ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.478.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 478/2014-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. května 2014 o dovolání, které podal obviněný J. B. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 5 To 400/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 342/2009, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 5 To 400/2013, rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 1 T 342/2009 a řízení jim předcházející, které následovalo po usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 1 T 342/2009.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vyškově usnesením ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 1 T 342/2009, rozhodl tak, že podle §222 odst. 2 tr. ř. trestní věc obviněného J. B. pro skutek spočívající v tom, že dne 19. 7. 2009 kolem 04.30 hod. řídil své osobní motorové vozidlo zn. BMW 320D po dálnici D1 ve směru jízdy z B. na V., v místě 214,5 km při jízdě v levém jízdním pruhu v důsledku toho, že se plně nevěnoval řízení vozidla, řádně nesledoval situaci v provozu a nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem a okolnostem v provozu, čímž porušil §5 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, přičemž zezadu narazil do před ním jedoucího osobního vozidla zn. AUDI A4, jehož řidič a majitel M. H. byl nucen vzhledem k situaci v provozu na pozemní komunikaci snížit rychlost svého vozidla, přičemž došlo ke zranění v tu dobu nepřipoutané spolujezdkyně ve vozidle zn. BMW P. Z., která seděla na předním sedadle vedle obviněného, a utrpěla těžké zhmoždění pravého očního bulbu s krvácením do přední komory oční, ochrnutím zornice, krvácením pod sítnici a další vyjmenovaná zranění s dobou léčení a citelném omezení v obvyklém způsobu života přesahujícím 6 týdnů a předpokladem trvalých následků ve smyslu poruchy zraku a vizuální změny levého očního bulbu, postoupil Městskému úřadu ve Vyškově, odboru dopravy, neboť by jím mohl být posouzen jako přestupek.
Proti tomuto usnesení podal stížnost státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Vyškově, na jejímž podkladě Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 5 To 103/2013, podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadené usnesení zrušil a Okresnímu soudu ve Vyškově uložil věc znovu projednat a rozhodnout.
Okresní soud ve Vyškově následně rozsudkem ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 1 T 342/2009 uznal obviněného J. B. vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“). Za to byl obviněný odsouzen podle §224 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Zároveň byl obviněnému uložen podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené P. Z. a Zdravotní pojišťovna Metal-Aliance, nyní Česká průmyslová zdravotní pojišťovna, s jejich nárokem na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 5 To 400/2013, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Toto usnesení Krajského soudu v Brně napadl obviněný dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Živěly, opřel je o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný ve svém dovolání poukázal na to, že soudy obou stupňů posoudily daný skutek nesprávně jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zákona. Odmítl porušení důležité povinnosti mu uložené zákonem, a to, že by v příčinné souvislosti s ním došlo ke zranění poškozené P. Z., dopravní nehodu podle něj zavinil svědek M. H.
Upozornil, že soud prvního stupně nerespektoval právní názor v jeho věci již jednou vyslovený Nejvyšším soudem, tedy že „mezi jednáním obviněného a vznikem zranění P. Z. nebyl ucelený trvající a stále pokračující kauzální nexus“. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení (nesprávně uveden „rozsudek“) Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 5 To 400/2013, a také rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 1 T 342/2009, a věc vrátil (zřejmě tomuto soudu) k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Martiny Havlíkové. Obviněný podle ní pouze zopakoval námitky uplatňované od počátku trestního řízení, se kterými se soudy již vyrovnaly. Zdůraznila, že příčinná souvislost byla zcela jistě zachována, obviněný věděl, že se poškozená za jízdy odpoutala, ale nijak na tuto situaci nezareagoval, tedy nezpomalil, nezastavil či alespoň nevěnoval řízení maximální možnou pozornost.
Vyjádřila dále své přesvědčení, že pokud by nenastalo takové „fatální pochybení“ ze strany obviněného jako řidiče, nedošlo by ani k následnému pádu a zranění poškozené. Napadené rozhodnutí podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství není zatíženo vadou naplňující uplatněný dovolací důvod, navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud při zkoumání splnění formálních podmínek konání dovolacího řízení zjistil, že obviněný J. B. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Obviněný J. B. své dovolání opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je důvodné.
Předem je nutné zdůraznit, že v této věci již jednou dovolací řízení proběhlo, poté co byl obviněný odsouzen za tentýž skutek rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 24. 6. 2011, sp. zn. 1 T 342/2009, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 5 To 372/2011. V závěru předchozího rozhodnutí o dovolání obviněného ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 5 Tdo 548/2012, se Nejvyšší soud jasně vyjádřil, že pokud v novém řízení nedojde k zásadní změně skutkových okolností, bude nezbytné znovu posoudit otázku příčiny vzniku následku na zdraví poškozené odlišně od jejich původního názoru. Nejvyšší soud se totiž neztotožnil s úvahami soudů prvního a druhého stupně, založených na tom, že k těžké ujmě na zdraví poškozené došlo v důsledku dopravní nehody způsobené obviněným, přičemž poukázal zejména na závěry znaleckého posudku, z něhož jasně vyplynulo, že ke zranění poškozené by nemuselo dojít, pokud by se za jízdy neodpoutala. Projednávaný případ obviněného Nejvyšší soud zařadil mezi ty, na něž dopadá tzv. teorie přerušení příčinné souvislosti, neboť právě jednání samotné poškozené, která si v průběhu jízdy odepnula bezpečnostní pás, zapříčinilo následek na jejím zdraví.
Okresní soud ve Vyškově byl tímto právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. vázán. Při novém projednání věci v hlavním líčení konaném dne 13. 11. 2012, rozhodl tak, že věc obviněného pro tentýž skutek postoupil podle §222 odst. 2 tr. ř. Městskému úřadu ve Vyškově, odboru dopravy, neboť by jím mohl být posouzen jako přestupek.
Proti tomuto rozsudku však podal stížnost státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Vyškově a Krajský soud v Brně z jejího podnětu usnesením ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 5 To 103/2013, napadený rozsudek zrušil a Okresnímu soudu ve Vyškově uložil věc znovu projednat a rozhodnout. Své rozhodnutí odůvodnil velice stručně tak, že předmětnou dopravní nehodu zavinil bezpochyby obviněný. Ten měl také povinnost stanovenou §5 odst. 1 písm. j) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění účinném v době předmětné události, (dále jen „zákon o silničním provozu“), v souladu se kterou rozhodně nejednal, když na chování poškozené adekvátně nereagoval. V rozporu s vysloveným právním názorem Nejvyššího soudu o přerušení příčinné souvislosti mezi způsobením dopravní nehody a následkem na zdraví poškozené krajský soud vyslovil vlastní právní závěr, podle něhož nedošlo k přerušení příčinné souvislosti a obviněný za způsobenou těžkou újmu na zdraví poškozené nese trestní odpovědnost.
Následně tak ve věci rozhodoval opět Okresní soud ve Vyškově, který při posuzování znaků skutkové podstaty daného trestného činu dospěl k závěru, že byla naplněna jak jeho objektivní tak subjektivní stránka. V rámci nového zhodnocení důkazů, které okresní soud doplnil o opětovný výslech poškozené, dospěl k přesvědčení (evidentně v důsledku zrušujícího usnesení odvolacího soudu), že obviněný měl reagovat na nastalou dopravní situaci a přizpůsobit jí rychlost svého vozidla, jestliže tak neučinil, svým jednáním způsobil dopravní nehodu s následky škody nejen na vozidlech, ale také, byť podle okresního soudu „přidruženým jednáním poškozené“, s následkem ujmy na jejím zdraví. Styl své jízdy měl obviněný změnit adekvátně nastalým okolnostem, kdy ve svém vozidle vezl dvě podnapilé osoby, z nichž jedna neměla být podle závěrů soudu prvního stupně ani připoutaná. Tuto situaci měl řešit například výzvou poškozené P. Z. k vystoupení z vozidla nebo snížením rychlosti jízdy. Jestliže tak neučinil, potom jednání obviněného, při kterém měl porušit povinnosti řidiče stanovené v §5 odst. 1 písm. b) a j) a v §18 odst. 1 zákona o silničním provozu, je v příčinné souvislosti s následky jak v podobě dopravní nehody a majetkové škodě na vozidlech, tak i ve vztahu k těžké újmě na zdraví poškozené P. Z. Okresní soud uznal, že ke škodlivému následku na svém zdraví přispěla tato spolujezdkyně obviněného porušením povinnosti být za jízdy připoutána bezpečnostním pásem, stanovené v §9 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu. Avšak za situace, kdy o nepřipoutané poškozené obviněný věděl, nelze uvažovat o přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následku na zdraví poškozené pouze uvedeným jednáním poškozené.
Odvolací soud se v následném usnesení napadeném dovoláním stručně připojil k závěrům nalézacího soudu a opětovně pouze velice stručně konstatoval, že obviněný měl reagovat na „kritickou situaci ve vozidle“, přičemž za logické a přiměřené by považoval výrazné snížení rychlosti jízdy, zastavení vozidla v odstaveném pruhu či alespoň věnování se jízdě s maximální možnou pozorností. Následný náraz do před ním jedoucího zpomalujícího vozidla zhodnotil krajský soud jako „fatální pochybení“ ze strany obviněného jako řidiče, bez kterého by nedošlo k pádu a následnému zranění poškozené. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o vině obviněného J. B., neboť příčinná souvislost byla podle něj zachována.
Výše citovaná rozhodnutí soudů obou stupňů jsou ale v naprostém rozporu se závěrem, který při předchozím rozhodování ve věci v řízení o dovolání zaujal Nejvyšší soud a který již byl stručně připomenut v úvodu tohoto usnesení.
Jak již bylo naznačeno, Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 5 Tdo 548/2012, „snad“ dostatečně zřetelně vyslovil, že za tehdy zjištěného skutkového stavu v projednávané věci obviněného, nelze odhlédnout od samotného aktivního jednání poškozené, která si bezprostředně před samotnou nehodou odpoutala bezpečnostní pás, otáčela se dozadu, podávala láhev s vodou další spolujezdkyni, přičemž právě po tuto poměrně krátkou dobu (podle vyjádření samotné poškozené asi dvě minuty), narazilo vozidlo řízené obviněným do před ním jedoucího vozidla. Tím došlo k aktivaci airbagu mj. na místě spolujezdce a též podle znaleckého závěru výlučně tato skutečnost vedla ke vzniku zranění poškozené. Nejvyšší soud také odkazem na právní teorii i judikaturu připomněl teorii tzv. přerušení (přetržení) příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem na zdraví poškozené P. Z. a uzavřel, že právě situace, jež je předmětem trestního stíhání obviněného, dopadá na takovou možnost posouzení trestní odpovědnosti obviněného. Nejvyšší soud se v tomto rozhodnutí otázkou existence příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následkům na zdraví poškozené, a to včetně nutného zavinění obviněného nejen k samotnému následku, ale též právě k příčinné souvislosti, detailně zabýval. Za dostačující proto považuje pouze stručné připomenutí, že zranění, jež během dopravní nehody bylo způsobeno poškozené, vzniklo výlučně vlastním konáním poškozené, která si během jízdy odpoutala bezpečnostní pás. Na daný případ proto je nutné aplikovat teorii přerušení příčinné souvislosti, kdy do původního příčinného průběhu (náraz do vozidla jedoucího před obviněným) vstoupila samostatná příčina, která teprve způsobila účinek v podobě konkrétních zranění poškozené. Krajský soud pouze odmítl srovnání s příkladem z praxe, na který odkazuje učebnice trestního práva hmotného autorů Novotný, O., Vanduchová Al., Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydání, Praha: Wolters kluwer ČR, a. s., 2010, s. 174, aniž by se však sám jakkoli snažil vysvětlit důvody, které jej k takovému postupu vedly. Proto Nejvyšší soud považuje za nutné poukázat na společné rysy, které nese učebnicový případ a projednávaná trestní věc. Primárním důvodem pádu poškozeného do řeky byla havárie autobusu, poté, co byl vytažen na břeh, v důsledku šoku utrpěného při této havárii poškozený vstal, znovu vstoupil do řeky, v níž utonul. Je tedy naprosto zjevné, že k jeho utonutí by nemohlo dojít, nebýt předcházející havárie autobusu. Stejně tak ve věci obviněného muselo nejprve dojít k dopravní nehodě neopatrnou jízdou obviněného, (nikoli však hazardní, jak již bylo minule připomenuto), aby byl aktivován airbag, a to v době, kdy bez zavinění obviněného byla spolujezdkyně krátkodobě odpoutána, neboť nebýt toho, neutrpěla by podle znalců zřejmě žádnou újmu na zdraví. Nejvyšší soud proto shledává výraznou shodu skutkových okolností obou případů a při hodnocení otázky existence příčinné souvislosti mezi jednáním řidičů (autobusu z učebnicového příkladu a automobilu řízeného obviněným) dospěl k přesvědčení, že jde o situace, které snesou srovnání.
Nakonec je nutné odmítnout také argumenty odvolacího soudu, jimiž zdůvodnil svůj názor o výlučné odpovědnosti obviněného za vznik zranění poškozené, neboť fakticky popírá výsledky důkazního řízení. Již ve svém předcházejícím rozhodnutí Nejvyšší soud na podkladě studia trestního spisu zjistil, že poškozená byla po dobu jízdy řádně připoutána, avšak bezprostředně před nehodou se svévolně odpoutala, aby se mohla zaklonit ke kamarádce na zadním sedadle. V průběhu svého opětovného výslechu u soudu prvního stupně svou původní výpověď znovu zopakovala, nejkratší dobu, po níž nebyla připoutána, odhadla poškozená na dvě minuty, tudíž nelze obviněnému vytýkat, že v tak krátký okamžik „adekvátně nereagoval“ na jednání poškozené, spočívající v odepnutí bezpečnostního pásu, a již vůbec nelze akceptovat vyjádření odvolacího soudu příkladem chování, jež by považoval u obviněného za odpovídající situaci, tj. „výzva poškozené, ať vystoupí z vozidla“. Zřejmě pominul významnou skutečnost, že se jednalo o dálnici, tzn. že zastavení vyžaduje delší časový úsek, a navíc ke vzniku dopravní nehody přispěla právě probíhající poněkud nepřehledná situace na vozovce, kdy od krajnice, na níž stálo zřejmě nepojízdné osobní vozidlo, vyjížděl autobus, který následně vjel do pravého jízdního pruhu, což mu vjetím do levého pruhu umožnil svědek M. H., jenž zaznamenal zřejmě úmysl řidiče autobusu vrátit se ke krajnici před odstavený automobil, tudíž zastavení vozidla řízeného obviněným bylo fakticky vyloučeno. Chování poškozené, jímž porušila svou vlastní povinnost být zajištěna bezpečnostním pásem, je tudíž nutné považovat za výlučnou příčinu vzniku jejího zranění. Nejvyšší soud ještě považuje za vhodné zdůraznit, že právě vědom si výjimečnosti aplikace tzv. teorie přetržení příčinné souvislosti, skutečně důsledně zvažoval skutkové okolnosti zjištěné především soudem prvního stupně, a to již v předcházejícím dovolacím řízení, a po pečlivém zhodnocení výsledků dokazování, vyslovil svůj právní názor.
V této souvislosti je třeba dodat, že v řízení, konaném u soudu prvního stupně po předcházejícím rozhodnutí dovolacího soudu, nedošlo k žádným změnám důkazní situace. K doplnění dokazování došlo pouze u hlavního líčení konaného dne 13. 11. 2012, v němž byla znovu vyslechnuta poškozená P. Z. Ta ve své výpovědi uvedla, že během jízdy ve vozidle obviněného měla bezpečností pásy zapnuté, odpoutala se jen na krátký časový okamžik (dvě až čtyři minuty), kdy potřebovala dosáhnout k další spolujezdkyni sedící za řidičem, L. T. Nelze proto akceptovat postoj Krajského soudu v Brně, když označil jednání obviněného, který na tuto situaci okamžitě nezareagoval, za „fatální pochybení“. Nejvyšší soud považuje za důležité znovu zdůraznit, že není povinností řidiče dbát na to, aby všechny ve vozidle přepravované osoby byly na sedadle připoutány bezpečnostním pásem. Tuto povinnost vyplývající z ustanovení §9 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu mají samy přepravované osoby, jak bylo zmíněno v předcházejícím usnesení dovolacího soudu. Již okresní soud přiznal spoluzavinění poškozené, která, byť na krátký časový úsek, porušila citovanou povinnost, avšak v dané věci jde o příčinu, jež způsobila škodlivý následek, resp. účinek na jejím zdraví samostatně.
Krajský soud v Brně v řízení předcházejícím napadeným rozhodnutím neakceptoval závazný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v jeho citovaném rozhodnutí o prvním dovolání obviněného, z něhož vyplývala potřeba aplikovat teorii přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a poškozením zdraví P. Z. při nezměněných skutkových okolnostech. Učinil tak ve svém usnesení z 13. 3. 2013, sp. zn. 5 To 103/2013, kdy na podkladě stížnosti okresního státního zástupce zrušil v úvodu citované usnesení Okresního soudu ve Vyškově o postoupení věci Městskému úřadu ve Vyškově, a přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout. Shodnou vadou nesprávného hmotně právního posouzení zakládající uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou tedy zatížena nejen rozhodnutí napadená dovoláním obviněného, tj. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 5 To 400/2013, rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 1 T 342/2009, ale též usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 5 To 103/2013.
Věc se tak vrací do stadia řízení po rozhodnutí Okresního soudu ve Vyškově o postoupení věci k jejímu projednání Městským úřadem ve Vyškově, odborem dopravy, neboť by jím mohl být posouzen jako přestupek, proti kterému byla státním zástupcem Okresního státního zastupitelství ve Vyškově podána stížnost. O ní tak bude Krajský soud v Brně znovu rozhodovat, přičemž Nejvyšší soud opět připomíná vázanost soudu právním názorem ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. vysloveným již v předešlém rozhodnutí o prvním dovolání obviněného, na němž Nejvyšší soud setrval i v tomto dovolacím řízení.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. května 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová