ECLI:CZ:NSS:2003:5.A.156.2002
sp. zn. 5 A 156/2002 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce
JUDr. A. K., proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze, Nad Štolou 3,
v řízení proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 10. 2002, č. j. OSZ-2-46/OM-VI-2002,
takto:
I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 24. 10. 2002, č. j. OSZ-2-46/OM-VI-2002,
se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 1000,- Kč
do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobou podanou v zákonné lhůtě u Vrchního soudu v Praze se žalobce domáhal
zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 10. 2002, č. j. OSZ-2-46/OM-VI-2002, kterým bylo
zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 4. 9. 2002,
č. j. OSZ-51616-15/VD-Pi-2002, kterým bylo určeno, že žalobci zanikne dnem 30. 10. 2002
nárok na příspěvek za službu ve výši 9 893,- Kč. V odůvodnění žalovaný uvedl,
že podle ustanovení §116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů
nenáleží příspěvek za službu ode dne vzniku nároku na starobní důchod. Vznik nároku
na důchod je upraven v ustanovení §54 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. ve znění pozdějších
předpisů. Nejde o vznik nároku na výplatu důchodu ve smyslu odst. 2 citovaného
ustanovení. V případě žalobce od 31. 10. 2002 nedojde k souběhu nároku na starobní
důchod a na příspěvek za službu, protože nárok na starobní důchod podle ustanovení
§74 a §29 citovaného zákona uvedeným dnem vznikne a nárok na příspěvek za službu dnem
30. 10. 2002 zanikne. V důsledku toho nemůže dojít k souběhu. Dále žalovaný konstatoval,
že ustanovení §116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů upravuje
zánik nároku na příspěvek za službu, zatímco ustanovení §118 odst. 2 citovaného zákona
upravuje právo volby výplaty příspěvku za službu při souběhu nároku na příspěvek za službu
a na důchod a neupravuje uplatnění nároku na starobní důchod. Správní orgán I. stupně
podle názoru žalovaného v dosavadním řízení správně aplikoval obecně závazné právní
předpisy a napadené rozhodnutí je s těmito předpisy v souladu.
Žalobce v podané žalobě uvedl, že správní orgány sice řádně zjistily skutkový stav,
ale po právní stránce posoudily věc nesprávně. Žalovanému v této souvislosti žalobce vytkl,
že se srozumitelným způsobem nevypořádal s právní argumentací obsaženou v jeho odvolání.
Žalovaný spojuje zánik nároku na příspěvek za službu s pouhým splněním podmínek nároku
na starobní důchod podle §54 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. ve znění pozdějších předpisů,
ale takový výklad je v rozporu s §118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. ve znění pozdějších
předpisů. Žalobce předeslal, že samo splnění podmínek nároku na starobní důchod
není spojeno s dalšími důsledky, protože teprve po uplatnění žádosti o tuto dávku
podle §54 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. ve znění pozdějších předpisů při splnění podmínek
nároku na dávku a její výplatu se může stát pojištěnec jejím poživatelem. Tomuto odpovídá
i právní úprava obsažená v §118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. ve znění pozdějších
předpisů, která umožňuje, aby si poživatel příspěvku za službu volil mezi dalším pobíráním
příspěvku a uplatněním nároku na důchod. Svou volbu vyjádřil žalobce již podáním ze dne
9. 9. 2002. Výklad podaný správními orgány by vedl k eliminaci citovaného ustanovení,
neboť splnění věkové podmínky pro vznik nároku na důchod je právní událostí,
kterou nelze vůlí ovlivnit, a volbu by tak nebylo možno provést. K nepříliš srozumitelnému
odůvodnění napadeného rozhodnutí žalobce ještě podotkl, že jeho argumentace neobsahovala
tvrzení o souběhu nároku na výplatu příspěvku za službu a výplatu starobního důchodu,
ale naopak tvrzení, že ke vzniku nároku na výplatu starobního důchodu, za situace, kdy nárok
na tento důchod neuplatní, nemůže vůbec dojít. Vzhledem k tomu, že §118 odst. 2 zákona
č. 186/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů výslovně uvádí, že při souběhu nároku
na příspěvek a na starobní důchod náleží oprávněnému podle jeho volby buď příspěvek
nebo důchod, není zřejmé, na jaké případy by se podle žalovaného toto ustanovení
vztahovalo.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že obě správní rozhodnutí byla vydána
v souladu se zákonem. Znovu odkázal na znění §116 odst. 4 zákona č. 118/1992 Sb. ve znění
pozdějších předpisů s tím, že §118 odst. 2 citovaného zákona se zániku nároku,
o který v daném případě jde, netýká.
V něm je upraven postup pro případ, že by došlo k souběhu obou zmíněných dávek,
což se v daném případě nestalo. Žalobcův výklad citovaného zákona označil žalovaný
za mylný a neodůvodněný a navrhl zamítnutí žaloby.
Vzhledem k tomu, že Vrchní soud v Praze, který byl věcně a místně příslušný
k projednání a rozhodnutí ve věci, tak do 31. 12. 2002 neučinil, byla věc tímto
soudem postoupena Nejvyššímu správnímu soudu s poukazem na ustanovení §132 zákona
č. 150/2002 Sb. soudní řád správní (dále jen “s. ř. s.“), podle něhož nestanoví-li zákon
jinak, věci správního soudnictví, v nichž nebylo rozhodnuto do dne účinnosti tohoto zákona
(tj. 1. 1. 2003) a v nichž byla dána věcná příslušnost k řízení vrchním soudům
nebo Nejvyššímu soudu, převezme a dokončí Nejvyšší správní soud.
Podle ustanovení §130 odst. 1 s. ř. s. postupuje Nejvyšší správní soud v tomto řízení
podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. Účinky procesních úkonů v těchto
řízeních učiněných zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení
tohoto zákona.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalované včetně správního
řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného
je nepřezkoumatelné.
Při rozhodování vycházel v souladu s ustanovením §75 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší právní
soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu
a podle odst. 2 citovaného ustanovení přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních
bodů.
Podle §116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů nenáleží
příspěvek ode dne vzniku nároku na starobní důchod.
Podle §118 odst. 2 citovaného zákona při souběhu nároku na příspěvek a na starobní,
plný invalidní nebo částečný invalidní důchod náleží oprávněnému podle jeho volby
buď příspěvek nebo důchod.
Pokud žalobce vytýkal žalovanému, že se nesrozumitelně vypořádal s jeho právní
argumentací ve vztahu k aplikaci ustanovení §118 odst. 2 citovaného zákona a že jeho právní
posouzení v podstatě aplikaci tohoto ustanovení na souběh příspěvku a starobního důchodu
eliminuje, považuje Nejvyšší správní soud tento žalobní bod za důvodný. Je nutno
konstatovat, že žalovaný se nevypořádal s otázkou vztahu ustanovení §116 odst. 4
a §118 odst. 2 citovaného zákona, jejichž znění nasvědčuje vzájemnému rozporu, a zcela
akceptoval ustanovení §116 odst. 4 citovaného zákona. Za nepřesvědčivé je nutno označit
tvrzení žalovaného, že žalobci dne 30.10.2002 zanikl nárok na příspěvek za službu,
což vylučuje souběh, který by mohl nastat až 31.10.2002, aniž by uvedl, na základě jakého
ustanovení právního předpisu k tomuto závěru dospěl a navíc přitom zcela ignoroval
skutečnost, že žalobce přípisem ze dne 9.9.2002 sdělil žalovanému, že neuplatněním nároku
na starobní důchod nedojde k naplnění §116 odst. 4 citovaného zákona a že si zvolil i nadále
příspěvek za službu.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud dle ustanovení §78 odst. 1 s. ř. s.
napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení, protože je nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů, a podle odstavce 4 citovaného ustanovení vyslovil, že věc se vrací žalovanému
k dalšímu řízení. V souladu s ustanovením §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. rozhodl Nejvyšší
správní soud ve věci bez nařízení jednání.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s., když žalobce
měl ve věci úspěch a s tímto řízením mu vznikly náklady zaplacením soudního poplatku
v částce 1000,- Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 17. září 2003
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu