ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.17.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 17/2011-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 1. 2011 o dovolání, které podal obviněný J. V. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 7 To 333/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 3 T 132/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. V. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 3 T 132/2009, uznán vinným trestným činem porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), kterého se dopustil skutky podrobně popsanými pod body I. a II. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento trestný čin byl obviněný J. V. odsouzen podle §152 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, který se týká věcí konkretizovaných ve výroku o trestu v citovaném rozsudku. Postupem podle §229 odst. 1 tr. řádu pak bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
O odvolání obviněného J. V. , které podal proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 7 To 333/2010, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), e) a f) tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným přečinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění zákona č. 306/2009 Sb. (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), jehož se dopustil skutky konkretizovanými pod body I. a II. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento přečin byl obviněný J. V. odsouzen podle §270 odst. 1 tr. zákoníku a §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci, který se týká věcí konkretizovaných ve výroku o trestu. Postupem podle §229 odst. 1 tr. řádu odvolací soud rozhodl o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Obviněný J. V. podal dne 15. 11. 2010 prostřednictvím své obhájkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 7 To 333/2010, dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný především nesouhlasí s provedenými důkazy a v konkrétní rovině polemizuje se závěry znaleckého posudku znalce Ing. Jiřího Bergera, v němž podle názoru obviněného není specifikován výčet autorských děl, která měl nabízet ke sdílení. Obviněný zpochybnil i zákonnost domovní prohlídky, jež byla u něj provedena dne 11. 3. 2008, přičemž se domnívá, že nesplňovala náležitosti neodkladného či neopakovatelného úkonu a ani nebyla takto označena. Jak dále obviněný zdůraznil, ve věci nebylo prokázáno, že by se třetí osobě podařilo získat některé z autorských děl a kdy se tak stalo. Obviněný rovněž vytkl nedostatečné posouzení společenské škodlivosti spáchaného činu a soudy nižších stupňů se podle jeho názoru dostatečně nevypořádaly ani se zásadou subsidiarity trestní represe. Konečně obviněný je přesvědčen, že došlo k promlčení jeho trestní odpovědnosti za posuzovaný přečin, a tuto námitku opírá o závěry znaleckého posudku, v němž není uvedeno datum, kdy měly být neoprávněně pořízeny kopie počítačových programů, resp. kdy mělo dojít k nabízení autorských děl dotčených autorů formou jejich sdílení. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby ho zprostil obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného J. V. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce považuje námitky, jimiž obviněný zpochybnil rozsah a výsledky dokazování, za nezpůsobilé naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který obviněný uplatnil v podaném dovolání. Pokud obviněný zpochybnil správnost posouzení společenské škodlivosti a otázky promlčení trestní odpovědnosti, státní zástupce považuje tyto námitky za neopodstatněné. Podle jeho názoru soudy nižších stupňů hodnotily společenskou škodlivost činu obviněného v souladu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť obviněný nikoli nepatrně zasáhl do autorských práv jiných osob. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou o promlčení trestní odpovědnosti obviněného, neboť obviněný spáchal jeden skutek v období od 19. 6. 2007 do 5. 11. 2007 a druhý skutek od nezjištěné doby do 11. 3. 2008, přičemž účinky zahájení trestního stíhání zde nastaly dne 24. 7. 2009 a promlčecí doba u posuzovaného přečinu činí 3 roky. Státní zástupce proto závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný J. V. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím své obhájkyně (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný J. V. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný J. V. však v podstatné části své argumentace nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s hodnocením důkazů. Tím obviněný především zpochybňuje výsledky provedeného dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaných činů tedy obviněný dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možno podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat samotnou správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný J. V. , přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v uvedených směrech z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného J. V. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutků tak, jak jsou popsány ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaných skutků, jak se toho obviněný domáhá ve svém dovolání, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání přečinu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1 tr. zákoníku. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Obviněný J. V. tedy v části svého dovolání ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jeho skutkové námitky zaměřené proti výsledkům dokazování neodpovídají uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil zejména proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů při dokazování a proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tudíž nenaplňuje ani obecně formulovaná námitka obviněného J. V. , v níž soudům obou stupňů vytkl, že domovní prohlídka provedená před zahájením trestního stíhání byla nezákonná, neboť orgány činné v trestním řízení neuvedly důvody, pro které by se měla považovat za neodkladný či neopakovatelný úkon. I tento závěr totiž obviněný dovozuje z nedostatků, kterými jsou podle jeho názoru zatíženy provedené důkazy a jimiž zpochybňuje skutkové závěry, které vyvodily soudy nižších stupňů z důkazů.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud k uvedené námitce obviněného J. V. připomíná následující skutečnosti. Za neodkladný úkon se ve smyslu §160 odst. 4 tr. řádu považuje úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést (např. z toho důvodu, že dojde ke spotřebování zkoumaného materiálu). Zatímco neodkladný úkon se vztahuje k okamžiku zahájení trestního stíhání (viz slovní spojení „než bude zahájeno trestní stíhání“), neopakovatelný úkon má přímou vazbu na řízení před soudem (viz slovní spojení „nebude možno před soudem provést“). Otázka, zda se v konkrétní věci jedná o neodkladný a/nebo neopakovatelný úkon, se posoudí vždy podle okolností každého jednotlivého případu. O provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu pořizuje policejní orgán protokol, v němž je povinen uvést skutečnosti odůvodňující povahu takového úkonu. Jak je tedy patrné z uvedených pravidel, o neodkladnosti nebo neopakovatelnosti úkonu ve smyslu §160 odst. 4 tr. řádu zpravidla rozhoduje nejdříve policejní orgán, který současně ve vztahu ke konkrétní osobě posuzuje, zda jsou splněny všechny zákonné podmínky vymezené v citovaném ustanovení. Výjimkou je pouze neodkladný nebo neopakovatelný úkon, který spočívá ve výslechu svědka či v rekognici a je prováděn podle §158a tr. řádu, o jehož povaze rozhoduje státní zástupce, který je oprávněn též navrhnout provedení takového úkonu za účasti soudce. O procesní použitelnosti tohoto důkazu přitom platí ustanovení §211 odst. 2 písm. b) tr. řádu, tj. soud může přečíst protokol o dřívější výpovědi svědka, jestliže byl jeho výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu a šlo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon provedený za účasti soudce podle §158a tr. řádu.
Pokud jde o konečné posouzení povahy úkonu, který byl ve stadiu přípravného řízení proveden jako neodkladný či neopakovatelný, je k závěru o jeho neodkladnosti nebo neopakovatelnosti povolán věcně a místně příslušný soud, který rozhoduje o vině a trestu. Zmíněná úvaha soudu současně znamená i vyřešení otázky, zda lze takový úkon považovat za procesně použitelný ve vztahu ke konkrétnímu obviněnému a jím spáchanému skutku. I když tedy policejní orgán provedl neodkladný či neopakovatelný úkon, neznamená to bez dalšího jeho neomezenou použitelnost v dalších stadiích trestního řízení. V tomto směru není tudíž podstatné, zda policejní orgán prováděl úkony jako neodkladné či neopakovatelné před zahájením trestního stíhání nebo po něm (viz §158 odst. 3 tr. řádu, resp. přiměřené použití ustanovení §160 odst. 4 tr. řádu k ustanovení §164 odst. 1 tr. řádu). Ustanovení §160 odst. 4 tr. řádu totiž obecně definuje neodkladné a neopakovatelné úkony pro celé trestní řízení, přičemž nezakládá jakýsi dvojí režim těchto úkonů. Platí však, že neodkladné nebo neopakovatelné úkony provedené před zahájením trestního stíhání nemusí policejní orgán opakovat, pokud byly provedeny zákonným způsobem (§164 odst. 2 tr. řádu). Obviněný, resp. jeho obhájce má ovšem možnost v řízení před soudem zpochybňovat důkazy opatřené na podkladě neodkladných nebo neopakovatelných úkonů, a to stejně jako kterékoli jiné důkazy. Protože v nyní posuzované trestní věci obviněného J. V. byla podle názoru Nejvyššího soudu dodržena všechna shora citovaná pravidla k provedení domovní prohlídky jako neodkladného úkonu, neobstojí opakované tvrzení obviněného o nezákonnosti této domovní prohlídky, nehledě již na skutečnost, že jde o námitku, která nemá nic společného s případným nesprávným právním posouzením skutku ani s jiným nesprávným hmotně právním posouzením, jež je podstatou uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Navíc se i soudy nižších stupňů náležitě zabývaly tím, proč bylo možné považovat domovní prohlídku u obviněného J. V. , byť byla provedena před zahájením trestního stíhání obviněného, za neodkladný, resp. i neopakovatelný úkon. Jestliže totiž trestní stíhání obviněného bylo zahájeno dne 24. 7. 2009 (viz č. l. 8 trestního spisu), tedy více než 2 roky od doby spáchání posuzovaného skutku, musely orgány činné v trestním řízení po celou tuto dobu zajišťovat podklady pro rozhodnutí o následném trestním stíhání obviněného. Přitom jako neodkladný či neopakovatelný úkon soudy nižších stupňů hodnotily výhradně úkon v podobě domovní prohlídky, která byla provedena u obviněného zákonným způsobem, jak ostatně vyplývá z č. l. 54 až 61 trestního spisu. Aniž by tedy Nejvyšší soud hodlal jakkoli přezkoumávat postup a výsledky dokazování v této trestní věci, svědčí všechny uvedené skutečnosti o tom, že nemohlo dojít k nedostatkům v procesní použitelnosti důkazů opatřených v rámci domovní prohlídky, jak – mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu – namítal obviněný ve svém dovolání.
Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi námitkami obviněného J. V. , které sice již odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak nejsou opodstatněné. Jde především o tvrzení obviněného, podle něhož se soudy nižších stupňů dostatečně nevypořádaly s otázkou společenské škodlivosti činu a s uplatněním zásady subsidiarity trestní represe.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle nového trestního zákoníku, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010 a podle něhož byly posuzovány činy obviněného, je trestným činem obecně protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Společenská škodlivost ovšem není zákonným znakem trestného činu, protože má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. V případě obviněného J. V. ovšem nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči němu; ostatně ani sám obviněný ve svém dovolání neuvádí žádné skutečnosti, které by mohly zpochybnit závěr o společenské škodlivosti jím spáchaných činů. Naopak, povaha a rozsah jeho zásahů do chráněných autorských a souvisejících práv, význam těchto práv, okruh dotčených nositelů porušených práv a další okolnosti svědčí o takové míře společenské škodlivosti činů obviněného, která vyžaduje i uplatnění trestní odpovědnosti vůči obviněnému a trestněprávních důsledků s ní spojených. Proto nemohlo dojít ani k namítanému pochybení při použití zásady subsidiarity trestní represe.
Navíc, jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, ani zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákoník chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860. v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008, publikované pod č. T 1134. v sešitě 50 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 Tz 91/2008, publikované pod č. T 1151. v sešitě 51 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2009). Z popisu skutků obsažených pod body I. a II. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu je přitom patrné, že obviněný J. V. – zkráceně vyjádřeno – bez souhlasu autorů filmových a hudebních děl, autorů počítačových programů a bez souhlasu výrobců zvukových a obrazově zvukových záznamů nabízel jiným uživatelům počítačové sítě jednotlivá chráněná autorská díla (filmová, hudební a počítačové programy) prostřednictvím svého počítačového zařízení, čímž v rozporu s ustanoveními §12, §76 a §80 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zasáhl do práv těchto autorů a výrobců. Takové rozhodné skutkové okolnosti nepochybně svědčí o spáchání přečinu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1 tr. zákoníku.
Jak je tedy zřejmé z popsaných skutkových okolností, čin obviněného J. V. vybočil z rámce běžných soukromoprávních vztahů, protože se dotkl relativně širokého okruhu nositelů chráněných autorských a souvisejících práv, takže bylo nezbytné reagovat na něj prostředky trestněprávní represe. To je ostatně i v souladu s požadavkem, aby Česká republika náležitě plnila své mezinárodní závazky vyplývající z uzavřených mezinárodních úmluv a směřující k dostatečné ochraně práv tzv. duševního vlastnictví, resp. nehmotných statků, jak to vyžadují např. Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl (publikovaná pod č. 133/1980 Sb.), Všeobecná úmluva o autorském právu (publikovaná pod č. 134/1980 Sb.), Mezinárodní úmluva o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových organizací (publikovaná pod č. 192/1964 Sb.) a další normy, zejména když se tato ochrana zatím v České republice poněkud bagatelizuje a podceňuje (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 621/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008, publikované pod č. T 1134. v sešitě 50 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008), přičemž v posuzovaném případě došlo k zásahu i do chráněných práv nositelů sídlících mimo Českou republiku.
Za neopodstatněnou považuje Nejvyšší soud i námitku obviněného J. V. , v níž soudům nižších stupňů vytkl nesprávné posouzení otázky promlčení jeho trestní odpovědnosti. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že k promlčení trestní odpovědnosti za přečin porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1 tr. zákoníku dojde podle §34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku po uplynutí promlčecí doby, která zde činí 3 roky. Jak přitom vyplývá z popisu skutků obsažených ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, obviněný dokončil jednání, jímž spáchal uvedený přečin, dne 5. 11. 2007 (viz bod I. výroku o vině), resp. dne 11. 3. 2008 (viz bod II. výroku o vině). Na podkladě trestního spisu pak Nejvyšší soud zjistil (viz jeho č. l. 8), že účinky zahájení trestního stíhání, jimiž se ve smyslu §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku [resp. §67 odst. 3 písm. a) tr. zák.] přerušil běh promlčecí doby, nastaly dnem 24. 7. 2009. Již z těchto údajů je tedy jednoznačně patrné, že nemohlo dojít k promlčení trestní odpovědnosti obviněného za přečin porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v době zahájení a vedení jeho trestního stíhání ještě neuplynula promlčecí doba stanovená zákonem na tento přečin. Pro počátek běhu promlčecí doby byl totiž v posuzované trestní věci rozhodný okamžik, kdy obviněný dokončil své jednání, resp. kdy provedl poslední dílčí útok pokračujícího trestného činu (srov. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 3 Tdo 896/2002, uveřejněné pod č. T 520. ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, Praha, 2003). Ostatně takový závěr nyní přímo vyplývá i z ustanovení §34 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého promlčecí doba u trestných činů, u nichž není znakem účinek anebo u nichž není účinek znakem kvalifikované skutkové podstaty, počíná běžet od ukončení jednání pachatele.
V důsledku všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. V. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání z větší části jen opakoval námitky, s nimiž se již vypořádaly soudy nižších stupňů.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 19. 1. 2011
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y