 19. 4. 1994 zamítnuta. Toto rozhodnutí nabylo právní moci 2. 5. 1994 a tím tedy stěžovatelka vyčerpala prostředky k ochraně svých práv ve smyslu §75 zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí soudu uvádí, že jím byla porušena tatáž práva jako rozhodnutím Policejního prezídia a že se tak stalo po řízení, ve kterém soud, ačkoliv žádné důkazy neprováděl, dospěl ke konstatování, že stěžovatelka údajně trvale žije ve Spojených státech amerických. K takovému závěru neměl žádné objektivní podklady a navíc nelze vyloučit, že ve věci rozhodoval soudce, který měl být pro poměr k věci z jejího projednávání vyloučen. Ve vyjádření, které na žádost Ústavního soudu podala JUDr. E.P., předsedkyně senátu Městského soudu v Praze, se uvádí, že jediným žalobním důvodem, který žalobkyně uváděla, bylo tvrzení, že s ní nebylo v řízení o protestu prokurátora jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv tak s ní jednáno býti mělo. Jiné důvody nezákonnosti správního rozhodnutí v žalobě neuvedla a poněvadž soud není povinen ani oprávněn sám vyhledávat jiné možné nezákonnosti správního aktu, byla žaloba zamítnuta. K tomuto závěru vedlo soud stanovisko, že na řízení o protestu prokurátora se podle dříve platného zákona o prokuratuře nevztahovalo ust. §14 správního řádu, ani další ustanovení o průběhu řízení podle tohoto předpisu, a správní orgán proto nepochybil, když se stěžovatelkou v průběhu řízení o protestu nejednal jako s účastnicí tohoto řízení. Právo na spravedlivý proces porušeno nebylo a námitka podjatosti proti žádnému soudci vznesena nebyla. (v tomto směru je k vyjádření připojeno stanovisko Mgr. A. K.). Svoboda pobytu stěžovatelky ani její volební právo napadenými rozhodnutími nemohly být dotčeny. Trvalý pobyt je faktickým stavem, který existuje nezávisle na tom, zda je ohlášen a samo policejní přihlášení není důkazem toho, že dotyčná osoba v uvedeném místě skutečně trvalý pobyt má. To však soud neposuzoval, ale pouze přezkoumal správní rozhodnutí napadené žalobou. Zrušení správního aktu, jímž byl žalobkyni vydán občanský průkaz, bylo učiněno na základě zjištění, že správní orgán řádně nezkoumal všechny skutečnosti tímto průkazem osvědčované. Zrušení správního aktu nevylučuje, aby po splnění či osvědčení potřebných skutečností byl stěžovatelce takový průkaz vydán. Vyjádření soudu dále obsahuje sdělení, že napadený rozsudek nabyl právní moci dne 6. května 1994. Policejní prezídium ČR, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření z 5. 9. 1994 především uvádí, že ústavní stížnost se ve svém petitu dožaduje zrušení rozhodnutí ze dne 10. 9. 1993, tedy rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno návrhu na obnovu řízení ve věci rozhodnutí ze dne 2. 6. 1993. Napadené rozhodnutí není rozhodnutím ve věci, ale pouze výrazem postoje správního orgánu k důvodům uplatněným stěžovatelkou v řízení o obnově (§62 odst. 1 písm. a) až e) a §63 zákona č. 71/1967 Sb. Při ústním jednání dne 20. 2. 1995 uvedl právní zástupce stěžovatelky, že vyjádření soudu v některých bodech si protiřečí, např. v tom, když uvádí, že námitka podjatosti nebyla vznesena. Těžko mohla být vznesena, jestliže bylo rozhodováno bez jednání a to přesto, že soudu muselo být zřejmé, že nejde jen o právní otázku. Ústavní soud po posouzení výše uvedených skutečností dospěl k těmto závěrům: Pokud jde o tvrzení stěžovatelky, že rozhodnutím Policejního prezídia ČR z 2. 6. 1993 a následným rozsudkem Městského soudu v Praze z 19. 4. 1994, sp. zn. 28 Ca 76/94 došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatelky svobodně se pohybovat, pak tento názor Ústavní soud nesdílí. Ohlašovací povinnost uložená zákonem č. 135/1982 Sb., nijak neomezuje svobodu pohybu a pobytu zaručenou čl. 14 odst. 1, 2 a 4 Listiny základních práv a svobod, resp. obdobné právo zaručené čl. 2 odst. 2 Protokolu č. 4 k Evropské úmluvě o lidských právech a svobodách. Je plně na každém a na jeho svobodné volbě, pro jaké místo k trvalému pobytu se rozhodne. Trvalý pobyt je pak faktickým stavem, který existuje nezávisle na tom, zda byl ohlášen a kde byl ohlášen. Občanský průkaz pak má charakter osvědčení a nikoliv rozhodnutí podle §46 a 47 správního řádu. Z existence trvalého pobytu na území České republiky vyplývají určitá práva a povinnosti stanovené v různých právních předpisech. V případě pochybností o existenci takového pobytu má občanský průkaz pouze charakter veřejné listiny, která může být použita jako jeden z důkazů, který sice má presumpci správnosti, může však být vyvrácen na základě skutkových zjištění správních orgánů, případně soudů. Zápis v OP pouze ověřuje splnění ohlašovací povinnosti a to, co bylo ohlášeno. Z tohoto stanoviska ostatně vycházelo i rozhodnutí Policejního prezídia ČR z 2. 6. 1993, v jehož závěru se uvádí, že tímto rozhodnutím není vyloučeno vydání nového občanského průkazu stěžovatelce, a to po splnění všech zákonných podmínek a k datu, ke kterému budou tyto podmínky prokazatelně splněny. Ze stejných důvodů, jaké byly uvedeny v předchozím odstavci, nelze přisvědčit ani námitce, že napadené správní resp. soudní rozhodnutí zasáhlo do volebního práva, které stěžovatelka má jako občanka České republiky. Také v tomto případě nepochybně faktický trvalý pobyt a nepochybné státní občanství ČR zakládá právo na zápis do seznamu voličů, jakož i právo na soudní ochranu v případě nezapsání, a to podle ustanovení §200f o.s.ř. Takový postup mohla stěžovatelka uplatnit např. při komunálních volbách v listopadu 1994, nezávisle na tom, zda má či nemá občanský průkaz. Nejzávažnější otázkou v řešené ústavní stížnosti bylo posouzení toho, zda proces, který předcházel vydání napadených rozhodnutí, splňoval požadavky spravedlivého procesu ve smyslu hlavy páté Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. l Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Při tom Ústavní soud vycházel z toho, že přezkum zákonnosti správního rozhodnutí náleží obecným soudům, které při přezkoumávání postupují podle části páté o.s.ř. o správním soudnictví, a proto se zaměřil především na to, zda postupem soudu nebyla porušena Ústavou zaručená práva stěžovatelky. V tomto směru je třeba vycházet z toho, že řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů je založeno na zásadě dispoziční. Jak vyplývá ze žaloby, jediným důvodem namítané nezákonnosti správního rozhodnutí byla skutečnost, že se stěžovatelkou nebylo v řízení o protestech prokurátora zacházeno jako s účastníkem řízení, ač tomu tak býti mělo. K této jediné námitce zaujal soud stanovisko, že na řízení o protestu prokurátora není možné aplikovat ustanovení §14 správního řádu, ani další ustanovení o průběhu řízení podle správního řádu a v tomto směru neshledal postup správních orgánů nezákonným. Tento právní názor nezávislého soudu nepřísluší Ústavnímu soudu hodnotit ani korigovat, a to ani v případě, že by se s ním sám neztotožňoval. Jak vyplývá z rozsudku Městského soudu v Praze, posoudil soud celkový obsah žaloby jako podání, ve kterém jde především o posouzení právní otázky a proto rozhodl o žalobě bez jednání, s odvoláním na ustanovení §250f o.s.ř. V tomto směru zastává Ústavní soud stanovisko, že ustanovení citovaného o.s.ř. prolamuje zásadu bezprostřednosti a ústnosti soudního procesu, tedy zásady, která je jednou z nejdůležitějších zásad soudního řízení podle hlavy páté Listiny základních práv a svobod, a je proto nezbytné vykládat podmínky pro použití tohoto ustanovení přísně a restriktivně. Jestliže tedy zákon stanoví, že soud může rozhodnout o žalobě bez jednání v jednoduchých případech, zejména je-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu a jde-li jen o posouzení právní otázky, pak pro řízení bez účasti stran musí být splněny obě podmínky. Nestačí tedy pouze konstatování, že šlo jen o posouzení otázky právní. Toto stanovisko vyslovil IV. senát Ústavního soudu již ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 51/94, který je publikován pod č. 30 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR. V projednávané věci však soud rozhodl bez jednání a bez slyšení účastníků, ačkoliv rozhodně nešlo o případ jednoduchý a skutková zjištění policejních orgánů nebyla jednoznačná. Postup podle ustanovení §250f o.s.ř., jak již bylo uvedeno, je postupem, který prolamuje zásadu projednací, stanovenou v čl. 96 odst. 2 Ústavy, v čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Všechna tato ustanovení je třeba interpretovat tak, že kvalita procesu musí odpovídat právům a povinnostem, o kterých se jedná. Z těchto důvodů nesdílí Ústavní soud názor, že v předmětné záležitosti byly splněny podmínky pro jednání bez účasti stran. Pokud tedy bylo rozhodnuto, aniž by stěžovatelce byl dán prostor se k věci vyjádřit alespoň v soudním řízení, pak takový proces byl podle názoru Ústavního soudu v rozporu s výše uvedenými ustanoveními Ústavy, Listiny základních práv a svobod, jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto Ústavní soud rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 20. února 1995