ECLI:CZ:NSS:2003:6.A.531.2002
sp. zn. 6 A 531/2002 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Miluše Doškové ve věci žalobce JUDr. M. M.,
proti žalované České správě sociálního zabezpečení se sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5,
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 2. 2002,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou (opravným prostředkem) podaným v zákonné lhůtě se žalobce domáhá
zrušení shora označeného rozhodnutí žalované ČSSZ, kterým byla zamítnuta jeho žádost
o poskytnutí jednorázové peněžní částky dle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí
jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům
a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních
táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky
příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až
1945. Důvodem zamítnutí žádosti žalobce byla skutečnost, že žalobce nárokoval poskytnutí
jednorázové peněžní částky z důvodu jeho začlenění do táborů nucených prací (dále jen
„TNP“) v období od 15. 11. 1949 do 26. 4. 1951, nicméně ustanovení §2 odst. 1 zákona
č. 261/2001 Sb. se prý vztahuje toliko na výkon vazby nebo na výkon trestu, nikoliv však na
TNP.
Žalobce v odvolání (doplněném přípisy ze dne 6. 8. 2002 a 15. 4. 2003) především
namítá, že TNP byly zřízeny zákonem č. 247/1948 Sb. a jejich smyslem byla resocializace
osob, nepřátelských socialistickému zřízení. O začlenění do TNP rozhodovaly komise KNV,
a to v nepřítomnosti postižených osob a bez jakékoliv reálné možnosti obrany. Žalobce
poukazuje na skutečnost, že svůj trest odpykával v táboře Vojna, který byl srovnatelný
s „jinými kriminály“, a podrobně popisuje zcela nevyhovující pracovní podmínky a celkovou
persekuci probíhající v tomto zařízení. Rozhodnutím Okresního soudu v Příbrami ze dne
18. 6. 1969, sp. zn. Nt 109/69, bylo zrušeno rozhodnutí KNV v Pardubicích o zařazení
žalobce do TNP, a žalobce se proto domnívá, že věznění v TNP je nutno posuzovat stejně
jako jiné formy věznění a z tohoto důvodu je jeho nárok na poskytnutí předmětné peněžní
částky důvodný.
Žalovaná ČSSZ ve svém vyjádření odkazuje na dikci ustanovení §2 odst. 1 zákona
č. 261/2001 Sb. a uvádí, že o zařazení do TNP rozhodovaly zvláštní komise
v administrativním řízení a na zrušení příslušných rozhodnutí proto nelze aplikovat
ustanovení zákona č. 119/1990 Sb. ani zákona č. 198/1993 Sb. a na odškodnění za dobu
v nich strávenou se vztahuje zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Proto
žalobce není osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 261/2001 Sb. a dobu strávenou v TNP
nelze považovat za dobu věznění ve smyslu citovaného zákona.
Proto žalovaná navrhuje napadené rozhodnutí potvrdit.
Protože věc nebyla Vrchním soudem v Praze skončena do 31. 12. 2002, byla dle
ustanovení §132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“), postoupena
Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé
dílu prvního soudního řádu správního – tedy v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního
orgánu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalované ČSSZ v mezích
žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
V souzené věci z předloženého správního spisu vyplývá, že žalobce dne 27. 8. 2001
uplatnil žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., když
tvrdil, že byl – jakožto osoba začleněná v TNP - politickým vězněm. Podle ustanovení §2
odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. se však tento zákon vztahuje „na občany České republiky, kteří
byli vězněni mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich
věznění zcela nebo zčásti zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve
znění pozdějších předpisů, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti
komunistického režimu a o odporu proti němu“.
Jakkoliv tedy je možno se – přinejmenším v obecné rovině - ztotožnit s tvrzením žalobce
o srovnatelné politické persekuci, které byl vystaven v předmětném období v TNP, s jinými
formami represí, prováděnými totalitním komunistickým režimem především v zařízeních
výkonu trestu, nezbývá než konstatovat, že úprava obsažená v citovaném ustanovení na
případ žalobce nedopadá a že tedy rozhodnutí žalované není protizákonné. Podmínkou
aplikace tohoto ustanovení je totiž nejen materiálně chápaná skutečnost „věznění“
oprávněných osob v rozhodném období, jehož řadu atributů omezení osobní svobody v TNP
nepochybně naplňovalo, nýbrž (kumulativně) i zrušení rozhodnutí o věznění dle zákona
č. 119/1990 Sb. nebo dle zákona č. 198/1993 Sb. V tomto směru je však nutno poukázat na to,
že v daném případě bylo administrativní rozhodnutí o zařazení žalobce do TNP zrušeno shora
označeným usnesením Okresního soudu v Příbrami, vydaným podle zákona č. 82/1968 Sb.,
přičemž účelem zákona č. 119/1990 Sb. je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za legálně
definované činy (§1 odst. 1) a zákon č. 198/1993 Sb. stanoví, že soud na návrh zruší či zmírní
trest uložený za blíže vymezený trestný čin, na který se nevztahuje rehabilitace podle zákona
č. 119/1990 Sb.
Jelikož tedy žalobcova osobní svoboda v předmětném období nebyla omezena
na základě soudního, nýbrž správního, rozhodnutí, a žalobce nebyl odsouzen za trestný čin,
dospívá Nejvyšší správní soud k závěru, že žalovaná ČSSZ rozhodla na základě dostatečně
zjištěného skutkového stavu a její rozhodnutí odpovídá zákonu. Proto Nejvyšší správní soud
žalobu jako nedůvodnou zamítl (§78 odst. 7 s. ř. s.), přičemž tak učinil se souhlasem
účastníků řízení bez jednání (§51 odst. 1 s. ř. s.).
Žalobce, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalované – jak vyplývá ze spisového materiálu - náklady řízení
nevznikly. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. 7. 2003
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu