ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.44.2016.1
sp. zn. 5 Tdo 44/2016-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 5. 2016 o dovolání, které podala obviněná I. J. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 61 To 200/2015, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 82/2012, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu se částečně zrušují
- jednak usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 61 To 200/2015, a to pokud jím bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto odvolání obviněné podané proti výrokům o náhradě škody,
- a jednak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 3 T 82/2012, ve výrocích o náhradě škody, jimiž byla obviněné podle §228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost zaplatit poškozené L. R. , částku ve výši 4 000 000 Kč a podle §229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 2 tr. řádu s přiměřeným použitím §265 tr. řádu se poškozená L. R. , odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 3 T 82/2012, byla obviněná I. J. uznána vinnou přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), za což jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Dále bylo obviněné I. J. uloženo zaplatit poškozené L. R. na náhradu škody částku ve výši 4 000 000 Kč a se zbytkem nároku na náhradu škody byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedeného trestného činu se obviněná podle rozsudku soudu prvního stupně dopustila (zjednodušeně uvedeno) tím, že v období od 11. 5. 2007 do 4. 3. 2008 na území hl. m. P. , jako pracovnice Úřadu městské části Praha 1, odboru sociálních věcí a zdravotnictví, byla pověřena Městskou částí Praha 1 k jejímu zastupování ve funkci veřejného opatrovníka poškozené nesvéprávné (resp. správně tehdejší terminologií omezené ve způsobilosti k právním úkonům, dnes omezeně svéprávné) L. R. , avšak při správě majetku této poškozené řádně nedbala jejích zájmů a způsobila jí škodu při směně bytu poškozené za družstevní podíl s právem nájmu k bytu. Poškozená L. R. byla jediným vlastníkem bytové jednotky v domě č. p. ..... na S. nám. v P. , o velikosti 112,1 m 2 a spoluvlastníkem na společných částech domu a pozemku, na němž dům stojí (dále jen „byt v P. “). Tento byt v P. byl i přes značně zanedbaný stav oceněn na 6 100 000 Kč. Obviněná pak spolu s Ing. M. K. , Ph.D., který měl o tento byt zájem, resp. s jím zastoupenou obchodní společností ENOVA, s. r. o., IČ: 279 11 128, se sídlem Senovážné náměstí 984/18, Praha 1 (dále jen „Enova“), zajistila výměnu tohoto bytu za družstevní podíl v bytovém družstvu JUMBO, IČ: 252 72 250, se sídlem Hradec Králové, Kyjevská 333 (dále jen „Jumbo“), spojený s právem nájmu k bytu o velikosti 64,6 m 2 v domě na adrese H. K. , K. (dále jen „družstevní podíl“, popř. „byt v H. K. “). Tento družstevní podíl byl oceněn na 1 500 000 Kč. Obviněná při směně sjednala za poškozenou sérii smluv, aktivně se účastnila soudních jednání směrujících ke schválení směny, opakovaně opatrovnickému soudu podávala návrhy apod., takže soud nakonec tuto směnu schválil. Protože Ing. M. K. , Ph.D., nad rámec původních smluvních ujednání zaplatil poškozené ještě částku 600 000 Kč, byla vyčíslena obviněnou způsobená škoda na částku 4 000 000 Kč, o kterou se v důsledku záměrného postupu obviněné zmenšil majetek poškozené uvedenou směnou bytu v P. za byt v H. K. , ačkoliv si obviněná byla vědoma nepoměru cen obou bytů (zvláště pak s přihlédnutím na lokaci, výměru a právní vztah k oběma bytům).
3. Proti shora uvedenému odsuzujícímu rozsudku podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze ve veřejném zasedání usnesením ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 61 To 200/2015 , tak, že podle §256 tr. řádu odvolání zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Obviněná nejprve v úvodu dovolání shrnula dosavadní průběh trestního řízení, především výrokovou část rozsudku soudu prvního stupně, vlastní odvolací námitky, jakož i zamítavý výrok usnesení soudu druhého stupně včetně jeho odůvodnění. V rámci této úvodní pasáže již uplatnila mnoho výhrad k postupu soudů nižších stupňů. Předně uvedla, že soudy nižších stupňů se dopustily nesprávného právního posouzení skutku, na jehož základě dospěly k mylnému závěru o vině, navíc došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a důkazy provedenými v průběhu trestního řízení. Především soud prvního stupně se podle dovolatelky zcela nedostatečně zabýval otázkou naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, zejména pak objektivní a subjektivní stránkou tohoto trestného činu. Také při rozhodnutí o náhradě škody soudy obou stupňů zcela pominuly fakt, že odpovědnost za výkon funkce opatrovníka a za případnou škodu měl Úřad městské části Praha 1, jehož byla obviněná zaměstnancem. Dále upozornila, že soudy obou stupňů při svém rozhodování opomněly zvážit řadu okolností, především fakt, že směna bytů byla výsledkem dlouhého procesu realizace přání poškozené L. R. přestěhovat se z P. do H. K. Obviněná nenaplnila ani objektivní stránku trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, protože neporušila žádnou svou zákonnou či smluvní povinnost, není možno ani dovodit, že by byl naplněn znak zavinění ve formě alespoň nepřímého úmyslu, neboť nebyla srozuměna s tím, že by jednala v rozporu se zájmem poškozené a že by svým jednáním jí měla způsobit škodu. Obviněná dále v obsáhlé pasáži namítla nedostatky v dokazování, které mají spočívat v neprovedení mnoha navržených důkazů, zejména výslechem řady svědků (především bývalého nadřízeného PhDr. P. P. , opatrovnického soudce Mgr. Kryštofa Janka, poškozené L. R. , jejího partnera pana P. , příp. Mgr. I. Č. či Bc. L. P. ). K tomu obviněná připomněla judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů.
6. Dále obviněná předestřela vlastní verzi skutkového děje. Obviněná je především přesvědčena, že žádnou svou povinnost neporušila, což podle ní vyplývá z výpovědí vyslechnutých svědků, opatrovnickou činnost vykonávala řádně, v souladu s přáním poškozené a v jejím zájmu. Připomněla, že poškozená měla zájem se přestěhovat do H. K. , v jehož blízkosti bydlí rodiče partnera poškozené. To byl důvod, proč začala spolupracovat s Ing. M. K. , Ph.D., který zastupoval obchodní společnost sídlící v témže domě na S. nám. v P. , jako bydlela poškozená, a mající zájem o rozšíření svých prostor. Byt v H. K. pak sehnala obviněná na základě specifických požadavků poškozené (přízemí, v blízkosti železnice, zároveň klidná lokalita). Po provedených prohlídkách více bytů si poškozená vybrala právě shora uvedený byt v H. K. , který byl ihned obyvatelný s potřebou minimálních oprav, obviněná se jí snažila maximálně vyjít vstříc a výměnu bytů pro ni zařídit. Bylo pak potřeba vyřešit otázku financování pořízení bytu v H. K. , obviněná proto nejprve zajistila pro poškozenou, která měla v roce 2005 na účtu jen částku okolo 1 mil. Kč, odkoupení bytu v P. od Městské části Praha 1 za cenu pouhých 596 710 Kč. To ale byl pouze zamýšlený první krok k výměně za byt v H. K. , rozhodně následnou směnou za družstevní podíl s právem nájmu k bytu v H. K. nijak nezamýšlela poškozené způsobit škodu, byla po celou dobu vedena zájmem jí pomoci. Ostatně záměr vyměnit byt v P. za byt v H. K. deklarovala obviněná již v době, kdy za poškozenou kupovala byt v P. Obviněná také upozornila na skutečnost, že v době, kdy poškozená měla byt v P. pouze pronajatý, byla očekávána deregulace nájemného, které by dosáhlo takových částek, že by jej beztak nadále nemohla užívat. Nadto byt byl v mimořádně špatném technickém stavu a po jeho nabytí do svého vlastnictví neměla poškozená dostatek prostředků na rekonstrukci, takže směna za jiný byt byla pro ni prakticky jediným řešením. Obviněná také uvedla, že znaleckým posudkem byla cena rekonstrukce odhadnuta na cca 2 200 000 Kč.
7. Obviněná také vznášela námitky proti určení výše škody soudy nižších stupňů. Předně namítla, že díky obviněné nakonec získala poškozená za původní částku ve výši necelých 600 000 Kč členská práva v družstvu s právem nájmu k bytu v H. K. v hodnotě cca 1,5 mil. Kč, takže obviněná poškozené vlastně za dobu svého působení ušetřila částku ve výši asi 900 tis. Kč. Dále obviněná nesouhlasila s konstatováním soudů nižších stupňů, že nevýhodnost směny musela být každému na první pohled zřejmá, soudy vycházely z porovnání cen ve znaleckých posudcích Ing. Jany Kovačíkové, což ovšem nijak nedokládá, jak se výhodnost směny jevila obviněné, opatrovníku (Úřadu městské části Praha 1), opatrovnickému soudu, poškozené i dalším osobám. Oni totiž tehdy vycházeli z jiných informací, protože prakticky identický byt v jiném patře téhož domu na S. nám. byl v roce 2003 oceněn na 2 528 000 Kč, posléze za rok byl prodán za 4 550 000 Kč, navíc na rozdíl od bytu poškozené šlo o byt v dobrém stavu. Zohlední-li se pak cena rekonstrukce bytu za 2 200 000 Kč, měl byt poškozené v P. hodnotu z jejich pohledu 2 250 000 Kč. Pokud za svůj byt v P. pak poškozená získala družstevní podíl s právem nájmu k bytu v H. K. v hodnotě 1 500 000 Kč spolu s doplatkem 600 000 Kč, šlo z pohledu obviněné o ekvivalent hodnoty bytu v P. Obviněná nakonec zopakovala, že vždy jednala v zájmu opatrované poškozené.
8. Obviněná též uvedla, že byla pouhým zaměstnancem Úřadu městské části Praha 1, který byl skutečným veřejným opatrovníkem, ona podléhala dohledu svých nadřízených, proces přijímání rozhodnutí ve věci opatrovnictví poškozené pak byl výsledkem činnosti úřadu a nikoli samotné obviněné. K tomu odkázala na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 995/07 (zřejmě má jít o usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 995/07, publikované ve svazku 46 pod č. 9/2007 na str. 519 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle něhož je to stát, kdo nese plnou odpovědnost za to, že se během trvání omezení svéprávnosti (způsobilosti k právním úkonům) nijak nezhorší postavení či kvalita právního jednání nesvéprávného jedince, neboť stát vykonává přímou kontrolu. Pro právní úkon bylo zapotřebí schválení soudu, který byl povinen důkladně prověřit, zdali je v souladu se zájmy opatrovance. Pokud by však právní úkon neschválil, byl by takový právní úkon nicotný. Opatrovník je pak podle obviněné pouhým spojovacím článkem mezi jednáním osoby omezené ve způsobilosti k právním úkonům a schválením takového jednání soudem, opatrovník pouze tlumočí zájmy opatrovance, jak je zjistil. Z toho nakonec obviněná dovodila, že nemůže nést žádnou odpovědnost, pokud byl právní úkon schválen soudem, který jej posoudil jako právní úkon plně v souladu se zájmy poškozené.
9. V další obsáhlé části svého mimořádného opravného prostředku obviněná provedla výklad znaku zavinění, kterému soudy nižších stupňů podle jejího přesvědčení nevěnovaly dostatečnou pozornost. Poukázala též přitom na judikaturu Nejvyššího soudu (např. na usnesení ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1138/2010). Obviněná je přitom přesvědčena, že je zcela nesprávný a v rozporu s provedenými důkazy závěr, že muselo být na první pohled zřejmé každému, že cena bytu v P. je výrazně vyšší oproti družstevnímu podílu s právem nájmu k bytu v H. K. , jak vyplývá i z dříve rozvedených argumentů k tvrzené škodě. Na věc je třeba nahlížet především optikou tehdejších okolností. Ani opatrovnický soud tehdy neshledal onu zřejmou nevýhodnost směny pro poškozenou, k níž dospěly soudy nižších stupňů v této trestní věci. Obviněná též poukázala na svou dlouholetou praxi zaměstnankyně odboru sociální péče a zdravotnictví Úřadu městské části Praha 1, vždy byla v zaměstnání dobře hodnocena, postupovala plně v souladu se zavedenými standardy a praxí celého úřadu. Požadavek soudů nižších stupňů v této trestní věci na vypracování znaleckého posudku rozhodně nebyl takovým standardním postupem, není ani zřejmé, z jakých prostředků by měl být takový posudek uhrazen. Obviněná si naopak opatřila dostatek informací, znala cenu srovnatelného bytu v témže domě, od kterého mohla své úvahy odvíjet. Obviněná také zdůraznila, že ze všech uvedených důvodů je závěr soudů nižších stupňů o tom, že nevýhodnost směny byla na první pohled zřejmá, v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
10. Další část svého mimořádného opravného prostředku věnovala obviněná námitkám vůči výroku o náhradě škody. Je přesvědčena, že i v případě uznání viny, kterou jinak popírá, nemůže odpovídat za způsobenou škodu poškozené, protože jednala jako zaměstnankyně skutečného a tudíž plně odpovědného opatrovníka, kterým byl Úřad městské části Praha 1. Obviněná připomněla znění ustanovení §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy účinném znění (dále též jen „občanský zákoník“ nebo „obč. zák.“). Obviněná podle svého přesvědčení může odpovídat pouze podle zákoníku práce, pokud by zaměstnavatel vůči ní uplatnil regresní nárok. Takový závěr je navíc v souladu se zájmy poškozené, protože jedině zaměstnavatel obviněné bude schopen tvrzenou škodu poškozené nahradit.
11. Obviněná pak ze všech důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací zrušil napadená rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby sám dovolací soud znovu rozhodl ve věci.
12. Nejvyššímu státnímu zastupitelství bylo dovolání obviněné zasláno k vyjádření, které následně podal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve stručně shrnul rozhodnutí soudu prvního stupně, který se již se shodnými námitkami obviněné vypořádal. Obviněná jako opatrovnice poškozené L. R. měla zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozené, přesto jí svým jednáním způsobila škodu. Provedenými důkazy bylo podle státního zástupce prokázáno, že obviněná si musela být velmi dobře vědoma toho, že hodnota většího bytu v centru P. , který je v osobním vlastnictví, je vyšší než hodnota menšího družstevního bytu v H. K. Obviněná tedy podle soudu prvního stupně věděla, že svým jednáním může způsobit škodu, a pro případ, že ji způsobí, byla s takovým následkem přinejmenším srozuměna. Dále poukázal na další argumentaci soudu prvního stupně k tomu se vážící. Obviněná měla z titulu své funkce, kterou jako opatrovnice nesvéprávné osoby zastávala, zabránit tomu, aby poškozená za prodej bytu v P. získala tak nízkou částku, která se zásadním způsobem liší od obvyklé tržní ceny za srovnatelnou nemovitost, bez její vědomé součinnosti by Ing. M. K. , Ph.D., nikdy byt v P. za tak výhodných podmínek nezískal. Dále státní zástupce poukázal na konkrétní pasáže usnesení soudu druhého stupně, který se též vyjadřoval k opakovaně uplatňovaným námitkám obviněné, jež znovu obviněná předložila v rámci podaného dovolání. Taktéž odvolací soud vycházel ze závěru, že i laikovi muselo být zřejmé, že hodnota velkého bytu v centru hlavního města P. , jenž je v osobním vlastnictví, musí být větší, než hodnota zhruba polovičního bytu v družstevním vlastnictví na periferii H. K. , obviněnou pak nemůže vyvinit ani fakt, že směnu bytů schválil opatrovnický soud. Dále státní zástupce shrnul podané dovolání obviněné.
13. V rámci vlastního vyjádření pak státní zástupce vyslovil souhlas s rozhodnutím soudu druhého stupně. Poukázal přitom zejména na to, že znakem skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku není obohacení na straně pachatele či jiné osoby, jako je tomu u obohacovacích trestných činů (např. zpronevěry či podvodu), vyžaduje se pouze způsobení škody nejméně nikoli malé v důsledku porušení podle zákona uložené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, což musí ovšem být kryto úmyslným zaviněním. Obviněná podle státního zástupce vystupovala v odpovědném postavení opatrovníka zastupujícího v relevantním rozsahu „nesvéprávnou“ poškozenou L. R. , přičemž v rámci své důležité a pověřené funkce opatrovníka učinila řadu právních a procesních úkonů, které jsou vymezeny ve výroku odsuzujícího rozsudku a kterými významně zasáhla do majetkových práv poškozené (k bytu v P. ) a způsobila jí objektivně stanovenou majetkovou škodu v celkové výši několika miliónů Kč. Státní zástupce vyjádřil souhlas s odvolacím soudem, že bez aktivního a zcela klíčového jednání obviněné v rámci předmětného skutkového děje by ke škodlivému následku jednoznačně nedošlo. Obviněná si ze své pracovní pozice a vzhledem k dosavadním zkušenostem musela být zcela zřejmě vědoma důsledků svých postupů a se vzniklými následky do majetkové sféry poškozené s nepřehlédnutelnou nevýhodností převodu vlastnictví k nemovitostem musela být rovněž přinejmenším srozuměna.
14. Podle státního zástupce nelze akceptovat obhajobu obviněné v dovolání spočívající v její neznalosti ceny nemovitosti a v odmítání nevýhodnosti posuzované transakce pro poškozené. Státní zástupce poukázal na všeobecnou informovanost široké veřejnosti ohledně základních rozdílů obvyklých cen nemovitostí v České republice, na první pohled musí být každému zřejmé, že hodnota bytu v „osobním“ vlastnictví v lukrativní části hlavního města P. na rušné ulici několik minut chůze od V. nám. o výměře více než 100 m 2 bude v hrubém nepoměru k hodnotě podstatně menšího toliko družstevního bytu na okraji města H. K. Za neadekvátní obranu považoval státní zástupce i argumentaci potřebou rozsáhlé rekonstrukce bytu v P. Uvedenou nikoliv náročnou ekonomickou úvahu posléze jednoznačně potvrdily i závěry znaleckého posudku z oboru ekonomika a stavebnictví znalkyně Ing. Jany Kováčikové.
15. Na závěr státní zástupce upozornil, že jde ve valné většině o opakovaně uplatňovanou obranu obviněné, kterou se dostatečně zabývaly již soudy nižších stupňů. Přinejmenším zčásti nelze dovolací námitky obviněné vůbec podřadit pod obviněnou aplikovaný důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani pod žádný jiný dovolací důvod, neboť jsou převážně skutkového charakteru, obviněná brojí proti hodnocení důkazů a učiněným skutkovým zjištěním. Ze všech uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. I pro případ učinění jiného rozhodnutí vyslovil státní zástupce souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
16. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obviněné k možné replice, obviněná této možnosti využila podáním ze dne 10. 2. 2016. Setrvala na svém stanovisku vyjádřeném v dovolání, z něhož státní zástupce pominul především obviněnou tvrzená fakta. Předně nebyla opatrovníkem poškozené L. R. , jímž byl Úřad městské části Praha 1, pod jehož dohledem obviněná pracovala. Dále právní úkon poškozené přesahoval běžný rámec, musel být tedy schválen opatrovnickým soudem, který jej důkladně zkoumal a schválil jej, neboť v souvislosti s dalšími předešlými právními úkony byl v zájmu poškozené. Nesouhlasila s tvrzením státního zástupce ani soudy nižších stupňů, že znaky skutkové podstaty byly naplněny, neboť každému laikovi muselo být na první pohled zřejmé, že hodnota směňovaných bytů je značně rozdílná a pro poškozenou nevýhodná. Tomuto závěru neodpovídá skutečnost, že dokonce ani opatrovnickému soudu nevýhodnost zřejmá nebyla. V tomto závěru spatřovala obviněná tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry. Dále pak znovu uvedla vlastní skutková tvrzení a výpočet hodnoty bytu z jejího pohledu s ohledem na cenu srovnatelného bytu ve stejném domě a náklady rekonstrukce převáděného bytu v P. S tímto výpočtem dospěla k rozdílu v hodnotách bytu v P. a bytu v H. K. ve výši pouhých 200 000 Kč v neprospěch poškozené, což je rozdíl tak zanedbatelný, že jej za škodu nelze považovat. Obviněná je přesvědčena, že žádnou škodu nezpůsobila, tedy ani nenaplnila znaky trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku, naopak byla vedena snahou poškozené pomoci, vše činila v její prospěch. Dále obviněná nesouhlasila se závěry státního zástupce, že obviněnou uplatněné námitky neodpovídají dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, i judikatura Nejvyššího soudu připouští přezkum naznačených aspektů rozhodovacího procesu, pokud jsou závěry soudů nižších stupňů v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V daném případě jsou závěry v extrémním flagrantním nesouladu s provedeným dokazováním, z něhož vyplývá v podstatných směrech pravý opak. Navíc zde došlo k celé sérii tzv. opomenutých důkazů, čímž bylo porušeno právo obviněné na spravedlivý proces.
III.
Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
17. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
18. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. Řádné označení dovolacího důvodu je podstatnou náležitostí dovolání (§265f odst. 1 tr. řádu).
19. Obviněná své dovolání podala z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť podle jejího přesvědčení jí napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ovšem obviněná napadala usnesení soudu druhého stupně, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Formálně správně proto měla uplatnit dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve spojitosti s §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
20. Důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je možné uplatnit, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu. V daném případě (podle ostatních tvrzení obviněné) přicházela v úvahu druhá z uvedených alternativ, že v řízení před rozhodnutím odvolacího soudu došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
21. Důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze úspěšně uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Jeho podstatou je tedy aplikace hmotněprávních ustanovení na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští posouzení jejich aplikace na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně.
b) K trestnému činu porušení povinnosti při správě cizího majetku
22. Dovolací soud považuje námitky uplatněné obviněnou vůči trestněprávní kvalifikaci skutku, jak byl soudy nižších stupňů zjištěn, za nedůvodné.
23. Z celého (poměrně rozsáhlého) dovolání je patrné, že obviněná formálně právně relevantně ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu především namítala, že jednak neporušila žádnou svou povinnost, ať již zákonnou či smluvní, při opatrování či spravování majetku poškozené, neboť správu majetku vykonávala zcela v zájmu a podle přání poškozené, jednak svým jednáním poškozené nezpůsobila žádnou škodu, jednak že nejednala v požadované formě zavinění, tedy úmyslně, přičemž její úmysl se rozhodně nevztahoval na vznik škody, kterou ostatně též popírala. Ve své podstatě však uvedené námitky stavěla na jiném než soudy nižších stupňů zjištěném skutkovém stavu, aplikovala tak právní normy na jiný skutek, k němuž dospěla na základě vlastní interpretace důkazů.
24. Dovolací soud v tomto směru vycházel ze skutkových zjištění soudů prvního i druhého stupně, která sám považuje za dostatečná a správná, zjištěný skutek byl rovněž důvodně právně kvalifikován jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku.
25. Nejprve je namístě uvést, že t restný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku patří mezi tzv. poškozovací majetkové trestné činy, není tak řazen mezi majetkové trestné činy obohacovací, obohacení na straně pachatele či jiného není zákonným znakem tohoto trestného činu. Chrání se jím majetková práva jiného v nejširším slova smyslu (objekt) . Tohoto trestného činu se dopustí, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím jinému způsobí škodu nikoli malou. Podle rozsudku soudu prvního stupně se obviněná uvedeného přečinu (s tzv. složitou skutkovou podstatou) dopustila v té variantě, že porušila podle zákona jí uloženou povinnost spravovat cizí majetek a tím jinému způsobila škodu nikoli malou. Zároveň svým jednáním naplnila dvě zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v §220 odst. 2 písm. a) a b) tr. zákoníku, a sice že jednala jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, a že svým jednáním způsobila značnou škodu.
26. Podstatou trestného činu podle §220 tr. zákoníku je tedy jednání (konání nebo opomenutí), kterým vzniká škoda na cizím majetku, a nevyžaduje se, aby se tím pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo získal jinou výhodu (pak by šlo o jinou právní kvalifikaci – např. o obohacovací majetkový trestný čin, typicky o zpronevěru).
27. Povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud v tom je zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Taková povinnost může být uložena některým ustanovením zákona nebo určitou smlouvou, avšak nemusí být výslovně takto nazvána, podstatné je jen, že jejím obsahem je to, co se rozumí opatrováním nebo správou cizího majetku. V části, v níž se trestní zákoník dovolává porušení zákonné povinnosti, jde v podstatě o blanketní skutkovou podstatu, která odkazuje na blíže neurčený mimotrestní zákon. Za typickou zákonnou povinnost spravovat cizí majetek se (mimo mnohé další) považuje též povinnost opatrovníka ustanoveného soudem jiným osobám, které ho podle zákona musí mít (§192 a 193 o. s. ř.), pokud je součástí opatrovnických práv též správa (opatrování) cizího majetku (tak např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1973 a násl., shodně Sotolář, A. in: Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 1336 a násl.). Za zákonem uloženou povinnost se tak rovněž považuje taková povinnost, jež vyplynula z toho, že určitá osoba nabyla postavení spojeného s takovou povinností na podkladě zvláštního výroku orgánu veřejné moci učiněného podle zákonného zmocnění, a to zpravidla výroku soudu nebo správního úřadu (např. ustanovení opatrovníka soudem). Porušení povinnosti spravovat cizí majetek spočívá v tom, že pachatel jedná v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením obsahu takové povinnosti, zpravidla jde o konání, případně i o opomenutí zvláštní povinnosti konat. Typickým konáním jsou případy dispozice s majetkem poškozeného, při kterých pachatel neobdrží do spravovaného majetku odpovídající protihodnotu.
28. Škoda se obvykle chápe jako újma, která nastala a projevuje se v majetkové sféře poškozeného, spočívá buď ve zmenšení jeho majetku – tzv. skutečné škodě (damnum emergens) nebo v ušlém zisku (lucrum cessans), a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tedy penězi . V daném případě bylo kladeno obviněné za vinu, že došlo ke zmenšení majetku poškozené, tedy ke skutečné škodě na majetku. Skutečnou škodou se tak rozumí především jakékoli zmenšení hodnoty (užitné i směnné) spravovaného majetku, k němuž by nedošlo, kdyby byl majetek spravován řádně. Škodu lze spatřovat i v případě, jestliže při dispozici se spravovaným majetkem pachatel v důsledku porušení povinnosti neobdrží za jeho zcizení (nebo za zcizení jeho části) odpovídající protihodnotu, kterou by jinak bylo možné získat; jde např. o prodej části spravovaného majetku za nižší kupní cenu, než za jakou ho bylo možné reálně prodat, nebo o nedůvodný bezplatný převod takového majetku, ačkoli při jeho prodeji bylo možné obdržet kupní cenu (tak výslovně Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1972 a násl.). V daném případě bylo obviněné kladeno za vinu, že sjednala výrazně nižší kupní cenu bytu v P. , než za kterou bylo reálné byt prodat, zároveň z této částky pořídila pro poškozenou družstevní podíl s právem nájmu bytu v H. K. , přičemž poskytnutá protihodnota faktické směny majetkových hodnot byla výrazně nižší, než byla kupní cena bytu v P. , který obviněná za poškozenou zcizila. Rozdíl uvedených hodnot, který byl kvalifikován jako škoda způsobená poškozené L. R. , byl vyčíslen na 4 000 000 Kč. Podle §138 odst. 1 tr. zákoníku se škodou nikoliv malou rozumí škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč, škodou značnou se pak rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. Při stanovení výše škody se vychází z obecných kritérií podle §137 tr. zákoníku, přičemž prvním kritériem je cena, za kterou se věc, jež byla předmětem útoku, v době a místě činu obvykle prodává (srov. rozhodnutí č. 39/2002 Sb. rozh. tr., stanovisko Nejvyššího soudu publikované pod č. 45/2006 Sb. rozh. tr.). Mezi jednáním a vznikem škody musí být dána příčinná souvislost (kauzální nexus). Ke způsobení škody nikoliv malé vyžaduje trestní zákoník zavinění úmyslné (§13 odst. 2 tr. zákoníku), ke způsobení škody značné jako zvlášť přitěžující okolnosti postačí zavinění z nedbalosti - §17 písm. a) tr. zákoníku.
29. Obviněná se ve svém dovolání mimo jiné bránila tím, že nebyla v postavení opatrovníka poškozené, že tímto opatrovníkem byl ve skutečnosti Úřad městské části Praha 1, jehož dohledu podléhala, z čehož snad nepřímo dovozovala, že ona neporušila žádnou zákonnou povinnost opatrovat či spravovat majetek poškozené, která ostatně byla v dosavadním průběhu řízení označována různými nesprávnými právními termíny, které si dokonce protiřečily („nesvéprávná“, „částečně nezpůsobilá“, „nezpůsobilá“ apod.). V tomto směru lze poukázat na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, č. j. 15 Nc 705/90-16 ze dne 5. 3. 1991 (na č. l. 181 trestního spisu), jímž byla poškozená L. R. omezena ve způsobilosti k právním úkonům (od 1. 1. 2014 se považuje za omezeně svéprávnou ve smyslu §55 a násl. ve spojitosti s §3032 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen NOZ), a to tak, že poškozená není schopna hospodařit s finančními částkami přesahujícími polovinu jejího důchodu a není schopna samostatně uzavírat pracovní smlouvy.
30. Stejně tak byl na mnohých místech dovolání i trestního spisu nesprávně označován opatrovník poškozené. V tomto směru lze odkázat na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 9. 1993, č. j. P 97/91-33, které nabylo právní moci dne 9. 10. 1993 (č. l. 182 trestního spisu), jímž byl L. R. ustanoven tzv. veřejný opatrovník, v usnesení označený ještě původní terminologií jako Obvodní úřad pro Prahu 1, odbor sociálních věcí v Praze 1, Vodičkova ulice 18, v rozhodné době let 2007 a 2008 jím byla Městská část Praha 1 (nikoliv tedy Úřad městské části Praha 1, jak sama obviněná na některých místech dovolání uvádí – srov. k tomu rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. civ.). Opatrovnický soud v tomto rozhodnutí zároveň určil rozsah oprávnění opatrovníka tak, že má zastupovat poškozenou v běžných záležitostech (v nichž není poškozená schopna podle předchozího rozhodnutí o omezení její způsobilosti k právním úkonům) a podávat zprávy o zdravotním stavu poškozené a o finančním hospodaření. Ovšem fakticky činnost opatrovníka vykonávala obviněná jako zaměstnankyně Městské části Praha 1, jak vyplývá prakticky z celé kopie opatrovnického spisu (srov. např. již usnesení Obvodního soudu pro Prahu, č. j. 18 D 899/95-62 ze dne 17. 1. 1997, na č. l. 183 a násl. trestního spisu). Ostatně obecně to výslovně zmínil i opatrovnický soud v jinak velmi stručném odůvodnění svého rozhodnutí.
31. Obviněná jako osoba vykonávající za svého zaměstnavatele funkci opatrovníka se tak měla řídit povinnostmi, které jí tehdy ukládal především občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.), jenž byl účinný až do 31. 12. 2013. Tyto povinnosti byly uvedeny především v §26 až 28 obč. zák., vyplývaly též z usnesení soudu o ustanovení opatrovníka (srov. k tomu §192 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, účinném v rozhodné době v letech 2007 a 2008, dále jen „o. s. ř.“).
32. Podle §10 odst. 2 obč. zák. soud omezil způsobilost k právním úkonům fyzické osoby (poškozené L. R. ), jež pro duševní poruchu, která nebyla jen přechodná, byla schopna činit jen některé úkony, zároveň v rozhodnutí určil rozsah omezení (rozhodnutí mělo formu rozsudku – více k tomu srov. §186 až 191 o. s. ř.). Za poškozenou, omezenou ve způsobilosti k právním úkonům, v rozsahu jejího omezení, jednal její soudem ustanovený opatrovník jako její zákonný zástupce, jímž byl ustanoven „orgán místní správy“ (§26 obč. zák., §27 odst. 2, 3 obč. zák.). V daném případě šlo (v rozhodné době činu obviněné) o Městskou část Praha 1. Tato právnická osoba pověřila k zastupování poškozené L. R. svou zaměstnankyni – obviněnou.
33. Jestliže podle §28 obč. zák. zákonní zástupci jsou povinni též spravovat majetek těch, které zastupují, a nejde-li o běžnou záležitost, je k nakládání s majetkem třeba schválení soudu. Bližší instrukce ke správě majetku zastupované osoby jako součásti správy všech záležitostí zastoupené osoby opatrovníkem občanský zákoník nedával. Z uvedeného ustanovení vyplývalo, že běžné záležitosti dotýkající se majetkové sféry zastoupeného vykonával opatrovník sám, zatímco nikoliv běžné záležitosti vyžadovaly schválení soudu. V daném případě byl posuzován prodej bytu v P. se současným pořízením bytu v H. K. , což nepochybně nebyla běžná záležitost, neboť šlo o nakládání s nejcennější majetkovou hodnotou poškozené, s nemovitostí, navíc v hodnotě v řádu milionů Kč. Nešlo tak o běžnou záležitost a k nakládání s touto hodnotou bylo třeba schválení soudu (to je pro nakládání s nemovitostmi typické). Pro takový právní úkon (tehdejší terminologií, dnes jde o právní jednání) bylo tedy třeba schválení soudu. Soud takový právní úkon schválí, pokud je v zájmu zastoupeného. Pokud by takovou majetkovou dispozici neschválil, byl právní úkon považován za neplatný (argumentuje se zde zněním ustanovení §179 o. s. ř., za užití §193 odst. 2 o. s. ř.).
34. Standardně se přitom uvádělo, že opatrovník nesmí činit úkony, které jsou spojeny s nepřiměřeným rizikem, že odpovídá za škodu vzniklou porušením právních povinností stanovených pro správu jmění (z dobových komentářů srov. například Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 166-167). Nepochybně i na opatrovníka dopadalo ustanovení §415 obč. zák. o povinnosti předcházet škodám, podle něhož (mimo jiné) byl každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na majetku (tzv. princip neminem laedere, nikomu neškodit).
35. Opatrovník musí jednat vždy v zájmu zastoupeného, musí tedy znát i jeho potřeby, přání, názory, poměry apod., musí se snažit respektovat vůli zastoupeného, nicméně to neznamená, že by jí měl vždy vyhovět. Právě opatrovník má chránit zastoupenou osobu omezenou ve svéprávnosti, resp. dříve omezenou ve způsobilosti k právním úkonům, dokonce především ji má chránit před jednáním samotného zastoupeného, který není schopen uvědomit si následky svého jednání, popř. je ovládat (zatímco osoba plně svéprávná, resp. způsobilá k právním úkonům, může se svým majetkem nakládat zcela libovolně, byť nezávislému třetímu by se jevilo takové nakládání jako nehospodárné, nesmyslné, např. pokud věci daruje, zničí apod., v případě osoby s defektem složky ovládací či rozpoznávací je třeba ji chránit před jejím vlastním nezodpovědným jednáním, což je vlastně smysl a podstata omezování svéprávnosti, resp. způsobilosti k právním úkonům, a ustanovování opatrovníka dbajícího lépe zájmů samotné zastoupené osoby). Vůle poškozené tak byla v daném konkrétním případě významná, bylo možné směřovat kroky obviněné jako pracovnice tzv. veřejného opatrovníka k vyhovění přání poškozené, nicméně nikoli za cenu významného úbytku na majetku poškozené.
36. V daném případě ale dospěly soudy nižších stupňů k jednoznačnému závěru, že obviněná chtěla vyhovět tvrzenému přání poškozené v podobě směny dvou bytů, které vůbec neměly ekvivalentní hodnotu, ale cenový rozdíl obou majetkových hodnot (bytu v P. a družstevního podílu s právem nájmu k bytu v H. K. ) byl výrazný, a sice 4 000 000 Kč, čímž byla poškozené způsobena škoda v uvedené výši, neboť touto transakcí došlo ke snížení hodnoty majetku poškozené právě o uvedenou částku. Soudy nižších stupňů přitom vycházely z toho, že byt v P. , o který poškozená prodejem přišla, měl hodnotu 6 100 000 Kč, zatímco hodnota družstevního podílu s právem nájmu k bytu v H. K. byla jen 1 500 000 Kč, jak vyplývá ze znaleckého posudku Ing. Jany Kováčikové. V případě družstevního podílu s právem nájmu k bytu v H. K. tuto hodnotu v podstatě potvrdil mimo jiné i ve své svědecké výpovědi Ing. M. K. , Ph.D. Hodnota bytu v P. stanovená znalkyní Ing. Janou Kováčikovou pak byla potvrzována též následným skutkovým vývojem, protože byt byl posléze (v dubnu 2010) prodán společností Enova za částku 9 000 000 Kč, a to dokonce ještě před rekonstrukcí tohoto bytu. Výše škody pak byla soudy nižších stupňů snížena ještě o další částku ve výši 600 000 Kč, kterou měla původně poškozená zaplatit jako doplatek za převedení družstevního podílu a Ing. M. K. , Ph.D., ji nakonec nepožadoval po poškozené zaplatit. Postup soudu byl vůči obviněné v tomto směru velmi benevolentní, pokud obviněnou zamýšlenou původně vyšší škodu snížil o částku, kterou podle dohod sjednaných obviněnou nakonec Ing. M. K. , Ph.D., nepožadoval, ač ji požadovat mohl (bylo v tomto směru možno uvažovat o tom, že jde jen o jakési kvazivyrovnání, kvazináhradu škody poškozené – přiměřeně srov. rozhodnutí č. 22/2007 Sb. rozh. tr.).
37. Z uvedeného vyplývá, že soudy nižších stupňů se hodnotami majetku, který byl fakticky směňován, formálně úplatně převáděn (prodáván), zabývaly, vycházely z dostupných důkazů, především pak ze znaleckého posudku Ing. Jany Kováčikové, která při ocenění bytu v P. přihlédla i k jeho poškození, což též náležitě zdůvodnila ve své výpovědi v hlavním líčení. Rozhodně tak nelze říci, že by v daném případě došlo k tzv. extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů učiněnými na jejich základě, jak uváděla obviněná v dovolání. Ostatně stejnou argumentaci uváděla již v rámci odvolání a odvolací soud se jí zabýval. Pro určení výše škody vycházela obviněná jen ze své vlastní verze nepodpořené prakticky žádnými důkazy, vycházela z tvrzené ceny srovnatelného bytu ve stejném domě ve výši 4 550 000 Kč, který navíc podle ní byl znaleckým posudkem z roku 2003 oceněn pouze na 2 528 000 Kč. Od této částky pak obviněná odečítala údajnou odhadovanou cenu rekonstrukce za cca 2 200 000 Kč. Z toho jí vycházela cena bytu poškozené v P. ve výši 2 250 000 Kč. Obviněná tak podle svých vlastních tvrzení zamýšlela snížit hodnotu majetku poškozené o částku ve výši 750 000 Kč, nakonec podle jejích vlastních tvrzení byla snížena jen o 150 000 Kč. Ovšem zhoršený stav a dříve tzv. kategorii bytu, resp. později byt se sníženou kvalitou ve smyslu zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zohlednila ve svém posudku již i znalkyně Ing. Jana Kováčiková (jako stav a vybavení bytu). Obviněná navíc pracuje s blíže nespecifikovanou cenou rekonstrukce, bez konkrétního jejího rozsahu a použitých materiálů ve vztahu k případným rekonstrukcím srovnatelných bytů na trhu, o tuto částku pak snižuje výchozí údajnou cenu srovnatelného bytu v témže domě z jiné doby, přitom tento byt zřejmě nejméně vybavením (příp. do určité míry i stavem s ohledem na stáří bytu) odpovídal bytu poškozené v P. (a tedy nárokům na rekonstrukci rozvodů elektřiny, vody, topení apod., které mohly být podobné). Je přitom zřejmé, že není možné zvláště v oblasti nemovitostí vycházet z prodejních cen (třeba i srovnatelných bytů) v delším časovém rozpětí (zde měl být rozdíl 4 let), nadto takovou cenu velmi pochybným způsobem zmenšovat. Přitom ani sama obviněná při svém výpočtu netvrdí, že ceny družstevního podílu v H. K. a bytu v P. měly být ekvivalentní, sama dospívá k závěru, že po odpuštění částky 600 000 Kč byla poškozená zkrácena na uvedené směně částkou nejméně 150 000 Kč (vlastně podle původních dohod dokonce 750 000 Kč), což stále představuje jako zmenšení majetku poškozené (damnum emergens) škodu nikoli malou (tedy dosahující nejméně výše 25 000 Kč), s níž obviněná dokonce počítala (tedy i v takovém případě jednala i ve vztahu k této škodě úmyslně – k tomu srov. níže).
38. Soudy nižších stupňů se tedy obhajobou obviněné opakovaně zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru, že její obrana nemůže obstát. Z hlediska naplnění znaků objektivní stránky je třeba skutečně vycházet z objektivní ceny majetkových hodnot, které je třeba určit, jak bylo shora uvedeno, podle §137 tr. zákoníku, tedy primárně podle ceny, za kterou se tyto hodnoty v dané době a místě činu obvykle prodávaly. Tak správně učinily soudy nižších stupňů, zatímco obviněná se nesprávně dožadovala, aby soudy vycházely z ceny bytu, třeba i srovnatelné v daném místě, ale nikoliv v čase, domáhala se tedy vlastním způsobem porušení obecného výkladového pravidla uvedeného v §137 tr. zákoníku, což důvodně soudy nižších stupňů neakceptovaly. K určení ceny převáděných majetkových hodnot soudy správně vycházely ze znaleckého posudku, jehož závěry v řízení nebyly nijak zpochybněny, zdají se i s ohledem na zdůvodnění logické, a proto je soudy nižších stupňů přijaly. Ostatně postup soudů při určení výše škody byl vůči obviněné velmi benevolentní, jak bylo uvedeno shora, navíc tržní cena bytu v P. po dalších dvou letech (bez rekonstrukce) byla dokonce téměř o polovinu vyšší (9 mil. Kč), než jak ji určila znalkyně Ing. Jana Kováčiková.
39. Zpochybnění hodnoty bytu obviněnou v dovolání tak má povahu námitky ryze skutkové, nikoli právní, a v tomto směru ji proto nelze pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vůbec podřadit. Pokud soudy vycházely z provedených důkazů, nedopustily se jejich dezinterpretace, není ani možné v tomto směru soudům nižších stupňů, které jsou povolány k náležitému zjištění skutkového stavu, vytknout jakékoliv pochybení, tudíž ani nemůže jít o případy tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, jak uváděla obviněná.
40. I další námitky obviněné týkající se toho, že ona nebyla nositelem zákonné povinnosti spravovat majetek poškozené, resp. že žádnou takovou povinnost neporušila, pokud jednala v zájmu poškozené, byly v trestním řízení jednoznačně vyvráceny již soudy nižších stupňů. Jak bylo shora poukázáno, poškozené byl ustanoven tzv. veřejný opatrovník, jímž byla Městská část Praha 1, za kterou prakticky po celou dobu od devadesátých let vykonávala práva a povinnosti opatrovníka obviněná jako její zaměstnankyně. Obviněná tak byla povinna vykonávat tato práva a povinnosti s péči řádného hospodáře, ona měla dbát o zájmy poškozené, jejím úkolem bylo především chránit poškozenou před jejím jednáním, kterým by nehospodárně disponovala se svým majetkem, neboť poškozená byla schopna nakládat jen s hodnotami odpovídajícími polovině svého důchodu. Veškeré ostatní běžné záležitosti vykonávala sama obviněná, v případech přesahujících běžnou správu majetku nadto bylo zapotřebí souhlasu soudu. Skutečnost, že opatrovnický soud právní úkony provedené obviněnou nakonec schválil, nemůže významně snižovat vinu obviněné (pokud by soud tyto úkony neschválil, bylo by možné uvažovat o pokusu, případné pochybení soudu při schvalování úkonů může případně založit odpovědnost jeho konkrétních pracovníků, např. v případě úmyslného postupu ke škodě opatrovance třeba i pro trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby, nikoli však zbavit odpovědnosti opatrovníka, resp. zaměstnance opatrovníka). Správně proto soudy nižších stupňů vyhodnotily, že obviněná při správě cizího majetku (poškozené) se dopustila velmi nehospodárného jednání, pokud fakticky směňovala za poškozenou její byt v P. za výrazně méně hodnotný družstevní podíl s právem nájmu k bytu v H. K. Touto směnou snížila majetek poškozené nejméně o 4 mil. Kč, čímž poškozené způsobila škodu v uvedené výši. Námitky obviněné v uvedeném směru jsou tedy zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
41. Obviněná dále namítala, že rozhodně nejednala s úmyslem porušit své povinnosti opatrovníka a způsobit poškozené škodu. Pak na svoji obranu uvedla již shora rozvedený výpočet ceny bytu v P. , který podle propočtů obviněné měl hodnotu nejvýše pouhých 2 250 000 Kč, proto přistoupila na nabídku Ing. M. K. , Ph.D., který nabídl směnu za družstevní podíl s právem nájmu k bytu v H. K. , jenž předtím pořídil, aby jej směnil s poškozenou za byt v P. , o který stál. Hodnotu družstevního podílu určenou znaleckým posudkem Ing. Jany Kováčikové ve výši 1 500 000 Kč přitom obviněná nijak nezpochybňovala. Obviněná se i tímto výpočtem usvědčuje z toho, že věděla o tom, že jí směňované majetkové hodnoty (byt v P. a družstevní podíl) nemají ekvivalentní hodnotu, přesto uzavírala formálně smlouvy tak, že obviněná prodá svůj byt v P. za 600 000 Kč a zároveň uhradí 600 000 Kč za družstevní podíl, k čemuž nakonec nedošlo, protože Ing. M. K. , Ph.D., se této částky vzdal. Ostatně obviněná v trestním řízení opakovaně uváděla, že si uvědomovala rozdíl cen bytu v P. a družstevního podílu, přesto na taková smluvní ujednání přistoupila. Obviněná tedy svou argumentací v dovolání vytvořila takovou verzi skutkového děje, podle níž by velmi dobře věděla, že bude způsobena škoda poškozené v podobě úbytku majetku ve výši 750 000 Kč, resp. 150 000 Kč, pokud by předem počítala, že Ing. M. K. , Ph.D., se vzdá práva na úhradu částky 600 000 Kč, přesto takto jednala a předložila soudu jí sjednané smlouvy ke schválení. Ví-li přitom pachatel, že následek (zde v podobě zmenšení majetku) nutně musí nastat, nemůže současně tvrdit, že způsobit takový následek nechtěl, tedy jedná s úmyslem přímým ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (tak například Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 221) . Jinými slovy obviněná v dovolání vytvořila svými námitkami takovou verzi skutkového děje, který by bylo třeba posoudit zcela shodně, jak učinily soudy nižších stupňů na základě poněkud odlišného skutkového děje, dokonce skutek popsaný obviněnou v dovolání by musel být posouzen přísněji v tom směru, že by šlo o čin spáchaný s přímým úmyslem (a nikoli nepřímým úmyslem, jak dovodily soudy nižších stupňů), který by se vztahoval jak na jednání, tak i na následek v podobě škody nikoli malé (nejméně 25 000 Kč), tak i na další zákonné znaky trestného činu (zejména příčinnou souvislost).
42. Soudy nižších stupňů ovšem dospěly k závěru, že obviněná jednala s úmyslem nepřímým, neboť si byla vědoma skutečnosti, že byt v P. nemá tržní hodnotu 600 000 Kč, že jeho hodnota ani při zhoršeném stavu nemůže s ohledem na lokalitu, téměř dvojnásobnou výměru a vztah k bytu odpovídat hodnotě družstevního podílu v H. K. Dovolací soud v tomto směru souhlasí s přiléhavou argumentací soudu prvního stupně (srov. zejména str. 7 rozsudku) i soudu druhého stupně (srov. zejména str. 5 – 7 usnesení) v jejich rozhodnutích. Skutečně musí být na první pohled i zcela neznalému laikovi patrné, že nemohou mít zcela stejnou hodnotu byty v centru P. a na periferii H. K. , nadto je-li byt v centru P. významně (téměř dvojnásobně) větší, navíc je-li v dříve tzv. osobním vlastnictví, neboli je vymezena bytová jednotka, která byla převáděna jako majetková hodnota ve smyslu §118 odst. 2 obč. zák., zatímco v případě bytu v H. K. šlo pouze o převod členských práv v družstvu, které bylo vlastníkem bytu, družstevník spolu s podílem v družstvu získal toliko nájemní právo k předmětnému bytu. Ve všech uvedených parametrech jsou zjevné výhody na straně bytu v P. oproti bytu v H. K. , což musela vnímat i obviněná. Přesto sjednávala v podstatě výměnu těchto majetkových hodnot, což si vnitřně odůvodňovala jen tím, že byt v P. je ve zhoršeném stavu a vyžaduje rekonstrukci, navíc svým postupem plní přání poškozené. I zcela naivní osobu by pak muselo varovat jednání svědka Ing. M. K. , Ph.D., který podmínky pro tuto směnu vlastně zařizoval, on kvůli výměně pořídil byt v H. K. , přitom tak rozhodně nečinil z nějakých altruistických důvodů, ale ke svému prospěchu, resp. ku prospěchu jím ovládané obchodní společnosti Enova. Skutečnost, že obviněná si byla velmi dobře vědoma zcela odlišné ceny bytu v P. , než za jakou byt formálně prodávala, vyplývá i z jejích vlastních tvrzení při pořízení tohoto bytu od Městské části Praha 1, že cena bytu je mnohonásobně vyšší (č. l. 11 trestního spisu). Kromě argumentů v rozhodnutích soudů nižších stupňů by bylo možno uvažovat o dalších možnostech, které mohla a měla obviněná využít, aby si ověřila cenu bytu poškozené (mohla se například obrátit na realitní kanceláře a ověřit jejich prostřednictvím reálnou tržní cenu bytu). Obviněná však neučinila nic, pro což by se mohla alespoň spoléhat, že škodu poškozené nezpůsobí.
43. Dovolací soud tedy může uzavřít, že s obranou obviněné o chybějícím znaku zavinění se již řádně vypořádaly soudy nižších stupňů, jejichž argumentace je přesvědčivá. Naopak obviněná v tomto směru pouze opakuje svou obhajobu z předešlých fází trestního řízení, která je navíc založena na odlišných skutkových zjištěních, a proto taková argumentace ani nespadá pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť se domáhá aplikace na jiný, než soudy zjištěný skutkový stav. Není ani možné hovořit o tzv. extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, jak uváděla obviněná, neboť tato skutková zjištění, i pokud jde o předpoklady zavinění, vyplývají z obsahu provedených důkazů.
44. Soudy nižších stupňů považovaly uvedená skutková zjištění za dostatečná pro své rozhodnutí a v těchto intencích též soud prvního stupně důvodně zamítl návrhy obviněné na doplnění dokazování, což též odůvodnil (na str. 7 svého rozsudku). Nejde proto o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu, soudy nižších stupňů dokazování prováděly řádně, nikoli tendenčně, soud určuje rozsah dokazování, nemusí vyhovět veškerým návrhům na doplnění dokazování, s případnými návrhy na doplnění dokazování se musí vypořádat a své rozhodnutí o zamítnutí návrhů na doplnění dokazování odůvodnit, což soud prvního stupně učinil.
45. Ze všech shora uvedených důvodů považuje dovolací soud námitky obviněné, pokud jde o uznání viny trestným činem porušení povinnosti při správě cizího majetku, za zčásti nepřípustné, zčásti zjevně nedůvodné. Nebýt níže uvedeného pochybení ve výroku o náhradě škody, Nejvyšší soud by ze shora uvedených důvodů dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
c) K náhradě škody
46. Další významná část námitek dovolatelky se týkala rozhodnutí soudů nižších stupňů o povinnosti obviněné nahradit škodu poškozené L. R. Obviněná nesouhlasila s tím, že by poškozené měla nahradit škodu, neboť nebyla opatrovníkem, byl jím Úřad městské části Praha 1 (správně Městská část Praha 1 – srov. shora), tento veřejný opatrovník také jako jediný nese případnou odpovědnost za škodu.
47. V tomto směru je třeba přiznat, že soudy nižších stupňů se otázkou případné povinnosti obviněné nahradit poškozené škodu, kterou jí svým činem způsobila, řádně nezabývaly a tento významný výrok rozhodnutí náležitě neodůvodnily. Soud prvního stupně věnoval odůvodnění tohoto výroku jedinou prakticky bezobsažnou větu, což mu ostatně vytkl soud druhého stupně, který ale toto pochybení sám nenapravil, byť se této otázce věnoval ve třech odstavcích. Odvolací soud pouze konstatoval pochybení soudu prvního stupně, uvedl procesní povinnost soudů rozhodovat o náhradě škody, zvláště je-li výše škody součástí skutkových zjištění v popisu skutku výroku o vině, dále pak konstatoval skutková zjištění, která byla základem pro rozhodnutí, ovšem zcela absentuje právní kvalifikace takových skutkových zjištění (navíc byl uveden nesprávný názor, že škoda měla být snížena ještě o částku, kterou poškozená prostřednictvím obviněné vynaložila na nákup bytu v P. ve výši 596 710 Kč, v tomto směru totiž nebylo obviněné vytýkáno žádné pochybení, naopak tímto jednáním obviněné byl rozmnožen majetek poškozené, protože reálná cena bytu v P. byla výrazně vyšší než jeho pořizovací cena). Není tak vůbec zřejmé, podle jakého hmotněprávního předpisu a jeho konkrétního ustanovení soudy nižších stupňů při rozhodnutí o náhradě škody postupovaly, proč zákonné znaky daného ustanovení považovaly za splněné, případně proč nepoužily jiné ustanovení. K povinnosti náležitě odůvodnit i výrok o náhradě škody tak, jako by rozhodoval civilní soud, zejména pokud jde o to, o který hmotněprávní předpis je nárok opřen, zda nárok v době rozhodování soudu trval, zda jeho přiznání nebrání nějaká zákonná překážka ve smyslu §228 odst. 1 věta za středníkem tr. řádu, je možné odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího soudu či Ústavního soudu (tak např. stanovisko Nejvyššího soud, sp. zn. Pls 3/67 ze dne 22. 2. 1967, publikované ve svazku č. 7 ročníku 1967 na str. 225 Sb. rozh. tr., případně nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08, uveřejněný ve svazku 55 pod č. 218/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
48. Soudy nižších stupňů zřejmě skutečně, jak dovozovala obviněná, aplikovaly ustanovení §420 obč. zák. o obecné odpovědnosti za škodu, a to s ohledem na §3079 odst. 1 NOZ (účinného od 1. 1. 2014), podle něhož se právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zásadně posuzuje podle dosavadních právních předpisů.
49. Podle §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. V daném směru soudy nižších stupňů (a soud dovolací s nimi souhlasí) shledaly porušení povinností opatrovníka obviněnou, dovodily též způsobení škody ve výši 4 000 000 Kč obviněnou poškozené, stejně tak i příčinnou souvislost mezi jednáním obviněné a vzniklou škodou. Pokud jde o zavinění, to se podle §420 odst. 3 obč. zák. presumuje, nicméně v tomto směru s ohledem na trestněprávní kvalifikaci jednání obviněné vycházely soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování z toho, že obviněná jednala s nepřímým úmyslem (a to dokonce i pokud jde o okolnost zvlášť přitěžující v podobě značné škody). Dalo by se tak konstatovat, že soudy nižších stupňů zřejmě (aniž by to výslovně ve svých rozhodnutích uvedly) shledaly naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty §420 odst. 1 obč. zák.
50. Soudy nižších stupňů se ovšem vůbec nezabývaly tím, zda právu poškozené na náhradu škody nebrání zákonná překážka. Obviněná také namítala, že nebylo na její případ aplikováno ustanovení §420 odst. 2 obč. zák., které zní: „Škoda je způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena.“
51. Ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. upravuje tzv. odpovědnost za jiného, uplatní se především v případě, kdy škůdce je v určitém právním (obvykle smluvním) vztahu vůči právnické, popř. fyzické osobě, a škodu způsobil při činnosti, která spadá do působnosti této osoby. V daném případě obviněná byla zaměstnankyní Městské části Praha 1, která byla ustanovena opatrovnickým soudem opatrovníkem poškozené, obviněná pak byla výkonem funkce opatrovníka v tomto konkrétním případě pověřena svým zaměstnavatelem. Za škodu, která vznikne při spravování majetku opatrovance, tak primárně má odpovídat opatrovník, v případě tzv. veřejného opatrovníka, je jím skutečně obec (zde Městská část Praha 1). Pro vznik odpovědnosti obce jako právnické osoby za škodu způsobenou při výkonu funkce opatrovníka musejí být splněny zákonné podmínky vyplývající z §420 odst. 2 obč. zák., tedy že jednak škoda byla způsobena jeho zaměstnancem, kterého použil ke své činnosti, jednak ke škodě došlo v rámci činnosti této právnické osoby. První podmínka byla v daném případě bezpochyby splněna, obviněná vykonávala funkci opatrovníka za svého zaměstnavatele, který ji tím pověřil. V případě druhé podmínky je na zvážení, nakolik ke vzniku škody došlo v rámci činnosti právnické osoby, resp. nakolik již šlo o tzv. exces zaměstnance, za který právnická osoba neodpovídá. Jak uvádí uznávaná literatura (tak např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kolektiv. Občanský zákoník I. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1209 a násl.) o exces jde, byla-li škoda způsobena při takové činnosti, která sledovala výlučně uspokojování osobních zájmů či potřeb, popřípadě zájmů třetích osob; i když v takovém případě půjde často o trestnou činnost, neplatí automaticky, že každá činnost, která je zároveň trestným činem či přestupkem, musí být excesem; vybočení z rámce působnosti právnické (fyzické) osoby není totiž dáno již tím, že činnost zaměstnance, při níž došlo ke škodě, byla protiprávním jednáním nebo že zaměstnanec jednal ve stavu opilosti (shodně i stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/70, uveřejněné pod č. 55/1971 Sb. rozh. civ.). Je pak na posouzení každého jednotlivého případu, nakolik odpovídá za škodu zaměstnavatel, resp. nakolik šlo o exces zaměstnance, který pak sám bude odpovídat za škodu. Odkázat lze i na bohatou recentní judikaturu k této otázce, ať již ve věcech civilních či trestních. Pro posouzení, zda škoda byla způsobena v rámci činnosti právnické osoby, se zvažuje především místní (prostorový), časový, věcný (vnitřní, účelový) vztah k činnosti právnické osoby, přičemž typicky spadá do rámce činnosti výkon zaměstnání a plnění úkolů vyplývajících z pracovního poměru, nesledoval-li ovšem takový zaměstnanec ryze své osobní či jiné zájmy (tak za všechna rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 418/2011, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2777/2004). V daném případě obviněná byla pověřena správou majetku poškozené svým zaměstnavatelem, byla to přímá náplň její práce. O exces jde typicky v případech, kdy škůdce sledoval výlučně uspokojování svých osobních zájmů či potřeb, popř. zájmů třetích osob. Tak by tomu nepochybně bylo, pokud by soudy nižších stupňů v tomto případě dovodily naplnění znaků obohacovacího majetkového trestného činu, a sice zpronevěry, k tomuto závěru ovšem soudy nižších stupňů nedospěly.
52. Dovolací soud v tomto směru nechává tuto otázku otevřenou, budou se jí zabývat civilní soudy, které nyní řeší uplatněné nároky poškozené vůči více subjektům (nejen vůči obviněné a Městské části Praha 1 jako jejímu zaměstnavateli, ale dokonce i vůči hl. m. P. ). Jde o otázku složitou, za účelem jejího zodpovězení by bylo třeba doplnit dokazování, navíc soudy nižších stupňů se jí vůbec nezabývaly, dovolací soud by tak jejím vyřešením v neprospěch obviněné bez dalšího znemožnil stranám uplatnit námitky v řádném soudním řízení. Dovolací soud si byl vědom i věcného aspektu, který připomněla i obviněná, že v případě potvrzení rozhodnutí soudů nižších stupňů v naznačeném směru by prakticky poškozené znemožnil účinnou nápravu, neboť by výrok o náhradě škody měla exekvovat vůči nemajetné obviněné, zatímco mnohem výhodnější by pro ni bylo, pokud by škodu měla nahradit solventní právnická osoba, která by pak regresem mohla uplatňovat náhradu škody po obviněné.
53. Z uvedených důvodů bylo třeba přisvědčit oprávněné námitce obviněné , že výrok o náhradě škody především s ohledem na absentující zdůvodnění a nevyjasnění důležitých otázek nemůže obstát, k nápravě nemůže dojít ani v řízení dovolacím.
IV.
Závěr
54. Nejvyšší soud proto ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že soudy prvního i druhého stupně nepochybily, pokud jednání obviněné posoudily jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku . V daném ohledu námitky obviněné částečně neodpovídaly uplatněným dovolacím důvodům, pokud jim byly podřaditelné, neměly opodstatnění. Naopak vzhledem k výše uvedeným důvodům nemohl obstát výrok o náhradě škody.
55. Dovolací soud proto na podkladě dovolání obviněné rozhodl tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu částečně zrušil usnesení soudu druhého stupně, pokud jím bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto odvolání obviněné v části týkající se výroku o náhradě škody a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě škody, jimiž byla obviněné jednak podle §228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost zaplatit poškozené L. R. částku ve výši 4 000 000 Kč a jednak podle §229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §265k odst. 2 tr. řádu dále dovolací soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Protože o uplatněném nároku na náhradu škody nebylo možné rozhodnout, dovolací soud podle §265m odst. 2 tr. řádu s přiměřeným použitím §265 tr. řádu poškozenou L. R. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
56. Protože Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil pouze ve výroku o náhradě a odkázal poškozenou s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 5. 2016
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.