ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.164.2005
sp. zn. 6 Azs 164/2005 - 85
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: B. B., zastoupen Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem, se sídlem Na Jíkalce 13,
301 17 Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34
Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 3. 2005,
č. j. 60 Az 6/2005 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e př i z ná v á .
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátovi Mgr. Romanu Seidlerovi, se odměna
za zastupování ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá kasační stížností rozsudek Krajského soudu
v Plzni č. j. 60 Az 6/2005 - 40 ze dne 1. 3. 2005, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 833/LE - B01 - B03 - 2004 ze dne 3. 1. 2005, kterým byla
zamítnuta stěžovatelova žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1
písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá nezákonnost způsobenou nesprávným
posouzením právní otázky splnění podmínek pro zamítnutí jeho žádosti podle §16 odst. 1
písm. k) zákona o azylu. Stěžovatel uvádí, že jeho žádost nebyla motivována snahou vyhnout
se hrozícímu vyhoštění, nýbrž snahou získat v České republice azylovou ochranu. Je sice
pravdou, že o azyl mohl požádat dříve, chtěl však v České republice pracovat a nikoho
neobtěžovat svými problémy. V České republice stěžovatel pobývá trvale od roku 1994,
pouze s přestávkami, a sice s odjezdy do země původu za účelem vyřízení prodloužení
pobytu. Stěžovatelův pobyt v České republice byl vždy legální, legální bylo i jeho
zaměstnání. Stěžovatel tu má svoji rodinu, jeho dcera je však vážně nemocná. Na jaře roku
2004 přišel stěžovatel o cestovní doklad. Stěžovatel tedy uzavírá, že o azyl nepožádal
z důvodů vyhnout se správnímu vyhoštění, ale z důvodu možnosti pobývat v České republice
se svojí rodinou a kvůli zdravotní péči, kterou je Česká republika schopna zajistit.
Kromě toho stěžovatel zpochybňuje závěr krajského soudu, podle něhož nemá nárok
na humanitární azyl, přitom jeho udělení je ponecháno na absolutní volné úvaze správního
orgánu - žalovaného. Stěžovatel poukazuje na předchozí judikaturu Vrchního soudu v Praze
a krajských soudů, podle níž správní orgán musí pro kvalifikované rozhodnutí ve věci
zohlednit podklady, které mu umožňují kvalifikovaně rozhodnout, a to znamená, že si takové
podklady musí obstarat. Stěžovatel též argumentuje doktrínou správního práva ohledně
správního uvážení a namítá, že žalovaný měl povinnost zabývat se zdravotním stavem
stěžovatele. Stěžovatel se dále vyjadřuje v tom smyslu, že „... nechápe upozornění krajského
soudu ...“, podle něhož o humanitární azyl nežádal. Žalovaný rozhodl rychle (během 4 dní),
nedal stěžovateli šanci, aby se zmínil o svém zdravotním stavu, navíc stěžovatel zde má svoji
rodinu, ona potřebuje jeho a on ji, i jeho dcera je nemocná, kromě toho mělo být zohledněno,
že zde stěžovatel několik let tvrdě pracoval za minimální mzdu, že má českou přítelkyni,
že ovládá český jazyk atd.
Ze shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje zrušení napadeného rozsudku
krajského soudu a vrácení věci témuž soudu k dalšímu řízení, kromě toho žádá o přiznání
odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukazuje na to, že stěžovatelova
žádost o udělení azylu byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k)
zákona o azylu, žalovaný tedy neposuzoval důvody podle §12 až §14 zákona o azylu. Výrok
týkající se humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu je v případě zamítnutí žádosti jako
zjevně nedůvodné výrokem nadbytečným. Žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti jako
nedůvodné.
Z obsahu správního spisu zjistil Nejvyšší správní soud zejména následující rozhodné
skutečnosti: stěžovatel podal žádost o udělení azylu v prosinci roku 2004 bezprostředně poté,
kdy obdržel v pořadí již druhé správní vyhoštění. V České republice pobýval stěžovatel
již od roku 1994, pracoval tu, domů do země svého původu jezdil nepravidelně. Naposledy
ze země svého původu přicestoval v únoru roku 2003, v dubnu roku 2004 obdržel první
správní vyhoštění, Českou republiku však neopustil, zadržen byl v prosinci 2004 a tehdy mu
bylo uděleno druhé správní vyhoštění. Stěžovatel uvedl, že o azylu začal uvažovat poté, kdy
mu bylo uděleno druhé správní vyhoštění, měl prošlé vízum, neměl doklady, peníze ani práci.
O možnosti podání žádosti o udělení azylu jej informovala dcera, která žije v Ž. Žalovaný
shledal splnění podmínek podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu účinného ke dni jeho
rozhodnutí a stěžovatelovu žádost jako zjevně nedůvodnou zamítl. Z obsahu soudního spisu
pak Nejvyšší správní soud zjistil, že jeho rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou, ta byla
zamítnuta. Krajský soud shledal důvodnou aplikaci právě uvedeného ustanovení, vyslovil
se i v tom směru, že za této situace se neměl žalovaný zabývat splněním podmínek podle §14
zákona o azylu. Rozsudek krajského soudu byl stěžovateli doručen dne 21. 3. 2005, stěžovatel
jej napadl kasační stížností dne 4. 4. 2005.
Stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“); kasační
stížnost je tak podána osobou oprávněnou. Stěžovatel namítá nesprávné posouzení podmínek
pro zamítnutí žádosti podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, míří tedy na kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. a), tj. na nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení. Kromě toho namítá, že žalovaný se nezabýval
otázkou humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, jde tak o vadu řízení, pro kterou měl
krajský soud jeho rozhodnutí zrušit, což neučinil. Stěžovatel tedy rovněž namítá kasační
důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Námitka splnění podmínek pro udělení
humanitárního azylu nalézá své opory i v žalobě ke krajskému soudu, a tedy v obou právě
uvedených částech je kasační stížnost přípustná.
Nejvyšší správní soud tedy napadený rozsudek krajského soudu podle §109 odst. 2
a 3 s. ř. s. v mezích uplatněných kasačních důvodů, vázán důvody kasační stížnosti,
přezkoumal a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nesprávným posouzením právní otázky je omyl soudu při aplikaci právní normy
na zjištěný skutkový stav, přitom o mylnou aplikaci právní normy jde tehdy, pokud soud
na zjištěný skutkový stav použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jinou
právní normu (jiné konkrétní pravidlo) jinak správně použitého právní předpisu,
než kterou měl za daného skutkového stavu správně použít, anebo aplikoval správný právní
předpis (správnou právní normu), ale dopustil se nesprávnosti při výkladu. Nejvyšší správní
soud se na základě uplatněného kasačního důvodu zaměřil na posouzení, zda skutečnosti,
jež z průběhu řízení vyplynuly, odůvodňují aplikaci §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu
či nikoli.
Podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako
zjevně nedůvodná tehdy, jestliže žadatel podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout
se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl
požádat o udělení azylu dříve. Aby tedy byla aplikace tohoto ustanovení důvodnou, muselo
by být prokázáno, že žádost o udělení azylu byla podána s cílem vyhnout se vyhoštění, kromě
toho by však musela být prokázána i skutečnost, že žadatel mohl o azyl požádat již dříve.
Pokud stěžovatel ve správním řízení výslovně uvedl, že o azylu začal uvažovat poté, kdy mu
bylo uděleno druhé správní vyhoštění, měl prošlé vízum, neměl doklady, peníze ani práci
a že jej „... v Ch. poučili, že o azyl může požádat, proto tak učinil ...“ (to vše v odpovědi na
šestou otázku při pohovoru vedeném dne 30. 12. 2004), pokud stěžovatel již v dubnu roku
2004 obdržel první správní vyhoštění, Českou republiku však neopustil, zadržen byl
v prosinci 2004 a tehdy mu bylo uděleno druhé správní vyhoštění, přitom bezprostředně poté
stěžovatel požádal o udělení azylu, pak měl žalovaný první podmínku podávanou z §16
odst. 1 písm. k) zákona o azylu za prokázanou důvodně. Stěžovatelova žádost o udělení azylu
tu zřetelně byla vedena snahou předejít nepříznivým důsledkům opakovaně uděleného
správního vyhoštění, když stěžovatel se v tu dobu nacházel v zařízení pro zajištění cizinců,
a tedy jiná alternativa řešení této pro něj nepříznivé situace fakticky v úvahu nepřicházela.
Splněna je navíc i druhá z podmínka, tj. že stěžovatel mohl o azyl požádat již dříve, byť
i z důvodů, které v řízení o udělení azylu uváděl (že jej hlídala policie, že zabili bratrance,
že to měli údajně provést právě policisté atd.). V České republice pobýval stěžovatel již
od roku 1994, pracoval zde, svobodně se pohyboval, během deseti let svého pobytu zde mohl
vejít ve styk se zdejšími úřady a o azyl požádat, avšak neučinil tak. Nehledě k tomu,
že skutečnosti stěžovatelem uváděné, zejména že tu delší dobu pracoval, že se během této
doby vracel do země původu a zase zpět do České republiky za účelem vyřízení formalit
nezbytných k výkonu práce atd., nenasvědčují tomu, že by zde hledal okamžitou legální
záštitu před pronásledováním v zemi svého původu, jejíž zajištění je základním smyslem
azylového zákonodárství, skutečně je třeba mít za prokázané, že v podání žádosti o udělení
azylu stěžovateli po dobu deseti let skutečně objektivně nic nebránilo. V takovém případě
tedy byly důvody k aplikaci §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu dány.
Posoudil-li shora uvedenou právní otázku krajský soud shodně, pak v tomto jeho
posouzení Nejvyšší správní soud nezákonnost neshledává. Dospěl-li přitom krajský soud
k závěru, že aplikace §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu byla důvodná, neměl se samostatně
zabývat splněním podmínek podávaných z §12 až §14 zákona o azylu. Pokud totiž nebyly
s ohledem na skutečnosti zjištěné v průběhu správního řízení samostatně posuzovány důvody
podle §12 zákona o azylu, toliko bylo shledáno, že tu je důvodu k aplikaci §16 odst. 1
písm. k) zákona o azylu, nebylo důvodu posuzovat splnění podmínek podávaných z §14
zákona o azylu, a krajský soud tak ani nečinil. Pro rozhodování žalovaného o udělení azylu
z důvodu předvídaného v §14 zákona o azylu je určující závěr o neexistenci důvodů
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Tyto důvody však při zamítnutí žádosti
s odkazem na §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu samostatně zjišťovány nejsou,
a proto krajský soud nepochybil, pokud se jimi vůbec nezabýval. Nezabýval-li se za uvedené
situace těmito důvody ani žalovaný, pak nebylo důvodu, aby jeho rozhodnutí krajský soud
ze stěžovatelem nyní namítaného důvodu rušil. Pokud jde o skutečnosti uváděné krajským
soudem na straně 8 rozsudku ohledně toho, že stěžovatel nemá nárok na udělení
humanitárního azylu, to je konstatování právního stavu, na něž žádná další úvaha soudu
nenavazuje (když krajský soud sám na straně 9 správně uvádí, že humanitárním azylem podle
§14 zákona o azylu se není třeba za daného stavu věci zabývat), a jde tak o konstatování
nadbytečné, nikoli principiálně nesprávné. Neposuzoval-li však krajský soud otázku
humanitárního azylu a činil-li tak správně, jak shora uvedeno, není třeba míru správnosti
tohoto konstatování krajského soudu podrobovat hlubšímu rozboru.
Nejvyššímu správní soudu tedy nezbývá než uzavřít, že krajský soud použil
při přezkumu rozhodnutí žalovaného správný právní předpis a správnou právní normu,
přitom se nesprávnosti nedopustil ani při jejich výkladu, nadto nebyly v postupu žalovaného
shledány takové stěžovatelem namítané procesní vady, pro které by bylo zapotřebí jeho
rozhodnutí krajským soudem rušit.
Ze shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
nedůvodnou a podle §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl. Za této procesní situace se již Nejvyšší
správní soud samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Ustanovenému zástupci stěžovatele, advokátovi Mgr. Romanu Seidlerovi, Nejvyšší
správní soud nepřiznal odměnu z toho důvodu, že ze soudního spisu nevyplývá,
že by ustanovený advokát v řízení o kasační stížnosti jakýkoli úkon právní služby učinil,
kromě toho ani k výzvě soudu ze dne 7. 11. 2005, č. j. 6 Azs 164/2005 - 82, žádný úkon
nespecifikoval a přiznání žádné odměny nepožadoval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. prosince 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu