ECLI:CZ:NSS:2007:7.AFS.4.2006
sp. zn. 7 Afs 4/2006 - 89
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele
O. b. v L., o. p. s., v likvidaci, zastoupeného JUDr. Zuzanou Novotnou, advokátkou se
sídlem v Šumperku, Komenského 1, za účasti Finančního ředitelství v Ostravě, se sídlem
v Ostravě, Na Jízdárně 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 7. 9. 2005, č. j. 22 Ca 432/2003 – 67,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2005, č. j. 22 Ca 432/2003 - 67
byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě (dále
jen „finanční ředitelství“) ze dne 24. 9. 2003, č. j. 11134/120/2003, č. j. 11396/120/2003,
č. j. 11132/120/2003, č. j. 11397/120/2003, č. j. 11137/120/2003 a č. j. 11140/120/2003,
kterými byla zamítnuta odvolání stěžovatele proti rozhodnutím Finančního úřadu v Zábřehu
ze dne 5. 5. a 15. 5. 2003, kterými byla zastavena řízení ve věci podání daňového přiznání
k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období let 1996 - 2001. V odůvodnění
napadeného rozsudku krajský soud zdůraznil, že předmětem soudního přezkumu bylo
rozhodnutí o zastavení řízení podle ustanovení §27 odst. 1 písm. h) zákona č. 337/1992 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), avšak námitky,
které stěžovatel v podané žalobě uplatnil, směřují do samotné již dříve proběhlé daňové
kontroly, která byla ukončena vydáním dodatečných platebních výměrů. Těmito námitkami
by se soud mohl zabývat pouze v případě, pokud by předmětem soudního přezkumu byly
dodatečné platební výměry, které stěžovatel považuje za neplatné. Stěžovatel však nevyužil
možnosti podat proti dodatečným platebním výměrům řádné či mimořádné opravné
prostředky. Pokud bylo žalobou napadeno rozhodnutí o zastavení řízení, může soud zkoumat
pouze to, zda byly splněny podmínky pro zastavení řízení o dodatečných daňových
přiznáních, v nichž byla k žádosti stěžovatele ověřována platnost dodatečných platebních
výměrů se závěrem, že všechny obsahují zákonem stanovené podstatné (základní) náležitosti,
a proto je nelze považovat za neplatné ve smyslu ustanovení §32 odst. 7 zákona o správě daní
a poplatků.
V kasační stížnosti podané proti uvedenému rozsudku krajského soudu v zákonné
lhůtě z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), a d) s. ř. s. stěžovatel uvedl,
že rozsudek považuje za nezákonný, neboť spočívá na nesprávném posouzení právní otázky
soudem. Namítal, že krajský soud se měl zabývat otázkou obsahu plné moci a měl ji vyřešit
jako otázku předběžnou. Plnou moc založenou ve spise označil za neplatnou, neboť ji nelze
považovat za generální plnou moc, když J. K. byla zmocněna zastupovat stěžovatele pouze
ve věci jednání na Finančním úřadě v Zábřehu. Písemnosti týkající se daňové kontroly,
a ve svém důsledku i dodatečného platebního výměru, tedy měl správce daně doručit přímo
stěžovateli a teprve od tohoto doručení mu měla začít plynout lhůta k podání opravného
prostředku. Dále stěžovatel tvrdil, že platební výměr ukládá stěžovateli povinnost něco
vykonat – zaplatit daň a nad rámec mu vzniká nárok platit penále. Právní názor krajského
soudu, že měl stěžovatel podat řádný či mimořádný opravný prostředek proti nicotnému
rozhodnutí považuje stěžovatel za nesprávný. Současně se domnívá, že o této právní otázce
by měl rozhodovat rozšířený senát, když otázka možnosti odvolání proti nicotnému
rozhodnutí byla řešena rozdílně. Stěžovatel má za to, že došlo ke zkrácení jeho práv, a proto
navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Námitku stěžovatele, v níž vytýkal krajskému soudu, že se nezabýval otázkou obsahu
plné moci jako otázkou předběžnou, neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou. Krajský soud
v napadeném rozsudku správně a srozumitelně uvedl, že přezkoumával rozhodnutí o zastavení
řízení podle ustanovení §27 odst. 1 písm. h) zákona o správě daní a poplatků a námitky, které
stěžovatel v podané žalobě uplatnil, směřují do již proběhlé daňové kontroly, která byla
ukončena vydáním dodatečných platebních výměrů a těmi by se mohl zabývat pouze v řízení,
kde by předmětem soudního přezkoumání byly dodatečné platební výměry. Protože tedy
otázka, komu měly být doručovány dodatečné platební výměry, mohla být soudem řešena
pouze v řízení, v němž by byla přezkoumávána zákonnost dodatečných platebních výměrů
a nikoliv v daném řízení, nelze důvodně vytýkat krajskému soudu, že se jí nezabýval, když
se jí ani zabývat nemohl. Z obsahu tohoto stížního bodu tak je zcela zřejmé, že stěžovatel
vůbec nepochopil podstatu věci.
Pokud stěžovatel vyslovil domněnku, kterou nelze považovat za kvalifikovaný stížní
bod, že o právní otázce podání opravného prostředku proti rozhodnutí, která považuje
za nicotná, měl rozhodovat rozšířený senát, považuje Nejvyšší správní soud za dostačující
poukázat na ustanovení §17 odst. 1 s. ř. s., v němž je stanoveno, že dospěl-li senát Nejvyššího
správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního
názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, postoupí věc k rozhodnutí
rozšířenému senátu. O takovou situaci se však v daném případě nejedná. V této souvislosti
je nutno ještě poukázat na to, že krajský soud nezaujal právní názor k otázce, zda měl či
neměl být podán opravný prostředek proti nicotnému rozhodnutí. Pouze konstatoval,
že stěžovatel nevyužil možnosti podat řádné či mimořádné opravné prostředky proti
dodatečným platebním výměrům a tímto způsobem zvrátit pravomocná rozhodnutí a nyní
se snaží dosáhnout přezkumu těchto rozhodnutí přesto, že předmětem přezkumu je procesní
rozhodnutí o zastavení jiného správního řízení.
Z důvodů výše uvedených není napadený rozsudek nezákonný, a proto Nejvyšší
správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítl. Ve věci rozhodl
v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační
stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému
z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a finančnímu
ředitelství žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu