ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.475.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 475/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Roberta Fremra projednal ve veřejném zasedání dne 16. 5. 2006 dovolání obviněného Ing. S. G. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 2005, sp. zn. 5 To 486/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 54/2005 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 2005, sp. zn. 5 To 486/2005, a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. 9 T 54/2005.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. se ve věci rozhoduje tak, že obviněný
Ing. S. G.
z p r o š ť u j e se
podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby, kterou mu bylo kladeno za vinu,
že dne 31. 3. 2004 v K., veden úmyslem získat neoprávněný majetkový prospěch, prostřednictvím smlouvy o koupi směnky převedl na Z. P. za částku 3.200,- Kč směnku, podle které mu měla M. K. zaplatit 29.000,- Kč, ačkoli v té době věděl, že směnku M. K. v dohodnutém termínu ve splátkách 6.000,- Kč, dvakrát 2.700,- Kč a 18.000,- Kč vyplatila prostřednictvím P. M., což Z. P. zamlčel, ačkoli v článku III odst. 4 smlouvy mimo jiné stvrdil svým podpisem, že směnka je stále v jeho vlastnictví v plné výši, takže M. K. byla nucena ke své škodě na základě směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Ostravě kromě již poskytnutého plnění 29.400,- Kč na směnku uhradit Z. P. dalších 29.000,- Kč,
t e d y
že ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil činem škodu nikoli malou,
č í m ž m ě l s p á c h a t
trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. se poškozená M. K., bytem K.-R., U L., odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. 9 T 54/2005, byl obviněný Ing. S. G. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na deset měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že obviněný je povinen nahradit poškozené M. K. škodu ve výši 39.972,- Kč.
Jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. posoudil Okresní soud v Karviné skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný Ing. S. G. koncem dubna 2004 převzal od zprostředkovatele P. M. a pro svoji potřebu použil částku 23.400,- Kč představující úhradu půjčky poskytnuté dne 15. 5. 2003 M. K., ačkoli v té době již nebyl jejím věřitelem, neboť pohledávku spolu se směnkou vlastní ze dne 15. 5. 2003, která sloužila výhradně k zajištění této půjčky a ve které se M. K. zavázala zaplatit částku 29.000,- Kč, převedl dne 31. 3. 2004 na Z. P., kterého však ani po převzetí peněz od M. K. neinformoval, a protože se Z. P. domáhal zaplacení směnky v soudním řízení, byla M. K. nucena ke své škodě na základě směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Ostravě zaplatit Z. P. spolu s náklady řízení 39.972,- Kč.
O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 2005, sp. zn. 5 To 486/2005. Podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Okresního soudu v Karviné zrušen ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný je podle §228 odst. 1 tr. ř. povinen zaplatit poškozené M. K. 23.400,- Kč a poškozená se podle §229 odst. 2 tr. ř. odkazuje se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal rozsudek Okresního soudu v Karviné nezměněn.
Obviněný Ing. S. G. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Tento rozsudek napadl v celém rozsahu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vytkl nesprávné právní posouzení skutku. Namítl, že soudy učinily nesprávné právní závěry proto, že si neujasnily logický a časový sled jednotlivých úkonů. Zdůraznil, že poškozená M. K. vstoupila do smluvního vztahu s obchodní společností P., a. s., za kterou jednali P. M. a Ing. R. L. Podle obviněného si poškozená půjčila částku 23.400,- Kč nikoli od něho, nýbrž od uvedené obchodní společnosti, byť osoby jednající za tuto společnost k půjčce fakticky použily prostředky, které pocházely od obviněného a se kterými byly na základě separátního právního vztahu s obviněným oprávněny disponovat. Dále obviněný uvedl, že jako zajišťovací institut k této půjčce vystavila poškozená směnku vlastní na řad obviněného dne 15. 5. 2003 a že obviněný dne 3. 7. 2003 nastoupil výkon trestu odnětí svobody, z něhož byl propuštěn dne 22. 3. 2004. Téhož dne obviněný podle svých námitek převzal od P. M. a Ing. R. L. seznam deseti osob, které nesplácely půjčky a mezi nimiž byla uvedena i poškozená M. K., a vzal na vědomí, že má zajišťovací směnku, kterou může použít k vymáhání dluhu poškozené, aniž věděl, že poškozená mezitím v době, kdy byl ve výkonu trestu odnětí svobody, dluh uhradila do rukou P. M. Zvláště pak obviněný namítl, že na Z. P. převedl pouze směnku jako zajišťovací prostředek, nikoli však půjčku, u které ani nebyl věřitelem, protože byla sjednána mezi poškozenou a obchodní společností P., a. s. Konstatoval, že směnku prodal za 3.200,- Kč, tedy se značnou ztrátou oproti částce, na kterou byla směnka vystavena. Z uvedeného průběhu zmíněných úkonů obviněný dovozoval, že pokud za těchto okolností přijal od P. M. částku 23.400,- Kč, přijal ji jako prostředky, které předtím svěřil obchodní společnosti P., a. s., a které mu tato společnost vracela. Obviněný připustil, že při uzavření půjčky mezi poškozenou a obchodní společností P., a. s., byla zajišťovací směnka nelogicky vystavena tak, že v ní byl uveden jako směnečný věřitel, a poukázal na to, že nelogický byl i postup samotné poškozené, která nepodala námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu a nenamítla, že již splnila dluh, k jehož zjištění směnka sloužila. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Karviné věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Důvodnost celého dovolání se odvíjí od plně opodstatněné námitky, že prodejem směnky Z. P. nebyla na Z. P. převedena pohledávka vůči M. K. z titulu půjčky. Základním omylem obou soudů byl jejich názor, že pokud obviněný na Z. P. převedl směnku, přestal být věřitelem ze smlouvy o půjčce peněz M. K. a že věřitelem z této smlouvy se stal Z. P. Závěry, které soudy v tomto ohledu učinily, svědčí o tom, že si neujasnily povahu směnky obecně, povahu směnky jako zajišťovacího institutu ani poměr směnky k právnímu vztahu, z něhož vyplýval závazek zajištěný směnkou. V návaznosti na to si soudy neujasnily ani to, že právní posouzení věci má dva různé aspekty, z nichž jedním je hledisko aplikace občanského zákoníku na vztahy vyplývající ze smlouvy o půjčce a o zajištění závazku M. K. a druhým je hledisko aplikace zákona směnečného a šekového (zákon č. 191/1950 Sb. ve znění zákona č. 29/2000 Sb.).
Shodně s oběma soudy vychází i Nejvyšší soud z toho, že smlouvu o půjčce s M. K. uzavřel obviněný, a to prostřednictvím P. M. a Ing. R. L. Na podkladě této smlouvy obviněný půjčil M. K. částku 23.400,- Kč. I když obviněný v dovolání namítal, že ve smluvním vztahu s M. K. nebyl on, nýbrž obchodní společnost P., a. s., za kterou vystupovali P. M. a Ing. R. L., není tato okolnost pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného rozhodná, a proto se jí Nejvyšší soud dále nebude zabývat.
K zajištění závazku vyplývajícího ze smlouvy o půjčce vystavila M. K. vlastní směnku na částku 29.000,- Kč. Podle směnky byla M. K. osobou, která měla platit (směnečník), a obviněný byl tím, na jehož řad mělo být placeno (remitent).
Směnka vlastní je definována jako bezpodmínečný písemný slib, kterým se jedna osoba zavazuje zaplatit druhé osobě nebo na její řad určitou peněžní částku na požádání nebo v určitelné době. Má-li směnka náležitosti předepsané zákonem směnečným a šekovým, je závazek ze směnky přísným, nesporným a abstraktním závazkem z cenného papíru. Abstraktnost závazku ze směnky spočívá v tom, že ekonomické nebo jiné důvody jeho vzniku nejsou nijak rozhodné.
Tzv. zajišťovací směnka (podle starší terminologie krycí směnka) není zvláštním druhem směnky. Jde jen o vyjádření toho, jakou funkci směnka plní, pokud slouží k zajištění závazku vyplývajícího z jiného právního vztahu, který se označuje jako kauzální právní vztah, protože představuje materiální příčinu vzniku směnky. V posuzovaném případě byl tímto kauzálním právním vztahem právní vztah založený smlouvou o půjčce. Zajišťovací funkce směnky vyplývá z toho, že se účastníci kauzálního právního vztahu dohodli na smlouvě o zajištění směnkou. Jde o tzv. inominátní smlouvu ve smyslu §51 obč. zák., pro kterou není předepsaná žádná forma, takže nemusí být uzavřena písemně a může být uzavřena i ústně nebo dokonce jen konkludentně. V posuzovaném případě taková smlouva evidentně byla uzavřena a tím směnka nabyla charakteru zajišťovací směnky. Je však třeba poznamenat, že pokud směnka plní zajišťovací funkci, nejedná se o jev spadající do sféry směnečného práva, což znamená, že nevzniká žádný zvláštní druh směnky a nic se nemění na povaze závazku ze směnky jako závazku přísného, nesporného a abstraktního. V závislosti na tom, co je obsahem smlouvy o zajištění směnkou, může zjišťovací funkci plnit směnka, která je za tím účelem nově vystavena, nebo i směnka, která již dříve byla vystavena z jiného důvodu. To, že zajišťovací funkce směnky není atributem směnečného práva, má mimo jiné ten důsledek, že i když je zajišťovací funkce směnky vyčerpána, směnka existuje dál, nezaniká, nestává se neplatnou apod.
Mimořádně významné je prolomení akcesority ve vztahu mezi směnkou jako prostředkem zajištění závazku a samotným zajištěným závazkem. Zatímco obecné zajišťovací závazky jsou akcesorické ve vztahu k zajištěnému závazku, což znamená, že nemohou jako samostatné závazky existovat, ale existují jen s hlavním závazkem a s ním také zanikají, v případě zajištění směnkou je tomu jinak. Směnka, která plní zajišťovací funkci, není k zajištěnému závazku akcesorická a je ve vztahu k němu v postavení zcela samostatného a nezávislého závazku. Pokud jde o vznik směnky jako cenného papíru i závazků vtělených do této listiny, obsah těchto závazků, změny v účastnících směnečně právních vztahů, splatnost směnky a její zánik, uplatní se výlučně předpisy směnečného práva, a to bez ohledu na to, co se odehrává v kauzálním závazku zajištěném směnkou. Změnami v kauzálním závazku je směnka dotčena jen tak, jak to stanoví předpisy směnečného práva. To mimo jiné znamená, že pokud s určitou změnou v kauzálním závazku směnečné právo nic se směnkou nespojuje, tato změna se do směnky nepromítne nijak.
To, že směnka je zcela samostatný závazek, který není k zajištěnému závazku nijak akcesorický, umožňuje, aby ve směnečném vztahu případně figurovali jiní účastníci než v kauzálním vztahu, z něhož vyplývá závazek zajištěný směnkou. I kdyby tedy případně smlouvu o půjčce uzavřela s M. K. obchodní společnost P., a. s., jak namítal obviněný, nebylo by nijak nelogické to, že ze směnky měla M. K. plnit na řad obviněného. Ekonomickým důvodem tohoto stavu bylo to, že prostředky obviněného byly zdrojem, z něhož byla půjčka poskytnuta.
V souvislosti s tím, že v posuzovaném případě šlo o zajišťovací směnku, považuje Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že se nejednalo o tzv. platební směnku. Ani platební směnka není žádným zvláštním druhem směnky. Také v tomto ohledu se uvedeným označením vyjadřuje pouze funkce, kterou směnka plní. To, že vystavená směnka nebyla platební směnkou, znamená, že závazek z půjčky neměl být podle ujednání účastníků smlouvy o půjčce splněn zaplacením směnky. Projevilo se to tím, že M. K. měla dluh ze smlouvy o půjčce zaplatit ve splátkách podle tzv. splátkového kalendáře, v němž jí vždy byla potvrzena příslušná platba. Těmito splátkami M. K. neplnila závazek ze směnky, nýbrž závazek ze smlouvy o půjčce. Úplným zaplacením částky půjčky zanikl závazek M. K. ze smlouvy o půjčce. Stalo se tak dne 23. 9. 2003, kdy poškozená zaplatila poslední splátku do rukou P. M. Splnění závazku z kauzálního právního vztahu mělo ten význam, že pokud by obviněný požadoval ještě zaplacení směnky, mohla M. K. úspěšně namítat, že splnila závazek, k jehož zajištění směnka sloužila. Již na tomto místě však je nutné konstatovat, že vzhledem k ustanovení čl. I - §17, §77 odst. 1 zákona směnečného a šekového M. K. neměla tuto námitku vůči dalšímu majiteli směnky, tj. vůči tomu, na koho byla směnka převedena indosamentem (rubopisem), v daném případě vůči Z. P., ledaže by prokázala, že nový majitel při nabývání směnky jednal vědomě na její škodu. Absence akcesority zajišťovací směnky v poměru ke kauzálnímu závazku má ten závažný důsledek, že zanikne-li tento závazek, byť i splněním, nezaniká tím zároveň samotná směnka, nestává se neplatnou a nic se na ní nemění z hlediska směnečného práva. Dlužník z kauzálního právního vztahu musí při splnění svého závazku postupovat obezřetně a proti svému plnění má požadovat vrácení směnky, tak jak mu to garantuje smlouva o zajištění směnkou; není-li mu směnka vrácena, nemusí plnit a neocitá se v prodlení.
Neakcesorita zajišťovací směnky v poměru ke kauzálnímu závazku se projevuje také v tom, že směnka může být převedena, aniž by zároveň nutně muselo dojít i k postoupení pohledávky z kauzálního právního vztahu. Pokud by k tomu došlo před splatností kauzálního závazku, byl by převod směnky porušením smlouvy o zajištění směnkou, tj. porušením smlouvy podle §51 obč. zák., což by mohlo zakládat odpovědnost za škodu, jestliže by tím byla případně způsobena, avšak z hlediska směnečného práva je takový převod platný. Po splatnosti kauzálního závazku je převod směnky zcela legální, a pokud k němu dojde za úplatu, realizuje se tím uhrazovací funkce zajišťovací směnky. To znamená, že kauzální závazek zanikne, avšak jestliže směnka byla prodána za cenu nedosahující výše kauzálního závazku, zanikne tento závazek jen do výše rovnající se výtěžku z prodeje směnky a ve zbývající části existuje dál. Zájmy účastníků mohou být v této souvislosti případně dotčeny problematikou tzv. podcenění směnky, avšak to v kontextu dané věci nemá význam.
Aplikují-li se zásady, které byly vyloženy v předchozích částech odůvodnění tohoto usnesení Nejvyššího soudu na posuzovaný případ, vyplývají z toho závěry, které neumožňují činit obviněného odpovědným za trestný čin podvodu podle §250 tr. zák.
Prodejem směnky Z. P. obviněný zároveň nepostoupil Z. P. svou pohledávku ze smlouvy o půjčce M. K. Mezi obviněným a Z. P. k postoupení této pohledávky nedošlo. Obviněný ve vztahu k M. K. přestal být směnečným věřitelem z titulu směnky, ale nepřestal být věřitelem z kauzálního vztahu založeného smlouvou o půjčce.
M. K. splnila svůj závazek z titulu půjčky dne 23. 9. 2003 do rukou P. M. Tím se vyčerpala funkce zajišťovací směnky a M. K. měla právo na to, aby jí byla směnka vrácena v souladu se smlouvou o zajištění směnkou (§51 obč. zák.), avšak vrácení směnky si nevyžádala, takže směnka zůstala v dispozici obviněného, aniž by byla z hlediska směnečného práva dotčena splněním kauzálního závazku M. K.
Obviněný prodal směnku Z. P. objektivně za situace, kdy závazek M. K. byl splněn a kdy zajišťovací funkce směnky již byla vyčerpána. Prodej směnky sice neodporoval směnečnému právu, avšak z občanskoprávního hlediska byl porušením smlouvy o zajištění závazku směnkou. Objektivně lze toto jednání obviněného označit za nekalé, avšak trestní odpovědnost je odpovědností za zavinění, kterým je charakterizována subjektivní stránka trestného činu. Soudy samy došly k úsudku o nedostatku úmyslného zavinění obviněného ve vztahu k okolnosti, že směnku prodal za situace, kdy M. K. svůj kauzální závazek z titulu půjčky splnila, a vycházely v tomto ohledu ze zjištění, že poté, co se obviněný dne 22. 3. 2004 vrátil z výkonu trestu odnětí svobody a zajímal se o své finanční záležitosti, byl P. M. nepravdivě informován o tom, že M. K. závazek nesplnila. Obviněný tedy subjektivně vycházel z takového stavu, který by mu jinak umožňoval směnku prodat, pokud by se nerozhodl sám vymáhat její zaplacení. Prodejem směnky se tedy obviněný nemohl dopustit trestného činu pro nedostatek úmyslu. Přitom obžaloba konstruovala trestný čin podvodu kladený obviněnému za vinu tak, že obviněný měl tento trestný čin spáchat prodejem směnky uskutečněným s vědomím, že M. K. směnku zaplatila. Ve skutečnosti ovšem nezaplatila směnku, ale dluh z půjčky, což nebylo v obžalobě rozlišeno.
Obviněný přijal částku 23.400,- Kč od P. M. jako zprostředkovatele zhruba jeden měsíc po prodeji směnky. Uvedenou částku přijal v postavení věřitele M. K. z titulu půjčky. Toto jeho postavení nebylo prodejem směnky dotčeno. Objektivně se přijetí peněz od P. M. z časového hlediska nekrylo se splněním závazku M. K., protože ta svůj závazek dávno předtím již splnila zaplacením do rukou P. M. Přijetím peněz od P. M. obviněný nezpůsobil zmenšení majetku M. K., protože poměry ve sféře jejího majetku byly uspořádány již tím, že závazek z titulu půjčky splnila do rukou P. M. Avšak prodejem směnky, který byl objektivně protiprávní pro rozpor se smlouvou o zajištění závazku směnkou (tj. protiprávní jen z občanskoprávního hlediska, nikoli z hlediska směnečného práva), obviněný předtím získal částku 3.200,- Kč k úhradě své kauzální pohledávky ze smlouvy o půjčce. To znamená, že z částky 23.400,- Kč, přijaté od P. M., přijal jen 3.200,- Kč neoprávněně, a to i ze subjektivního hlediska, protože věděl, že do této výše byla jeho pohledávka uspokojena výtěžkem z prodeje směnky. Obviněného tedy lze činit odpovědným za to, že částku 3.200,- Kč nevrátil M. K. Jde ovšem jen o občanskoprávní odpovědnost a nikoli o trestný čin. Přijetí zbytku, tj. 20.200,- Kč, bylo z hlediska obviněného oprávněné, protože šlo o tu část kauzální pohledávky (půjčky), která nebyla uspokojena prodejem směnky.
Obviněný se přijetím částky 23.400,- Kč od zprostředkovatele P. M. nedopustil trestného činu ani potud, že o tom neinformoval Z. P., jemuž předtím prodal směnku. I kdyby obviněný Z. P. informoval o tom, že po prodeji směnky obdržel plnění z kauzálního závazku M. K., nic by to z hlediska směnečného práva neměnilo na vztahu Z. P. jako nového směnečného věřitele a M. K. jako směnečného dlužníka, a to právě v důsledku neakcesority směnky v poměru ke kauzálnímu právnímu vztahu (půjčce). I kdyby se Z. P. dodatečně, tj. po nabytí směnky, dověděl od obviněného o tom, že M. K. splnila závazek ze smlouvy o půjčce, zůstala by tím nedotčena možnost Z. P. úspěšně vymáhat zaplacení směnky. Přitom by M. K. evidentně nemohla ve vztahu k Z. P. namítat, že již splnila kauzální závazek vůči obviněnému, protože je jasné, že by nemohla prokázat, že Z. P. při nabývání směnky jednal vědomě na její škodu (čl. I - §17, §77 odst. 1 zákona směnečného a šekového).
Ze všech těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. nenaplňuje nejen skutkový stav, z něhož vycházela obžaloba (prodej směnky Z. P.), ale ani skutkový stav, který zjistily soudy (přijetí peněz od P. M.).
Napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě je tedy rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil rozsudky obou soudů v celém rozsahu. Zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad.
Po zrušení rozsudků a dalších obsahově navazujících rozhodnutí nižších soudů Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl tak, že obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, protože skutek není trestným činem, a poškozenou M. K. podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Nejvyšší soud si je vědom toho, že tento výsledek řízení vyznívá z hlediska poškozené nespravedlivě v podstatě proto, že dvakrát zaplatila za totéž. Na druhé straně však musí Nejvyšší soud konstatovat, že jde o důsledek neakcesority směnky použité jako prostředek k zajištění závazku a také o důsledek nepozornosti dlužníka, který opomene požadovat vrácení směnky proti plnění kauzálního závazku. Postavení dlužníka, zejména vzhledem k tzv. námitkové bariéře vyplývající z ustanovení čl. I – §17, §77 odst. 1 zákona směnečného a šekového, se stává velmi svízelné, zvláště když dlužník sám náležitě nedbá o ochranu svých práv. Bez významu není ani to, že obviněný byl původně sám do určité míry podveden P. M., který mu označil poškozenou jako dlužníka, ačkoli ve skutečnosti již dluh z půjčky splnila, neboť od této informace se odvíjel další postup obviněného.
Závěrem považuje Nejvyšší soud za vhodné konstatovat, že právní názory vyjádřené v tomto rozsudku odpovídají teorii a praxi směnečného práva (viz např. publikace Směnka jako zajištění, autor Zdeněk Kovařík, C. H. Beck Praha 2002, Směnky a šeky, autoři Zdeněk Píšek, Blanka Voženílková, PP Agency Praha 1995, Směnka – Průvodce po slastech a strastech uživatele směnky, autorka Věra Svobodová, ECON Brno 1994, Směnka a šek v České republice, autor Zdeněk Kovařík, C. H. Beck Praha 2000, Zákon směnečný a šekový, komentář, autor Zdeněk Kovařík, C. H. Beck Praha 1997, Zákon směnečný a šekový – komentář, I. díl, autor Radim Chalupa, Linde Praha 1996).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není s výjimkou obnovy řízení přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec