ECLI:CZ:NSS:2013:7.AS.41.2013:37
sp. zn. 7 As 41/2013 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Bc. A. P.,
zastoupena JUDr. Jaroslavou Kalendovou, advokátkou, se sídlem Hybešova 42, Brno , proti
žalované: Masarykova univerzita, se sídlem Žerotínovo nám. 617/9, Brno , v řízení o kasační
stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2013, č. j. 62 Af
38/2012 – 215,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku
3.400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně
JUDr. Jaroslavy Kalendové, advokátky.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaná Masarykova univerzita domáhá u Nejvyššího
správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně
ze dne 16. 5. 2013, č. j. 62 Af 38/2012 – 215, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem z rušil rozhodnutí
prorektora Masarykovy univerzity ze dne 21. 2. 2012, č.j. MU -PS/1554/2012/18242/ESF,
a ze dne 26. 10. 2012, č. j. MU-PS/21072/2012/25324/ESF, a rozhodnutí děkana Ekonomicko-
správní fakulty Masarykovy univerzity ze dne 1. 12. 2011, č.j . MU-PS/21078/2011/18242/ESF,
a ze dne 3. 9. 2012, č. j. MU-PS/17062/2012/25324/ESF, a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Rozhodnutími děkana ze dne 1. 12. 2011 a 3. 9. 2012 byly žalobkyni vyměřeny poplatky
za prodlouženou dobu studia v obou případech ve výši 15.000 Kč. Rozhodnutími prorektora
ze dne 21. 2. 2012 a 26. 10. 2012 pak byla tato rozhodnutí děkana potvrzena a dále byly zamítnut y
žádosti žalobkyně o prominutí nebo snížení vyměřeného poplatku.
Krajský soud při rozhodování vyšel z toho, že podle ust. §58 odst. 8 a §68 odst. 4
zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „ZVŠ“), je to pouze rektor, kdo rozhoduje o žádosti studenta
o přezkoumání rozhodnutí o vyměření poplatku spojeného se studiem. V posuzované věci však
rozhodoval „z pověření rektora“ prorektor (údajné pověření rektorem pouze slovně zmínil
u svého podpisu rozhodnutí). Nejedná se o absolutní nedostatek příslušnosti věcné, nýbrž
nedostatek příslušnosti funkční. Jde o vadu řízení, jež by mohla vyvolávat nezákonnost
napadených rozhodnutí. Taková nezákonnost však nebyla žalobkyní namítána a nemůže vést
ke zrušení napadených rozhodnutí. Ustanovení §58 odst. 6 ZVŠ jednoznačně stanoví povinnost
veřejné vysoké školy uvést výši poplatků spojených se studiem přímo v jejím statutu. Ve Statutu
Masarykovy univerzity (dále jen „Statut“) však není výše těchto poplatků stanovena. Stanovení
výše poplatků přímo ve statutu skýtá určité právní záruky, které opatření děkana nemá. Zaručena
je mimo jiné rigidita výše poplatků. Ta je tím věcným důvodem, pro který je třeba, nad rámec
doslovného jazykového výkladu ust. §58 odst. 6 ZVŠ, dovodit povinnost stanovit ve statutu
kromě jiného i konkrétní výši poplatků. Nelze akceptovat, aby výše poplatků nebyla určena
ve statutu veřejné vysoké školy a aby zároveň povinnost nebo pravomoc určení výše poplatků
byla realizována nezákonnou delegací na orgán vysoké školy (na rektora) či dokonce v prvním
stupni na orgán fakulty (na děkana), jak je tomu v posuzované věci. Ust. §24 odst. 2 ZVŠ
umožňující delegaci „v jiných věcech“ nelze pokládat za speciální k ust. §6 odst. 1 ZVŠ ani
k ust. §58 odst. 6 ZVŠ. Prvostupňová ani žalob ami napadená rozhodnutí nejsou nicotná,
ale způsob stanovení poplatku je nezákonný, neboť vychází z nezákonné aplikace ust. §58
odst. 6 ZVŠ. Krajský soud proto tato rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalovaná jako stěžovatelka (dále jen
„stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřela o ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatelka namítla, že ZVŠ neobsahuje přímý příkaz uvést konkrétní výši poplatků
přímo ve statutu. K formulaci takové povinnosti dospěl soud výkladem, který není správný.
Znění Statutu schválil Akademický senát Masarykovy univerzity a následně jej Ministerstvo
školství, mládeže a tělovýchovy registrovalo, čímž dle ust. §36 odst. 3 ZVŠ potvrdilo, že je
v souladu se zákonem. Argument potřebou rigidity pravidel obsažených ve statutu je správný.
Pokud však soud argumentuje potřebou rigidity výše poplatků, není to v souladu s ustanoveními
ZVŠ o vyhlašování základu pro jejich stanovení i o zveřejňování jejich výše, když zákon v obou
případech stanoví povinnou roční frekvenci. Nejde ani o nezákonnou delegaci pravomoci na jiný
orgán. Výše poplatků je ve Statutu vymezena dolní a horní hranicí. Děkan je povinen tuto výši
respektovat. Současně mu Statut dává možnost přizpůsobit ve spolupráci s akademickým
senátem fakulty konkrétní výši poplatku situaci na fakultě tak, aby poplatek co nejlépe plnil svou
funkci, tj. motivoval studenta k uváženému kvalitnímu studiu bez zbytečných průtahů. Výklad
soudu neodpovídá ani kontextu komplexní úpravy poplatků spojených se studiem provedené
ust. §58 ZVŠ. Z dikce odstavce 6 je zřejmé, že zveřejnění výše poplatků je odděleno od způsobu
určení výše, formy placení a splatnosti. Logický, jazykový i systematický výklad vyvrací názor,
že se konkrétní výše poplatků statutem zveřejňuje, a musí proto být přímo ve statutu uvedena.
Správnost úpravy výše poplatků Statutem nepřímo potvrzuje zveřejněné znění návrhu novely
ZVŠ. Dále soud nechal bez povšimnutí ust. §10 odst. 4 ZVŠ, dle kterého rektora zastupují v jím
určeném rozsahu prorektoři. Na to navazují ustanovení čl. 7 Statutu a Organizační řád
Masarykovy univerzity (dále jen „Organizační řád“), obsahující v čl. 5 odst. 2 písm. b) bod 4.
výslovné pověření ve věci rozhodujícího prorektora. Při uplatnění názoru soudu by funkce
prorektorů ztratily smysl a činnost většiny vysokých škol by byla paralyzována. Stěžovatelka proto
navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry krajského soudu.
Primárně sice požadovala prohlášení obou rozhodnutí za nicotná, ale krajský soud ji
přesvědčivostí a moudrostí své argumentace zcela přesvědčil o „pouhé“ nezákonnosti obou
rozhodnutí. Dikce zákona je jasná, ale zcela ve prospěch argumentace žalobkyně. Pokud by byl
zákon tak zřejmý, jak tvrdí stěžovatelka, zřejmě by nevznikla potřeba jeho novelizace. Přípa dná
připravovaná novelizace potvrzuje právní názor žalobkyně a krajského soudu. Pokud by mělo
dojít k vyloučení studentů na rozhodování o výši poplatků za studium, pak to není žádoucí.
Ust. §58 odst. 6 ZVŠ není kompetenční normou, nestanovuje pravomoc, o jejíž delegaci by
se následně mohlo uvažovat. Stanoví, že výše poplatku je uvedena ve statutu vysoké školy.
Pravomoc stanovit výši poplatků je součástí pravomoci přijmout statut a nelze ji z ní nijak
vyčlenit a přenést na orgány fakulty, jak to učinila stě žovatelka. Žalobkyně proto navrhla, by byla
kasační stížnost zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil a
stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Stěžovatelka v kasační stížnosti brojí především proti závěru krajského soudu,
že žalobami napadená rozhodnutí vycházejí z nezákonné aplikace ust. §58 odst. 6 ZVŠ.
Podle ust. §58 odst. 2 ZVŠ základem pro stanovení poplatků spojených se studiem je
5 % z průměrné částky připadající na jednoho studenta z celkových neinvestičních výdajů
poskytnutých ministerstvem ze státního rozpočtu veřejným vysokým školám v ka lendářním roce.
Základ vyhlásí ministerstvo do konce ledna kalendářního roku; základ platí pro akademický rok
započatý v tomto kalendářním roce. Pro výpočet základu slouží údaje za uplynulý kalendářní rok.
Podle ust. §58 odst. 3 věta před středníkem ZVŠ, studuje -li student ve studijním
programu déle, než je standardní doba studia zvětšená o jeden rok v bakalářském nebo
magisterském studijním programu, stanoví mu veřejná vysoká š kola poplatek za studium,
který činí za každých dalších započatých šest měsíc ů studia nejméně jedenapůlnásobek základu.
Podle ust. §58 odst. 6 ZVŠ veřejná vysoká škola zveř ejní výši poplatků spojených
se studiem podle odstavců 1 až 5 pro příští akademický rok před termínem pro podávání
přihlášek ke studiu. Výši, formu placení a splatnost poplatků určí statut veřejné vysoké školy.
Podle čl. 15 odst. 3 Statutu konkretizace druhů poplatků, výpočet jejich výše, splatnost,
forma úhrady, jakož i další podmínky jejich uplatňování jsou stanoveny v příloze č. 6 s názvem
Poplatky spojené se studiem, která je nedílnou součástí tohoto Statutu.
Podle čl. 4 odst. 3 Přílohy č. 6 Statutu poplatek za p rodlouženou dobu studia činí
za každých dalších započatých šest měsíců studia nejméně jedenapůlnásobek základu
stanoveného podle §58 odst. 2 ZVŠ, nejvýše však 26.000 Kč.
Podle čl. 12 odst. 1 Přílohy č. 6 Statutu konkrétní výši po platků spojených se studiem
pro příslušný akademický rok stanoví opatřením děkan po projednání v akademickém senátu
fakulty, a to před termínem stanoveným pro podávání přihlášek ke studiu pro tento akademický
rok. Poplatky za studium podle §58 odst. 3 nebo 4 ZVŠ mohou meziročně vzrůst nejvýše
o 10 procent.
Z uvedeného je patrné, že Statut nestanoví přesnou výši poplatku za prodlouženou dobu
studia, nýbrž pouze rozsah, v rámci něhož určuje konkrétní výši poplatků pro příslušný
akademický rok svým opatřením děkan, po projednání v akademickém senátu fakulty.
V posuzované věci je přitom sporné, zda tato úprava Statutu je v souladu s ust. §58 odst. 6 ZVŠ
či nikoliv.
Nejvyšší správní soud má ve shodě s krajským soudem za to, že ZVŠ zcela explicitně
vyjadřuje požadavek, aby byla výše poplatků spojených se studiem stanovena přímo ve statutu
veřejné vysoké školy. Hovoří-li ust. §58 odst. 6 věta druhá ZVŠ o výši poplatku, zj evně tím má
na mysli požadavek, aby byla ve statutu určena konkrétní částka poplatků nebo alespoň určeno
zcela jednoznačné pravidlo (vzorec) pro výpočet konkrétní částky poplatků. Jiný závěr by byl
ve zjevném rozporu s jazykovým výkladem tohoto ustanovení. Ačkoliv by obecně jazykový
výklad mohl být vyvrácen výkladem systematickým, teleologickým či například výkladem ústavně
konformním, v daném případě tomu tak není.
Stěžovatelka proti uvedenému výkladu argumentuje kontextem ust. §58 ZVŠ, z jehož
odstavce 6 je zřejmé, že zveřejnění výše poplatků je odděleno od způsobu určení výše, formy
placení a splatnosti poplatků statutem. Podle stěžovatelky tak logický, jazykový i systematický
výklad vyvrací názor, že se konkrétní výše poplatků statutem zveřejňuje.
Je nutno stěžovatelce přisvědčit v tom, že povinnost zveřejnit výši poplatku je oddělena
od povinnosti stanovit výši poplatků statutem (poznámka soudu: zákon neupravuje povinnost stanovit
způsob určení výše, jak uvádí stěžovatelka ). Jedná se o dvě zcela sa mostatné povinnosti vysoké školy.
Ovšem krajský soud netvrdil, že by tomu mělo být jinak. Stejně tak nevyslovil, že by se konkrétní
výše poplatků statutem zveřejňovala. Ve statutu musí být konkrétní výše určena a posléze musí
být také konkrétní výše zveřejněna. Ke zveřejnění pak musí do cházet každoročně, na rozdíl
od určení konkrétní výše. Ta může být řadu let neměnná. Logický, jazykový i systematický výklad
tedy skutečně mohou vyvracet (nikým nevyslovený) názor, že se konkrétní výše poplatků
statutem zveřejňuje, nicméně rozhodně nevyvrací závěr, že musí být konkrétní výše (popř. jasné
pravidlo pro určení konkrétní výše) určena ve statutu vysoké školy.
Kromě toho stěžovatelka argumentuje i připravovanou novelou ZVŠ s tím, že navržená
úprava jeho ust. §58 odst. 6 údajně zní: „Výši poplatků spojených se studiem pro příští akademický rok
stanoví a zveřejní na úřední desce veřejné vysoké školy rektor před termínem pro podávání přihlášek ke studiu.
Pravidla pro stanovení výše, formu placení a splatnost poplatků určí statut veřejné vysoké školy.“ Bez ohledu
na to, v jaké fázi se stěžovatelkou tvrzená příprava této novely nachá zí, má Nejvyšší správní soud
ve shodě se žalobkyní za to, že tato skutečnost naopak potvrzuje závěr y krajského soudu.
Jazykový výklad stávajícího znění ust. §58 odst. 6 ZVŠ považuje zdejší soud za zřejmý. Tvrzenou
novelizaci, pokud je skutečně připravována, pak nelze považova t za nic jiného, než za snahu
o změnu stávající úpravy. Nově by totiž ust. §58 odst. 6 ZVŠ měl obsahovat pravidlo zcela
odlišné od stávající právní úpravy. Jelikož nezazněl žádný skutečně pádný argument vyvracející
výše předestřený zcela jednoznačný jazykový výklad stávajícího ust. §58 odst. 6 ZVŠ, jen stěží lze
hovořit o výkladových pochybnostech, které by údajně měly být novelizací odstraněny.
Na podporu jazykového výkladu ust. §58 odst. 6 ZVŠ na opak předkládají krajský soud
a žalobkyně další argumenty. Krajský soud především poukazuje na požadavek rigidity poplatků
spojených se studiem. Žalobkyně kromě toho zdůraz ňuje požadavek, aby se na určení výše
poplatků podíleli také studenti vysoké školy. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem,
že stávající právní úprava požadavkem na určení výše poplatků přímo ve sta tutu vysoké školy
vykazuje atribut rigidity poplatků a že také zakládá právo studentů podílet se na procesu jejich
určování. Vyplývá to z povinnosti stanovit výši poplatků ve statutu vysoké školy ve spojení
s povinností dodržet proces přijetí statutu. Podle ust. §9 odst. 1 písm. b) ZVŠ totiž akademický
senát veřejné vysoké školy na návrh rektora nebo na základě postoupení předpisu akademickým
senátem fakulty schvaluje vnitřní předpisy vysoké školy a jejich součástí. Podle ust. §8 odst. 1
věty druhé přitom třetinu až polovinu jeho členů tvoří studenti.
Nejvyšší správní soud přitom s ohledem na jednoznačnost jazykového výkladu zákona
nepokládá za rozhodné, zda bylo naplnění zmíněných požadavků skutečně účelem zákonné
úpravy nebo jde „pouze“ o její důsledky. V každém případě jsou tyto atributy stávající právní
úpravy plně legitimní a hodné ochrany.
Požadavek rigidity výše poplatků přitom není rozporný s ustanoveními ZVŠ stanovícími
povinnou roční frekvenci vyhlašování základu pro jejich stanovení i zveřejňo vání jejich konkrétní
výše, jak tvrdí stěžovatelka. Povinnost vysoké školy zveřejnit každoročně výši poplatků spojených
se studiem rozhodně neznamená, že by měla vysoká škola také každoročně výši poplatků měnit.
Jedná se pouze o nástroj, pomocí něhož mají být studenti a uchazeči s předstihem informování
o tom, jaké poplatky po nich mohou být při splnění zákonných podmínek požadovány. Plnění
této povinnosti má zajistit informovanost studentů a uchazečů a umožnit jejich rozhodování
o započetí studia a pokračování v něm.
Ani roční frekvence vyhlašování základu pro stanovení výše poplatků ze strany
Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy neznamená, že by vysoká škola nutně měla taktéž
každoročně měnit výši poplatků. V prvé řadě vývoj výše základu není pro vysoké školy zcela
nepředvídatelný a bezesporu jej mohou alespoň přibližně predikovat i pro období několika let
dopředu. Navíc s ohledem na rozsah možné výše poplatků mohou konkrétní výši nastavit tak,
aby s vysokou mírou pravděpodobnosti v průběhu několika let nevybočila z mezí stanovených
zákonem, a to i přes každoroční změny výše základů. Kromě toho si lze představit zakotvení
pravidla určení výše poplatku ve statutu vysoké školy tak, že bude závislé na aktuální výši základu
stanoveného ministerstvem. Ani to, že vysoká škola může při dodržení zákonného postupu měnit
výši poplatků každoročně, nevyvrací požadavek určité rigidity výše poplatků. Pro ten totiž svědčí
právě nároky kladené na proces změny konkrétní výše poplatků, tj. proces změny statutu vysoké
školy.
Lze také souhlasit se stěžovatelkou, že může být žádoucí přizpůsobení výše poplatků
situaci na konkrétní fakultě tak, aby poplatek co nejlépe plnil svou funkci. Toho lze ovšem
dosáhnout i postupem souladným se zákonem, na rozdíl od postupu, který zvolila stěžovatelka.
Nic totiž nebrání tomu, aby byla konkrétní výše poplatků ve statutu veřejné vysoké školy
stanovena různě pro jednotlivé její fakulty. Není zřejmé, proč by již při tvorbě statutu neměly být
známy potřeby všech fakult z hlediska vhodného nastavení výše poplatků.
Je vhodné dodat, že požadavku, aby se na určení konkrétní výše poplatků podíleli také
studenti, se určitým způsobem snaží dostát i Statut, podle něhož děkan stanoví výši poplatků
po projednání v akademickém senátu fakulty. Taktéž k požadavku rigidity poplatků, alespoň
v určité formě, se stávající Statut hlásí, když podle něj mohou poplatky za studium podle §58
odst. 3 nebo 4 ZVŠ meziročně vzrůst nejvýše o 10 procent. Ani jedno z uvedených pravidel však
Nejvyšší správní soud nepovažuje za odpovídající současné právní úpravě. Statut požadavky
rigidity poplatků spojených se studiem a podílu studentů na určení jejich konkrétní výše rozhodně
nenaplňuje v míře, jakou požaduje ZVŠ. Stěžovatelka navíc nemůže ani v rámci správy vlastních
záležitostí ignorovat zákonem jasně stanovené meze výkonu pravomoci s odůvodněním,
že hodnoty chráněné zákonem naplňuje jinak.
Jak vyslovil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 17. 12. 2009,
č. j. 9 As 1/2009 - 141 (dostupný na www.nssoud.cz), veřejnou vysokou školu je nutné vnímat
jako právnickou osobu svého druhu s charakteristickými rysy veřejnoprávní korporace, realizující
jak korporativní veřejnou samosprávu, tak státní správu, která na ni byl a přenesena. Veřejná
vysoká škola, resp. její orgány rozhodující o právech a povinnostech studentů vystupují nikoli
nezávisle na svém charakteru veřejné korporace, ale právě z důvodu svého charakteru veřejné
korporace, tedy jako nositelé pravomocí.
Bez ohledu na to, zda konkrétní pravomoc představuje výkon samosprávy nebo
přenesené státní správy, je veřejná vysoká škola vždy vázána zákonem. Platí pro ni totiž zásada,
že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování
základních práv a svobod (čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Při ukládání povinností
je tak i pro samosprávu určující primárně zákonná úprava, v jejíchž mezích se musí pohybovat.
To platí jak pro tvorbu vnitřních předpisů veřejné vysoké školy, tak pro jejich následnou aplikaci
při rozhodování o právech a povinnostech adresátů. Pro účely nyní projednávaného případu lze
z této obecné zásady extrahovat několik pravidel. V prvé řadě nemohou vnitřní předpisy veřejné
vysoké školy stanovit pravidla v rozporu se zákonem. Dále, pokud zákon předpokládá, že určitá
otázka bude upravena v konkrétním vnitřním předpise, nemůže si veřejná vysoká škola pro tuto
úpravu svévolně zvolit jinou formu vnitřního předpisu či dokonce akt, který ani nemá povahu
vnitřního předpisu. A nakonec, adresátům veřejnosprávního působení veřejné vysoké školy
nemohou být ukládány práva a povinnosti na základě vnitřních předpisů a jiných aktů, které jsou
v rozporu s výše uvedenými pravidly.
Nutno poznamenat, že případný nesoulad vnitřního předpisu se zákonem, nemůže být
zhojen tím, že Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy provede podle ust. §36 odst. 2 ZVŠ
registraci vnitřního předpisu. Vyhovění žádosti o registraci je aktem aplikace práva a úsudek
o souladu či rozporu se zákonem (viz odst. 3 uvedeného ustanovení), navíc v případě provedení
registrace nijak nezdůvodněný, nemůže být považován za obecně závazný. Registrace vnitřního
předpisu proto nemůže bránit následnému posouzení souladu vnitřního předpisu se zákonem
v konkrétní věci.
Stanoví-li tedy ZVŠ, že výše poplatků za studium má být stanovena statutem veřejné
vysoké školy, nepostačuje pouhé stanovení rozsahu poplatků ve statutu s tím, že konkrétní výši
stanoví jiný orgán – děkan fakulty. Taková úprava je v přímém rozporu se zněním zákona.
Výslovné určení konkrétního vnitřního předpisu, v němž má být obsažena výše poplatků
za studium, je zákonným limitem samosprávy veřejné vysoké školy. Postup stěžovatelky tedy
představuje delegaci pravomoci, která je v rozporu se ZVŠ. Čl. 12 odst. 1 Přílohy č. 6 Statutu,
stejně jako všechna opatření děkana fakulty vydaná na základě tohoto ustanovení, jsou v části
týkající se výše poplatků spojených se studiem v rozporu s ust. §58 odst. 6 ZVŠ. Žalobkyni proto
nemohl být na základě nich vyměřen poplatek za prodlouženou dobu studia. Krajský soud tedy
správně vyhodnotil žalobami napadená rozhodnutí i jim předcházející prvostupňová rozhodnutí
jako nezákonná.
Dále stěžovatelka brojí proti závěru krajského soudu, že žalobami napadená rozhodnutí
byla v rozporu se ZVŠ vydána prorektorem. Oprávnění prorektora totiž vyplývalo z ust. §10
odst. 4 ZVŠ, čl. 7 Statutu a čl. 5 odst. 2 písm. b) bod 4. Organizačního řádu. Ačkoliv Nejvyšší
správní soud dává v této části stěžovatelce za pravdu, nemůže to být důvodem pro zrušení
napadeného rozsudku. Zrušení žalobami napadených i jim předcházejících rozhodnutí je totiž
vystaveno na důvodu, které v řízení o kasační stížnosti obstál (viz výše).
Podle ust. §58 odst. 8 ZVŠ rozhodnutí o vyměření poplatku spojeného se studiem podle
odstavce 3 nebo odstavce 4 se vydává alespoň 90 dnů před splatností poplatku. Rektor může
v rámci rozhodování o žádosti o přezkoumání rozhodnutí o vyměření poplatku spojeného
se studiem vyměřený poplatek snížit, prominout nebo odložit termín jeho splatnosti
s přihlédnutím zejména ke studijním výsledkům a sociální situaci studenta podle zásad uvedených
ve statutu veřejné vysoké školy.
Podle ust. §68 odst. 4 ZVŠ student může do 30 dnů ode dne, kdy mu bylo rozhodnutí
podle odstavce 3 doručeno, požádat o přezkoumání rozhodnutí; zmeškání této lhůty lze
ze závažných důvodů prominout. Žádost se podává orgánu, který rozhodnutí vydal. Jestliže je
tímto orgánem děkan, může sám žádosti pouze vyhovět a rozhodnutí změnit nebo zrušit, jinak ji
předá k rozhodnutí rektorovi. Rektor změní neb o zruší rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu
se zákonem, vnitřním předpisem veřejné vysoké školy n ebo její součásti. Rozhodnutí
o disciplinárním přestupku a o vyloučení ze studia podle §67 zruší i v případě, že dodatečně vyšly
najevo skutečnosti, které by odůvodňovaly zastavení řízení. Žádost o přezkoumání rozhodnutí
vydaného podle odstavce 3 písm. f) má vždy odkladný účinek.
Podle ust. §10 odst. 4 ZVŠ rektora zastupují v jím určeném rozsahu prorektoři.
Prorektory jmenuje a odvolává rektor.
Podle čl. 7 odst. 1 Statutu prorektoři zastupují rektora na jim určeném úseku a jejich
právní postavení je dáno §10 odst. 4 zákona, tímto statutem a ostatními vnitřními předpisy
Masarykovy univerzity.
Podle odst. 4 věty třetí Přílohy č. 2 Statutu vnitřní orga nizaci rektorátu stanoví
Organizační řád, který vydává rektor.
Podle čl. 5 odst. 2 písm. b) bod 4. Organizačního řádu jsou funkčními místy na centrální
úrovni prorektoři. Zabezpečením komplexního koordinovaného postupu ve specifických
oblastech činnosti rektor pověřuje prorektory. Prorektory jmenuje a odvolává rektor
po projednání v Akademickém senátu Masarykovy univerzity. Prorektoři jsou trvalými zástupci
rektora ve svěřených oblastech činnosti, v nichž jednají jeho jménem, není-li ve statutu, tomto
organizačním řádu a dalších vnitřních normách Masarykovy univerzity uvedeno jinak. Prorektoři
metodicky řídí, kontrolují a koordinují činnosti součástí Masarykovy univerzity v oblastech své
působnosti. Citované ustanovení následně uvádí také svěřené oblasti činnosti prorektora
pro záležitosti studentů a demonstrativní výčet jeho pravomocí. Mezi svěřené oblasti patří mimo
jiné řízení agendy poplatků spojených se studiem. Mezi konkrétní pravomoci pak spadá také
přezkoumávání rozhodnutí o vyměření poplatku spojeného se studiem a výkon pravomoci
ve vztahu k jeho snižování, prominutí nebo odložení termínu jeho splatnosti.
Ust. §58 odst. 8 a §68 odst. 4 ZVŠ tedy svěřují rektorovi vysoké školy pravomoc
rozhodovat o přezkoumání rozhodnutí o vyměření poplatku spojeného se studiem a pravomoc
v rámci tohoto přezkoumání vyměřený poplatek snížit, prominout nebo odložit termín jeho
splatnosti. Tato ustanovení však nelze vykládat izolovaně. Ust. §10 odst. 4 ZVŠ totiž umožňuje
rektorovi určit, že při výkonu těchto pravomocí jej bude zastupovat prorektor. Jelikož zákon
nespecifikuje formu tohoto určení, může se jednat o individuální pověření i obecnější vnitřní
předpis. Vždy však musí rozsah zastoupení skutečně určit rektor. Tuto podmínku Organizační
řád splňuje, neboť se jedná o vnitřní předpis vydávaný rektorem. Z jeho čl. 5 odst. 2 písm. b)
bodu 4 přitom jasně plyne rozsah zastoupení rektora prorektorem pro záležitosti studentů,
do něhož spadá i přezkoumávání rozhodnutí o vyměření poplatku spojeného se studiem a jeho
snižování, prominutí nebo odložení termínů jeho splatnosti. Jestliže tedy žalobami napadená
rozhodnutí vydal jménem rektora v zastoupení prorektor pro záležitosti studentů, je takové
rozhodnutí z hlediska funkční příslušnosti vydáno v souladu se ZVŠ.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je
nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní
soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neměla ve věci
úspěch, nemá právo na náhradu nákladů. Žalobkyně zastoupená na základě plné moci
advokátkou měla v řízení před Nejvyšším správním soudem p lný úspěch, a proto má právo
na náhradu nákladů, které jí vznikly v podobě nákladů na právní zastoupení. Náklady spočívají
v odměně advokátky za jeden úkon právní služby (vyjádření ke ka sační stížnosti) v hodnotě
3.100 Kč [§1 odst. 1, §7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen: „advokátní tarif“)] a v náhradě
hotových výdajů 300 Kč (§13 odst. 3 ad vokátního tarifu). Jelikož má žalobkyně právo
na náhradu těchto nákladů proti stěžovatelce, rozhodl Nejvyšší správní soud tak,
že je stěžovatelka povinna zaplatit žalobkyni k rukám její zástupkyně na náhradě nákladů řízení
částku 3.400 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. července 2013
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu