ECLI:CZ:NSS:2008:6.ADS.114.2007:49
sp. zn. 6 Ads 114/2007 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně J. Č., zastoupené
JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem Tovární 7, Znojmo, proti žalovanému Krajskému
úřadu Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, Brno, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 12. 1. 2007, č. j. JMK 161397/2006, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2007, č. j. 33 Cad 22/2007 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 952 Kč, a to k rukám jejího advokáta do třiceti dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Výše označeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí
Městského úřadu Znojmo ze dne 23. 11. 2006, č. j. MUZN 117505/2006, kterým byla žalobkyni
dle §107 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 2006,
stanovena povinnost vrátit do čtyř měsíců od nabytí právní moci rozhodnutí neprávem
poskytnutou dávku sociální péče za období od 1. 9. 2006 do 30. 9. 2006 ve výši 3132 Kč.
Žalobkyně v měsíci září 2006 obdržela doplatek vdovského důchodu ve výši 3686 Kč, čímž byl
její příjem v tomto měsíci vyšší než stanovená výše dávky sociální péče a tím již nesplňovala
podmínky sociální potřebnosti.
Krajský soud v Brně k žalobkyní podané žalobě rozhodnutí žalovaného zrušil rozsudkem
ze dne 11. 6. 2007. V odůvodnění zejména uvedl, že žalobkyni vznikl nárok na vdovský důchod
až dnem 27. 9. 2006, s výplatou tohoto důchodu za období od vzniku nároku do 24. dne
následujícího měsíce (tedy do 24. 10. 2006), který Česká správa sociálního zabezpečení stanovila
jako datum pravidelné výplaty důchodu, se plátce důchodové dávky vypořádal tak, že žalobkyni
uhradil poměrnou část za čtyři dny v měsíci září (tzv. deniny) ve výši 546 Kč (136,50 Kč x 4)
a za 23 dnů měsíce října ve výši 3140 Kč (136,50 Kč x 23), celkem tedy částku 3686 Kč.
Z toho vyplývá, že příjem žalobkyně v měsíci září 2006 činil pouze částku 546 Kč. Výše této
částky odůvodňovala poskytnutí dávky podle §4 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti,
ve znění účinném do 31. 12. 2006. Žalovaný z rozhodnutí o vdovském důchodu neučinil správný
závěr o výši příjmu žalobkyně, neboť neposoudil přijatou částku z hlediska jejího nároku
dle zákona č. 155/1995, o důchodovém pojištění, a přijatou částku posoudil jako prostý příjem
bez rozlišení, za jakou dobu náleží. Krajský soud uzavřel, že nesprávný postup žalovaného měl
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a odejmutí dávky sociální péče, zavázal žalovaného
vysloveným právním názorem a uložil mu, aby v novém řízení zrušil rozhodnutí správního
orgánu I. stupně a řízení o přeplatku zastavil.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost.
Poukázal na průběh správního řízení, skutkové okolnosti případu i na právní úpravu sociální
potřebnosti účinnou v rozhodném období. Namítl, že žalobkyně správnímu orgánu včas
neoznámila změnu příjmu, doplatek důchodu obdržela již dne 21. 9. 2006, tuto skutečnost však
oznámila až dne 25. 10. 2006, čímž porušila §106 odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení.
Dále uvedl, že dávky důchodového zabezpečení (včetně doplatků) byly započitatelným příjmem
podle §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění účinném
do 31. 12. 2006. Podle §1 odst. 7 zákona o sociální potřebnosti se pak při posuzování
rozhodného příjmu pro nárok na dávky vychází z příjmů v daném měsíci vyplacených.
Správnímu orgánu tedy nepřísluší posuzovat za jaké nebo na jaké období byly předmětné příjmy
vyplaceny a počítat z něj deniny. Dodal, že podle §101 odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení
se dávky sociální péče vyplácejí dopředu v pravidelných měsíčních lhůtách. Soud pak nesprávně
uzavřel, že příjem žalobkyně v měsíci září 2006 odůvodňoval poskytnutí sociální dávky.
Pokud by totiž příjem žalobkyně v měsíci září 2006 činil pouze 546 Kč, měla jí být v souladu s §4
odst. 3 zákona o sociální potřebnosti přiznána dávka pouze ve výši 2586 Kč. Z uvedených
důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry krajského soudu
a navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
V daném případě se jedná především o posouzení právní otázky, zda doplatek vdovského
důchodu za období od 27. 9. 2006 do 23. 10. 2006, který žalobkyně obdržela již dne 21. 9. 2006,
je nutno v celé jeho výši (3686 Kč) považovat za příjem rozhodný pro zpětné posouzení sociální
potřebnosti žalobkyně v měsíci září 2006 a tedy pro případný vznik povinnosti vrátit
již poskytnutou dávku sociální péče.
V této souvislosti žalovaný především namítl, že při posuzování rozhodného příjmu
pro nárok na dávky se podle §1 odst. 7 zákona o sociální potřebnosti vychází z příjmů v daném
měsíci vyplacených („Příjmem občana se rozumí průměrný měsíční příjem vyplacený v posledních šesti měsících
před podáním žádosti o dávku sociální péče.“). Tento argument však nelze jako důvod pro předmětná
rozhodnutí správních orgánů akceptovat, neboť vychází pouze z jazykového výkladu tohoto
ustanovení.
Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97
(http://nalus.usoud.cz, publ. též pod č. 30/1998 Sb.), „dalším naprosto neudržitelným momentem
používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jeho jazykového výkladu. Jazykový výklad představuje
pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího
smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione
legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku
nevzdělanosti, smysl a účel právní normy činí z práva nástroj odcizení a absurdity.“
Na celou věc je nutno nahlížet z hlediska charakteristik sociální péče (či lépe řečeno
sociální pomoci) coby jednoho ze subsystémů sociálního zabezpečení (vedle subsystémů
sociálního pojištění a státního zaopatření), kterými jsou a) vysoká míra individualizace
jak při posuzování existence nároku na plnění, tak při plnění samotném, b) princip subsidiarity,
kdy nastupuje až v případě, kdy není k dispozici plnění ze žádného jiného systému,
resp. tato plnění byla vyčerpána, a trvá potřeba zabezpečit základní životní potřeby občana,
c) vysoká míra sociální solidarity.
Podle čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý, kdo je v hmotné nouzi,
právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Účelem
dávek sociální péče podle zákona o sociální potřebnosti pak je zabezpečení výživy a ostatních
základních osobních potřeb a k zajištění nezbytných nákladů na domácnost, popřípadě dalších
zvýšených nákladů.
I u v dovského důchodu hraje zásadní roli funkce alimentační (vyživovací),
i když z historického pohledu nabývá na významu funkce vyrovnávací [kdy účelem dávky
je vyrovnávat rozdíl v životní úrovni rodiny plynoucí ze ztráty jednoho příjmu v důsledku úmrtí
jejího člena (blíže srov. např. P. Tröster a kol.: Právo sociálního zabezpečení, 2. vydání, C. H. Beck, Praha,
2002, str. 210)].
Ve vztahu těchto dvou dávek, překrývajících se ve své alimentační funkci,
se pak uplatňuje výše zmíněná subsidiarita dávek sociální péče [viz §1 odst. 3 zákona o sociální
potřebnosti, §2 a §6 odst. 1 písm. c) zákona o životním minimu] - dávky důchodového
zabezpečení jsou příjmem rozhodným pro stanovení sociální potřebnosti občana.
V souzené věci však správní orgány povahu nároku na vdovský důchod, coby dávky
důchodového zabezpečení účelově spjaté s obdobím, za něž je vyplácena, přehlédly.
Jestliže nárok žalobkyně na vdovský důchod vznikl (§54 odst. 1, §49, §50 zákona
o důchodovém pojištění) až dnem 27. 9. 2006, bylo možno vztáhnout plnění výše uvedeného
účelu této dávky až k období po tomto datu následujícímu, a to bez ohledu na okamžik výplaty
doplatku vdovského důchodu za období od 27. 9. 2006 do 23. 10. 2006, jenž žalobkyně obdržela
shodou okolností již dne 21. 9. 2006. Povinností správních orgánů rozhodujících o sociální
potřebnosti tak bylo k této skutečnosti přihlédnout a do příjmů žalobkyně za období září 2006
započítat pouze alikvotní část předmětného doplatku za období od 27. 9. 2006 do 30. 9. 2006.
Ostatně absurdní je závěr, který plyne z argumentace žalovaného, totiž, že by posouzení
oprávněnosti vyplacení dávky sociální péče za měsíc září 2006 záviselo pouze na tom,
kdy žalobkyně obdržela doplatek vdovského důchodu. Kdyby ho totiž převzala
např. až 1. 10. 2006, už by podle tohoto názoru orgány sociální péče nemohly alikvotní část
tohoto doplatku do příjmů žalobkyně za měsíc září započítat. I z tohoto hlediska je názor
žalovaného neudržitelný.
Pokud žalovaný namítl, že žalobkyně včas nesplnila oznamovací povinnost dle §106
odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení, je třeba mu dát za pravdu. Tak ostatně v podstatě učinil
i krajský soud, když ve třetím odstavci na straně 3 rozsudku uvedl, že žalobkyně předmětné
skutečnosti správnímu orgánu I. stupně oznámila, „byť ne tak přesně, jak stanoví zákon“, obratem
však správně dodal, že námitkám žalobkyně přisvědčil z jiného důvodu, totiž kvůli povaze nároku
na dávku důchodového pojištění, kterou obdržela. Důvodem pro zrušení rozhodnutí žalovaného
tak nebyla vadná aplikace §107 odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení v otázce, zda žalobkyně
splnila či nesplnila jí uloženou povinnost (v daném případě oznamovací povinnost dle §106
odst. 1 téhož zákona), ale v nesprávném posouzení jiné podmínky nutné pro vrácení dávky,
totiž zda jí za nově zjištěných okolností dávka za měsíc září 2006 nenáležela vůbec nebo
v poskytované výši.
Skutečnost, že krajský soud v rozporu s §101 odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení
konstatoval zpětné vyplácení dávek sociální péče, pak nemohla mít na zákonnost jeho rozsudku
žádný vliv.
Krajský soud výstižně vyjádřil podstatu věci, spočívající v povaze vdovského důchodu
coby příjmu ovlivňujícího posouzení sociální potřebnosti žalobkyně, nesprávně však žalovaného
zavázal ke zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně a k zastavení řízení o přeplatku. Je totiž
nesporné, že žalobkyně v měsíci září 2006 měla příjem ve výši 546 Kč. Krajský soud tak měl
žalovaného zavázat pouze k tomu, aby se při novém posouzení věci ve smyslu §4 odst. 3 zákona
o sociální potřebnosti řídil právním názorem krajského soudu a při výpočtu příjmu žalobkyně
v měsíci září 2006 přihlížel pouze k poměrné části jí obdrženého doplatku vdovského důchodu.
Nesprávný závěr krajského soudu v této otázce nicméně nemohl být důvodem pro zrušení
napadeného rozsudku, neboť na správnost posouzení věci samé neměl žádný vliv a postačí
tak pouze korekce předmětné části jeho odůvodnění (obdobně též např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 1. 2006, č. j. 2 Afs 100/2005 - 106, a ze dne 28. 5. 2008,
č. j. 6 As 3/2007 - 72, oba na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud tedy shledal námitky žalovaného nedůvodnými. Jelikož v řízení
nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§109
odst. 3 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobkyně dosáhla v řízení o kasační stížnosti plného úspěchu, a proto má dle §60 odst. 1 s. ř. s.
právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Náklady řízení byly stanoveny podle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v tomto případě za jeden úkon právní služby spočívající
v písemném podání týkajícím se věci samé ze dne 18. 8. 2007, a náhrady hotových výdajů, ve výši
1 x 500 Kč a 1 x 300 Kč [§7, §9 odst. 2, §11 odst. 1 písm. d), §13 odst. 3 citované vyhlášky],
tedy 800 Kč. Protože advokát žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady
řízení o částku 152 Kč, odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování
a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty
(§57 odst. 2 s. ř. s.), na celkovou částku 952 Kč. Ke splnění povinnosti byla stanovena přiměřená
lhůta.
Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl
úspěch.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2008
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu