ECLI:CZ:NSS:2006:5.AFS.86.2005
sp. zn. 5 Afs 86/2005 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobkyně: T. M., zast. advokátem JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., se sídlem ve
Vyškově, Palánek 1a, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ostravě, se sídlem
Ostrava, Na Jízdárně 3, o kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
17. 3. 2005, č. j. 22 Ca 348/2003 – 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále „stěžovatelka“) domáhá zrušení
shora označeného usnesení, jímž byla odmítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
8. 7. 2003, č. j. 7904/150/2002. Správním rozhodnutím bylo rozhodnuto o odvolání
stěžovatelky proti rozhodnutí o ustanovení zástupce ust. §10 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) a bylo
rozhodnuto, že se odvolání dle ust. §50 odst. 6 daňového řádu zamítá. Krajský soud
v Ostravě rozhodl, že v daném případě napadený úkon není rozhodnutím ve smyslu ust. 65
odst. 1 s. ř. s., žaloba není přípustná a podle ust. §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ve spojení s ust.
§70 písm. a) s. ř. s. ji odmítl.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá porušení ust. §10 odst. 2 daňového řádu, když
správní orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí
a ustanovil stěžovatelku zástupcem pro daňové řízení společnosti O. CZ s.r.o. V důsledku
toho zasáhl správní orgán do jejích práv i povinností. Stěžovatelka má za to, že při
rozhodování o ustanovení zástupce daňového subjektu nemůže platit pro správní orgán
libovůle, věc nebyla zákonem stanoveným způsobem projednána, rozhodnutí není v souladu
se zákony a nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Dále stěžovatelka namítá
nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem. Krajský
soud v Ostravě návrh odmítl s odkazem na ust. §65 odst. 1 s. ř. s. ve vazbě na ust. §70 písm.
a) s. ř. s. s tím, že v případě rozhodnutí o ustanovení zástupce se jedná o úkon, který je svojí
povahou vyloučen ze soudního přezkumu. Stěžovatelka zdůrazňuje, že rozhodnutí není
v souladu se zákony, její právo na spravedlivý proces bylo porušeno a je-li výsledkem řízení
nezákonné rozhodnutí, musí být takovéto rozhodnutí přezkoumatelné soudem. Na základě
výše uvedeného stěžovatelka navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci
Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení; současně navrhuje, aby soud přiznal
stěžovatelce náhradu nákladů řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s právním názorem
krajského soudu; v dalším plně odkazuje na správní spis na vyjádření k žalobě u krajského
soudu a navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
V souladu s ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné ust. §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné (ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.), jakož
i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přichází pro stěžovatele
v úvahu pouze kasační důvody dle ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ostravě a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Úkolem Nejvyššího
správního soudu přitom nebylo činit závěry o tom, zda stěžovatelka mohla či nemohla být
ustanovena zástupcem daňového subjektu O. CZ s. r. o. pro daňové řízení ve smyslu ust. §10
odst. 2 daňového řádu, neboť o tom mu v případě odmítnutí návrhu rozhodovat již nepřísluší.
Úkolem Nejvyššího správního soudu v takovém případě může být toliko přezkoumání
postupu krajského soudu v tom směru, zda pro takový postup soudu, tedy odmítnutí návrhu,
byly dány zákonné důvody.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že rozhodnutím Finančního úřadu v Prostějově ze
dne 18. 3. 2002, které bylo v odvolacím řízení potvrzeno napadeným rozhodnutím
Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 8. 7. 2003, byla stěžovatelka, ustanovena zástupcem
pro daňové řízení ve věci společnosti O. CZ s. r. o. Jak vyplynulo ze správního spisu, při
rozhodování dle §10 odst. 2 daňového řádu vycházel správní orgán ze skutečnosti, že
v období od 5. 4. 2000 do 27. 6. 2001 byla stěžovatelka ve funkci jednatelky této společnosti,
k zápisu nového jednatele do obchodního rejstříku nedošlo, nebyla známa osoba oprávněná
jednat jménem společnosti a ostatní společníci zapsaní v obchodním rejstříku mají trvalé
bydliště na Ukrajině.
Podle §10 odst. 2 věty druhé daňového řádu správce daně ustanoví zástupce také
právnické osobě, pokud vzniknou pochybnosti o tom, kdo je oprávněn jednat jejím jménem.
Konstrukce ustanovení §10 odst. 2 daňového řádu sleduje řádné zajištění průběhu
daňového řízení. Ze zastoupení přitom nevznikají práva a povinnosti zástupci daňového
subjektu, tj. v tomto případě stěžovatelce, nýbrž pouze přímo zastoupenému, tedy společnosti
O. CZ s. r. o. Daňové řízení ve věci samé je nadále vedeno s daňovým subjektem ohledně
jeho daňové povinnosti a nikoli se zástupcem daňového subjektu, tedy stěžovatelkou
samotnou. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že v ust. §10 odst. 2 daňového řádu
nejsou stanoveny žádné podmínky ani omezení týkající se osoby zástupce a je na uvážení
správce daně, kterou konkrétní osobu pro zastupování daňového subjektu zvolí. Ustanovení
zástupce správcem daně není vázáno ani na souhlas tohoto zástupce. Na druhou stranu
ustanovenému zástupci nic nebrání ve smyslu ust. §10 odst. 3 daňového řádu zvolit si
zástupce na základě plné moci.
Z dikce ust. §10 odst. 2 daňového řádu dále vyplývá, že k použití institutu ustanovení
zástupce právnické osobě přistoupí správce daně nikoli zcela svévolně, bude-li to považovat
za vhodné, ale postupuje tímto zákonným způsobem vždy, pokud dojde k situaci v tomto
ustanovení presumované, tj. pokud vzniknou pochybnosti o tom, kdo je oprávněn jednat za
právnickou osobu. Bude tomu tak např. i tehdy, pokud jediný jednatel odstoupí a nového se
nepodaří ustanovit z důvodu nečinnosti valné hromady společnosti. Správní orgán v případě
naplnění důvodů pro ustanovení zástupce právnické osobě podle uvedeného ustanovení nemá
prostor pro volnou úvahu, resp. správní uvážení co se týče volby dalšího procesního postupu,
ale pouze co se týče volby osoby, kterou zástupcem ustanoví (§10 odst. 2 věta druhá
daň.řádu: „správce daně ustanoví zástupce také právnické osobě...“). Správce daně při
naplnění zákonných důvodů nemůže jednat jinak; daňový řád mu neumožňuje např. odložit
resp. přerušit daňové řízení na dobu kdy pochybnosti ohledně zastupování právnické osoby
pominou. Pochybnosti o osobě oprávněné za společnost v daňovém řízení jednat evidentně
nastanou i v případě, vznikla-li situace že není nikdo, kdo by za subjekt jinak právně
existující, fyzicky mohl jednat. V dané případě správce daně rozhodl zcela v intencích
zákonem založeného správního uvážení, ustanovil-li zástupcem osobu, která sama osobně
byla se společností spjata, a jakožto bývalá jednatelka, jakkoli jí již v době vedení řízení podle
zápisu v obchodním rejstříku nebyla, byla mimo jiné odpovědná i za vedení účetnictví
dotčeného daňového subjektu a byla s činností společnosti nejlépe obeznámena. Nelze proto
správci daně vyčítat, že se dopustil libovůle, postupoval-li tak, aby zajistil řádný průběh
řízení při respektování ust. §2 odst. 1 až 9 daňového řádu, když ustanovil zástupcem pro
daňové řízení právě stěžovatelku z titulu jejího personálního propojení s dotyčnou
společností.
Rozhodnutí o ustanovení zástupce dle ust. §10 odst. 2 daňového řádu je svou
povahou nepochybně rozhodnutí, jímž se upravuje vedení řízení (ust. §70 písm. c/ s. ř. s.).
Existence osoby daňového subjektu, o jehož právech a povinnostech je v řízení rozhodováno,
je podmínkou sine qua non, pro vedení řízení samotného. Bez takové osoby nelze v řízení
činit relevantní úkony pro řízení nezbytné, např. doručovat písemnosti, oznamovat
rozhodnutí, apod. Rozhodnutí, jímž správní orgán za podmínek zákonem předvídaných
ustanoví daňovému subjektu pro řízení zástupce, popř. opatrovníka, nelze považovat za akt
správního orgánu, jímž se ve věci samé zástupci zakládají, mění nebo ruší práva nebo
povinnosti jmenovitě určené osoby nebo závazně určují práva nebo povinnosti ve smyslu ust.
§65 odst. 1 s. ř. s. Ostatně stěžovatelka sama ani neuvádí v čem a jakým způsobem byla její
subjektivní práva porušena nebo na nich byla postupem správního orgánu zkrácena.
Ve správním soudnictví jsou kontrole zákonnosti podrobena rozhodnutí orgánů
veřejné správy, jimiž bylo rozhodnuto o právech a povinnostech fyzických a právnických
osob, ve smyslu generální klauzule obsažené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky. Současně však uvedené
ustanovení připouští možnost, aby na základě výjimek zákonem výslovně stanovených
byla některá rozhodnutí z přezkoumání vyloučena. Jedná se o kompetenční výluku uvedenou
v ust. §70 s. ř. s., kdy ze soudního přezkumu jsou vyloučeny mimo jiné úkony správního
orgánu jimiž se upravuje vedení řízení před správním orgánem (§70 písm. c/ s. ř. s.).
Krajský soud v Ostravě odmítl žalobu s odůvodněním, že rozhodnutí o ustanovení
zástupce dle ust. §10 odst. 2 daňového řádu není rozhodnutím, které podléhá přezkumu ve
správním soudnictví, neboť se nejedná o rozhodnutí ve smyslu ust. §65 s. ř. s. , ale jde o akt
správního orgánu, jímž nedochází k založení, změně, zrušení nebo závaznému určení práv
a povinností (§70 písm. a/ s. ř. s.). Úvahy krajského soudu ohledně existence či
neexistence kompetenční výluky, neshledal Nejvyšší správní soud nesprávnými, ačkoliv nelze
přehlédnout, že krajský soud dospěl k aplikaci ust. §70 písm. a) s. ř. s. namísto ust. §70
písm. c) s. ř. s.
Krajský soud správně posoudil otázku týkající se povahy úkonu žalobou napadeného,
když dospěl k závěru, že rozhodnutí správce daně o ustanovení zástupce dle ust. §10 odst. 2
daňového řádu nemá povahu meritorního rozhodnutí, tj. rozhodnutí ve věci samé, neboť
jím nedochází k dotčení hmotných práv stěžovatelky; správně dovodil, že takový úkon je ze
soudního přezkumu vyloučen a žaloba je nepřípustná (§46 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.). Jeho
odlišný právní úsudek ohledně povahy rozhodnutí o ustanovení zástupce, z hlediska jeho
podřazení pod jednotlivé případy kompetenčních výluk, přitom neměl a nemohl mít vliv na
správnost výroku.
Krajský soud se nedopustil stěžovatelkou namítané nezákonnosti a postupoval zcela
v souladu se zákonem, odmítl-li její návrh.
Z důvodů shora uvedených Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo
na náhradu nákladů řízení nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 19. června 2006
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu