ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1270.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1270/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2009 dovolání, které podal obviněný L. M., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 4 To 261/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 1 T 278/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 20. 4. 2009, sp. zn. 1 T 278/2008, byl obviněný L. M. uznán vinným, že
jako jednatel společnosti M. T., s. r. o., se sídlem K. n. M., B., v souladu se smluvními ujednáními převzal potravinářské zboží a v rozporu se smluvními ujednáními toto zboží, které nebylo ve vlastnictví společnosti M. T., s. r. o., však smluvním stranám nevrátil ani neuhradil kupní cenu tohoto potravinářského zboží, a to v těchto případech:
- v době od 29. 9. 2005 do 12. 5. 2006 zakoupeného v celkem 18-ti případech s výhradou vlastnického práva od poškozené společnosti V. T. B., s. r. o., U H., P., čímž způsobil poškozené škodu ve výši 869.847,- Kč,
- v době od 9. 3. 2006 do 12. 5. 2006 zakoupeného v celkem 9-ti případech s výhradou vlastnického práva od poškozené společnosti C., s. r. o., IČ:, se sídlem A. S., P., (nyní P. F., ), čímž způsobil poškozené škodu ve výši 506.196,50 Kč,
- v době od 23. 3. 2006 do 12. 5. 2006 zakoupeného v celkem 3 případech s výhradou vlastnického práva od poškozené společnosti CH., s. r. o., IČ:, se sídlem K., B., čímž způsobil poškozené škodu ve výši 13.797,- Kč,
- v době od 25. 12. 2005 do 12. 5. 2006 zakoupeného v celkem 3 případech s výhradou vlastnického práva od poškozené J. V. – V., IČ:, se sídlem n. d V., Z., čímž způsobil poškozené škodu ve výši 51.808,- Kč,
- v době od 26. 6. 2004 do 12. 5. 2006 zakoupeného v celkem 6-ti případech s výhradou vlastnického práva od poškozené společnosti M. C., spol. s r. o., IČ:, se sídlem Ch., P. – M., čímž způsobil poškozené škodu ve výši 224.800,96 Kč,
- v době od 11. 5. 2005 do 12. 5. 2006 zakoupeného v celkem 4 případech s výhradou vlastnického práva od poškozené společnosti P., IČ:, se sídlem B., H., čímž způsobil poškozené škodu ve výši 41.412,- Kč,
- v době od 9. 3. 2006 do 12. 5. 2006 zakoupeného v celkem 9-ti případech s výhradou vlastnického práva od poškozené společnosti P. D., IČ:, se sídlem J., P., čímž způsobil poškozené škodu ve výši 161.673,80 Kč,
čímž jmenovaným společnostem způsobil škodu v celkové výši 1.869.535,26 Kč, když z návrhu na zahájení řízení o prohlášení konkurzu na majetek dlužníka, který obžalovaný jakožto jednatel společnosti M. T., s. r. o., IČ:, dne 12. 5. 2006 podal ke Krajskému soudu v Brně, který byl zapsán u tohoto soudu pod sp. zn. 28 K 26/2006, vyplývá, že společnost ke dni podání návrhu tímto zbožím již nedisponovala.
Takto zjištěný skutek okresní soud kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a obviněného odsoudil podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle §58 odst. 1, §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků za současného vyslovení dohledu. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce obchodních společností na dobu čtyř let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit škodu poškozeným subjektům a ve výši, jak jsou specifikovány na str. 3 výroku rozsudku.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný L. M. odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 4 To 261/2009, byl podle §258 odst. l písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené společnosti V. t. b. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud rozhodl tak, že obviněný L. M. je podle §228 odst. 1 tr. ř. povinen nahradit poškozené společnosti V. t. b., P., U H., škodu ve výši 869.847,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost V. t. b., se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaný rozsudek odvolacího soudu, a to v celém rozsahu, napadl obviněný L. M. (dále jen „obviněný“) prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný shledal za naplněný tím, že krajský soud k jeho odvolání zrušil výrok o náhradě škody v rozsudku Okresního soudu v Blansku a sám rozhodl tak, že poškozené společnosti tento nárok zčásti přiznal a zčásti ji odkázal na civilní řízení. O napadených výrocích o vině a trestu rozhodnuto nebylo, výrok podle §256 tr. ř., a to vzhledem k argumentaci odvolacího soudu, v rozsudku chybí.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl nesprávnost hmotně právního posouzení, které spatřil v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů ohledně otázky, zda se výtěžek z prodeje věcí (jemu svěřených podle kupních smluv s výhradou vlastnického práva) dostal do jeho dispozice, a zda tak byla naplněna skutková podstata (její objektivní stránka) trestného činu zpronevěry. Podle jeho názoru vyplývá nesprávnost tohoto posouzení z nedostatečně provedeného dokazování a není pravdou, že by jeho doplnění nenavrhoval, což však, jak uvedl, není předmětem dovolací argumentace. Při popsaném skutkovém ději, kdy bylo prokázáno (což ani není popíráno), že se finanční prostředky za svěřené zboží dostaly do dispozice společnosti M.– T., není vyloučeno, že se mohl jako jednatel této společnosti dopustit trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. Obviněný namítl, že sporným zůstává, zda byla naplněna skutková podstata zpronevěry přisvojením si cizí věci. V tomto ohledu krajský soud nepřezkoumával rozsudek prvostupňového soudu a řešení této sporné otázky shrnul konstatováním, že „...pachatel si ponechal výtěžek z prodeje svěřeného zboží, a to za předpokladu, jestliže mu bylo za toto zboží zaplaceno a měl tedy výtěžek z prodeje v dispozici“. Podle mínění obviněného zůstalo opomenuto, že on nikdy výtěžek v dispozici neměl; tento měla v dispozici společnost M. – T., a on snad jako jednatel rozhodoval o tom, jak s výtěžkem naložit. Fakt, že „jej užil k úhradě dříve dospělých závazků společnosti (ve snaze odvrátit možnost, že by spáchal zmiňovaný trestný čin zvýhodňování věřitele, neboť tehdy již společnost spíše byla v úpadku, který byl později potvrzen prohlášením konkurzu), prvostupňový ani odvolací soud nezajímalo“. V návaznosti na to obviněný podotkl, že bylo prokazatelné, že tržby za zboží byly zčásti užity na vyrovnání závazků u banky, která prostředky strhla z účtu bez jeho pokynu. Proto skutek – přisvojení si cizí věci jeho osobou – nemá oporu v provedeném dokazování, v důsledku čehož byl skutek z hmotně právního hlediska nesprávně posouzen. Namítl, že soudy nečinily rozdílu mezi přisvojením si peněz obviněným (což se nestalo) a mezi (ze zpětného pohledu) jeho nepříliš správnými obchodními rozhodnutími, když se snažil úpadek své společnosti všemožně odvrátit. Připustil, že tato jeho snaha mohla mít trestně právní dopady, orgány činné v trestním řízení by se však touto otázkou musely zabývat, což se nestalo. V důsledku toho je legitimní vznášet pochybnosti o přiléhavé právní kvalifikaci a správném hmotně právním posouzení.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil „napadený rozsudek a současně s ním zrušil všechny výroky navazující, pokud vzhledem ke zrušovacímu výroku pozbudou podkladu. Pozbude-li podkladu i rozsudek nalézacího soudu, ať je zrušen také.“
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně nechala ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. doručit opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Dovolací soud však do dne rozhodnutí ve věci vyjádření neobdržel.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
k) v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
V rámci citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z konstatovaných důvodů je nutno označit za irelevantní výhrady obviněného, pokud namítá nedostatečně provedené dokazování, nedůsledný přezkum v odvolacím řízení a v podrobnostech popisuje vlastní verzi skutkového děje. Jak již bylo výše řečeno, v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. Taktéž nelze přihlížet k tvrzení obviněného ohledně nedostatečného odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Podle §265a odst. 4 tr. ř. platí, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
V dovolání obviněný rovněž vytýká, že popsaným skutkovým dějem nenaplnil znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Tuto námitku lze pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadené rozhodnutí je zatíženo tvrzenou právní vadou.
Trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena a způsobí takovým činem na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Podle §89 odst. 11 tr. zák. platí, že značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč.
Z ustanovení §4 písm. a) tr. zák. vyplývá, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.
Ve stručnosti lze připomenout, že svěřením věci se rozumí skutečnost, že cizí věc je pachateli odevzdána do faktické moci, aby s ní určitým způsobem nakládal. Není třeba, aby odevzdání věci do faktické moci pachatele bylo spojeno s nějakým zvláštním formálním aktem, jakým je např. písemná smlouva, předávací protokol apod. Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmyslné zavinění.
Z tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Blansku plyne, že obviněný jako jednatel společnosti M. T., s. r. o., převzal v souladu se smluvními ujednáními potravinářské zboží (s výhradou vlastnického práva dodavatelských společností) a v rozporu se smluvními ujednáními toto zboží, které nebylo ve vlastnictví společnosti M. T., s. r. o., smluvním stranám nevrátil ani neuhradil kupní cenu tohoto zboží, čímž společnostem způsobil škodu v celkové výši 1.869.535,26 Kč, když z návrhu na zahájení řízení o prohlášení konkurzu na majetek dlužníka, který obžalovaný jakožto jednatel společnosti M. T., s. r. o., dne 12. 5. 2006 podal ke Krajskému soudu v Brně, který byl zapsán u tohoto soudu pod sp. zn. 28 K 26/2006, vyplývalo, že společnost ke dni podání návrhu tímto zbožím již nedisponovala.
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně ke skutkovým zjištěním mimo jiné uvedl: „Svědeckými výpověďmi zástupců jednotlivých dodavatelských společností bylo prokázáno, že kupní cenu takto dodaného zboží společnost M. T., s. r. o., neuhradila ani zboží nevrátila. Přílohovým spisem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 28 K 26/2006, má pak soud za prokázané, že obžalovaný jakožto jednatel společnosti s tímto zbožím nakládal tak, že ho zpeněžil, když v návrhu na podání konkurzu ze dne 12. 5. 2006 uvádí, že pohledávky společnosti, jíž je jednatelem, činí 23.008,70 Kč. Z tohoto jednoznačně vyplývá, za situace, kdy společnost nedisponovala žádným zbožím na skladě, že zboží bylo dále distribuováno, a že bylo rovněž zaplaceno, což je dáno zřejmým rozdílem mezi výší pohledávek a cenou dodaného zboží“ (vše na str. 5 a 6 rozsudku okresního soudu).
Výhradu vlastnického práva upravuje ustanovení §445 obch. zák. Podle tohoto ustanovení strany si mohou smluvit, že kupující nabude vlastnického práva ke zboží později, než je stanoveno v §443 obch. zák. Nevyplývá-li z obsahu této výhrady vlastnického práva nic jiného, má se za to, že kupující má nabýt vlastnického práva teprve úplným zaplacením kupní ceny. Z citovaného ustanovení a ani z toho, co bylo mezi stranami v příslušných kupních smlouvách, které byly u hlavního líčení jako důkaz provedeny, sjednáno, nevyplývá pro kupující stranu výslovný zákaz zboží dále prodat. S tím koresponduje ustanovení §446 obch. zák., které připouští nabytí vlastnického práva i od nevlastníka, neboť stanoví, že kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud v Blansku (následně v odvolacím řízení i Krajský soud v Brně) v rozporu s trestním zákonem, když skutek, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu sice nelze v daném případě spatřovat ve skutečnosti, že obviněný předmětné potravinářské zboží, byť s výhradou vlastnického práva jeho dodavatelů, prodal, ale v tom, že následně poškozeným společnostem neuhradil z výtěžku prodeje sjednanou kupní cenu. Výtěžek z prodeje je ekvivalentem prodané svěřené věci, a dokud nebyl předán tomu, kdo ji pachateli svěřil, řídí se stejným právním režimem jako svěřená věc a požívá proto i stejné právní ochrany (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 474/2002). Ostatně v tomto směru shodný právní názor vyslovil v napadeném rozsudku i Krajský soud v Brně. Současně konstatoval: „V případě obžalovaného bylo zjištěno, že zboží nebylo k dispozici a na kontě měl pouze 28.000,- Kč. Z toho je zřejmé, že zboží obžalovaný musel prodat a převzít za ně peníze.“ V návaznosti na to odvolací soud oprávněně zdůraznil: „…po stržení zisku, měl získané peníze předat organizacím, které mu zboží předaly s výhradou vlastnického práva. Protože tak neudělal, dopustil se trestného činu zpronevěry… Úmysl obžalovaného vyplývá z jeho jednání“ (vše na str. 3 rozhodnutí soudu druhého stupně). Nejvyšší soud pouze dodává, že k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 3 písm. c) tr. zák., a to v daném případě ohledně způsobení na cizím majetku značné škody, postačuje ve smyslu znění §6 písm. a) tr. zák. i zavinění z nedbalosti.
Lze učinit dílčí závěr, že napadená soudní rozhodnutí nevykazují právní vadu, kterou obviněný v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatnil. Správnému právnímu posouzení předmětného skutku, s nímž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil Krajský soud v Brně, odpovídá ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Blansku též aplikovaná právní věta.
V kontextu dovolacího důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že jej lze aplikovat, pokud nebyl učiněn určitý výrok, který v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou nebo určitý výrok učiněn byl, ale není úplný. Chybějícím výrokem se rozumí výrok jako celek, který příslušný orgán činný v trestním řízení nevyslovil, ačkoliv podle zákona tak učinit měl. Neúplný výrok je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Pod tento dovolací důvod naopak nespadá absence či neúplnost odůvodnění, třebaže činí rozhodnutí nepřezkoumatelným, pokud v něm žádný výrok nechybí ani není neúplný. Náležitosti výrokové části rozsudku jsou vymezeny zejména v ustanovení §120 odst. 1 písm. c), odst. 3, §121 až §124 tr. ř.
Obviněný spatřuje zmíněný důvod dovolání v tom, že krajský soud k jeho odvolání zrušil výrok o náhradě škody v rozsudku Okresního soudu v Blansku a sám rozhodl tak, že poškozené společnosti tento nárok zčásti přiznal a zčásti ji odkázal na civilní řízení. Současně uvádí, že o napadených výrocích o vině a trestu rozhodnuto nebylo, výrok podle §256 tr. ř., a to vzhledem k argumentaci odvolacího soudu, v rozsudku chybí.
Nejvyšší soud nepovažuje konstatovaný názor obviněného za správný. Ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně postupem podle §254 tr. ř., a které jsou obsahem ustanovení §258 odst. 1, 2 tr. ř. a §256 tr. ř. vyplývá, že jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji od ostatních oddělit, odvolací soud zruší rozsudek jen v této části. Pokud však zruší, byť jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Z uvedeného plyne, že pokud odvolací soud částečně vyhoví podanému odvolání, nemusí již samostatným výrokem podle §256 tr. ř. rozhodovat o zamítnutí „zbývající části“ odvolání.
Krajský soud v Brně po přezkoumání napadeného rozsudku podle §254 tr. ř. zrušil podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. pouze jeden z výroků o náhradě škody a znovu rozhodl, přičemž podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost nahradit poškozené společnosti V. t. b., s. r. o., škodu v nižší finanční částce, než jak rozhodl soud prvního stupně. Se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal tuto společnost podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Soud druhého stupně tudíž částečně podanému odvolání vyhověl. Jelikož ostatní výroky shledal správnými, nemusel již samostatným výrokem vyslovit, že se odvolání obviněného „ve zbývající části“ jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítá. Konstatování odvolacích soudů ve výroku rozhodnutí, že „Jinak zůstal napadený rozsudek beze změny“, lze považovat za nadbytečné a v rozhodovací praxi se často používá pouze pro lepší srozumitelnost rozhodnutí. Námitce obviněného proto nelze přisvědčit, neboť v napadeném rozsudku žádný výrok nechybí ani není neúplný.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k