ECLI:CZ:NS:2009:5.TDO.369.2009.1
sp. zn. 5 Tdo 369/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. května 2009 o dovolání, které podal obviněný M. S. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2008, sp. zn. 10 To 265/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 T 118/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 31. 3. 2008, sp. zn. 6 T 118/2006, uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 7. 8. 1996 v P. v úmyslu vyvést hmotný majetek obchodní společnosti B. A., s. r. o., jejímž byl jednatelem, do obchodní společnosti M., spol. s r. o., v které uplatňoval rozhodovací pravomoc prostřednictvím svědka O. J., a po předchozí dohodě s tímto svědkem uzavřel s posledně označenou obchodní společností kupní smlouvu o prodeji souboru movitých věcí – hmotného investičního majetku za kupní cenu ve výši 41 350 570,- Kč bez daně z přidané hodnoty, která činila 8 649 430,- Kč, tedy celkem za cenu ve výši 50 000 000,- Kč. Obviněný přitom věděl, že obchodní společnost B. A., s. r. o., nemá dostatek peněžních prostředků k úhradě svých splatných závazků a dne 18. 4. 1996 byl podán návrh na prohlášení konkursu na její majetek. Uvedenou kupní cenu přitom obchodní společnost M., spol. s r. o., uhradila tak, že dne 6. 8. 1996 uzavřela s obchodní společností P. O., s. r. o., kterou zastupoval obviněný M. S., smlouvu o půjčce, a následně dne 7. 8. 1996 uzavřel obviněný jako jednatel jménem obchodní společnosti B. A., s. r. o., v postavení věřitele s obchodní společností P. O., s. r. o., jako dlužníkem, kterého zastupoval Ing. L. P., smlouvu o půjčce na částku ve výši 50 000 000,- Kč, přičemž tyto peněžní prostředky byly předány zpět do pokladny jmenovaného dlužníka a dne 19. 8. 1996 zaznamenány v jeho účetnictví s poznámkou „vrácení půjčky ke dni 6. 8. 1996“.
Obviněný M. S. pak dne 8. 8. 1996 uzavřel jménem obchodní společnosti B. A., s. r. o., s obchodní společností M., spol. s r. o., nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl hmotný investiční majetek převedený shora uvedenou kupní smlouvou, který byl nadále umístěn v provozovnách obchodní společnosti B. A., s. r. o., a využíván k výrobě. Zmíněnou smlouvou ze dne 8. 8. 1996 pak označené smluvní strany sjednaly roční nájemné ve výši 120 000,- Kč, které dne 10. 10. 1996 změnily na částku ve výši 12 000 000,- Kč.
Dne 13. 8. 1996 uzavřel obviněný M. S. s obchodní společností P. O., s. r. o., kterou zastupoval Ing. L. P., jako postupitelem, smlouvu o postoupení pohledávky za obchodní společností M., spol. s r. o., a to za nominální hodnotu této pohledávky. Následně dne 14. 8. 1996 obviněný postoupil pohledávku obchodní společnosti B. A., s. r. o., vůči obchodní společnosti M., s. r. o., společně s další pohledávkou za nominální cenu obchodní společnosti T. A., s. r. o., se splatností do roku 2002. Dne 31. 12. 1996 pak došlo k zápočtu závazku obchodní společnosti P. O., s. r. o., ze smlouvy o půjčce a pohledávky vůči obchodní společnosti B. A., s. r. o., ze smlouvy o postoupení pohledávky.
Obviněný M. S. jednal popsaným způsobem s vědomím, že dojde k ohrožení zájmu věřitelů obchodní společnosti B. A., s. r. o., spočívajícím v tom, že místo hmotného majetku získá tato obchodní společnost jen obtížně vymahatelnou pohledávku. V důsledku shora uvedeného jednání obviněný poškodil věřitele obchodní společnosti B. A., s. r. o., kteří jsou společně s výší svých pohledávek specifikováni ve výroku citovaného rozsudku (jejichž celkové pohledávky v nominální hodnotě dosahovaly částky celkem 936 753 312,- Kč), a způsobil jim škodu v celkové výši 41 350 570,- Kč, přičemž na majetek jmenované obchodní společnosti byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. 4. 1997, sp. zn. 96 K 31/96, prohlášen konkurs a správkyní konkursní podstaty ustanovena JUDr. J. V.
Za tento trestný čin byl obviněnému M. S. uložen podle §256 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon ho soud prvního stupně zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.
K odvolání obviněného M. S. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 10. 2008, sp. zn. 10 To 265/2008, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil citovaný rozsudek Okresního soudu v Kladně ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud uložil obviněnému podle §256 odst. 4 tr. řádu trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný M. S. prostřednictvím svého obhájce dne 26. 1. 2009 dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného v popisu skutku, který je uveden ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, chybí okolnosti charakterizující subjektivní a objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. Obviněný vytýká soudům nižších stupňů, že nedostatečně posoudily i výši vzniklé škody. Popis skutku podle obviněného odpovídá běžným obchodněprávním vztahům mezi zúčastněnými obchodními společnostmi, přičemž s odkazem na judikaturu Ústavního soudu představovanou jeho nálezem ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/2005, obviněný vytýká soudům nižších stupňů, že v posuzované věci nerespektovaly civilní rozhodnutí ve sporech týkajících se konkursní podstaty úpadce – obchodní společnosti B. A., s. r. o. Jak dále obviněný zdůraznil, na podkladě těchto rozhodnutí nelze v jeho trestní věci uvažovat o vzniku škody, když navíc hodnota majetku, který byl zpeněžen v rámci konkursu, byla zcela odlišná od částky považované za výši škody. Obviněný je přesvědčen, že nejednal protiprávně, neboť výsledky předmětných civilních sporů nenasvědčují takovému závěru. Proto podle názoru obviněného nelze v posuzované věci uvažovat ani o jeho odpovědnosti za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný má za to, že v době spáchání skutku, který se odehrál před více než 12 lety, měl i nedostatečnou představu o možných následcích svého jednání. Obviněný přitom poukazuje na některá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ohledně předvídatelnosti následků, což má souvislost s naplněním subjektivní stránky trestného činu.
Závěrem svého dovolání obviněný M. S. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2008, sp. zn. 10 To 265/2008, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 31. 3. 2008, sp. zn. 6 T 118/2006, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. řádu rozhodl o přerušení výkonu uloženého trestu odnětí svobody, který obviněný již vykonává.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného M. S. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího přesvědčení obviněný naplnil subjektivní i objektivní stránku trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., pro který byl stíhán a odsouzen. Jak dále uvádí státní zástupkyně, popis posuzovaného skutku dostatečně vyjadřuje všechny zákonné znaky tohoto trestného činu, takže nelze akceptovat ani tvrzení obviněného o výlučně obchodněprávní povaze tohoto případu. Státní zástupkyně považuje za správné i závěry soudů obou stupňů, v nichž se vypořádaly s otázkou výše způsobené škody. Podle státní zástupkyně sice soudy nevzaly zcela v úvahu zůstatkovou hodnotu zcizovaného majetku úpadce, avšak je patrné, že zde vznikla škoda alespoň ve výši uvedené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a že ji obviněný způsobil úmyslně. Na tomto závěru nemůže podle názoru státní zástupkyně nic změnit ani tvrzení obviněného, podle něhož majetek úpadce byl zpeněžen za částku mnohonásobně nižší, než byla jeho skutečná hodnota. Státní zástupkyně nesouhlasí ani s tvrzením obviněného, pokud jím zpochybnil závěr o vzniku škodlivého následku (resp. účinku) s poukazem na pravomocná civilní rozhodnutí v této věci. Státní zástupkyně má totiž za to, že soudy nižších stupňů se zabývaly zmíněnou okolností v rámci řešení tzv. předběžné otázky podle §9 odst. 1 tr. řádu, přičemž jejich závěry jsou správné a odpovídající zákonu.
Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný M. S. je osobou oprávněnou podat dovolání [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný M. S. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle citovaného ustanovení je naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V návaznosti na zmíněný výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je potom nutné posuzovat argumentaci obviněného M. S., v jejímž rámci zpochybňuje naplnění objektivní a částečně též subjektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., kterým byl uznán vinným. Podle názoru Nejvyššího soudu námitky obviněného sice formálně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak Nejvyšší soud je považuje za neopodstatněné.
Nejvyšší soud je v řízení o dovolání zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů a jen v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může zvažovat jeho hmotně právní posouzení. V posuzované věci se Nejvyšší soud opíral nejen o skutkovou větu obsaženou ve výrokové části odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž i o jeho odůvodnění a odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu. Jak je z těchto rozhodných skutkových zjištění mimo jiné patrné, obviněný M. S. způsobem popsaným ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jednal za stavu, kdy obchodní společnost B. A., s. r. o., neměla dostatek peněžních prostředků k úhradě svých splatných závazků, přičemž dne 22. 4. 1996 (nikoli již dne 18. 4. 1996, jak nepřesně uvádí soud prvního stupně) byl na její majetek podán návrh na prohlášení konkursu. Soud prvního stupně a následně i odvolací soud pak při formulaci tohoto závěru vycházely z hodnoty zcizeného movitého majetku dlužníka – obchodní společnosti B. A., s. r. o., jakož i ze skutečnosti, že jmenovaná obchodní společnost měla v podstatě k dispozici jen obtížně vymahatelnou pohledávku vůči obchodní společnosti T. A., s. r. o. Z trestního spisu rovněž vyplývá (viz č. l. 1631 trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 T 118/2006), že odvolací soud doplnil dokazování za účelem zjištění obsahu konkursního spisu vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 96 K 31/96. Z tohoto spisu odvolací soud mimo jiné zjistil, že značná část majetku obchodní společnosti B. A., s. r. o., byla prodána ještě před prohlášením konkursu na její majetek, k němuž došlo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. 4. 1997. Jak navíc odvolací soud konstatoval (viz str. 11 až 12 jeho rozsudku), příjmy získané z konkursní podstaty budou sotva dostačovat k uspokojení pohledávek věřitelů.
Z těchto skutkových zjištění je tedy podle Nejvyššího soudu zřejmé, že obviněný M. S. si musel být vědom toho, že svým jednáním může způsobit protiprávní následek spočívající ve zmaření uspokojení pohledávek svých věřitelů, a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.]. Jednal tedy přinejmenším ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu. O zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu se totiž jedná i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná (srov. rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). Proto v obecné rovině lze usuzovat na srozumění se způsobením škodlivého následku z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 52). Pro zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu mimo jiné zcela postačí, pokud si je pachatel alespoň v základních rysech vědom podstatných okolností, které ve svém souhrnu směřují ke vzniku protiprávního následku. Není rozhodné ani to, zda pachatel usiloval o dosažení výsledku, který je v souladu s právem, jestliže v rámci svého jednání musel počítat i s ohrožením nebo porušením zájmu chráněného trestním zákonem.
Měla-li tedy obchodní společnost B. A., s. r. o., jejímž jménem jednal obviněný M. S., velké množství splatných pohledávek vůči mnoha věřitelům ve značné nominální výši a zcizil-li obviněný za této situace movité věci z majetku jmenované obchodní společnosti ve prospěch jiné obchodní společnosti (M., s. r. o.), která nadto v inkriminované době nedisponovala takovou peněžitou částkou, jež by postačovala k úhradě předmětného dluhu, obviněný nemohl počítat již se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila zmíněnému protiprávnímu následku v podobě poškození věřitelů, jehož způsobení si obviněný nepochybně představoval jako možné. Obviněný byl totiž zkušeným podnikatelem, který obchodoval s řadou jiných podnikatelských subjektů, takže jeho povinností bylo, aby si zajistil úhradu své peněžité pohledávky (např. řádnými zajišťovacími právními prostředky). Jestliže obviněný obdržel za uskutečněný prodej zmíněného majetku toliko nevymahatelnou pohledávku vůči obchodní společnosti M., s. r. o., kterou pak v krátkém časovém období postoupil zahraniční právnické osobě, jde ze strany obviněného o jednání nejen nezodpovědné, avšak takové jednání svědčí i o jeho nepřímém (eventuálním) úmyslu poškodit věřitele obchodní společnosti B. A., s. r. o. Uvedené konstatování platí tím spíše, že obviněný takto jednal za stavu, kdy musel vědět o hospodářských obtížích obchodní společnosti B. A., s. r .o., a o existenci jejích splatných závazků ve značné výši vůči několika věřitelům. Jak je totiž v posuzované věci zřejmé, v době provedení označených právních úkonů již obviněný věděl o podaném návrhu na prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti B. A., s. r. o., který učinila K. b., a. s., pro svou pohledávku ve výši 80 444 875,77 Kč. Současně obviněný věděl o stavu úpadku obchodní společnosti B. A., s. r. o., ve formě její insolvence, neboť důvodem k prohlášení konkursu na majetek této obchodní společnosti byla jednak existence více jejích věřitelů a jednak její neschopnost po delší dobu hradit své splatné závazky. Všechny zmíněné okolnosti tak bez pochybností vypovídají o úmyslném zavinění obviněného, tj. o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., kterým byl obviněný uznán vinným a u něhož postačí i zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu.
Na základě výše uvedené argumentace se proto Nejvyšší soud neztotožnil ani s námitkou obviněného M. S., pokud v ní zpochybnil správnost posouzení subjektivní stránky citovaného trestného činu. V této souvislosti je nedůvodný i odkaz obviněného na případy, v nichž rozhodoval Evropský soud pro lidská práva, tj. věci Kokkinakis proti Řecku, rozsudek ze dne 25. 5. 1993, a Cantoni proti Francii, rozsudek ze dne 15. 11. 1996. Podstatou těchto rozsudků je totiž závěr, podle něhož rozhodnutí soudu o vině konkrétního pachatele je třeba založit na pečlivém odůvodnění rozhodných skutkových okolností a musí zde být i naléhavý společenský zájem na odsouzení pachatele. Protože podle názoru Nejvyššího soudu v posuzované věci svědčí všechny rozhodné skutkové okolnosti o naplnění uvedených předpokladů, nemohou být rozhodnutí soudů nižších stupňů v rozporu s citovanou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.
Pokud jde o další námitky obviněného M. S., jimiž vytýká nesprávné posouzení objektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., Nejvyšší soud k použité právní kvalifikaci připomíná následující. Ke spáchání tohoto trestného činu se vyžaduje, aby pachatel jako dlužník zmařil, byť jen částečně, uspokojení svého věřitele mimo jiné tím, že zcizil část svého majetku. Je-li dlužníkem právnická osoba, uplatní se ustanovení §90 odst. 2 tr. zák. a trestní odpovědnost je možné dovodit u fyzické osoby, která jednala za takovou právnickou osobu způsobem naplňujícím znaky trestného činu, a to např. jako statutární orgán (třeba jednatel společnosti s ručením omezeným, jak tomu bylo i v posuzovaném případě). Jednání pachatele trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. spočívá ve zmenšení aktiv dlužníkova majetku, z něhož by mohla být alespoň částečně uspokojena pohledávka jeho věřitele. Jde o skutečné (nikoli jen účetní) snížení hodnoty majetku dlužníka, tj. o reálné zmenšení jeho rozsahu o ty majetkové hodnoty, z kterých by bylo možné dosáhnout uspokojení pohledávky věřitele, a to i jejich případným převodem, prodejem apod. Způsoby, jimiž se pachatel jako dlužník (nebo jednající za dlužníka ve smyslu §90 odst. 2 tr. zák.) zbavuje svého majetku, nemusejí být samy o sobě trestnými činy; trestným činem poškozování věřitele se stávají vzhledem k nepříznivým důsledkům, které mají pro uspokojení pohledávky věřitele (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1577/2008, publikované pod č. T 1158. v sešitě 52 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2009).
Právě o takovou situaci jde v případě obviněného M. S., jehož jednáním byl naplněn zákonný znak spočívající ve „zcizení“ části majetku dlužníka, tj. obchodní společnosti B. A., s. r. o. Obviněný totiž v době před prohlášením konkursu na majetek této obchodní společnosti jako její statutární orgán (tj. v postavení předpokládaném ustanovením §90 odst. 2 tr. zák.) za situace, kdy jmenovaná obchodní společnost ještě disponovala majetkem, který bylo možno použít alespoň k částečné úhradě pohledávek jejích věřitelů, převedl tento majetek na jinou osobu, tj. na obchodní společnost M., spol. s r. o., aniž obdržel za takto převedený majetek odpovídající majetkovou protihodnotu použitelnou k uspokojení pohledávek věřitelů obchodní společnosti B. A., s. r. o. Proto nemohlo jít o běžné obchodněprávní vztahy mezi jmenovanými obchodními společnostmi, popřípadě dalšími obchodními společnostmi (P. O., s. r. o., T. A., s. r. o.), jak tvrdí obviněný ve svém dovolání, jestliže výsledkem majetkových transakcí mezi nimi, které obsahuje popis posuzovaného skutku, je úbytek majetku obchodní společnosti B. A., s. r. o., použitelného k uspokojení pohledávek jejích věřitelů. Nejvyšší soud tedy nepovažuje za opodstatněnou námitku obviněného, kterou zpochybnil správnost závěrů soudů obou stupňů ohledně uvedeného znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele, jímž byl uznán vinným.
Nejvyšší soud pak nemohl akceptovat ani tvrzení obviněného M. S. o nesprávném zjištění výše škody. Podstatou trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 tr. zák., jehož spácháním byl obviněný uznán vinným, jsou totiž skutečné nebo fiktivní dispozice s majetkem dlužníka, jejichž důsledkem je zmaření uspokojení pohledávky věřitele. Proto i škoda, která je u tohoto trestného činu znakem kvalifikovaných skutkových podstat podle §256 odst. 3 a 4 tr. zák., spočívá právě v tom, že poškozenému věřiteli se nedostane takového plnění, na které má nárok vůči dlužníkovi a jehož by bylo možné dosáhnout, kdyby se dlužník (nebo osoba jednající jeho jménem) neuchýlil k uvedeným majetkovým dispozicím. Přitom, jak vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, škodu u trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. pro účely jeho přísnější právní kvalifikace ve smyslu §256 odst. 3 a 4 tr. zák. představuje hodnota zničeného, poškozeného, zatajeného, zcizeného, učiněného neupotřebitelným nebo odstraněného majetku dlužníka, který by bylo možné použít k uspokojení pohledávek jeho věřitelů, kdyby si dlužník nepočínal způsobem uvedeným v citovaných ustanoveních. Tato škoda odpovídá výši zmařených pohledávek jen tehdy, je-li hodnota uvedeného majetku dlužníka stejná nebo vyšší (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/2007-III. Sb. rozh. tr.).
K tomu Nejvyšší soud dále připomíná, že škodou se obecně v právní teorii a soudní praxi rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a kterou tedy lze nahradit poskytnutím majetkového plnění, především v podobě peněz, nedojde-li k naturální restituci. Přitom se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk (viz §442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, §379 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů), když za skutečnou škodu se považuje újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu. Ušlým ziskem je pak nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat – kdyby zde nebylo škodné události – s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. stanovisko pod č. 55/1971, s. 151 až 153, Sb. rozh. obč. a zhodnocení praxe soudů pod č. III/1967, s. 51, Sb. rozh. tr.). Škoda se tedy i v trestním právu chápe obdobně jako v těch odvětvích práva, která upravují majetkové a závazkové vztahy včetně odpovědnosti za škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním, protože trestní zákon ani trestní řád nijak specificky nedefinují pojem „škoda“ pro účely trestní odpovědnosti a trestního stíhání.
V trestní věci obviněného M. S. to znamená, že pokud obviněný jako statutární orgán dlužníka – obchodní společnosti B. A., s. r. o., převedl její majetek použitelný k uspokojení splatných pohledávek jejích věřitelů bez odpovídající protihodnoty na jinou osobu – obchodní společnost M., spol. s r. o., a navíc tak učinil za stavu, kdy jmenovaný dlužník neměl dostatek jiných prostředků k úhradě předmětných pohledávek, způsobil vznik škodlivého následku (resp. účinku) v podobě škody velkého rozsahu, kterou správně zjistily soudy nižších stupňů. Jak je totiž z popsaných skutkových okolností patrné, pohledávky jednotlivých věřitelů (jejichž celková výše v nominální hodnotě dosahovala částky celkem 936 753 312,- Kč) zde značně převyšovaly uvedený majetek dlužníka, který mohl být použit k úhradě těchto splatných pohledávek a který obviněný zcizil, přičemž celková hodnota zcizeného majetku dosáhla výše 41 350 570,- Kč. Tato částka tak v posuzované věci představuje škodu velkého rozsahu (viz již zmíněné rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/2007-III. Sb. rozh. tr.), kterou se ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující výše nejméně 5 000 000,- Kč. Pro úplnost je třeba poznamenat, že v době spáchání posuzovaného skutku se podle právní úpravy platné do 31. 12. 2001 považovala za škodu velkého rozsahu částka dosahující nejméně pětisetnásobku nejnižší měsíční mzdy stanovené nařízením vlády, tj. škoda ve výši alespoň 1 000 000,- Kč, ovšem nyní platná úprava je ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. pro obviněného příznivější.
V návaznosti na shora vyložené argumenty k výši škody jako znaku objektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., jímž byl obviněný M. S. uznán vinným, Nejvyšší soud považuje za nutné doplnit následující. Z popisu skutku, který soud prvního stupně formuloval zejména ve vztahu ke způsobenému škodlivému následku (resp. účinku), mimo jiné vyplývá, že do něho zahrnul i takové skutkové okolnosti, které nejsou významné z hlediska úvah o trestní odpovědnosti obviněného. Soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací, sice převzal do tzv. skutkové věty i konstatování o prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti B. A., s. r. o., a v návaznosti na to uzavřel, že jednáním obviněného „byla způsobena škoda konkursní podstatě“ ve výši nejméně 41 350 570,- Kč. Nejde ovšem o žádné pochybení, z něhož by snad bylo možné dovozovat nesprávnost stanovení výše škody způsobené trestným činem, za který byl obviněný odsouzen. Škodlivý následek (resp. účinek) popsaného trestněprávního jednání obviněného se totiž projevil v podstatě jen v majetkové sféře věřitelů označených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, byť v době rozhodování tohoto soudu již byl na majetek úpadce – obchodní společnosti B. A., s. r. o., jejímž jménem obviněný jednal, prohlášen konkurs a majetek, s nímž disponoval obviněný ke škodě věřitelů, by jinak byl zahrnut právě do konkursní podstaty. Navíc podle §6 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, tvořil konkursní podstatu majetek podléhající konkursu a konkurs se týkal majetku dlužníka (úpadce) uvedeného v §6 odst. 2 cit. zákona, popřípadě i majetku jiných osob podle §6 odst. 3 cit. zákona. Přitom právě majetek konkursní podstaty byl primárně určen k uspokojení přihlášených pohledávek konkursních věřitelů podle §31 a násl. cit. zákona. Jestliže tedy soud prvního stupně spatřoval následek (účinek) posuzovaného trestného činu spáchaného obviněným ve způsobení škody konkursní podstatě, vyjádřil tím jen jiný způsob poškození věřitelů, jejichž pohledávky měly být uspokojeny z konkursní podstaty, do níž už nemohl být zahrnut majetek obchodní společnosti B. A., s. r. o., který obviněný převedl na obchodní společnost M., spol. s r. o.
Proto i z formulace použité soudem prvního stupně je dostatečně zřejmé, že obviněný M. S. jednal za popsaných rozhodných skutkových okolností proti zájmům věřitelů obchodní společnosti B. A., s. r. o., na alespoň částečném uspokojení jejich splatných pohledávek. Nejvyšší soud tudíž nemá žádné pochybnosti o naplnění všech zákonných znaků trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., pro který byl obviněný stíhán a odsouzen.
Nejvyšší soud pak nemohl akceptovat ani tvrzení obviněného M. S., podle něhož soudy nižších stupňů v otázce výše vzniklé škody pominuly či nerespektovaly pravomocná rozhodnutí civilních soudů, jimiž nebyla zpochybněna oprávněnost dispozic s majetkem konkursní podstaty úpadce – obchodní společností B. A., s. r. o. Obviněný zde rovněž nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů učiněným v této trestní věci, podle něhož byla způsobena škoda na majetku náležejícího do konkursní podstaty obchodní společnosti B. A., s. r. o. K tomu Nejvyšší soud především uvádí, že pokud probíhá vedle trestního stíhání dlužníka pro trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 tr. zák. též konkursní řízení podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, resp. insolvenční řízení podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, týkající se majetku téhož dlužníka, není nutné vyčkávat na dokončení konkursního (insolventního) řízení, neboť stanovení výše škody způsobené trestným činem poškozování věřitele je předběžnou otázkou podle §9 odst. 1 tr. řádu týkající se viny obviněného. Případné výsledky konkursního (insolvenčního) řízení mají význam jen z hlediska rozhodnutí o výši náhrady škody jednotlivým poškozeným věřitelům (§228 a §229 tr. řádu). Obdobný právní názor zaujal Nejvyšší soud v případě trestného činu předlužení podle §256c tr. zák. a vyjádřil ho v rozhodnutí publikovaném pod č. 39/2008-II. Sb. rozh. tr.
Trestní odpovědnost obviněného M. S. za trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. tedy nemůže být zpochybněna ani jeho tvrzením, že zmíněná pravomocná rozhodnutí civilních soudů, které označily převod předmětného movitého majetku za platný právní úkon, údajně vylučují trestní postih obviněného v této věci. Ani existence právního úkonu, který je podle mimotrestních právních norem platný, totiž bez dalšího neznamená okolnost vylučující protiprávnost v trestním právu. Jinými slovy řečeno, i jinak platný právní úkon může založit trestněprávní odpovědnost pachatele. Navíc skutková podstata trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. nepodmiňuje vznik trestní odpovědnosti dlužníka uskutečněním protiprávního úkonu, kterým pachatel zmenšuje svá aktiva, tj. rozsah majetku použitelného k uspokojení pohledávek svých věřitelů, s cílem, aby tito věřitelé nemohli být uspokojeni z majetku dlužníka. Jak už bylo vyloženo výše v jiných souvislostech, úkony, jimiž se pachatel jako dlužník (nebo jednající za dlužníka ve smyslu §90 odst. 2 tr. zák.) zbavuje svého majetku, nemusejí být samy o sobě trestnými činy či jinými protiprávnými úkony; trestným činem poškozování věřitele se stávají právě vzhledem k nepříznivým důsledkům, které mají pro uspokojení pohledávky věřitele. Pro závěry o trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin poškozování věřitele pak není podstatné, jestli správkyně konkursní podstaty JUDr. J. V. zahrnula předmětný movitý majetek do konkursní podstaty oprávněně či nikoli, ale důležitý je zde skutkový závěr soudů nižších stupňů učiněný v trestním řízení, jímž je vázán i Nejvyšší soud, totiž že majetek, který předvedl obviněný z obchodní společnosti B. A., s. r. o., na obchodní společnost M., spol. s r. o., bylo možné použít k uspokojení pohledávek věřitelů první z těchto obchodních společností. Námitky obviněného založené na opačném tvrzení jsou proto nedůvodné.
Na podkladě všech popsaných skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný M. S. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o tomto dovolání v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Pokud jde o podnět obviněného M. S., aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o přerušení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. řádu. Navíc obviněný tento svůj návrh nijak blíže neodůvodnil a v dovolání neuvedl žádné skutečnosti, které by u něj byly neslučitelné s výkonem uloženého trestu odnětí svobody.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 26. května 2009
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y