ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.1012.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 1012/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 8. října 2008 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného O. S., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 11 To 73/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 14 T 91/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 14 T 91/2007, byl obviněný O. S. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a podle §224 odst. 2 a §35 odst. 2 tr. zák. byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 19 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §53 odst. 1, 2 a §54 odst. 3 tr. zák. mu byl uložen také peněžitý trest ve výměře 30.000,- Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 1 měsíce. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Souhrnný trest byl obviněnému uložen i za trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., kterými byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 3 T 63/2007, jehož výrok o trestu a navazující rozhodnutí byla zrušena podle §35 odst. 2 tr. zák.
Proti rozsudku soudu I. stupně podal O. S. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 11 To 73/2008, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Jednání O. S., za které byl odsouzen citovaným rozsudkem soudu I. stupně, spočívalo v tom, že dne 20. 1. 2007 kolem 01:40 hodin na silnici I. třídy mezi obcemi V. a N. M. n. M. jako řidič osobního automobilu taxi zn. Škoda Octavia, jel rychlostí 75 – 80 km/h za vozidlem J. D. ve vzdálenosti, která mu neumožňovala reagovat na sražení chodce P. J. vozidlem řízeným J. D., a narazil tak přední částí svého vozidla do těla chodce sraženého na vozovku, přejel ho, a způsobil mu tak mnohočetná poranění hlavy a trupu v důsledku kterých poškozený na místě zemřel.
Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 11 To 73/2008, podal O. S. řádně a včas dovolání, ve kterém uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Odvolacímu soudu předně vytýká, že se nevypořádal s jeho námitkami v odvolání, když pouze odkázal na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, se kterým se ztotožnil, aniž by se blíže zabýval jednotlivými vytýkanými vadami hmotně právního posouzení věci. Usnesení odvolacího soudu tak zcela postrádá odůvodnění ve smyslu požadavku podle §254 odst. 1 a §256 tr. ř. Oběma soudům vytýká, že se nezabývaly stupněm nebezpečnosti činu pro společnost, jeho zaviněním, ale ani mírou porušení zákonných povinností ze strany poškozeného, ve vztahu ke škodlivému následku a v rozporu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. nezjistily skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti.
Nesouhlasí ani se závěry znaleckého posudku Ing. S. z oboru dopravy, který vycházel jen z obsahu úředních záznamů o podaném vysvětlení svědků dopravní nehody, kteří však dříve popisovali jízdu obou vozidel poměrně emocionálně zabarveně, jak vyšlo najevo u hlavního líčení. Za neoprávněný považuje postup znalce, který snížil statický dohled na hodnotu 80 %, aby dostal hodnotu dynamického dohledu, čímž se současně změnily i hodnoty rychlosti přiměřené dohledu řidiče. Přitom soudy pominuly závěr znalce, že rychlost jeho vozidla se mohla pohybovat v rozmezí 56,6 – 71,1 km/hod. a tedy nepřekročil nejvyšší povolenou rychlost. Také pominuly závěr znalce, že vzdálenost mezi jeho vozidlem a vozidlem spoluobviněného D. mohla být v rozmezí 15 – 20 m a podle znalce ji za jistých přípustných okolností bylo možné považovat za bezpečnou, když také znalec považoval za technicky přijatelné, že za prvním předjíždějícím vozidlem mohl jet ve vzdálenosti odpovídající době jeho reakce. Obviněný je proto toho názoru, že z jeho strany nedošlo k porušení povinností řidiče podle §17 odst. 5 písm. a) ani §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., přičemž soudy zcela pominuly hrubé porušení zákonných povinností ze strany poškozeného, které jako chodec měl podle §53 odst. 1, 3 zák. č. 361/2000 Sb. Ač vedle silnice I. třídy vede osvětlená stezka pro chodce a cyklisty, pohyboval se poškozený po pravé straně silnice, ve značně podnapilém stavu v tmavém oblečení a hrubě tak jako chodec porušil své povinnosti stanovené zákonem. Nebyla tak vyvrácena jeho obhajoba, že poškozený jako chodec vytvořil na daném místě neočekávanou překážku a žádný z obviněných neměl povinnost předvídat v daném místě chodce, když žádný účastník silničního provozu nemá zákonnou povinnost předpokládat, že ostatní účastníci silničního provozu budou porušovat jeho pravidla a navíc tomu přizpůsobovat svůj způsob jízdy. Skutečným viníkem dopravní nehody tak byl podle obviněného poškozený, on sám svým jednáním neporušil ani neohrozil zájem chráněný zákonem a jeho jednání nedosáhlo takového stupně nebezpečnosti činu pro společnost, aby se jednalo o trestný čin. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a Okresnímu soudu v Náchodě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se do dne rozhodnutí o dovolání k němu nevyjádřila.
Nejvyšší soud předně zjistil, že značná část námitek obviněného neodpovídá uplatněným důvodům dovolání, a proto k nim nepřihlížel. Jde především o obsáhlé námitky ohledně nedostatečného odůvodnění usnesení odvolacího soudu, kterým sice lze přisvědčit, protože krajský soud k odvolacím námitkám (byť opakovaným) přistoupil značně zjednodušujícím způsobem. Podle §265a odst. 4 tr. ř. ale dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Uplatněným důvodům dovolání neodpovídají ani námitky obviněného o porušení procesních ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., když podle jeho názoru nezohlednily pochybnosti, které vyplynuly z dokazování v hlavním líčení, aby o skutkovém stavu věci nebyly důvodné pochybnosti, zcela pominuly významnou účast poškozeného a v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“ pominuly některé závěry soudního znalce. Totéž platí i o námitkách proti postupu znalce při zpracovávání posudku, s kterým obviněný v některých částech nesouhlasí (snížení statického dohledu). Takovéto námitky totiž nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože jsou zaměřeny na zpochybnění důkazů a způsobu jejich hodnocení soudy a tím proti správnosti samotných skutkových zjištění soudů nižších stupňů, které však již v řízení o dovolání zásadně nelze přezkoumávat. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, případně soudu odvolacího a nikoli z konstrukce skutku, kterou ze správnou považuje dovolatel.
Ve vztahu ke znaleckému posudku z oboru dopravy obviněný přitom na jedné straně kritizuje podklady, z nichž znalec vycházel (záznamy vysvětlení svědků) a jeho metodický postup při zpracování posudku, přičemž vyslovuje nesouhlas s těmi závěry znalce, které vyznívají v jeho neprospěch. Na druhé straně však argumentuje závěry z téhož zpochybňovaného posudku, které svědčí v jeho prospěch (nepřekročení povolené rychlosti; bezpečná vzdálenost, resp. odstup za prvním vozidlem spoluobviněného J. D.). Prvotní vysvětlení svědků přitom nebyla pro zpracování znaleckého posudku podstatná. Svědci podávající vysvětlení buď samotnému sražení chodce nebyli přítomni, na místo nehody dojeli až později a mohli se tak vyjádřit toliko ke způsobu jízdy obou obviněných krátce před nehodou (K. D., P. V.), nebo jako zákazníci O. S. a za jízdy spali (V. J. vysvětlení nepodala) nebo rychlost jízdy pouze odhadovali (L. S.). Jak vyplývá ze znaleckého posudku i z výpovědi znalce u hlavního líčení, pro jeho závěry byly podstatné stopy zajištěné na místě dopravní nehody, konečná poloha sraženého chodce, protokol o nehodě, fotodokumentace o deformaci vozidel, znalecký posudek z oboru zdravotnictví o zraněních poškozeného, jakož i prohlídka míst nehody samotným znalcem ke zjištění povrchu vozovky a rozhledových poměrů. Záznamy o obsahu podaných vysvětlení tak nemohly ovlivnit závěry znalce, protože k samotnému průběhu dopravní nehody neobsahovaly žádné relevantní skutečnosti.
Jak vyplývá z dovolání, obviněnému jde zejména o obsah vysvětlení a následné svědecké výpovědi svědků K. D. a P. V., pokud poukazuje na to, že dříve popisovali jízdu obou vozidel „poměrně emocionálně zabarveně“, a jinak než u hlavního líčení. Svědkyně P. V. ale také u hlavního líčení vypovídala ke způsobu jízdy obou obviněných v podstatě shodně (viz č. l. 211 tr. sp.), jak uvedla i ve vysvětlení.
K námitkám O. S. a ohledně zjištění dynamického dohledu znalcem (snížením účinného dosvitu na 80 %) je nutno uvést, že to je pro posouzení jeho trestní odpovědnosti bez významu. Jeho dohled totiž v kritické době nebyl závislý na dosvitu světel, ale na vzdálenosti od vozidla J. D., které jelo před ním. O. S. sám vypověděl u hlavního líčení (v přípravném řízení využil svého práva a nevypovídal), že když bylo vozidlo J. D. na úrovni předjížděného vozidla, zařadil se také do levého jízdního pruhu… a začal předjíždět. Najednou se rozsvítila brzdová světla taxíku J. D. … když viděl brzdová světla, začal také brzdit, jenže v tom okamžiku přišel náraz. Rychlost přiměřená dohledu tak byla v dané situaci závislá na vzdálenosti od před ním jedoucího vozidla J. D. a nikoli od účinného dosvitu, protože dohled na rozhodující část vozovky mu vozidlo J. D. omezovalo. To ostatně konstatoval i znalec a v posudku uvedl (viz č. l. 81 tr. sp.), že rychlost vozidla O. S. na samém spodním limitu střetové rychlosti by nezbytně neumusela být nepřiměřenou vzdálenosti okamžitého rozhledu, ale pokud by měl výhled do svého rozšířeného koridoru pohybu, přičemž bezpečný boční odstup od chodce by O. S. nedodržel ani v případě, že by nedošlo k jeho střetu s vozidlem jedoucím před ním. I kdyby se tedy J. D. podařilo vyhnout se chodci, byl by sražen vozidlem O. S. Znalec tak jednoznačně konstatoval, že bezpečný předjížděcí manévr nebyl za daných podmínek realizovatelný ani jedním z řidičů vozidel.
Pokud obviněný v dovolání poukazuje na to, že podle znalce „za jistých přípustných okolností“ lze vzdálenost mezi jejich vozidly v rozmezí 15 až 20 m považovat za bezpečnou, nelze přehlédnout, že těmito jistými okolnostmi je podle znalce míněna situace, že by první vozidlo zastavilo, ale na ležícího ani stojícího chodce by již O. S. nezareagoval (č. l. 68 a 219 – 220 tr. sp.)
Rovněž nelze přisvědčit obviněnému O. S., pokud odkazuje na znalecký posudek (kapitola 3.4.9. posudku), že podle znalce je technicky přijatelné, že za prvním vozidlem mohl jet ve vzdálenosti odpovídající jeho době reakce. U hlavního líčení totiž znalec upřesnil svůj závěr (viz č. l. 220 tr. sp.) tak, že obviněný by jel přiměřeně svému rozhledu, ale pouze pro variantu, že vidí ještě ve světlech vozidla jedoucího před ním, tj. že by viděl i před toto před ním jedoucí vozidlo, kde však vidět nemohl. Obviněný tak porušil ustanovení §17 odst. 5 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., když předjížděl aniž měl před sebou rozhled na takovou vzdálenost, která je nutná k bezpečnému předjetí.
V souvislosti s tímto závěrem znalce je pak nedůvodná námitka obviněného, že podle znalce nepřekročil nejvyšší povolenou rychlost v daném místě. Každý účastník provozu na pozemních komunikacích je totiž povinen m. j. přizpůsobit své chování povětrnostním podmínkám a situaci v provozu (§4 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb.) a pokud jde konkrétně o rychlost jízdy, musí ji řidič přizpůsobit rovněž povětrnostím podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat, přičemž smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled (§18 odst. 1 téhož zákona). I toto ustanovení zákona tak obviněný porušil.
Nejvyšší soud nepřisvědčil ani hmotně právní námitce obviněného, že poškozený jako chodec mu vytvořil v daném místě neočekávanou překážku, když se tam pohyboval v rozporu s pravidly silničního provozu a neměl povinnost v daném místě chodce předvídat. Předně je nutno uvést, že vyvinit obviněného by obecně mohla nejen pouze neočekávaná ale současně i náhlá překážka v silničním provozu. Zásadně ale chodec není překážkou ale účastníkem silničního provozu, kterým je podle §2 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb. každý, kdo se přímým způsobem účastní provozu na pozemních komunikacích (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 11. 2000, sp. zn. 7 Tz 247/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 7 Tdo 72/2004). Podle §2 písm. e) cit. zákona se za překážku provozu na pozemních komunikacích považuje vše, co by mohlo ohrozit jeho bezpečnost nebo plynulost, např. náklad, materiál nebo jiné předměty, vozidlo ponechané na pozemní komunikaci nebo závady v její sjízdnosti. Je-li chodec účastníkem provozu na pozemních komunikacích, tak obviněný nemůže důvodně namítat, že v daném místě neměl povinnost chodce předvídat, a to bez ohledu na to, že v daném případě byl chodec povinen užít především stezky pro chodce a porušil nejen tuto, ale i další povinnosti chodce stanovené v §53 zák. č. 361/2000 Sb. I přes toto porušení povinností chodce ze strany poškozeného, by totiž k dopravní nehodě nedošlo, pokud by své povinnosti řidiče neporušil obviněný.
Vedle hmotně právní námitky obviněného o chodci jako překážce silničního provozu, kterou lze podřadit pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabýval i další námitkou této povahy, a to, že jeho jednání nedosáhlo takového stupně společenské nebezpečnosti, aby se jednalo o trestný čin. Tato námitka je ale rovněž zjevně neopodstatněná a z výrazné části vychází z názoru obviněného, že skutečným viníkem dopravní nehody byl pouze poškozený a on jako řidič žádné své povinnosti neporušil.
Trestní zákon předpokládá, že potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je dán obecně již při naplnění všech formálních znaků daného trestného činu. Aby se z hlediska materiální podmínky trestnosti nejednalo o trestný čin, musí být v konkrétním případě dány takové další významné okolnosti, které stupeň společenské nebezpečnosti snižují natolik, že se o trestný čin, i přes naplnění jeho formálních znaků, nejedná. Takové okolnosti ale v tomto případě nejsou a nemůže jimi být ani porušení řady povinností chodce ze strany poškozeného, když i přesto by při dodržení všech povinností řidiče ze strany obviněného, ke střetu jeho vozidla s chodcem a k jeho usmrcení nedošlo. Spoluzavinění na straně poškozeného tak již soud I. stupně správně výrazně zohlednil toliko při rozhodování o trestu, který byl i přes smrtelný následek a jako trest souhrnný i za další dva trestné činy, uložen pouze jako podmíněný trest odnětí svobody v trvání 19-ti měsíců, v rámci zákonné trestní sazby od 6 měsíců až do 5 let odnětí svobody a současně i mírný trest peněžitý.
Na základě uvedených důvodů bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když z hlediska námitek uplatněných v dovolání nespočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku ani jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. října 2008
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš