ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1462.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1462/2014-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2014 o dovolání, které podala obviněná L. J. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. 4 To 29/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 29 T 13/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 29 T 13/2013, byla obviněná L. J. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „dne 14. 12. 2012, v podvečerních hodinách, v H., po předchozím požití alkoholických nápojů a slovním konfliktu s M. H., tohoto svého tehdejšího druha, který odešel z bytu, ve kterém se v té době oba zdržovali a odcházel směrem ke svému bydlišti, pronásledovala, v průběhu cesty jej dostihla a v době, kdy k ní M. H. stál čelem, jej fyzicky napadla, kuchyňským nožem o délce čepele 10 cm, který držela ve své ruce, jej s velkou silou bodla do levé poloviny hrudníku, čímž mu způsobila svislou bodnořeznou ránu délky 3 cm pod střední částí levé klíční kosti, která pokračovala bodným kanálem o celkové délce přibližně 9 cm stěnou hrudníku a chrupavčitou částí prvního žebra do hrudní dutiny s bodnořezným poraněním horní části horního laloku levé plíce délky 6 cm a šířky 6 mm s prokrvácením v okolí, v důsledku čehož došlo k průniku vzduchu do levé pohrudniční dutiny, způsobila mu tak zranění, které si vyžádalo urgentní chirurgický zákrok a navazující hospitalizaci ve Fakultní nemocnici v Olomouci do 19. 12. 2012,
toto poranění již samo o sobě představovalo závažnou poruchu zdraví M. H. a pokud by se mu nedostalo včasné a účelné odborné lékařské péče, mohlo u něj dojít k dalšímu krvácení a pronikání vzduchu do pohrudniční dutiny s následným ochabnutím plíce a útlakem orgánů uložených v mezihrudí, kterými jsou například velké cévy, průdušnice a jícen, v důsledku čehož posléze mohlo dojít ke smrtícímu selhání jeho životních funkcí, vedeným útokem pak M. H. mohla velmi dobře způsobit také ještě podstatnější nitrohrudní poranění například velkých, či větších cév, resp. srdce, k čemuž v konkrétním případě nedošlo jen v důsledku shody šťastných okolností, přičemž taková poranění mohla vést k úmrtí poškozeného v řadě několika málo minut
přitom s ohledem na charakter použité zbraně, vysokou razanci úderu a místo těla poškozeného, kam úder směřovala, minimálně musela být srozuměna s tím, že M. H. může usmrtit, když i v laickém povědomí je, že právě v hrudníku se nachází řada důležitých orgánů nezbytných pro život každého člověka. Za tento trestný čin byla obviněná podle §140 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku jí bylo uloženo ochranné léčení protialkoholní v ústavní formě. Podle §228 odst. 1 tr. zákoníku jí byla uložena povinnost zaplatit poškozené, Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočce Ostrava, pobočce pro Moravskoslezský kraj, Olomoucký a Zlínský kraj, Lazecká 22A Olomouc, náhradu škody ve výši 32.302 Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. 4 To 29/2014, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci obviněná podala dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., neboť byla přesvědčena, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedla, že pokud měly soudy v jejím případě hodnotit provedené důkazy, s přihlédnutím k zásadě in dubio pro reo, vyplynuly velice závažné pochybnosti o její vině a bylo nutno rozhodnout jedině v její prospěch. Konstatovala, že neexistoval jediný přímý důkaz svědčící pro její vinu a naopak přímé důkazy (zejména výpovědi svědků B. a T.) svědčí o skutečnosti, že se jednání nemohlo stát tak, jak je popsáno v odsuzujícím rozsudku soudu prvého stupně. Zdůraznila, že všechny provedené důkazy netvořily onen uzavřený kruh, z něhož by vyplynul pouze jediný a jednoznačný závěr o její vině předmětným deliktem. Upozornila, že pravděpodobná reálná verze situace je ta, že se poškozený bodl sám. V této souvislosti odkázala na výslech znalkyně a poškozeného, kteří tuto možnost ve výpovědích v hlavním líčení nevyloučili. Z titulu onemocnění schizofrenií poukázala také na nevěrohodnost svědka K., z jehož svědecké výpovědi soud prvého stupně při jejím odsouzení vycházel. Vzhledem k jejímu popisu průběhu děje – svědkům popisovala situaci zmateně, jako píchnutí, bodnutí, ona byla opilá, sama si to nepamatuje – a závěrům znalců, že u ní byly podstatně sníženy rozpoznávací a ovládací schopnosti a tedy následně i reprodukce děje dovodila, že nebyly žádné další stopy, jež by svědčily o tom, že nůž skutečně držela nebo se dokonce podílela na vzniku bodnořezných ran.
Pokračovala, že oba soudy ve věci činné měly zkoumat i skutečnost, zda trestný čin vykazuje všechny znaky trestnosti, když ona sama ve svém odvolání poukazovala na ustanovení §29 tr. zákoníku, tedy na nutnou obranu. Podotkla, že odvolací soud se touto otázkou ve svém usnesení vůbec nezabýval. Měla za to, že byť nebyl přesně a beze všech pochybností zjištěn skutkový stav, byla evidentní skutečnost, že na ni poškozený útočil kopy a že v této době ještě zraněn nebyl. V případě, že by tedy k bodnutí došlo, mělo být její jednání posouzeno právě podle §29 tr. zákoníku. Na to, že se nemuselo ze strany poškozeného jednat o první útok, podle jejího mínění poukazují i jednotlivé svědecké výpovědi.
Dále vyjádřila přesvědčení, že oba soudy dospěly při svém rozhodování k nesprávnému závěru co do právního posouzení skutku. Po provedeném dokazování a zjištění skutkového stavu měly dospět maximálně k závěru, že došlo ke spáchání pokusu zločinu zabití podle §141 tr. zákoníku. Poukázala na znění citované skutkové podstaty, která zahrnuje dvě samostatné kategorie privilegujících okolností, jež podle jejího názoru byly v její trestní věci naplněny. Zavrženíhodné jednání poškozeného M. H. spatřovala ve slovním a fyzickém napadání její osoby po dobu celého vztahu, ale také v těhotenství (a následně i v přítomnosti syna). Jelikož se podle jejího názoru jednalo o mimořádně zlé, ponižující a zraňující jednání poškozeného, v rozporu s morálkou a svědčící o neúctě poškozeného k obviněné, které bylo před soudem prokázáno listinnými důkazy a svědeckými výpověďmi, bylo možno její jednání podřadit pod zavrženíhodné jednání podle §141 tr. zákoníku. S odkazem na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie uzavřela, že ač sice není stižena duševní chorobou ve vlastním slova smyslu, trpí poruchou osobnosti, která je charakterizovaná mj. impulzivní, afektivní labilitou a v době činu měla podstatným způsobem sníženy rozpoznávací o ovládací schopnosti a motivační proces mohl být ovlivněn poruchou osobnosti i jejím patologickým vztahem s poškozeným, že soudy měly dospět k závěru, že čin byl spáchán v jejím silném rozrušení a měl být posouzen jako pokus zločinu zabití, nikoli jako pokus vraždy.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 7. 2014, č. j. 4 To 29/2014-625, a podle ustanovení §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K obviněné uplatněným námitkám brojícím proti právnímu posouzení skutku uvedl, že soud druhého stupně se odvoláním obviněné zabýval důkladně jak po stránce skutkové, tak po stránce právní a oprávněně poukázal na skutečnost, že podle učiněných skutkových zjištění by jednání obviněné mohlo být právně posouzeno nejen podle základní skutkové podstaty ustanovení §140 tr. zákoníku, nýbrž i podle kvalifikované skutkové podstaty §140 odst. 2 tr. zákoníku. V této souvislosti odmítl jakékoli úvahy obviněné o jednání v nutné obraně, neboť to byla ona, kdo poškozeného pronásledoval a vedl útok, aniž by na místě činu byla jakkoli vyprovokována, a tím méně ohrožována jednáním poškozeného. Pokud svou obranu obviněná opírala o alternativní možnosti skutkového děje, pak se její argumentace vymykala z rámce zvoleného důvodu dovolání. Pokračoval, že podobně odchylný skutkový základ využila obviněná i v rámci tvrzení, že její jednání mělo být posouzeno jako pokus zločinu zabití podle §21 odst. 1, §141 odst. 1 tr. zákoníku. Konstatoval, že její tvrzení o stavu silného rozrušení, strachu, úleku, zmatku či existenci jiné omluvitelné pohnutky opět vychází z jiných skutkových závěrů, než na jakých budoval právní hodnocení soud. Z důkazů plyne, že vzájemné verbální rozpory mezi obviněnou a poškozeným, v jejichž rámci docházelo i k fyzickým napadením z obou stran, byly prakticky standardním režimem jejich soužití, a že to byla naopak obviněná, kdo zpravidla incidenty vyvolával. Zavrženíhodné jednání tudíž bylo obapolné, naprosto ne jednostranné, jak se snažila obviněná tvrdit. Proto ani incident, k němuž došlo bezprostředně před odchodem poškozeného z bytu, v němž se do té doby oba zdržovali, nemohl být ničím překvapivým či mimořádným, co by mohlo obviněnou uvést do zvláštního psychického stavu, v němž by se činu dopustila. Připomněl, že poškozeného po odchodu z bytu pronásledovala, což by sotva učinila, pokud by se měla nacházet v tak mimořádném duševním rozpoložení.
Námitku nesprávného či neúplného zjištění skutečného stavu věci označil za irelevantní a nedůvodnou, protože nalézací soud věnoval výkladu provedených důkazů náležitou pozornost, jak ostatně vyznělo i ze zjištění soudu druhého stupně, a na jeho závěry v tomto ohledu zcela odkázal. K dovolacímu důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. podotkl, že jej obviněná uplatnila, aniž by jej argumentačně jakkoli rozvedla. Přesto dodal, že ani jedna ze dvou alternativ tohoto dovolacího důvodu naplněna nebyla. Na základě výše uvedeného uzavřel, že výhrady uplatněné nejsou důvodné a napadené rozhodnutí netrpí vadami, které jsou mu v dovolání vytýkány.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně, pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu, vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu Olomouci ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. 4 To 29/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu předmětného dovolacího důvodu nemůže jít, neboť Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že dovolací argumentace obviněné žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. neodpovídá.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky stran výroku o vině obviněné směřují primárně právě do oblasti skutkové (procesní). Obviněná totiž soudům nižších stupňů vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní – od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišné – skutkové hodnotící závěry především pokud jde o skutek samotný, ale také pokud jde o okolnosti charakterizující soužití s poškozeným a chování poškozeného. Výlučně z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Svojí argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnou ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
V daných souvislostech lze dále poznamenat, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení přitom bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci), a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Mezi vykonanými skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením není nesoulad jdoucí k tíži obviněné (odvolací soud vyložil, že skutková zjištění soudu prvního stupně dokonce svědčí o naplnění znaku rozmyslu ve smyslu ustanovení §140 odst. 2 tr. zákoníku, avšak použití kvalifikované skutkové podstaty v tomto směru bránila zásada zákazu změny k horšímu, jelikož v dané věci nebylo v uvedeném směru podáno v neprospěch obviněné státním zástupcem odvolání). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně srozumitelně a logicky vyložily svůj hodnotící postup. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí. Činí-li za této situace obviněná kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a právě z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
V návaznosti na uvedené skutečnosti lze konstatovat, že v daném případě nepřicházela podle skutkových zjištění soudu prvého stupně potvrzených rozhodnutím odvolacího soudu v úvahu aplikace ustanovení §29 tr. zákoníku o nutné obraně. Z těchto skutkových zjištění totiž plyne, že zde absentuje základní podmínka nutné obrany, to jest přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, který by obviněná svým činem měla odvracet. Ostatně, nalézací soud toto explicitně vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí, když konstatoval, že „v dané věci ani v teoretické poloze do úvahy nepřicházelo, aby jednání L. J. bylo posouzeno jako jednání v nutné obraně ve smyslu §29 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Taková situace na místě činu objektivně nikdy nenastala. Obžalovaná zde poškozeného fyzicky napadla, aniž by jím sama byla jakkoli ohrožovaná, natož pak fyzicky napadaná.“ Odvolací soud pak svým rozhodnutím, jímž zamítl odvolání obviněné, stvrdil i správnost uvedeného závěru.
Rovněž názor obviněné, že její jednání mělo být posouzeno jako pokus zločinu zabití podle §21 odst. 1 k §141 odst. 1 tr. zákoníku se s dovolacími důvody podle §265b odst. 1 tr. ř. míjí, jelikož je založeno na skutkových tvrzeních odlišných od skutkových závěrů soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud pouze obiter dictum stručně dodává následující skutečnosti.
Trestného činu zabití se podle §141 odst. 1 tr. zákoníku dopustí pachatel, který úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.
Silné rozrušení pachatele je duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak i zpravidla navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu, a to bez ohledu na to, zda se na takovém rozrušení podílí nervová labilita či přímo duševní porucha pachatele (tzv. psychické predispozice), anebo je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli. Strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Tato omluvitelná hnutí mysli musí navazovat na podněty mimořádné intenzity a závažnosti , neboť musí vyvolat silné rozrušení.
Zabití je důsledkem předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (tzv. provokace) v tom případě, jestliže pachatel jedná pod vlivem takového zavrženíhodného jednání poškozeného, které je obecně považováno za chování v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Na druhé straně je třeba zdůraznit, že míra závažnosti, resp. negativní charakter provokujícího chování poškozeného musí být v odpovídajícím poměru k mimořádnému významu objektu trestného činu zabití, jímž je lidský život. Z tohoto důvodu by tedy ustanovení §141 odst. 1 ve své provokující variantě mělo být vykládáno spíše restriktivně. Zavrženíhodným jednáním je třeba rozumět takové vědomé a úmyslné jednání poškozeného, které je z hlediska etických měřítek společnosti mimořádně zlé, zraňující a pro druhé ponižující nebo hrozící jim způsobit závažnou újmu na jejich právech. Na druhé straně běžné verbální útoky ve formě nadávek, spílání, zneuctění (dehonestace) apod., ale ani obvyklé fyzické napadání a spory (políčky, strkanice, povalení na zem atd.) nelze za zavrženíhodné jednání ve smyslu §141 odst. 1 považovat.
Mezi předchozím zavrženíhodným jednáním poškozeného a úmyslným usmrcením ze strany pachatele musí být dána zřejmá a nepochybná příčinná souvislost, což zákon vyjadřuje slovy „v důsledku“, přičemž provokující jednání poškozeného musí být podstatnou a zásadní pohnutkou pachatele trestného činu zabití podle §141 odst. 1. Zavrženíhodné jednání poškozeného nesmí být vyprovokováno ze strany pachatele, neboť je třeba trvat na tom, že při použití privilegované skutkové podstaty zabití musí jít o ospravedlňující pohnutku, a nikoli o vyprovokování jednání poškozeného, na které pak pachatel reaguje smrtícím útokem, anebo dokonce o vyprovokování takového zavrženíhodného jednání od počátku s tím, aby pak mohl pachatel poškozeného usmrtit (viz Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 1491 – 1493).
Na základě výše uvedených teoretických hledisek lze konstatovat, že ani jedna z privilegujících okolností trestného činu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku nebyla v posuzovaném případě naplněna. Z důkazů provedených v průběhu řízení vyplynulo, že mezi obviněnou a poškozeným docházelo ke vzájemným verbálním i k fyzickým rozporům a napadením, které byly prakticky standardním režimem jejich soužití. „ Nalézací soud v žádném případě nezpochybňuje, že harmonické a idylické vzájemné soužití dvou partnerů vypadá diametrálně odlišně od způsobu, jak vzájemně koexistovali L. J. s M. H. Nicméně na základě provedených důkazů je třeba důrazně odmítnout argumentaci obžalované, že byla pouhou obětí agrese a dalšího nevhodného chování svého druha. Takový argument stojí osamoceně, nemá oporu v provedených důkazech ... M. H. se vůči své družce skutečně, a to i opakovaně dopouštěl závadového chování. Šlo ale o bagatelní přestupky, v rámci kterých L. J. nikdy nezpůsobil žádný podstatnější následek ... Z provedených svědeckých výpovědí lze dovodit, že iniciátory konfliktních situací byli oba jmenovaní, zejména za situace, kdy konzumovali alkoholické nápoje a při řešení sporných situací slovní a fyzická agrese byla používána jak obžalovanou, tak poškozeným.“ Ani incident, k němuž došlo bezprostředně před odchodem poškozeného z bytu, v němž se do té doby oba zdržovali, nemohl být a nebyl ničím překvapivým či mimořádným (nešlo o podnět mimořádné intenzity a závažnosti), co by mohlo obviněnou uvést do zvláštního psychického stavu, v němž by se činu dopustila. Skutková zjištění soudů také nepřipouštějí ani možnost naplnění alternativního znaku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.
Nepřicházelo proto v úvahu kvalifikovat jednání obviněné jako pokus zločinu zabití podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §141 odst. 1 tr. zákoníku.
K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý